DNEŠNÍ ČEŠI O SVÉ MINULOSTI

Druhou část textu o tom, jak se v ČR přepisuje historie, začnu opět citátem ze zmíněného  článku pana Weigla, cituji: „Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky“ Konec citace.

Komplexně uvažující historici nedělí války v Evropě na dvě. Jde podle nich o jednu velkou válku s jakýmsi mezidobím na přeskupení sil. Válka, k níž po dobu delší jak půl století sbíralo síly hned několik mocností, totiž skončila naprosto špatně. Dala vzniknout mocnosti, s níž nikdo ani ve snu nepočítal. Leninově bolševickému Rusku. Jeho existence byla naprosto nepřijatelná pro všechny ostatní mocnosti světa, ať už patřily v roce 1918 k poraženým, či vítězům. První část války v Evropě prakticky ani neskončila, protože už v roce 1918 probíhala v sovětském Rusku občanská válka, do které se postupně zapojovaly velké části vojsk vítězů z roku 1918. Vyvrcholením pak bylo napadení bolševiků celou armádou nově obnoveného Polska pod velením Pilsudského. Začalo v dubnu 1920, napadením Ukrajiny, pokračovalo dobytím Kyjeva a skončilo v srpnu „zázračnou“ porážkou Rudé armády pod Varšavou. Nebylo na tom nic zázračného, to jenom zbrklý Tuchačevský se už viděl pánem Varšavy a zapomněl, že k vítězství potřebuje každá armáda dobře fungující týl.

Když se nepovedlo zardousit bolševickou moc v samých začátcích, uvědomily si mocnosti, že bude zapotřebí mnohem důkladnější příprava a především velmi silného nepřítele vůči Rusku, z něhož se mezi tím stal doslova územně obrovský Sovětský svaz. Do hry se musela zapojit USA. I přes svůj deklarovaný izolacionismus si právě její mocipáni, neobvykle zbohatlí na „pomoci“ válčící Evropě, až příliš silně uvědomovali, že SSSR je jejich naprosto ojedinělý nepřítel, kterého je nutné bezpodmínečně zničit. Vybrali si k tomu Hitlera a Německo, protože si tím splnili zároveň i další ze zásad své strategie pro Evropu. Nedovolit, aby Německo s Ruskem zase spolupracovaly jako za carů. Vždyť tehdy byli jejich vládci dokonce příbuzensky spřízněni.

Začátek druhé fáze velké války

Světová veřejnost se neshodne ani v tom, kdy vlastně začala druhá světová válka. Pro americkou historickou školu začala už 7. 7. 1937, když Japonsko napadlo Čínu. Začátek války v Evropě je ještě složitější. My, Češi vydáváme za začátek války Mnichovskou dohodu podepsanou 29.9.1938, kterou nám mocnosti odebraly Sudety. Jsou historici, kteří ale za úplný počátek Hitlerových výbojů považují už anšlus Rakouska, provedený 12.3.1938. Polská, tradičně antiruská historická škola hlásá, že válka začala napadením jejich země, tedy 1.9.1939. Hodí se jim to především proto, že mohou v současnosti za viníka války vydávat i SSSR, který v té době anektoval i část Polska. Ovšem zapomínají uvést, že SSSR si jenom vzalo zpět území, které si po první světové válce obnovené Polsko urvalo z carského impéria.

Stěžejní část války, totální válka Německa s Ruskem, alias Sovětským svazem

Na sovětský svaz táhly spolu s nacistickou říší oficiální armády dalších států, jmenovitě Maďarska, Slovenska, Rumunska a Bulharska, nehledě na fašistickou ideologii vyznávající jedince skoro ze všech zemí Evropy od Francie po Finsko. Ve zvláštní situaci pak byli Ukrajinci, Bělorusové, Pobaltské země a též Polsko. Vlastenci těchto zemí se od samého počátku konfliktu stavěli na protiruskou platformu.

Ruský národ se v roce 1943 zachránil od Německé poroby a pravděpodobné genocidy. Využil k tomu ovšem lidský potenciál nejen etnik z původní carské říše, ale především obyvatel obrovitého Sovětského svazu, konkrétně území středoasijských států. Jejich mocichtivé elity ale nebyly nakloněny sovětskému Rusku a cítily se být Ruským sovětismem zneužity k jeho sebezáchovnému boji.

Sovětský svaz po osvobození svého původního území se rozhodl Německo dorazit dobytím jeho hlavního města, jak bylo do té doby světovou tradicí. Rudá armáda valící se Evropou byla sice vítána jako osvoboditelka, leč v jednotlivých zemích bylo více, či méně lidí, kteří ji vnímali spíše jako vítěze nad svými záměry. Ti ji od samého počátku vnímali jako nepřátelského okupanta. Především na Ukrajině a v Polsku živelně vznikaly nacionalistické vojenské útvary, které v týlu Rudé armády doslova řádily. Nejznámější byla vojska Bandery, která kupříkladu až do roku 1950 zničila v Bělorusku stovky vesnic.

Nacionalistům z Polska, Ukrajiny a pobaltských republik se pod tlakem všeobecné touhy po míru nepovedlo zvítězit nad politiky, kteří byli vychovaní v Moskvě a za pomoci sovětských poradců získávali v zemích moc. Kromě Polska se jejich území stalo součástí SSSR a Polsko jeho vazalem.

Stejně tak v předválečně fašistickém Bulharsku a Rumunsku se povedlo sovětům nasadit sobě loajální politickou moc. Takže pro světové mocnosti druhá fáze války skončila ještě větší katastrofou, než její první část.

Je potřeba přijmout skutečnost, že Sovětský svaz porazil nejenom Německo, ale celkem početné skupiny obyvatel celé východní Evropy. Ti se nikdy necítili osvobozenými. Poražení samozřejmě nebyli zničeni. Spíše naopak, mimo jiné se v pozdějších dobách vetřeli na politické pozice nejen v SSSR, ale i v dalších zemích. Při slábnutí síly SSSR začali své aktivity oživovat. Viz Polsko. Po rozpadu Sovětského svazu jim pak už nic nebránilo, aby obnovovali své aktivity a veřejně začali prosazovat své zájmy.

Pro ně byl vítěz druhé části velké evropské války poražen a oni získali šanci na odvetu. Nikdy přece nepřijali doktrínu, že byli osvobozeni. V té souvislosti je signifikantní, že i Německo teprve nedávno ústy svého prezidenta konstatovalo, že Německo bylo spojenci osvobozeno. Osvobozeno od fašismu a nacismu. Toto prohlášení ovšem přišlo poněkud pozdě. Asi proto, že dokud žili aktivní účastníci zmíněné války, tak si to v Německu nikdo netroufal ani naznačit.

Nakonec se pravdivýma očima podívejme na naši zem. Vtipálci tvrdí, že jsme byli tehdy jedinou demokracií v Evropě. Určitě si to nemyslelo na tři miliony u nás žijících Němců, ale ani Slováci ne. Což se ukázalo koncem třicátých let úplně názorně. Ovšem i mezi Čechy bylo poměrně vysoké procento fašistů a iniciativních kolaborantů s nacistickým Německem. Nemluvě o obrovské většině jako obvykle mlčících, do nichž nikdo neviděl. Cítili se osvobozenými, nebo poraženými?!

Teprve v současné době poznáváme, jak to bylo už tenkrát. Kdo už tehdy zase mlčel a v ulitě do polistopadových dnů čekal, aby se pomstil za svou porážku. Takže teprve dneska čeští vlastenci poznávají své tehdejší skutečné nepřátele.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *