Před několika dny jsem četl vzpomínky člověka, který byl jen o generaci starší než já. Pocházel z Kysucka na Slovensku a napsal, že jeho rodiče ještě v roce 1928 museli v letních měsících odpracovat, i se svým potahem, čtyři dny v měsíci na polnostech katolické farnosti. Řečeno řečí práva, ještě v dobách první Československé republiky existovali lidé, kteří museli robotovat na církevním a to i přesto, že robota byla zrušena císařem pánem již 7. září 1848. V souvislosti se současnou glorifikací šlechty a církve, o níž jsem psal minule, by podle mého názoru mělo být kupříkladu neustále veřejnosti připomínáno, jak vznikaly menší, větší, až obrovské majetky šlechticů a církve katolické. Každý zámek, každý palác, obecně veškerý majetek příslušníků modré krve by měl být označen velkou tabulí, na níž by bylo napsáno, že je výsledkem potu, často krve, někdy i životů a mnohdy též slz všech poddaných „slovutného“ panského rodu. V poslední době lze vidět skoro na každé nové investici tabulku, která oznamuje, že objekt byl postaven za finanční spoluúčasti fondů Evropské Unie. Někdy se dokonce uvádí i kolik zmíněná centralizovaná správa Evropy proinvestovala. Považuji to sice za hloupost, ale když už, tak potom vždycky. Na každém majetku šlechty či církví by měla být tabulka, která by veškeré veřejnosti oznamovala, že daný architektonický skvost byl vytvořen za rozhodující spoluúčasti poddaného lidu, který k vybudování daného díla byl donucen násilím své doby.