Druhou část textu o tom, jak se v ČR přepisuje historie, začnu opět citátem ze zmíněného  článku pana Weigla, cituji: „Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky“ Konec citace.

Komplexně uvažující historici nedělí války v Evropě na dvě. Jde podle nich o jednu velkou válku s jakýmsi mezidobím na přeskupení sil. Válka, k níž po dobu delší jak půl století sbíralo síly hned několik mocností, totiž skončila naprosto špatně. Dala vzniknout mocnosti, s níž nikdo ani ve snu nepočítal. Leninově bolševickému Rusku. Jeho existence byla naprosto nepřijatelná pro všechny ostatní mocnosti světa, ať už patřily v roce 1918 k poraženým, či vítězům. První část války v Evropě prakticky ani neskončila, protože už v roce 1918 probíhala v sovětském Rusku občanská válka, do které se postupně zapojovaly velké části vojsk vítězů z roku 1918. Vyvrcholením pak bylo napadení bolševiků celou armádou nově obnoveného Polska pod velením Pilsudského. Začalo v dubnu 1920, napadením Ukrajiny, pokračovalo dobytím Kyjeva a skončilo v srpnu „zázračnou“ porážkou Rudé armády pod Varšavou. Nebylo na tom nic zázračného, to jenom zbrklý Tuchačevský se už viděl pánem Varšavy a zapomněl, že k vítězství potřebuje každá armáda dobře fungující týl.

Když se nepovedlo zardousit bolševickou moc v samých začátcích, uvědomily si mocnosti, že bude zapotřebí mnohem důkladnější příprava a především velmi silného nepřítele vůči Rusku, z něhož se mezi tím stal doslova územně obrovský Sovětský svaz. Do hry se musela zapojit USA. I přes svůj deklarovaný izolacionismus si právě její mocipáni, neobvykle zbohatlí na „pomoci“ válčící Evropě, až příliš silně uvědomovali, že SSSR je jejich naprosto ojedinělý nepřítel, kterého je nutné bezpodmínečně zničit. Vybrali si k tomu Hitlera a Německo, protože si tím splnili zároveň i další ze zásad své strategie pro Evropu. Nedovolit, aby Německo s Ruskem zase spolupracovaly jako za carů. Vždyť tehdy byli jejich vládci dokonce příbuzensky spřízněni.

Začátek druhé fáze velké války

Světová veřejnost se neshodne ani v tom, kdy vlastně začala druhá světová válka. Pro americkou historickou školu začala už 7. 7. 1937, když Japonsko napadlo Čínu. Začátek války v Evropě je ještě složitější. My, Češi vydáváme za začátek války Mnichovskou dohodu podepsanou 29.9.1938, kterou nám mocnosti odebraly Sudety. Jsou historici, kteří ale za úplný počátek Hitlerových výbojů považují už anšlus Rakouska, provedený 12.3.1938. Polská, tradičně antiruská historická škola hlásá, že válka začala napadením jejich země, tedy 1.9.1939. Hodí se jim to především proto, že mohou v současnosti za viníka války vydávat i SSSR, který v té době anektoval i část Polska. Ovšem zapomínají uvést, že SSSR si jenom vzalo zpět území, které si po první světové válce obnovené Polsko urvalo z carského impéria.

Stěžejní část války, totální válka Německa s Ruskem, alias Sovětským svazem

Na sovětský svaz táhly spolu s nacistickou říší oficiální armády dalších států, jmenovitě Maďarska, Slovenska, Rumunska a Bulharska, nehledě na fašistickou ideologii vyznávající jedince skoro ze všech zemí Evropy od Francie po Finsko. Ve zvláštní situaci pak byli Ukrajinci, Bělorusové, Pobaltské země a též Polsko. Vlastenci těchto zemí se od samého počátku konfliktu stavěli na protiruskou platformu.

Ruský národ se v roce 1943 zachránil od Německé poroby a pravděpodobné genocidy. Využil k tomu ovšem lidský potenciál nejen etnik z původní carské říše, ale především obyvatel obrovitého Sovětského svazu, konkrétně území středoasijských států. Jejich mocichtivé elity ale nebyly nakloněny sovětskému Rusku a cítily se být Ruským sovětismem zneužity k jeho sebezáchovnému boji.

Sovětský svaz po osvobození svého původního území se rozhodl Německo dorazit dobytím jeho hlavního města, jak bylo do té doby světovou tradicí. Rudá armáda valící se Evropou byla sice vítána jako osvoboditelka, leč v jednotlivých zemích bylo více, či méně lidí, kteří ji vnímali spíše jako vítěze nad svými záměry. Ti ji od samého počátku vnímali jako nepřátelského okupanta. Především na Ukrajině a v Polsku živelně vznikaly nacionalistické vojenské útvary, které v týlu Rudé armády doslova řádily. Nejznámější byla vojska Bandery, která kupříkladu až do roku 1950 zničila v Bělorusku stovky vesnic.

Nacionalistům z Polska, Ukrajiny a pobaltských republik se pod tlakem všeobecné touhy po míru nepovedlo zvítězit nad politiky, kteří byli vychovaní v Moskvě a za pomoci sovětských poradců získávali v zemích moc. Kromě Polska se jejich území stalo součástí SSSR a Polsko jeho vazalem.

Stejně tak v předválečně fašistickém Bulharsku a Rumunsku se povedlo sovětům nasadit sobě loajální politickou moc. Takže pro světové mocnosti druhá fáze války skončila ještě větší katastrofou, než její první část.

Je potřeba přijmout skutečnost, že Sovětský svaz porazil nejenom Německo, ale celkem početné skupiny obyvatel celé východní Evropy. Ti se nikdy necítili osvobozenými. Poražení samozřejmě nebyli zničeni. Spíše naopak, mimo jiné se v pozdějších dobách vetřeli na politické pozice nejen v SSSR, ale i v dalších zemích. Při slábnutí síly SSSR začali své aktivity oživovat. Viz Polsko. Po rozpadu Sovětského svazu jim pak už nic nebránilo, aby obnovovali své aktivity a veřejně začali prosazovat své zájmy.

Pro ně byl vítěz druhé části velké evropské války poražen a oni získali šanci na odvetu. Nikdy přece nepřijali doktrínu, že byli osvobozeni. V té souvislosti je signifikantní, že i Německo teprve nedávno ústy svého prezidenta konstatovalo, že Německo bylo spojenci osvobozeno. Osvobozeno od fašismu a nacismu. Toto prohlášení ovšem přišlo poněkud pozdě. Asi proto, že dokud žili aktivní účastníci zmíněné války, tak si to v Německu nikdo netroufal ani naznačit.

Nakonec se pravdivýma očima podívejme na naši zem. Vtipálci tvrdí, že jsme byli tehdy jedinou demokracií v Evropě. Určitě si to nemyslelo na tři miliony u nás žijících Němců, ale ani Slováci ne. Což se ukázalo koncem třicátých let úplně názorně. Ovšem i mezi Čechy bylo poměrně vysoké procento fašistů a iniciativních kolaborantů s nacistickým Německem. Nemluvě o obrovské většině jako obvykle mlčících, do nichž nikdo neviděl. Cítili se osvobozenými, nebo poraženými?!

Teprve v současné době poznáváme, jak to bylo už tenkrát. Kdo už tehdy zase mlčel a v ulitě do polistopadových dnů čekal, aby se pomstil za svou porážku. Takže teprve dneska čeští vlastenci poznávají své tehdejší skutečné nepřátele.

     Dne 16.5.20 na webu https://www.protiproud.cz/politika/5108-lokajove-a-hulvati-jsme-mistry-v-prekrucovani-historie-temne-stranky-pameti-orgie-lzi-vcera-i-dnes-sloup-odboj-a-svoboda-pomniky-zradcum-jednou-se-budeme-za-dnesek-zase-stydet.htm ze dne 16.5.20 uveřejnil Jiří Weigl zajímavý text o vztahu Čechů ke své historii za posledního jedna a půl století . Jelikož je zaměřen příliš aktuálně, zdá se mi být povrchní a tím pádem nepřesný v líčení chování našich obyvatel především od počátků minulého století do dneška.

V prvé řadě vůbec nesouhlasím s autorovým srovnáváním zbourání Mariánského sloupu s odstraněním sochy maršála Koněva. Sloup byl zničen živelně po osvobození se Českého národa z třistaleté poroby cizí moci. A nejenom to. Šlo rovněž o symbol vzpoury potomků „husitů“za rekatolizační krutosti páchané katolickou církví vůči všem evangelíkům za dlouhou minulost naší země. Dokazuje to víc než dostatečně reakce tehdejšího vysokého kléru katolické církve. A také, ne-li především, jeho dnešní snahy o obnovení sloupu. V polistopadovém období si totiž katolická církev na naší politické reprezentaci už vydobyla majetky a dokonce i nepřehlédnutelný vliv na skutečnou moc ve státě, takže logicky si chce obnovit i symbol své nadvlády nad duchovnem v naší zemi.

Kdyby byla socha Koněva odstraněna v prvních polistopadových dnech, možná by kolem toho bylo trochu kraválu, leč za pár měsíců by si na to nikdo už nevzpomněl, jakože nikdo nevzpomíná na mnohé jiné, tehdy odstraněné sochy. Takže nejde o živelnou „pomstu“ davů, leč o velmi dobře promyšlený a a dlouhodobě připravovaný politický akt nově se krystalizující moci v naší zemi. Moci, pokorně, ba už opět až „kolaborantsky“ aktivně posluhující, cizí moci.

Pan Weigl ve svém textu rovněž píše, cituji: „…poslední půlstoletí monarchie bylo v dějinách českého národa dobou největšího národního, společenského i ekonomického rozmachu. Opájíme se heslem ´Národ sobě´ a národní sbírkou na Národní divadlo, aniž bychom přiznali, že největší příspěvek na jeho stavbu daroval císař František Josef“. Konec citace.

Tento autorův exkurz do dějin je poněkud neúplný. Je sice pravdou, že Rakousko-Uherská říše do roku 1914 prožívala půl století, které nese dodnes poněkud eufemistické označení zlatý věk. Ovšem to, co po něm následovalo po další čtyři roky, všechno zlato změnilo na ďábelskou síru. Utrpení především v posledních dvou letech a nepředstavitelný hlad v posledním roce byly tak strašné, že si nikdo už na zlatý věk ani nevzpomněl. Nadtož pak na to, že císař pán z daní které mu jeho pohůnci od Čechů vybrali nějaký ten obolus věnoval na jejich divadlo. Nenávist vůči c.k. říši byla nejen oprávněná, ale všechny činy pomsty, podle vyššího principu mravního, dokonce spravedlivé.

Na závěr této poznámky si dovoluji ještě tvrdit, že není bourání pomníků žádnou českou specialitou. Bourali se, bourají a budou bourat prakticky všude, v každé zemi. Je to všelidská tradice známá jak ze starověkého Egypta, tak dokonce i z Bible. Jestli je nějaká forma politického odporu typicky naše, tak to budou spíše defenestrace.

Zítra se pokusím napsat něco o druhé světové válce.

Tak zvaná první světová válka byla v očích TGM světovou revolucí. Přesněji dokončením Francouzské revoluce z roku 1789, která zahájila osvobozování poddaných z pout panství feudální vrchnosti a Evropských národů z knuty nadvlád dynastických rodů. Zmíněná válka ukončila existenci tří obrovských feudálních říší, Rakousko-Uherské, Ruské a Osmanské. Bohužel pro nastupující měšťácké mocnáře se zničení carského Ruska poněkud zvrtlo. Na jeho mrtvole totiž vznikl nový typ režimu, pro buržoazní liberály naprosto nepřijatelná ekonomická a politická moc proletářská, ve formě sovětismu.

Rozpad jmenovaných říší přinesl také vznik několika státům, mezi jinými i obnovení poměrně velkého Polska. Jeho tradičního nesmiřitelného nepřátelství k Rusku se vítězné mocnosti Británie a Francie pokusiyi využít ke zničení rodícího se sovětského Ruska. To se Pilsudského šavličkářům nejenže nepovedlo, ale naopak vznikl obrovský Sovětský svaz.

Tehdejší svět, s výjimkou Ameriky a Ruska, byl pod koloniální nadvládou především Británie a částečně i Francie. Především Britská říše od Austrálie po Kanadu, byla skutečně v dějinách první, nad níž opravdu slunce nikdy nezapadalo. Za čtyři roky válčení byly ale tyto dvě supervelmoci velmi oslabeny. Naopak USA, na jejímž území se neválčilo, nebývale zbohatla na podpoře válčících Evropanů.

Pro USA, stejně jako pro měšťácké politické mocnáře v Evropě, byla existence SSSR naprosto nepřijatelná. Když se nepovedlo zardousit revoluci v počátcích, bylo nutné najít silnějšího soupeře. Američané nebyli spokojeni s mírovou smlouvou, v níž Britové a hlavně Francouzi nadiktovali Německu zničující reparace. Správně odhadli, že Německo své ponížení využije k odvetě. Amerika ale nepotřebovala, aby Německo opět bojovalo s Británií a Francií. Proto mu určili za jediného nepřítele Rusko, tu židobolševickou pakáž. Američtí zpravodajci dokonce našli Hitlera, což se dneska nepřipomíná. V literatuře se dá dohledat i jméno konkrétního pracovníka, který ho vybral. Nebylo to na základě knihy Mein Kampf, ale prý pro jeho řečnické schopnosti, jimiž doslova fascinoval davy.

Banky Wall streetu poskytovaly Hitlerovi půjčky na vybudování politické strany. Američtí politici mu zase dopomohli k protiústavnímu jmenování kancléřem. Společnými silami mu pak významnou měrou dopomohly k vybudování obrovské armády.

S iniciativou USA samozřejmě souhlasily a ji všemožně podporovaly jak Británie, matka USA, tak Francie. Vše bylo ošetřeno soustavou smluv s tajnými dodatky, jak je mezi mocnými zvykem. Vzestup moci Německa musela dokonce Francie akceptovat návratem území, které Německu uzmula po první světové válce.

Hitlerovi se neobvykle dařilo. V březnu 1938 obsadil Rakousko. V březnu 1939 už ovládal rozbité Československo. Za rok a bez jediného výstřelu tak rozšířil své území skoro o třetinu. V Československu navíc získal obrovské množství výzbroje a výstroje, protože ta západovýchodní nudle uprostřed Evropy měla jednu z nejsilnějších a nejmodernějších armád na kontinentu. Tehdy se jeho počínání poněkud vymklo z kontroly mocností. Mnichovskou dohodou si ověřil slabost Británie i Francie a tak zahájil připravovat plány na odčinění Německé porážky v první světové válce. Vědom si závazku zničení Sovětů si ještě do konce roku 1939 stačil zajistit předpolí k útoku na východ tím, že napadl Polsko, které za dva týdny obsadil. Teď už byl velmi silný, takže bez většího váhání napadl Francii. V červnu 1940 se už procházel po Paříži. Francii ani nemusel zdeptat a její rozhodující část se stala reálně kolaborantem s jeho říší. O Británii sice svedl od května do září r. 1940 leteckou bitvu, ale bez valného výsledku, i když použil novinku, raketové zbraně. Nechal ji proto být, jako kdysi Napoleon, což byla v obou případech chyba.

Americké tajné služby mu důtklivě připomněly jeho závazky a tak Hitler celkem uspěchaně napadl Sovětský svaz. Splnil se tím nejdůležitější záměr Amerických mocipánů. Do té doby prostřednictvím Británie vždycky kontrolovali dění v Evropě, aniž se v něm museli přímo angažovat. Ovšem byli si vědomi toho, že všechnu kontrolu ztratí, pokud se spojí v efektivní spolupráci Rusko s Německem. Díky Hitlerově pýše se jim povadlo tyto dva Evropské kolosy dohnat ke vzájemné řeži. Američané doslova stvořili Hitlera i jeho moc. Nyní začali poměrně účinně pomáhat Sovětskému svazu. V obou případech se zbavili zastaralé techniky a mohli zahájit vývoj moderních zbraní. Vyčkávali, až oba rivalové vykrvácí, aby pak prostřednictvím Britů získali reálnou nadvládu nad Evropou.

Jenže do toho hodili vidle Japonci. Nejenže nepomohli Hitlerovi a nenapadli Sovětský svaz, ale nepředloženě zaútočili na USA. Bylo to logické, protože ze Sibiřských dálav by jim nic nekoukalo, kdežto stát se pány úrodné subtropické Asie by bylo terno. Vtažení USA do války ale posílilo v Amerických mocipánech touhy zbavit svět kolonialismu, který by jim dal šanci vzniklé „samostatné“ státy svým unikátně silným hospodářstvím ovládnout a konečně zbavit Británii světovlády. Americký prezident Roosevelt se touto snahou dokonce vůbec netajil, když už bylo zřejmé, že Německo bude poraženo. Tedy od vzniku jakéhosi protiněmeckého spojenectví Sovětského svazu, USA a Británie. To bylo oficiálně vyjádřeno Teheránskou deklarací, podepsanou 1.12.1943, kdy se poprvé setkali Stalin, Churchill a Roosevelt.

Spojenecké dohody byly zahájeny už v lednu 1943 v Casablance. Všem třem delegacím bylo zřejmé, že jde o spojenectví čistě pragmatické a tedy dočasné. V roce 1945 se ještě uskutečnila dvě setkání Velké trojky, vždycky prostřednictvím těch nejvyšších představitel vítězů. Poslední dvě proběhly už v roce 1945. Jaltská začátkem února a Postupimská měsíc před kapitulací Japonska. Na té poslední už byl jako nový prezident USA Truman. Ještě se sice dosáhlo shody, ale všichni tři partneři už si nevěřili a dohody považovali za víceméně dočasné.

Závěrem všeho toho dnešního psaní si dovolím tvrdit, že v první polovině dvacátého století nebyly v Evropě dvě války, ale pouze jedna, protože ta první její část nedopadla tak, jak si mocnáři USA předsevzali. Ta druhá část pro ně dopadla dokonce ještě hůř, takže musel, tentokrát už skutečně celý svět, protrpět období tak zvané studené války. Ta byla opravdovou první celosvětovou, čti globální válkou, která zdánlivě skončila v poslední dekádě dvacátého století. Bohužel opět ne dobře pro spojený Západ. Tentokrát do toho hodil vidle Mao Ce-tung, kterému se povedlo nést prapor komunismu dál tím, že ze smrtelného spánku zvedl nejlidnatější zem planety – Čínu. ČÍMŽ UKONČIL TOTÁLNÍ NADVLÁDY ZÁPADU NAD GLÓBEM.

Patřím k oné, rychle se zmenšující množině lidí, kteří si ještě pamatují bombardování z dob poslední velké války v Evropě, ba dokonce svistot ruských kaťuší, který vyhnal vojáky v šedých uniformách z městečka, v němž jsem žil. Je samozřejmé, že mne z toho důvodu daleko víc, než většinu současníků zajímalo co se, v roce půlkulatého výročí konce války, zase dovím nového o událostech, které jsem prožil.

Již v minulých letech jsem byl kupříkladu z Amerických filmů poučen, že ve druhé světové válce Německo porazila Americká armáda, když jí v tom Rusové nezanedbatelnou měrou pomohli. Byl jsem už rovněž informován, že rudoarmějci se při svém tažení na Německém území dopouštěli nepředstavitelných zločinů, a že jen žen znásilnili asi šest set tisíc. A je samozřejmé, že jsem také už věděl, jak po válce zběsilí Čechové zabíjeli německé starce, ženy a děti při jejich násilném odsunu, který si před tím na vítězných Západních mocnostech vybrečeli.

Mé letošní očekávání nových poznatků o minulosti bylo vysoce naplněno. Především jsem se dověděl, že za vznik té strašné války může stejnou, ne-li vyšší měrou než nacistické Německo, bolševický Sovětský svaz. V té souvislosti neušlo mé pozornosti, že Hitler byl v médiích vždycky vůdcem, zatím co Stalin diktátorem. Což mé ucho, citlivé na jemnosti češtiny, mi opět velmi pomohlo posuzovat zážitky z mého dětství.

Za druhé jsem se dověděl, že Osvětim osvobodila spojenecká vojska. To jsem obzvlášť vysoce ocenil, protože šlo o přiznání, že Rudá armáda skutečně patřila mezi spojence, kteří Německo společně porazili. V té souvislosti mně pak bylo potvrzeno, že to byl staletý antisemitismus Čechů, který jejich území vyčistil od Židů. To jsem se sice již kdysi dočetl z pera zavilých nepřátel Československa, ale nyní jsem se to dověděl od spojence nejdůvěryhodnějšího, konkrétně z knih, které byly vydána v USA. V nich mi k minulým poznatkům ony prameny přidaly, že vlastně jsme se podíleli na holocaustu, ba že možná to byl i náš nápad.

Letos mi bylo rovněž z mnoha míst Evropy potvrzeno, že Sovětský svaz neosvobozoval Evropské země od fašismu a nacismu, leč že to jenom vzpomínaný diktátor obnovoval velikost carského Ruska tím, že okupoval Evropu až po Labe, u jehož břehů se kdysi ruští otrhanci setkali s udatnými voji spojenců.

Jelikož jsem prožil konec války daleko od Prahy, tak mne letos její současní velikáši lehce přesvědčili, že naše matička se vlastně osvobodila sama, se znatelnou pomocí vlasovců a že ten zločinec Koněv se svými ešelony si přijel k hotovému. Takže už tehdy vhodným PR byla z něj vytvořena figurka legendárního osvoboditele. Sice jsem o tom také kdysi něco málo zaslechl ze šeptu nositelů jediné pravdy, ale nyní to bylo konstatováno nad vší pochybnost činy mluvčích jediné pravdy.

Přiznám se, že jsem si nezapisoval všechny nové poznatky, kterými veřejnost oblažovali „moderní“ historici. Ne, že bych snad netoužil po poznání, ale prostě proto, že oni samotní několikrát inzerovali, že pod obrovskou tíhou nových dokumentů budou muset přepsat dějiny dvacátého století. Takže stejně ty kusé informace, o kterých i já tady píši, jednou dostanou ucelený a komplexní výraz.

Jsem již dost starý a zkušený, abych si byl vědom několika vědomostí o dějinách. Za prvé jsem nezvratně přesvědčen, že minulost nelze změnit. Lze ji jen různě interpretovat. Také souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že minulost nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem popsat, protože to by ji bylo nutné celou znova prožít, ovšem především pouze a jenom se znalostmi jejich tehdejších aktérů.  Víc jak půl století se rovněž přikláním k názoru, že celá ta slavná nauka nazývaná historiografie, čti, dějepis, je pouze takovou interpretací minulosti, jakou ji pro své zájmy potřebuje její tvůrce, či přesněji ti, co si ho platí.

S vysokou pravděpodobností bych vůbec nepsal tento text, protože si jsem jist, že každý moudrý člověk ví všechno to, co v něm píši dokonce daleko lépe. Na druhé straně rovněž vím, že ty, kdo mají jiné přesvědčení, tento kratičký článeček vůbec ani neosloví, nadtož aby je přesvědčil.

Napsal jsem jej především proto, že mne silně, tedy víc než je třeba, zaujalo tvrzení pracovníka jednoho našeho ústavu, který má „poslaneckou licenci“ na tvorbu moderních dějin. V posledních dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války totiž napsal že, cituji: „Existují tisíce dokumentů dokazujících spolupráci Sovětského svazu a nacistického Německa“. Jelikož předpokládám, že se už nedožiji publikování té haldy dokumentů, tak píši následující tři odstavce.

Uvedené interpretace dějin má jednu zásadní chybu. Neexistují tisíce, leč desetitisíce dokumentů o spolupráci Sovětského svazu a Německa. A nejenom to. Je nesporně dokázáno, že bez Německa, konkrétně císařského generálního štábu v první světové válce, by Sovětský svaz vůbec, ale nikdy ani nevznikl.

Německo navíc, po zdrcující porážce v první velké válce Evropy dvacátého století, pak nemělo sil k tomu, aby se zapletlo do občanské války v Ruské revoluci na straně nepřátel bolševiků. Takže když ti boje občanské války vyhráli, obrátili se na tehdy technologicky velmi vyspělou a fakticky jedinou zemi, jež se přímo zasloužila na vzniku SSSR, aby její technici bolševickému Rusku vybudovali nejen průmysl, ale dokonce i armádu. A o tom existuje nepochybně ona spousta dokumentů.

Sovětský svat se ještě snažil odvrátit útok nacistů na svou zem, ale dokumenty o tom už nelze hodnotit jako důkazy o spolupráci. Pokud třeba Mnichovskou dohodu nechceme hodnotit jako spolupráci Britů a Francouzů s vůdcem Tisícileté říše. A od napadení SSSR už asi těžko i ti největší géniové mezi našimi „moderními historiky“ najdou důkaz o spolupráci obou vlád. Čili tvrdit, že existují dokumenty o spolupráci nacistického Německa se Sovětským svazem je tvrzení naprosto neodpovídající té době. Řečeno kulantně. V dějepisectví totiž nemohou existovat lživé výroky. Jsou jen a pouze tvrzení, která určité dokumenty zdůrazňuji, a jiné zamlčují.

Kolem historie druhé světové války vznikla letos v české kotlinečce a já si myslím že pouze v Praze, doslova hysterie. Jsou odborníci, kteří v ní vidí záměrné rozdmýchávání nepřátelství k Rusku, které má v budoucnu i z našich občanů udělat jakýsi kanonefutr v nové válce s Ruskem. Lidé jiného přesvědčení zase v hysterii indikují snahy českých slouhů Německých zájmů, dostat naši zemičku definitivně do stáda velkoněmecké budoucnosti. Platí samozřejmě obojí. Ovšem pod trendem klimatických změn vidím další důvod. Světovládci mají zájem s definitivní platností skončit už jednou pro vždy s českou nadvládou nad střechou Evropy, i když třeba jen té kontinentální. Konec konců i móda globalizace přinese tento kolaterální výsledek – zánik našeho národa.

Z hlediska světových dějin poslední velké války bylo tak zvané Pražské povstání (dále jenom PP) ubohoučkou epizodičkou, z níž si, jako tak často, pražácká parta mocichtivých kámošů vytvořila legendu o veledůležitém, ba rozhodujícím momentě dějin Československa. Náš národ, díky své bezvýznamnosti, leč o to větším velikášství figurek, které se obvykle bez vlastního hrdinství dorvou k politické moci, má po celou historii zásadní smůlu v tom, že o svých dějinách nikdy nerozhodoval.

Osobně jsem se o PP nikdy nezajímal. Považoval jsem ho vždycky za pouhou šaškárnu, která, zase jako vždycky, stála zbytečně životy mnoha naivních, nevinných a svedených lidí. A pržanští parazité si právě na oněch obětech už tři čtvrtiny století pěstují fámu o jakémsi hrdinství. Podle dokonce prohlašují, že to oni zachránili Prahu před zničením.

Skoro týden po smrti vůdce Třetí říše a dobytí Berlína, jakési Pražské krysy, které s vysokou pravděpodobností měly co zakrývat, vylezly ze svých teplých pelechů a typickým švejkováním si zahráli na hrdiny. Údajně pátého máje tehdejší dědicové Haškova hrdiny začali sabotovat vysílání rozhlasu, tehdy jediné celostátní komunikační platformy.

Nebudu popisovat události oněch čtyř dní zbytečného umírání, ovšem zmíním pouze dvě zásadní poznámky. Maršál Schörner, který velel poslední ucelené bojeschopné části Německé armády, na počátku měl jen jediný záměr. Co nejvíc svých vojáků dovést do Amerického zajetí, aby je uchránil před dlouholetým umíráním na Sibiři. Věděl, že už nic jiného pro Tisíciletou říši nedokáže vykonat. Praha mu mohla být ukradená. Samozřejmě by se pokusil něco poškodit, přesněji jeho vojáci z vlastní iniciativy. On jako vzdělanec k tomu žádný rozkaz nevydal. Navíc coby skutečný vzdělanec dobře věděl, že není všem dnům konec. Což historie jenom potvrzuje.

Údajní pražští odbojáři prý se na konec války připravovali už od počátku roku 1945. Pokud by to byli prozíraví vojáci, tak by za čtyři měsíce činnosti již dávno měli zorganizovánu ochranu nejcennějších památek takovým způsobem, aby je Němci nemohli při ústupu vyhodit do povětří. Jenže veškerý ten, později oslavovaný odboj, s celou slavnou Českou Národní radou, či jak se ten spolek lidiček co spolu mluví jmenoval, byli neschopní a hlavně zbabělí komedianti, tak vylezli z děr, až už bylo všechno dávno rozhodnuto. Je to přece pražácká tradice, která se potvrdila ještě nedávno, tedy konkrétně před třiceti lety. Tehdy rovněž začali velkohubě měnit režim jako poslední ve Varšavské  smlouvě.

PP vzniklo živelně, tedy bez zásluh údajných vůdců odboje. Což způsobilo pár komediantů v rozhlase. Nevím proč mi to připomíná zvrhlou roli současné České televize. Za celé čtyřdenní období se ho samozřejmě nepovedlo centralizovaně řídit. V žádném případě údajné hlavní velitelství nemělo šanci na řízení veškerých bojů. Díky tomu papaláši, především ti političtí, nemohli úspěšně vyjednávat. Živelný ozbrojený boj naopak zavinil, že německé vedení Prahy odmítlo moc předat české straně. Hlavně ale samotné německé vojáky rozlítilo, takže došlo až k hnusným excesům. Němci zahájili mstivé akce nejen na bezbranných lidech, ale i na památkách. Tím došlo k daleko větším škodám, než kdyby jim byl umožněn rychlý úprk z Prahy.

PP tedy vzniklo až když už bylo po všem, jak se lidově říká. Navíc Praze samotné spíše uškodilo, než prospělo. Hlavně ale známá část pražských věčně vládnoucích rodin si o událostech prosadila legendu, díky níž až do dnešních dob nosí aureolu hrdinských osvoboditelů, kteří prý dokonce zachránili Prahu. Holt dějiny píší vítězové. Ovšem i tady především platí starodávná pravdu rabínů. Všechno je jinak.

Všechna léta po skončení druhé světové války v Evropě, se v naší zemi oslavoval její konec jako den vítězství nad fašismem, nacismem, hitlerismem. Což mělo svůj nezanedbatelný význam. Víc než oslava vítězství nad Německem se tím každoročně připomínalo zničení politické moci vyznavačů zmíněných ideologií v zemích celé Evropy. To bylo důležitým mementem. U nás, až na výjimky, v ten den neprobíhaly vojenské přehlídky, protože na ně měla nezadatelné právo pouze armáda Sovětského svazu.

Nikomu vůbec nevadilo, že válka teoreticky skončila už 7., eventuálně 8. května roku 1945, protože se na našem území stejně bojovalo ještě 12. toho měsíce asi 6 kilometrů od Příbrami. Jednotlivé obce si tak jako tak vždycky především připomínaly den svého vlastního osvobození.

S příchodem nové moci se začínalo mnohé měnit. Jedinci z póvlu naší společnosti, které změna režimu vynesla někdy až do nejvyšších státních funkcí, zahájili soutěž o co nejvýraznější změnu, kterou by bylo možné v budoucnu spojovat s jejich jménem.

Významný klasik naší země kdysi děl, že největším nebezpečím společenství je pracovitý blbec. Ukazuje se však, že v historii ty nejhnusnější škody největším možným společenstvím způsobí vždycky a jenom povrchně myslící chorobní mocichtivci. Jejich nepřekonatelným příkladem z minulého století byl jakýsi Gorbačov.

Ale zpět k dnešnímu dni. Československá republika si připomínala konec války vždycky 9. května, který byl v Sovětském svazu vyhlášen za Děň Pabjedy. Jak jsem již napsal, nevzpomínám si, že by to někomu u nás kdy vadilo. Samozřejmě až do doby, než se k moci dorvali po dvě generace neuznávaní trpajzlíci bezmezně toužící po moci.

V době, kdy Havel už byl prezidentem a „světově“ populární personou, kdy Klaus měl nezpochybnitelné zásluhy o změnu plánované ekonomiky na tržní, byl doslova „diktátorem“ národohospodářské proměny země a proto si jezdil po světě pro jeden doktorát za druhým, kdesi v parlamentě prakticky neznámý pořád setrvával jiný pidimužík, považující se za velikána českých dějin. Jmenoval se Miloš Zeman. Jako velmistr povrchního myšlení byl, mimo jiné, obeznámen s mocenskými hrátkami kolem bezpodmínečné kapitulace Třetí říše na konci druhé světové války. O nichž jsem psal včera. Zeman patřil navíc mezi ty, u nichž personální vedoucí KSČ velice rychle odhalili jejich chorobné ambice, takže ho nikdy nevzali do svých řad a především mu nedali šanci uplatnit své nemocné tužby po moci.

Zeman byl v situaci, kdy na Havlovu popularitu nemohl ani pomyslet, na Klausovy zásluhy jak by smet. Povrchní způsob myšlení a nenávist ke všemu co souviselo s minulým režimem, byly ony dvě příčiny, proč jako poslanec Federálního shromáždění inicioval zákon o změně termínu státního svátku.

Ve své prostoduchosti si nedokázal domyslet důsledky. Při tom věděl, že Havel v zemi nastartoval nejenom klíma omlouvání se Němcům, ale přizpůsobování politiky Československa činům politické moci sjednoceného Německa. Jako ekonomický prognostik už tehdy mohl vědět, že Klaus svou fanatickou jednostranností přivede zemi do totálního područí svého obrovitého souseda. Jako politický prognostik pak absolutně selhal nedomyšlením, že onou zdánlivě malichernou změnou jednoho data, zahajuje v naší zemi revizi dějin dvacátého století.

Dovoluji si tvrdit, že i díky jeho chorobným ambicím, zaslepené pomstychtivosti a neschopnosti komplexního myšlení dospěla naše země do stavu, v němž je pevnou součástí Čtvrté říše národa Německého. Nejen pražská kavárna, ale prakticky veškerá politická moc, až na výjimky potvrzující pravidlo, je poslušnými lokaji Velkoněmeckých zájmů. Při tom pravověrní Němci z hloubi duše pohrdají vším českým a tak naši zem prakticky využívají jako svou východoevropskou kolonii. V mých očích dokonce nástupiště pro své další výboje v onom prastarém smyslu Drang nach Osten. Což je konečným vítězstvím německého nacismu, který jsme po čtyřicet pět let odmítali, mimo jiné i tím, že jsme měli státní svátek devátého května jako připomínku osvobození Evropy od fašismu, nacismu a její zotročení ze strany pohlavárů Třetí Velkoněmecké říše.

V době, kdy už bylo jasné, že Německo bude v dohledné době poraženo, pozval Stalin vůdce dvou zbývajících členů koalice „spojenců“ do Jalty (4. – 11.2.1945), aby s nimi dohodl poválečný stav Evropy. Bohužel, především pro Japonce, dne 12. dubna zemřel prezident USA Franklin Delano Roosvelt. Od té chvíle se za vůdce Západu považoval britský premiér Winston Churchill, který sice projevoval vždycky osobní obdiv Stalinovi, leč nikdy neskrýval svou zaťatou nenávist k Sovětskému svazu.

Západní spojenci začali svůj hlavní boj proti Němcům vyloděním ze dne 6. 6. 1944. Až do konce války byl hlavním velitelem spojeneckých vojsk generál Dwight David Eisenhower. Od samého začátku bylo jasné, že jejich snahou je dobýt Berlín dříve než Rudá armáda a tak být pro dějiny hlavním, dneska už určitě jediným, vítězem války. Po smrti Roosvelta Churchill až nevybíravými způsoby tlačil na Eisenhowera, aby spojenci byli v Berlíně dříve než Sověti. Jenže spojencům se valně nedařilo. Neuměli bojovat tak dobře, jako zkušení vojáci Německa, jimž navíc velmi účinně pomohla ještě na chladné dny lépe zvyklá armáda Vlasova. Je prokázáno, že to právě ona zdržela spojence o šest týdnů.

Berlín tedy dobyli sověti prakticky v den, kdy Hitler spáchal sebevraždu. Zbytek Němců se zarputilostí odsouzenců na smrt se probíjel na západ a jih, aby unikl do zajetí Američanů a vyhnul se tak dožití na Sibiři. Je samozřejmé, že tak činilo i nejvyšší velení vojsk „tisícileté říše“. Proto již v 2:41 hodin 7. 5. 1945 do rukou Amerického a Britského velení podepsalo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Stalin ji promptně odmítl uznat, jelikož aktu nebyl přítomen žádný zástupce Ruska. Spojenci tak vlastně Sovětský svaz podvedli a chtěli si zajistit pro dějiny nimbus hlavního vítěze války v Evropě, kterému Sovětský svaz pouze vypomohl. Tento příšerný dějinný podvod byli však nuceni prakticky opstit. Hodinu po půlnoci dne 8.5.1945 byl dokument naprosto totožného znění s tím včerejším, podepsán v Berlíně-Karlshorstu za přítomnosti maršála Žukova. Za Německou stranu jej podepsali polní maršál Keitel, admirál von Friedeburg a za letectvo generálplukovník Stumpff.

     Američtí politici tak světu pouze potvrdili, že při naplňování svých zájmů jsou naprosto bezohlední. V tomto konkrétním případě spojeneckých vazeb dokonce prokázali svou bezskrupulózní proradnost.

Osobně si myslím, že generál Eisenhower byl natolik ještě čestným vojákem, že nebyl iniciátorem podvodu. Jeho celkový i další život až ve funkci politika, dokonce prezidenta USA, by tomu spíše nasvědčoval.

Leč zpátky ke konci války s Německem. Spojenectví mezi Sovětským svazem na jedné straně a USA s Velkou Británii na druhé bylo jasně jednoúčelové. Z obozu stran od počátku podezíravé a vzájemně sledující naprosto protichůdné zájmy. Nic tuto situaci nedokazuje lépe než všechny smlouvy, které „spojenci“ mezi sebou uzavřeli v době válčení. Není se proto čemu divit, že už na vojenskou přehlídku spojeneckých vojsk uspořádanou 7.7 1945 v Berlíně ze Západních zemí nepřijel ani jeden vrchní velitel.

V ten den bylo v Hulíně nevlídně stejně tak, jako je dneska v Českém Těšíně. Ale pro nás, obyvatele toho malého městečka na okraji Hané, to byl po dlouhých letech nejšťastnější den. Pro mne dokonce zlomový, protože já jsem začal chápat okolní svět až za války, takže jiný život jsem si nedovedl představit. Vycházeli jsme ze sklepů v nichž jsme pobývali poslední tři dny a vítali se s těmi unavenými, nevyspalými a vesměs ošuntělými vojáky s ranci na zádech a nějakou tou zbraní na rameni.

Věděli jsme, že Hitler už je mrtvý a Berlín že už padl. Nevěděli jsme sice, že se v Praze bojuje a asi by nás to vůbec nezajímalo. Praha byla daleko, ale my byli konečně jisti, že Němci, to ztělesnění všeho zla a původci našeho několikaletého strachu, už jsou v nenávratnu. O tom jsme byli, po příchodu Ruských vojáků, nezvratně přesvědčeni. Zvláště když jsme viděli, jak jejich kaťuše spěchají na západ. Nám svobodu přinesla Rudá armáda. Konkrétně vojáci Ludvíka Svobody. To mně o několik dnů později, když byla oznámena definitivní německá kapitulace, vozil na trakaři po dvoře sovětský voják a na to nikdy, nikdy nezapomenu. A byl bych rád, kdyby si to zapamatovaly i moje děti, jejich děti i všichni další, kteří by se nikdy nenarodili, kdyby tomu tehdy bylo jinak.

Mám oprávněný strach, že na to zapomenou. V posledních letech se totiž objevují síly, které ohýbají dějiny. Za války vůbec nežili, neprožívali nálady a city jejího konce, leč o ní „zasvěceně“ píší a šíří své výmysly, které už mají jiné podhoubí. Nás, co si ještě na tu dobu pamatujeme už je jenom hrstka a stále rychleji nás ubývá. Proto sledují s hrůzou přípravu na likvidaci našeho národa. Nepovedlo se to tvůrcům tisícileté říše na počátku čtvrté dekády minulého století. Jejich následníci to proto za každou cenu hodlají uskutečnit teď. Pamatujme si to, byli to tehdy Němci, stejní jako dneska. Němec totiž zůstává Němcem, on přece nedokáže zapřít svou matku.

Historik Jaroslav Bašta napsal před několika dny o současných tendencích našich zavilých nepřátel tato jasná a přesná slova, cituji:

„…Pan starosta Novotný se zřejmě dodatečně symbolicky přidal na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše.

Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z universit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Háhnová v roce 2015. Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence.

První je snaha odhalit První československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Druhý krok pak rehabilituje Henleinovce. Američtí historici popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. To poprvé zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy.

Domnívám se, že tu snahu přiřknout Čechům největší zločin v historii lidstva – holokaust, lze vysvětlit nejen sympatiemi k tzv. sudetským Němcům, ale také pomstou. V roce 1945 československá vláda podrobila německou menšinu u nás všem omezením, která za Protektorátu platila dle Norimberských zákonů pro Židy. Němci museli mít označení na oděvu, dostávali bývalé židovské příděly potravin, nesměli chodit ve městě po chodníku, atp. Měl to být trest za německé chování a zločiny během války. Na takové ponížení se těžko zapomíná.

Takže poselství inspirované těmito vzpomínkami, které nám vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa nakonec zní přibližně takto: Vy Češi nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v Druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili Vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. Dle těchto tezí již víme, jak bude vypadat výuka naší historie dle dějepisu“.  

     To je konec dlouhé citace, kterou cítím za povinnost si zapsat do svého blogu, který snad někdy budou číst ti, pro které jsem ho celou dobu psal. A apeluji na ně NIKDY NEZAPOMEŇTE!! Jinak zahynete. Definitivně.