Dne 16.5.20 na webu https://www.protiproud.cz/politika/5108-lokajove-a-hulvati-jsme-mistry-v-prekrucovani-historie-temne-stranky-pameti-orgie-lzi-vcera-i-dnes-sloup-odboj-a-svoboda-pomniky-zradcum-jednou-se-budeme-za-dnesek-zase-stydet.htm ze dne 16.5.20 uveřejnil Jiří Weigl zajímavý text o vztahu Čechů ke své historii za posledního jedna a půl století . Jelikož je zaměřen příliš aktuálně, zdá se mi být povrchní a tím pádem nepřesný v líčení chování našich obyvatel především od počátků minulého století do dneška.
V prvé řadě vůbec nesouhlasím s autorovým srovnáváním zbourání Mariánského sloupu s odstraněním sochy maršála Koněva. Sloup byl zničen živelně po osvobození se Českého národa z třistaleté poroby cizí moci. A nejenom to. Šlo rovněž o symbol vzpoury potomků „husitů“za rekatolizační krutosti páchané katolickou církví vůči všem evangelíkům za dlouhou minulost naší země. Dokazuje to víc než dostatečně reakce tehdejšího vysokého kléru katolické církve. A také, ne-li především, jeho dnešní snahy o obnovení sloupu. V polistopadovém období si totiž katolická církev na naší politické reprezentaci už vydobyla majetky a dokonce i nepřehlédnutelný vliv na skutečnou moc ve státě, takže logicky si chce obnovit i symbol své nadvlády nad duchovnem v naší zemi.
Kdyby byla socha Koněva odstraněna v prvních polistopadových dnech, možná by kolem toho bylo trochu kraválu, leč za pár měsíců by si na to nikdo už nevzpomněl, jakože nikdo nevzpomíná na mnohé jiné, tehdy odstraněné sochy. Takže nejde o živelnou „pomstu“ davů, leč o velmi dobře promyšlený a a dlouhodobě připravovaný politický akt nově se krystalizující moci v naší zemi. Moci, pokorně, ba už opět až „kolaborantsky“ aktivně posluhující, cizí moci.
Pan Weigl ve svém textu rovněž píše, cituji: „…poslední půlstoletí monarchie bylo v dějinách českého národa dobou největšího národního, společenského i ekonomického rozmachu. Opájíme se heslem ´Národ sobě´ a národní sbírkou na Národní divadlo, aniž bychom přiznali, že největší příspěvek na jeho stavbu daroval císař František Josef“. Konec citace.
Tento autorův exkurz do dějin je poněkud neúplný. Je sice pravdou, že Rakousko-Uherská říše do roku 1914 prožívala půl století, které nese dodnes poněkud eufemistické označení zlatý věk. Ovšem to, co po něm následovalo po další čtyři roky, všechno zlato změnilo na ďábelskou síru. Utrpení především v posledních dvou letech a nepředstavitelný hlad v posledním roce byly tak strašné, že si nikdo už na zlatý věk ani nevzpomněl. Nadtož pak na to, že císař pán z daní které mu jeho pohůnci od Čechů vybrali nějaký ten obolus věnoval na jejich divadlo. Nenávist vůči c.k. říši byla nejen oprávněná, ale všechny činy pomsty, podle vyššího principu mravního, dokonce spravedlivé.
Na závěr této poznámky si dovoluji ještě tvrdit, že není bourání pomníků žádnou českou specialitou. Bourali se, bourají a budou bourat prakticky všude, v každé zemi. Je to všelidská tradice známá jak ze starověkého Egypta, tak dokonce i z Bible. Jestli je nějaká forma politického odporu typicky naše, tak to budou spíše defenestrace.
Zítra se pokusím napsat něco o druhé světové válce.