Právě jsem skončil prohlížení desetiminutového filmu z pohřbu Stalina. Byl natočen z oken velvyslanectví USA, takže je na něm pouze průvod a ne ceremonie pohřbu s ukládáním těla do mauzolea. Film docela nedávno našel historik Dougla Smith v lepenkových krabicích, kdesi v bývalém autoservisu a je prý jediným nesovětským obrazovým informačním zdrojem o události. Autorem barevného filmu je tehdejší asistent vojenského atašé v SSSR Martin Manhoff. Lze si ho prohlédnout na webu http://zpravy.idnes.cz/stalin-pohreb-manhoff-martin-1953-d3a-/zahranicni.aspx?c=A170310_132304_zahranicni_aha , kde je i komentář. Já si sem napíši poněkud jiný. Pohřbem Stalina skončila reálná velikost SSSR. Od té chvíle na Západě nechovali už k němu respekt a zahájili cestu od zadržování komunismu, k jeho likvidaci. Stalin SSSR vytvořil a Gorbačov ho po čtyřiceti letech zničil. Stalin byl nesporně nejúspěšnějším státníkem minulého století a Gorbačov nejneúspěšnějším. Ani Hitler, nebyl tak neúspěšný. Sice způsobil Německu strašné ztráty, ale nezavinil úplný jeho zánik. Po smrti Stalina začal se nejen rozpadat SSSR, ale především začala erodovat mocenská semknutost jeho vedoucí síly – KSSS. Sovětský svaz coby první úspěšná alternativa kapitalismu nakonec zanikl nikoliv díky své globální slabosti, či odporu jeho občanů, ale z důvodu totálního rozpadu jeho mocenské elity a vlivových struktur. Průzkumy v současném Rusku již několik let ukazují rostoucí uznání Stalinových zásluh. Dnes už je to skoro polovina obyvatel, kteří si ho vysoce cení. Západ neporazil SSSR a už vůbec není pravdou, že ho Reagan uzbrojil, takže se ani nestal vítězem studené války. Na iluze o onom údajném vítězství, ve kterých se neustále Západ utvrzuje, jednou asi škaredě doplatí. Komunismus prohrál bitvu, ale kapitalismus prohraje válku, o tom je přesvědčeno stále více přemýšlejících lidí a mám dojem, že i skuteční současní vládci Zeměkoule. Proto se snaží v přítomnosti urvat, co se ještě dá. I to je jedním z důvodů, jejich nevídaného superbohatnutí. Tuší, že posledního.

Na včerejším setkání se svými věrnými Zeman ohlásil, že bude příštím rokem kandidovat na prezidenta. Očekával to každý, alespoň trochu obeznámený s nudou politiky v ČR. Rozumně jednající Zeman uvážil, že jeho zdravotní stav unese ještě jeden cyklus šarvátek s hnidami našeho veřejného života. Všichni doposud se hlásící k boji o stejný post, zatím nejsou faktickými rivaly, ale pouze koloritem tak zvané demokracie. Odpůrci Zemana mají dost času přijít na něco a někoho, kdo by mohl být alespoň trochu konkurenceschopným Zemanově postavě. Zeman by naopak neměl od této chvíle provádět žádnou volební kampaň. Má čas. Pokud je opravdovým taktikem, tak si jenom počká, s čím přijdou jeho vyzyvatelé a jejich sponzoři. A v poslední chvíli je před veřejností smete. Psavcům této země byla dána možnost zase na dlouhou dobu mít o čem „prdět chytrovky“. Ani na ně by Zeman neměl reagovat a veškerou munici šetřit na závěrečnou kanonádu. Docela se těším, jak hluboko zase klesne kultura, vlastně smradírna, politického prostoru u nás.

Za totalitní režimy jsou, po pádu SSSR, vydávány režimy nacistický a sovětský. Fašismus je stejnými „experty“ považován pouze za diktaturu, nebo dokonce, kupříkladu Salazarův v Portugalsku, pouze za autoritativní režim. V mých očích diktatura byla primitivní totalitou, především proto, že nebyla skrývána. Dnešní totalita je mnohem fingovanější, protože se dokonce maskuje jako protiklad, svobodu. Při tom jde o mnohem důkladnější totalitu, totalitu peněz, která se od otevřené diktatury proletariátu liší zásadně tím, že je dovedně skrývána. Při tom nadvláda peněz nad každým jednotlivcem i celou společností je naprostá a stále se zdokonaluje. Předpovídá se, že nakonec půjde o nadvládu virtuálních čísel na tak zvaném kontě, čili kreditní kartě každého jednotlivce. Což znamená, že každý člověk bude podléhat pouze jakési počítačem sdělované informaci, čili jen znaku peněz, které navíc ani nikde nebudou fyzicky existovat, tak jako již dneska fakticky neexistují v žádné bance, ač je ta vesel půjčuje. Samozřejmě, že samotné peníze nejsou totalitní nadvládou. Tou jsou reální vlastníci finančních znaků a informací.

Nedovedu odhadnout, zda mezi politiky USA, Ruska a EU je víc těch, kteří si přejí zmírnění napětí mezi Západem a Ruskem a kolik naopak podporuje jeho zvyšování. Nevěřím ale, že mezi nimi existují magoři, kteří si přejí opravdovou, tedy velkou válku. Sám jsem realista, čili si uvědomuji, že rozkol mezi Západem a Ruskem už dospěl hodně daleko. Spočítejme si, co všechno vytýká Západ Rusku. Anexi Krymu, skrytou krvavou válka ruských sil na východní Ukrajině, potlačování občanské společnosti doma, nezodpovědné ohánění se jadernými zbraněmi, vojenské provokace vůči spojencům a partnerům USA v Evropě, vojenskou intervenci v Sýrii a bezprecedentní pokus prostřednictvím hackerů podporovaných Kremlem a pomocí dezinformačních kampaní o zasahování do prezidentských voleb. Toto dědictví zhoršení vztahů v průběhu vlády Baracka Obamy lze ještě obohatit o další akce Ruska, které se Washingtonu dotkly, byť to ne vždy je ochoten přiznat – jako je například poskytnutí ochrany bývalému pracovníkovi americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edwardu Snowdenovi či porozumění Moskvy k činnosti WikiLeaks. Na oplátku Rusko viní Západ z podpory sil nepřátelských vůči Rusku v zemích bývalého SSSR, která byla úspěšná především v Pobaltí, Gruzii, na Ukrajině a dočasně i v Moldavsku. Nejvíc pak z rozšiřování NATO směrem k Rusku, bombardování Jugoslávie, podpory protivládní opozice v Rusku, a to včetně teroristů na Kavkaze, vypovězení Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany a výstavba globální Národní protiraketové obrany USA kolem Ruska a Číny. V neposlední řadě pak z intervence v Iráku, únosů ruských občanů ve světě, podpory ozbrojené opozice v Sýrii. To jsou jen ty skutečnosti, které mne napadají, jak se říká, na první zamyšlení. Je toho tolik, že nevidím cestu, a už vůbec ne rychlou, na zmírnění napětí. Snad by alespoň obě strany měly zapracovat na tom, aby se již dále důvody nesmiřitelného nepřátelství nerozmnožovaly.

Veškerá dogmatika o lidských právech je pouze účelovým principem v mezinárodní politice. Stačí si všimnout jen dvou zemí světa, abychom její demagogii pochopili. KLDR je v očích Západu příkladem všeho zla. Je to totalita, diktatura a dokonce tyranie. Západ ji považuje za největší nebezpečí nejen pro své okolí, ale pro celý svět. Při tom v zemi jsou lidská práva více respektována, než kupříkladu v Saudské Arábii. V KLDR jsou nepochybně zhoršené podmínky pro realizaci občanských svobod, ale lidská práva nejsou tak křiklavě porušována jako v poslední absolutní monarchii světa, kde je žena prakticky bez jakýchkoliv práv a trest smrti nejenže existuje, ale provádí se až příšerným způsobem, kupříkladu kamenováním. Rovněž tresty utínání údů tam nejsou zakázány. Od samého začátku, co se ideologii lidských práv stala „kladivem“ v mezinárodních vztazích existuje zásadní rozpor. Socialisté je vnímají v širším rozsahu, zatím co liberální demokraté v užším. Těm stačí prakticky dodržování vybraných občanských svobod, především svobody neomezeného hromadění majetku. Ze skutečných lidských práv pak jen právo na existenci, nikoliv již kupříkladu právo na slušnou existenci. Z celého galimatyáše lidských práv a občanských svobod si každá politická moc vybírá taková, jež se jí více hodí a osočuje každou jinou moc, když si vybrala jinou jejich alternativu z nerespektování lidských práv a občanských svobod. Přesněji práv a svobod, která vyznává ona. Žádná politická moc na světě nedodržuje všechna lidská práva deklarovaná mezinárodními dokumenty. A tak si její propagandisté mohou vesele nadávat.

Liberálové všech odstínů považují demokracii za svůj vlajkový politický systém. Za dobu své existence byl realizován a je provozován v širokém spektru podob. Dá se přesto ale zjednodušit na tři základní principy. O politickou moc v demokratickém státě soutěží politické strany podle pravidel, stanovených ústavou státu. Za druhé, politická moc v demokracii spočívá na třech institucích, které se navzájem omezují, kontrolují a vyvažují, aby moc nemohla být zneužívána. Osobnosti do funkcí v jednotlivých institucích jsou voleny. Začněme u třetího principu – voleb. Již dlouho o nich platí rádoby vtip, že by je mocní nikdy lidu nepovolili, kdyby volby dokázaly něco změnit. Pravda je ale taková, že volby byly občanům povoleny teprve tehdy, když panská vrstva našla metody, zajišťující ji nerušené naplňování jejích zájmů. Učebnicově se to projevilo po pádu bipolárního světa, kdy si korporace, čti nejmocnější z mocných, prosadily právo na financování voleb v USA, čili jejich otevřené ovládnutí. Druhý princip, vyvažování moci zákonodárné, exekutivní a soudní je iluzí od samého počátku existence demokracie jako systému vládnutí už proto, že ve většině zemí se všechny tři instituce odvíjí pouze z jedněch voleb. A soutěž politických stran, to je jen divadlo pro prostý lid. Všechny strany hájí zájmy reálně mocných a vlivných a strany antisystémové jsou v něm trpěny, dokud systém neohrožují. Jakmile se stanou reálnou hrozbou, tak se zákonem kriminalizují.

Apoštolové volného trhu, či svobodného obchodu se neobejdou bez klíčového pojmu, jímž je konkurence. Všichni bez rozdílu tvrdí, že konkurence je nejpřirozenějším projevem člověka. Odvozují to od údajné nejhlubší přírodnosti homo sapiens sapiens, jíž je soutěživost. Obě tato tvrzení jsou ideologicky odvozená od základní myšlenky liberalismu, již je individualistická podstata člověka. Opakuji zde ještě jednou, že lidstvo by ani nevzniklo, pokud by člověk byl tvorem individualistickým. Byl příliš bezbranným vůči svému okolí, kde individualisticky mohli přežívat jen největší predátoři. Všichni ostatní, slabší, museli žít v tlupách, stádech, či hejnech. Člověk mohl vytvořit civilizaci jen a pouze životem kolektivním. Kolektivistický princip je tedy stavebním fundamentem lidství a princip individualisitického soupeření nesmí poškozovat vybudovaný celek. Tím by byl ohrožen celý civilizační vývoj. Jedinci uvnitř svého společenství mohou soutěžit, ale také nemusí. Nevím nic o tom, že by si někdo dal tu práci, aby zjišťoval, kolik procent osob v běžné populaci rádo soutěží, kolik je k soutěžení laxní a kolik se mu doslova vyhýbá. Sám sebe klasifikuji až do té třetí skupiny a znám ve svém okolí ještě daleko ortodoxnější odpůrce jakékoliv soutěžení. Takže princip soutěže není přirozeností člověka, leč spíše příznakem té člověčenské odrůdy, která trpí duševními indispozicemi od touhy po dominanci, přes panské manýry vrchnostenství až po chorobnou nadvládu diktátorství nad celými státy. Konkurence je dle mého soudu uměle vytvořeným principem, který má v logice liberální ideologie ospravedlnit nezřízenou touhu duševně postižených jedinců po hromadění majetku, coby prostředku moci, tedy šanci na nadvládu nad ostatními.

Učebnicovým příkladem konkrétní lži o svobodě jsou všechny teze, či spíše ideologická hesla dogmatiky o svobodném obchodování, častěji prosazovaná pod sloganem slepé ruce trhu a dneska diktátorsky legalizovaná v podobě globálních, čili nadnárodních smluv o volném obchodu. Kdo se jen trochu seznámí s dějinami mezinárodního obchodu, ten ví, že jedinou fungující zásadou každého státu bylo, je a bude, užívání regulačních praktik v mezinárodním obchodování, ať už realizovaných prostřednictvím cel a dalších poplatků, nebo dokonce manipulací s kursem své měny. Neznám jedinou z ekonomicky vyspělých zemí, která by v průběhu své historie nepoužívala regulací především k ochraně svých výrobců před cizími levnými dovozy. Mezinárodní obchod nikdy nebyl volný, čili svobodný. Vždy byl realizován podle pravidel, která diktovali silnější. Pokud kupříkladu existuje cenový kartel OPEC, sdružující významné producenty ropy, nelze vůbec hovořit o svobodě mezinárodního obchodu, protože jde o komoditu naprosto zásadní, až limitující hospodářství každé země. Pod rouškou svobodného obchodu se skrývá diktatura hospodářsky nejsilnějších subjektů, dneska dokonce globálních korporací bohatších než většina států. Mezi subjekty, které si nejsou hospodářsky rovny, nemůže existovat svobodný trh. Pokud ho někdo prosazuje, či uplavňuje, pak zvrhlým způsobem ovlivňuje, ba až okrádá své obchodní partnery.