Che Guevara má moji hlubokou úctu, tak velikou, že jeho portrét nosím na svém batohu. Přestal žvanit, sebral se a šel bojovat tam, kde byl přesvědčen o potřebnosti boje. Je naopak typickým projevem malosti, ubožácké zbabělosti a na druhé straně nekonečné drzosti z bezpečné vzdálenosti osmi tisíc kilometrů od Pekingu a ve skutečnosti naprosto anonymně, nadávat tam sídlící vládě. Považoval bych za upřímné, kdyby každý z vyvěšovačů vlajek Tibetu se sebral, odjel do země svého srdce a zahájil tam boj za svobodu Tibetského „lidu“ a demokratizaci čínského politického režimu. To by byla upřímná prezentace vlastního přesvěceni a ne perverzní vyvěšování již neexitující vlajky. Před takovým člověkem bych hluboce smeknul, i když bych jej ve skutečnosti považoval za blázna. Ještě bych uznal za politicky poctivé, kdyby naši vyvěšovači se rozjeli do Pekingu a kupříkladu před sídlem vlády se do těch vlajek zabalili, nebo s nimi alespoň demonstrativně mávali. Ať jedou zahájit v Pekingu či třeba ve Lhase „mejdan“, nebo dokonce barevnou revoluci a zbaběle nešaškují tady.