SOUČASNOST HORŠÍ NEŽ OBDOBÍ TŘÍDNÍHO BOJE

V mých očích dvacáté století začalo teprve výstřelem v Sarajevu a skončilo podpisem Bělověžské dohody mezi třemi samozvanými politickými dobrodruhy z Ruska, Běloruska a Ukrajiny o rozpadu Sovětského svazu. Konkrétně tedy ono krátké století započalo 28.6.1914 a skončilo 26.12.1991. To znamená že trvalo pouhých, leč symbolických, 77 let.  První světová válka, pro kterou si historie vymyslela zmíněný atentát v Sarajevu jako spouštěcí mechanismus, byla v mých očích završením světové protifeudální revoluce. S konečnou platností byl, alespoň v Evropě, nastolen režim rušící, alespoň formálně, dědičnou mocenskou vrstvu. Světapáni by byli dokonale spokojeni, kdyby jim do veškeré té radosti nehodil vidle Lenin se svým výtvorem alternativy k jejich nové formě světového panství. Světová revoluce nejenže nebyla onou první velkou válkou ukončena, ale započal její další díl, zásadně nové kvality. Svět se rozdělil zásadněji, než kdykoliv jindy v dějinách. Poprvé totiž byl ohrožen samotný základ panství vrstev až tříd, které lidstvu vládly od počátku jeho dějin. Leninova alternativa otevřela možnost nejen k vládě do té doby utlačovaných, bezmocných, nemajetných, no prostě nýmandů, ale především ukončila šanci právu bohatých na veškerou, tedy i politickou moc. Stát, v němž o moci, především politické, nerozhodovalo bohatství, byl nejen naprosto novým jevem v dějinách, ale hrozil likvidací celé panské vrstvy, jež se konsolidovala tisíce let. Konflikt, který tímto vznikl, se stal reálnou formou teoreticky víc jak sto let již předpovídaného třídního boje. Druhá světová válka byla proto první velkou válkou v dějinách lidstva, která už měla třídní charakter. Byla iniciována sice nacionalistickými řečmi, ale ty nikdy nepřehlušily hlubinou pravdu o tom, že šlo o konflikt nově vzniklých sociálních tříd. Právě proto Hitler operoval slovem socialismus, aby zakryl skutečnou podstatu konfliktu. Skutečným cílem druhé světové války bylo zničení režimu vlády „proletariátu“, té teoretické alternativy vlády, přesněji nadvlády až diktatury dosavadních sociálních vrstev a tříd. Světovádné struktury se proto neobyčejně zaradovaly, když jim, aniž to předpokládaly, spadl do klína rozpad SSSR. Bylo to pro ně konečné dovršení cíle první světové války, ale bez onoho prokletého Leninova bastarda. Doslova opojeni vítězstvím se zalykali opěvováním konce historie. Ovšem všichni ze světovládců zdaleka nadšeni nebyli. Elity zbrojařů, na nich parazitujících financiérů, politiků a dalších mocichtivců, nemohly připustit konec konfliktního světa. Jelikož rozpad Sovětského svazu a skončení reálného třídního boje, je ale zastihl nepřipravené, nedokázaly řešit novou situaci jinak, než živelnými a nepromyšlenými snahami o rychlé vytvoření nového nepřítele. Původní nepřítel jménem „proletariát“ vznikl doslova na základě vědecky promyšlené analýzy a jeho konstituování se realizovalo víc jak sto let. Takže i původní moc, jako jeho protivník, se na jeho působení měla dost času připravovat. Nyní si ale moc živelně sama vytvářela protivníka, logicky nevyplývajícího z dlouhodobých sociálních konfliktů historie. Živelná snaha o tvorbu nepřítele vypustila proto z dějinné láhve džina mnohem strašnějšího, než byl proletariát. Místo jednoho, navíc čitelného nepřítele, má světovládná vrstva mocichtivých proti sobě celou škálu nepřátel a navíc naprosto s nejasnými cíli, zájmy a formami boje. Tím se současný svět stal mnohem nebezpečnější, než byl za studené války, ba dokonce za celou dobu existence „druhého“ světa, čti tábora socialistických zemí. Osobně si pak myslím, že současný svět je nejnebezpečnějším v celých dějinách nejen pro existenci lidstva, ale dokonce i všeho života na této planetě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *