Ernest Hemingway kdysi řekl, cituji: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země“, konec citace. Vypsal jsem si ten citát kdysi dávno, když jsem ještě četl beletrii, protože se mi líbil. Dneska si musím přiznat, že jde o typické působení umělců na emoce, které bohužel nemá praktickou realizaci. Citát skrývá poměrně dost otázek. Kupříkladu kdo jsou ti, kteří těží z války? Jsou to přece i žoldnéři, ne jenom financiéři, politici a další aktéři, kteří nikdy bojovat nebudou a naopak budou dobře ukryti. A kdyby i náhodou byli zajati, tak se s nimi bude zacházet jako se vzácným zbožím. Za druhé už vůbec není jasné, kdo jsou ti, co přispívají ke vzniku války. Jsou to nejen zpravodajci, politici, ale také šedé eminence každé vlády, nejvyšší generalita, mnozí novináři a další propagandisté a v neposlední řadě i dělníci, kteří vyrábějí zbraně, nehledě na vědce a techniky, kteří je konstruují. Tedy tolik lidí, že by je nešlo postřílet. Leč jádro Hemingwayovy ideje je správné. V opravdové demokracii by měli občané mít šanci vyhnout se útočné válce. V prvé řadě by ale musela být uzákoněna hranice, od které je verbální a ostatní aktivita ohrožením míru. Poznat to včas by bylo vždycky rozhodující v každé společnosti, protože pokud by to včas neindikovala, tak by k válečnému útoku došlo. A od té chvíle jsou fakticky viníky všichni.

Jednou z obecných pravd je, že člověk, který je opravdu silný, bývá sebejistý a proto se nemusí uchylovat k násilí, nadtož k jeho pouhé prezentaci. Starý blondýn s velkou hubou, který se zabydluje v Bílím domě, zatím ve své domovině prohrává nejen u politických kolegů, odborníků na politiku, ale ztrácí kredit i u svých volič. V Kongresu zatím neprosadil nic ze svých předvolebních slibů a tak z čirého zoufalství se rozhodl „předvádět svaly“ alespoň na mezinárodní aréně. Začal házením tomahavků „vlastní výroby“ na okraj Sýrie, prý proto, že Asadova armáda „zase“ použila proti svému lidu sarin. Pokračoval užitím „matky bomb“ údajně ke zničení podzemních prostor bojovníků IS v Afghánských horách, aby prý mohl útok USArmy zdárně pokračovat v boji s těmito teroristy. K břehům KLDR vyslal svazek bojových plavidel v čele s jednou ze svých deseti letadlových lodí. V tomto případě se staví do pozice vojevůdce, který chce prosadit likvidaci jaderného potenciálu Severní Koreje. Toto všechno stihl prakticky za týden člověk, který těsně před tím prohlásil, že nehodlá být prezidentem světa. Člobrda, který v předvolební kampani tlachal až vykřikoval, že Amerika musí přestat zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí, že se on postará o zmírňování napětí ve světě, či že…atd, atd. Prostě a jednodušekonstatováno „velká huba“. A to nemluvím třeba o tom, že v roce 2008 vyzýval Obamu, aby nezaútočil na Sýrii. Klamání tělem? Nikoliv. Reálná neschopnost k dialogu se soupeři, pravý to důkaz vlastní slabosti, či spíše nejistoty a absence sebejistoty. Práskat do stolu umí každý hňup, a musí každý lhář. Jenom ten, kdo lže, podvádí a prosazuje špatné věci, nemůže se nikomu postavit tváří v tvář. Zatím se příliš rozcházejí propagandistická tvrzení o výsledcích zmíněných tří prezentací výkonů USArmy. Vzhledem k tomu, že první dva nijak zásadně nezměnily poměry na bojištích a ten třetí nemá naději ani na maličký efekt, protože je příliš riskantní, tak se dá soudit, že Trump si jen zvýšil pověst šaška i ve vlastní zemi.

Včera jsem se dočetl, že v portfoliu bohatství prezidenta Trumpa jsou i akcie firmy, vyrábějící rakety tomahavk. Což podle mne už nepotřebuje komentář. Jen na adresu našich předvolebních intrikánů si dovoluji poznamenat: „To je střed zájmů, a ne Babišův Agrofet, či co vám vlastně pořád na ANO vadí“.

Je rovněž dnem, v němž končí prvých sto dnů Trumpova prezidentování. Starý blondýn s velkou hubou sice nedostal od svých krajanů oněch tradičních sto dnů hájení, ale uběhlo už přece jenom dost času k tomu, aby si udělal v zemi inventuru přátel a nepřátel a světu naznačil, jak se bude Amerika v budoucnu chovat. Nehodlám dělat nějakou bilanci Trumpovy přípravné éry na opravdový výkon funkce, ale neodpustím si několik poznámek, možná že jenom dvě. Obamu jsem si hned při nástupu do funkce pojmenoval jako „Nejlépe placeného manekýny světa“. Trumpa hned po prvním měsíci jsem si zase nazval „Starým blondýnem s velkou hubou“. U Obamy jsem ani za osm let nemusel své označení a faktické ocenění, měnit. Po uplynutí sta dnů, si pojmenování současného vůdce USA měnit nejen nemusím, ale naopak jsem se v něm utvrdil. V Americe vždycky platilo, že je jedno, kdo je prezidentem, protože stejně vždycky ve skutečnosti vládnou dva rozhodující klany oligarchů. Zbrojařský a proizraelská lobby. Trumpovo vítězství ve volbách obě tlupy mocenských mafiánů poněkud znejistilo. Reálně sicezvítězil oligarcha, ovšem příliš velký samorost, o němž nebylo úplně jasno, zda se účinně zařadí do obou uvedených „rodin“. Podle mého soudu zmíněných sto dnů Trumpovi stačilo, aby obě tlupy uklidnil. Zbrojit se bude dál a na Blízkém Východě bude i nadále podporován stát Židů, zase na úkor Peršanů. Situace Ruska se pak bude odvíjet od toho, jak bude silné. Amíci stejně za jediný zákon mezinárodního práva vyznávají možnost vlastního ohrožení. Ostatní okolnosti je nezajímají. Čína, přes všechna silácká slova Trumpa, Pentagonu či CIA, už je mimo hru. Jediná to země v reálném světě, která si už může hledět jen svých zájmů. A svět má štěstí, že se do takové pozice dostala právě Čína, zem kolektivistické kultury a spolupráce mezi lidmi. Tu dnes už neohrozí ani semknuté tlupy těch nejbohatších jedinců, které se zformovaly v USA do makromafie globálních financiérů. Pozdě, bohužel pro ně a šťastně pro zbytek světa. Čína už na ně nemusí brát ohled. Proto hrozí planetě jediné reálné nebezpečí. Že rozhodní mocnáři USA zaslepeně nechají vzniknout Hitlerově kopii, která je dožene k sebevraždě. Tím bohužel i naprostou většinu lidstva. A Trump má k takovému vůdcovství nebezpečně našlápnuto. Už třeba svým vítězstvím ve volbách

…udělá velký randál, načež se skácí a usne. Tak nějak zatím vyznívá páteční útok USA na Sýrii. Nová fakta totiž ukazují, že Rusové byli o něm včas informováni. Natolik včas, že mohli informovat Asada i Írán. Takže z letiště zmizela letadla, která byla schopná letu. Těch šest či sedm zničených nebylo prý schopné provozu. Startovací dráhu po náletu stačilo zamést a letadla z ní za deset hodin už mohla vzlétat. Informovaný Írán reagoval stejně jako Rusové i Číňané, tedy co nejostřeji, leč pouze verbálně. Sýrie se svým letectvem v počtu skoro dvou set vlastně se jen zbavila šrotu. Naskýtá se ale otázka, čeho se zbavily USA, které prý vystřelily na Sýrii 59 Tomahawků vyrobených loni, tedy již inovovaných. Přesto na letiště dopadla ani ne polovina z nich. Trump praštil do stolu, jaksi na efekt, čti, přednostně pro domácí obecenstvo. Hra je to poněkud riskantní, leč Trumpově opozici poněkud vzala vítr z plachet. Díky tomu, že se zatím dál nic významného neděje, to skutečně vypadá, jako když opilec udělá doma randál a pak se skácí a spí.

Brát spravedlnost do svých rukou zakazují právní řády všech států světa. Jediným důvodem pro takové chování je mravní přesvědčení, že pomsta není výkonem spravedlností. Kultury, v nichž se kdysi uplatňovalo zvykové právo krevní msty, totiž názorně ukázaly, že tento typ výkonu spravedlnosti není ničím jiným než eskalací zločinnosti. USA si v mezinárodních vztazích již od první světové války a snad už od válek s Mexikem a Španělskem vypěstovaly zvláštní formu chování. Normy mezinárodního práva uznávají, ba dokonce zneužívají tehdy a pouze tehdy, když to podporuje jejich zájmy. Ve všech ostatních případech mezinárodní právo vůbec neberou na vědomí. V žádném případě pak neuznávají autoritu jakkoliv mezinárodní instituce nad svým právním řádem. Jinými slovy chovají se v mezinárodním prostředí jako suverén, ba doslova jako subjekt, který si může dovolit cokoliv. Stačí mu k tomu prohlásit, že tím brání svou bezpečnost. V praxi to již nejméně sto let vypadá tak, že vládci USA napadnou vojensky každého, kdo se jim nehodlá podřídit. Dopouštějí se tak podle norem mezinárodního práva soustavně zločinů. Mohou si to dovolit. Jsou přece nejsilnější. Jsou přesvědčeni, že celá planeta je jejich lénem, které jim svěřil do opečovávání sám Bůh. Samozvaní světovládci. Takové chování má jeden velice rizikový rys, tvořící základ veškeré zločinnosti. Při uplatňování své doktríny nemají USA mnohdy dostatek času na nějaká vyšetřování, nadtož vyjednávání či dialog se svými protivníky. Proto v mezinárodní politice dávají přednost principu „rychlejších koltů“. Všechno ostatní považují za slabošské, ne-li až zbabělé chování. Trump svým prvním mezinárodním aktem se projevil jako skutečný globální kovboj. Pokud to nebyla alespoň částečně domluvená hra, pak nastoupil cestu, která opět víc přiblíží USA k jejich konci. Ani ten nejrychlejší kovboj není totiž schopen vzdorovat několika vyzrálým pistolníkům. To by si měli vůdcově současné administrativy Bílého domu nechat dobře projít hlavami.

Na můj vkus měla hra včerejší noci na severozápadě Sýrie příliš hodně rozporných expozicí. V prvé řadě to byla návštěva ministr zahraničí USA v Turecku, jež se uskutečnila koncem března. Bylo mi na ní podezřelé, jak příliš se rozcházely komentáře o výsledcích návštěvy. Jedny tvrdily potvrzení faktu, že Turecko je nejspolehlivějším spojencem USA v oblasti. Na druhé straně jiné kontrovaly, že rozpory se vůbec nepovedlo odstranit, ba dokonce že se Turecko od USA vzdaluje. Veřejnost ani nezaregistrovala druhou zajímavou událost. Asi týden před uvedenou návštěvou obdrželo OSN od Syrského ministerstva zahraničí dopis, v němž se oznamuje, že opoziční rebelanti vozí do Sýrie z Turecka chemické zbraně. Překvapivé rovněž bylo prohlášení ministra zahraničí USA o tom, že odstranění Asada už není pro Bílý dům prioritou. Za zmínku rovněž stojí fakt, že Rusko bylo o útoku informováno natolik včas, aby nebylo zničeno ani jedno jeho letadlo a zabit nějaký voják. Není samozřejmě možné opomenout, že Trump vytýkal Obamovi především jeho váhavost při některých incidentech v průběhu války v Sýrii. A samozřejmě je nejdůležitější  si uvědomit, že Trump je v USA pod nebývalým tlakem a jeho popularita prudce upadala. A jaká je prozatímní katarze celého incidentu? Chválí ho Erdogan a dokonce jej považuje za nedostatečný. Na první pohled jasná facka Rusku, ke kterému se Erdogan v posledním měsíci lísal. Jenže pozor, za pár dní má být referendum o změně ústavy v Turecku a Erdogan potřebuje získat i ty hlasy, které jeho politiku sbližování s Ruskem nesnášely. Nadšení jsou předáci SI, hodnotící akci jako spojenectví s USA. Rusko je překvapivě klidné a přijímá formální kroky. Syrská vláda křičí, ale podezřelé je, že nesahá po mezinárodních právních krocích, což nechává na Rusku. Když si to tak dávám všechno dohromady, vychází mi, že incident s chemikáliemi v Sýrii provedlo Turecko, aby odčinilo svou protiamerickou aktivitu po potlačení puče v minulém roce. Trump se tajnými kanály dohodl s Ruskem, že třískne do stolu, leč tak, aby to Rusko nebolelo, ale aby se ukázal jako rozhodný vojevůdce. Když by se akce vymkla z předpokladů, mohl vždycky v tom Pentagon nechat vymáchat a dokonce zkompromitovat zpravodajské služby za špatné informace. Rakety toho moc nezničily, vždyť víc jak polovina skončila bůhvíkde. Vůdcové IS se mohou naivně těšit, že jim byla poskytnuta možnost útočení. Ovšem budoucnost ukáže, zda právě to nebyla pro ně past. Jsou to všechno spekulace. Ovšem brzy se podle dalšího vývoje ukáže, jaký byl skutečný smysl útoku, protože od začátku všichni věděli, že Asad v chemickém útoku prsty nemá. Na to je příliš inteligentní a za sedm let válčení taky pěkně zkušený. Trumpův poněkud zbrklý a tvrdý úder měl určitě naprosto jiného adresáta, než o kterém se tak velkohubě hovoří.

Spojené klany pracující od počátku Trumpova prezidentství na jeho svržení, jsou vůči klice podporovatelů nového prezidenta ve velké přesile. Především proto, že pro ně pracují desetitisíce státních byrokratů, ať již oněch, které Trump už vyhodil, nebo těch, kteří jsou dosud ve svých kancelářích ve Washingtonu DC a slouží svým bývalým pánům ve strachu, že rovněž budou trumpem převeleni. V prvním kole, které pořád ještě úplně neskončilo, se snaží Trumpa zlikvidovat vykonstruováním obviňování ze spolupráce s nepřátelskou velmocí, s Ruskem. Tato snaha zatím vyvrcholila politickou likvidací jednoho z blízkých spolupracovníků nového prezidenta, poradce pro otázky bezpečnosti, Michaela Flynna. Druhou vhodnou cestou k politické likvidaci Trumpa se jeví zavlečení USA do války s Ruskem. V zápase proti svému obviňování ze spolupráce s Ruskem byl Trump donucen k silně chladnému vztahu vůči Rusku obecně a Putinovi specielně. To vytvořilo jestřábům dostatečně dlouhý časový prostor, aby vykonstruovali záminku, jež vytvoří podmínky nesmiřitelnosti Trumpa s Ruskem. Povedlo se. Jen několik dnů potom, co ministerstvo zahraničí USA vyhlásilo změnu politiky vůči Asadovi, čili že již státní department a Bílý dům netrvají na jeho odchodu, se stav dneska zásadně změnil. V dost nepřehledné situaci bojů v Sýrii došlo údajně k použití chemických zbraní. A chudák Trump, již dávno osedlaný tajnými službami, ještě pořád ovládanými Obamovými pohrobky, na ten průhledný špek bez přemýšlení skočil. Už dneska se nechal slyšet, že situace se zásadně mění, že vztah k Asadovi a celá válka v Sýrii je nyní docela něčím jiným. Prostě se chová jako nezkušený blbeček, kterého oblafne každý, jenom trochu přemýšlející podvodníček. Nebo je to všechno jinak. Konečně mají skuteční vládci Ameriky Trumpa natolik v hrsti, že nyní už jim bude zobat z ruky.