26. března 2017 zemřela Věra Špinarová – zpěvačka. 30. března 2017 zemřel Vladimír Kočandrle – kardiovaskulární a transplantační chirurg, ředitel pražského institutu klinické a experimentální medicíny, první lékař, který v Československu i v celém východním bloku v roce 1984 provedl úspěšnou transplantaci srdce. Jeho pacient měl tehdy 44 let, dostal srdce o devět let mladšího dárce a žil s ním ještě 13 let. O smrti první osoby neopomněly v rozsáhlých pořadech referovat všechna naše média. „Vysoce objektivní“ ČT změnila v den úmrtí dokonce program, aby mohla odvysílat vzpomínkový pořad a do pohřbu vytvořila další dvě změny. Na pohřeb přišlo přes deset tisíc lidí. Fandové v den pohřbu pořádali koncert třeba i v chatě na Lysé hoře. O smrti druhé osoby se prakticky nereferovalo, nadtož aby se měnil program, nebo vytvořil dokument. Při tom první osoba měla teprve 65 let a druhá 84, čili média na smrt druhé už mohla být připravena. Pro dnešní kulturu Západu je naprosto signifikantní, že celebritami jsou baviči, zpěváci popu, herci a někteří politici, leč v žádném případě ne vědci, interpreti klasického umění, či osobnosti, které opravdu posunuly lidstvo na vyšší úroveň. Mají ti islamisté s vysokou pravděpodobnsotí pravdu, když o nás tvrdí, že jsem úpadková kultura.

Dominantním rysem zastupitelské demokracie je institut voleb. Voleb všeobecných, přímých a rovných, s tajným hlasováním. V epoše nadvlády, ba až panstvím korporací nad státy, čti v době, kdy společnost je pod komandem klanů oligarchů, se volby stávají vysoce nákladným a hlavně stále pro společnost dražším, přežitkem. Tak zvané volby se totiž v jejich režii stávají stále propracovanějším střetem všech představitelných forem manipulací s veřejným míněním, nevyhýbajících se i zločinným podvodům. Nejhorší je, že prakticky nikdo už  nepovažuji takové volby za skutečný projev vůle veřejnosti, nadtož většinové. Z čehož logicky plyne, že ve „volbách“ poražení nehodlají jejich výsledek respektovat. Začaly se tedy o výsledku soudit, čímž se z demokratických voleb stalo pole nadvlády soudů. V posledních letech se už odmítání výsledků voleb zvrhlo na demonstrace s prvky násilí, jaké byly organizovány po posledních prezidentských volbách v USA. Prozatímním vrcholem destrukce institutu voleb jsou tak zvané „barevné revoluce“ ba až „majdany“, které jsou jakousi slabou odrůdou občanské války. V tom nejhorším případě zrealizovanou se zahraniční pomocí, čili vesměs za peníze z neznámých zdrojů. V mých očích se soutěž politických stran v systému zastupitelská demokracie zvrhla na souboj anonymních, nebo alespoň skrývaných sil, který je veden bez jakýchkoliv pravidel. Ta nerespektují ani dominantní institut zastupitelské demokracie, jímž jsou nepochybně volby. Přiznám se, že pouze čekám, kdy bude za prvek systému takovéto demokracie konečně vydáváno i ozbrojené povstání proti legálně zvolené vládě, tedy stará známá revoluce. Čímž bude konečně za demokracii považováno nejen mnohaleté válčení v Sýrii, devastace Ukrajiny, ale dokonce vojenský puč, jaký provedl Pinochet v Chile, blahé paměti. V nastalém prostředí proto považuji volby za zbytečné plýtvání penězi a časem. Bylo by mnohem efektivnější, kdyby z klanů oligarchů soutěžící o politickou moc co čtyři roky vyhrál ten, kdo kupříkladu na účet celé společnosti složí největší finanční částku. Ta by propadla ve prospěch nejubožejších a její užití by bylo distribuováno tak, aby už na něm nikdo nemohl parazitovat. Tedy na činnosti vyloženě neziskové.

Před několika dny jsem četl vzpomínky člověka, který byl jen o generaci starší než já. Pocházel z Kysucka na Slovensku a napsal, že jeho rodiče ještě v roce 1928 museli v letních měsících odpracovat, i se svým potahem, čtyři dny v měsíci na polnostech katolické farnosti. Řečeno řečí práva, ještě v dobách první Československé republiky existovali lidé, kteří museli robotovat na církevním a to i přesto, že robota byla zrušena císařem pánem již 7. září 1848. V souvislosti se současnou glorifikací šlechty a církve, o níž jsem psal minule, by podle mého názoru mělo být kupříkladu neustále veřejnosti připomínáno, jak vznikaly menší, větší, až obrovské majetky šlechticů a církve katolické. Každý zámek, každý palác, obecně veškerý majetek příslušníků modré krve by měl být označen velkou tabulí, na níž by bylo napsáno, že je výsledkem potu, často krve, někdy i životů a mnohdy též slz všech poddaných „slovutného“ panského rodu. V poslední době lze vidět skoro na každé nové investici tabulku, která oznamuje, že objekt byl postaven za finanční spoluúčasti fondů Evropské Unie. Někdy se dokonce uvádí i kolik zmíněná centralizovaná správa Evropy proinvestovala. Považuji to sice za hloupost, ale když už, tak potom vždycky. Na každém majetku šlechty či církví by měla být tabulka, která by veškeré veřejnosti oznamovala, že daný architektonický skvost byl vytvořen za rozhodující spoluúčasti poddaného lidu, který k vybudování daného díla byl donucen násilím své doby.

Středověký suverén, jak jsem se již včera zmínil, byl vlastníkem veškerého území, na němž dokázal svou suverenitu uplatňovat. Jeho majetek mu byl podle tehdejších doktrín svěřen samotným bohem, či bohy. Kromě toho, že byl jeho vlastníkem, mohl rovněž vykonávat nadvládu nad obyvateli, žijícími na zmíněném území. Za což jim musel zajišťovat především bezpečnost. Ze všech těchto vztahů plynulo, že majetek nebyl jeho soukromým vlastnictvím, leč určitou formou vlastnictví veřejného, které bychom mohli označit za správcovství. Je pochopitelné, že se musel obklopovat věrnými, kteří mu ve zmíněném „bohulibém“ díle pomáhali. Na počátku jimi byli příslušníci rodiny, pak širší rodiny, klanu známých a podobně. Ti všichni obvykle za své zásluhy obdrželi od suveréna část usurpovaného majetku. Nikoliv však jako soukromý majetek, ale pouze coby léno s určitými povinnostmi vůči suverénovi a mnohdy dokonce pouze na dobu časově omezeného držení. Takže majetek šlechticů, ba i kléru, který rovněž dostával oprávnění k jeho držení od vládce, se tím udržoval pořád ve formě veřejného vlastnictví. Zdánlivě byl soukromým, ale pořád nad ním svrchovanou moc měl panovník, který jej mohl za určitá provinění držitelům odebrat. Jestliže komunisté a dokonce už některým i jejich mocenští předchůdci, uvedený majetek z držby šlechty a církve odňali, tak jenom zlegalizovali jeho veřejnoprávní statut. Řečeno jinak, jednoduše ho předali do vlastnictví všech, tak jako od samotných počátků všem rovněž patřil. Nešlo v žádném případě o krádež, jak začali tvrdit dnešní mocipáni. Opravdovou krádeží naopak byly teprve restituce uvedeného majetku. V restitucích byl okraden všechen lid v zájmu několika jedinců, což je doslova superkrádež, ve srovnání s převodem majetků, který uskutečnili komunisté. Ti vzali majetky nejbohatším jedincům své doby a věnovali jej ve prospěch všem. Krádeží by to snad bylo, kdyby sebrali majetky jedněm jedincům a věnovali je jiným jednotlivcům. Z toho vyplývá, že opravdovou nápravou majetkových křivd bude, až se majetek šlechty a církví vrátí do rukou jediného oprávněného vlastníka – veřejnosti.

Nejsem televizní divák, ale přesto mi v poslední době velmi vadí seriál o šlechtických rodech, který byl vyprodukován veřejnoprávním médiem, čti z poplatků všech koncesionářů, což jsou občané státním násilím přinucení financovat prakticky soukromou produkci jmenovaného média. Seriál Modrá krev je údajně dokumentem o české šlechtě. Její tvůrkyně a samozřejmě celý realizační štáb, si nějak neuvědomují jak historickou realitu, tak význam žánru s označením dokument. O žádném šlechtickém rodu se nedá odpovědně tvrdit, že je český. Jejich historie se začínala vesměs v příliš dřevních dobách, kdy se původ neodvíjel od národností, ale od vazalství k svrchovanému panovníkovi, praktickému to vlastníkovi určitého území. Po bělohorské tragedii pak už je úplně nesmyslné považovat nějaký šlechtický rod za český, i když se třeba za něj vydával a dokonce ještě dneska dušuje, že byl, je a bude vždycky vlasteneckým. 300 let totiž všechny současné šlechtické rody pokorně sloužily nečeskému, ba někdy otevřeně protičeskému, vládci. Příslušníci většiny nejvýznamnějších rodů se dokonce aktivně, kratší či delší dobu, podíleli na vrchnostenských až panských manýrách mocnářů v různých „státnických“ funkcích jasně nečeského mocipána. Tak jaképak češství. A to nemluvím o hlavním mýtu současnosti, podle něhož šlechta byla a snad ještě dneska je, elitou své společnosti. Není to pravda. Elitářství dneska se nedědí, příslušnost k elitě si musí svým životem a činností každý osobně a sám zasloužit. Takže celý seriál je v mých očích ubohou propagandou současných mocipánů, snažících se svou nadřazenost, čti oprávněnost na nadvládu, alespoň nějak odůvodnit, třeba i podvodným dovoláváním se tradice. Jako už celá tisíciletí mocní vždycky najdou dostatečné množství úslužných poskoků, kteří plní jejich přání. Nic proti tomu, ale ať si takovéto choutky platí za svého nezneužívá ve svůj prospěch prostředků vyzískávaných ze všech občanů státním násilím.

Dneska je tomu 65 let, co byl řeckou vojenskou juntou, o níž se v té době hovořilo jako o monarchofašistické, popraven člen ústředního výboru komunistické strany Řecka Nikos Belojanis. Do dneška jsou v některých městech u nás a především v Evropě, po něm pojmenovány ulice. Důvodně předpokládám, že už jen málo lidí dneska ještě ví, kdo to byl. Připomínám v krátkosti, že to byl činitel řeckého dělnického hnutí. Od roku 1934 pak člen Komunistické strany Řecka. Byl několikrát vězněn, roku 1941 vydán řeckou policií dokonce hitlerovskému gestapu. Roku 1943 uprchl a stal se politickým komisařem jedné z divizí řecké osvobozenecké armády (ELAS), bojující s německými a italskými okupanty. Za občanské války v letech 1946–1949 působil jako politický komisař Řecké demokratické armády. Od roku 1950 pracoval jako člen ústředního výboru Komunistické strany Řecka. Vojenskou juntou byl zatčen v prosince roku 1950. Vzpomínám si z dětských let, že v naší zemi byly od roku 1951 a především po odsouzení k trestu smrti, organizovány velké protesty včetně petic, proti jeho popravě. Podle mých zápisků jsem petici proti trestu smrti i já tehdy podepsal. Belojanis byl zatčen jako funkcionář tehdy v Řecku zakázané politické strany, takže měl být souzen civilním soudem. Jenže tehdy ještě v Řecku doznívala občanská válka, ale hlavně, ve světě vrcholilo nejkrutější období tak zvané studené války, takže armádní junta překvalifikovala jeho kauzu tak, že byla souzena vojenským soudem. Osobně tu dobu nepovažuji za studenou válku, protože probíhala válka v Koreji, což byla v mých očích první velká, otevřeně antikomunistická válka. Celou tu dobu považuji proto za „horkou“ globální válku s komunismem, která podle mne trvala až do skončení války ve Vietnamu. Soud nad „Skupinou Belojanise“ byl nejen celým světem sledován, ale především jeho výsledek motivoval mnohé světoznámé, dokonce i ne levicové osobnosti, až k nebývale ostrým protestním činům. Na čtvrt milionu podpisů z celého světa žádalo kupříkladu řeckého krále Pavla o udělení milosti. Přesto byl právě dneska před 65ti lety, tento mladý soudruh zastřelen jako terorista. Athénský arcibiskup Spirydon tehdy o Belojanisovi prohlásil, že jeho morální velikost byla vyšší než u prvotních křesťanů, „uvážíme-li, že patřil k lidem, kteří nevěří v posmrtný život“. Svět jej vnímal jako jednoho z prvních bojovníků za lidská práva. Nejeden malíř vytvořil jeho portrét a sochař jeho pomník. Britský malíř Peter de Francia namaloval už v roce 1953 obraz „Belojanisova poprava“, který je dodnes oceňovanou prací světového malířství. Belojanis se nedožil ani 36ti let, ale patří právem do galerie nesmrtelných bojovníků za práva nejbědnějších. Proto by právě miliardy jejich druhů na něj nikdy nemělo zapomenout.

V mých očích dvacáté století začalo teprve výstřelem v Sarajevu a skončilo podpisem Bělověžské dohody mezi třemi samozvanými politickými dobrodruhy z Ruska, Běloruska a Ukrajiny o rozpadu Sovětského svazu. Konkrétně tedy ono krátké století započalo 28.6.1914 a skončilo 26.12.1991. To znamená že trvalo pouhých, leč symbolických, 77 let.  První světová válka, pro kterou si historie vymyslela zmíněný atentát v Sarajevu jako spouštěcí mechanismus, byla v mých očích završením světové protifeudální revoluce. S konečnou platností byl, alespoň v Evropě, nastolen režim rušící, alespoň formálně, dědičnou mocenskou vrstvu. Světapáni by byli dokonale spokojeni, kdyby jim do veškeré té radosti nehodil vidle Lenin se svým výtvorem alternativy k jejich nové formě světového panství. Světová revoluce nejenže nebyla onou první velkou válkou ukončena, ale započal její další díl, zásadně nové kvality. Svět se rozdělil zásadněji, než kdykoliv jindy v dějinách. Poprvé totiž byl ohrožen samotný základ panství vrstev až tříd, které lidstvu vládly od počátku jeho dějin. Leninova alternativa otevřela možnost nejen k vládě do té doby utlačovaných, bezmocných, nemajetných, no prostě nýmandů, ale především ukončila šanci právu bohatých na veškerou, tedy i politickou moc. Stát, v němž o moci, především politické, nerozhodovalo bohatství, byl nejen naprosto novým jevem v dějinách, ale hrozil likvidací celé panské vrstvy, jež se konsolidovala tisíce let. Konflikt, který tímto vznikl, se stal reálnou formou teoreticky víc jak sto let již předpovídaného třídního boje. Druhá světová válka byla proto první velkou válkou v dějinách lidstva, která už měla třídní charakter. Byla iniciována sice nacionalistickými řečmi, ale ty nikdy nepřehlušily hlubinou pravdu o tom, že šlo o konflikt nově vzniklých sociálních tříd. Právě proto Hitler operoval slovem socialismus, aby zakryl skutečnou podstatu konfliktu. Skutečným cílem druhé světové války bylo zničení režimu vlády „proletariátu“, té teoretické alternativy vlády, přesněji nadvlády až diktatury dosavadních sociálních vrstev a tříd. Světovádné struktury se proto neobyčejně zaradovaly, když jim, aniž to předpokládaly, spadl do klína rozpad SSSR. Bylo to pro ně konečné dovršení cíle první světové války, ale bez onoho prokletého Leninova bastarda. Doslova opojeni vítězstvím se zalykali opěvováním konce historie. Ovšem všichni ze světovládců zdaleka nadšeni nebyli. Elity zbrojařů, na nich parazitujících financiérů, politiků a dalších mocichtivců, nemohly připustit konec konfliktního světa. Jelikož rozpad Sovětského svazu a skončení reálného třídního boje, je ale zastihl nepřipravené, nedokázaly řešit novou situaci jinak, než živelnými a nepromyšlenými snahami o rychlé vytvoření nového nepřítele. Původní nepřítel jménem „proletariát“ vznikl doslova na základě vědecky promyšlené analýzy a jeho konstituování se realizovalo víc jak sto let. Takže i původní moc, jako jeho protivník, se na jeho působení měla dost času připravovat. Nyní si ale moc živelně sama vytvářela protivníka, logicky nevyplývajícího z dlouhodobých sociálních konfliktů historie. Živelná snaha o tvorbu nepřítele vypustila proto z dějinné láhve džina mnohem strašnějšího, než byl proletariát. Místo jednoho, navíc čitelného nepřítele, má světovládná vrstva mocichtivých proti sobě celou škálu nepřátel a navíc naprosto s nejasnými cíli, zájmy a formami boje. Tím se současný svět stal mnohem nebezpečnější, než byl za studené války, ba dokonce za celou dobu existence „druhého“ světa, čti tábora socialistických zemí. Osobně si pak myslím, že současný svět je nejnebezpečnějším v celých dějinách nejen pro existenci lidstva, ale dokonce i všeho života na této planetě.

Jadernou bombu sice vyvíjeli amíci proti Hitlerovi, jenže Stalin ho dorazil dřív, než ji byli schopni použít. Proto ji použili o čtvrt roku později ve válce s Japonskem. Její užití proti výlučně civilním cílům bylo největším válečným zločinem celých lidských dějin. Jak již jsem několikrát napsal ne pro počet obětí, ale pro absolutnost smrti. Do té doby se lidé mohli nějak proti útokům chránit, i když mnohdy s malou šancí na záchranu. Skoro vždycky se dokonce mohli bránit, ba měli často šanci i nepřítele zabít před svou smrtí. Dokonce i ve vyhlazovacím táboře mohl odváděný do plynu napadnout dozorce a třeba ho i zabít, leč proti jaderné zbrani byly oběti absolutně bez šancí. V případě užití jaderné bomby možnost záchrany neexistuje. Útočník se jejím užitím a obzvláště tím prvým v dějinách, prakticky povýšil na boha. Mocnáři USA jadernou bombu, jíž se tehdy všeobecně říkalo atomová, použili výhradně k odstrašení SSSR. Sice pro oklamání světa žvanili, že jejím užitím byl urychlen konec války, ale to je již dávno prokázanou lží. Dnes se ví, že Japonské velení se rozhodlo ke kapitulaci ihned po vstup SSSR do války. Truman, největší válečný zločinec dějin, který s konečnou platností rozhodl o užití atomové bomby, se později netajil tím, že šlo o akt varování Stalina. Tím aktem začala studená válka, ne teprve Chuchillovým projevem na univerzitě ve Fultonu. Odstrašování Sovětského svazu jako jedna z metod boje s komunismem, bylo červenou nití celých dějin od konce první světové války. Jaderné zbrojení po druhé světové válce se proto stalo z vojenského hlediska naprosto klíčovým pro všechny, kdo si přáli zničení komunismu. Jeho první historická forma byla v poslední dekádě minulého století poražena, ale nejzrůdnější prostředky tehdejšího boje na planetě zůstaly. Dokonce v počtu, který mnohokrát převyšuje množství potřebné k zániku všech složitějších forem života. Poněkud pekelné dědictví.

Státní moci poslušně sloužící média se stala druhým rizikovým dědictvím studené války. Velké množství novinářů si totiž zvyklo na pohodlný styl své práce, čili na lehké živobytí, což je všelidská choroba. Nemuseli se v době bipolárního světa nejen honit za informacemi, ale ani složitě po nich slídit jako investigativci. Dokonce se nemuseli ani vzdělávat. Museli se jenom dobře naučit papouškovat názory politiků a dovedně je rozhojňovat. V dnešním světě pod vládou globální oligarchie se jejich pozici říká, rádoby odborně, mainstream, česky hlavní proud. Jenže ten hlavní proud se pomalu, leč jistě stává jediným proudem. Političtí sluhové globálního panstva pomalu, leč o to jistěj, vytváří legislativní prostředí, v němž jakákoliv činnost proti zájmům nově vytvořené globální vrchnosti je „demokraticky“ potlačována. Oproti způsobům, jimiž komunistické vlády tehdy ovládaly sdělovací prostředky je současná praxe mnohem promyšlenější a méně viditelná. Holt panstvo se dovede poučit. Zatím jim do úplného ovládání lidské mysli házejí vidle osamocení kverulanti se svými blogy, či dokonce weby, ale určitě i je časem dokáže nejmodernější totalita umlčet.

Che Guevara má moji hlubokou úctu, tak velikou, že jeho portrét nosím na svém batohu. Přestal žvanit, sebral se a šel bojovat tam, kde byl přesvědčen o potřebnosti boje. Je naopak typickým projevem malosti, ubožácké zbabělosti a na druhé straně nekonečné drzosti z bezpečné vzdálenosti osmi tisíc kilometrů od Pekingu a ve skutečnosti naprosto anonymně, nadávat tam sídlící vládě. Považoval bych za upřímné, kdyby každý z vyvěšovačů vlajek Tibetu se sebral, odjel do země svého srdce a zahájil tam boj za svobodu Tibetského „lidu“ a demokratizaci čínského politického režimu. To by byla upřímná prezentace vlastního přesvěceni a ne perverzní vyvěšování již neexitující vlajky. Před takovým člověkem bych hluboce smeknul, i když bych jej ve skutečnosti považoval za blázna. Ještě bych uznal za politicky poctivé, kdyby naši vyvěšovači se rozjeli do Pekingu a kupříkladu před sídlem vlády se do těch vlajek zabalili, nebo s nimi alespoň demonstrativně mávali. Ať jedou zahájit v Pekingu či třeba ve Lhase „mejdan“, nebo dokonce barevnou revoluci a zbaběle nešaškují tady.