Už na základní škole jsem si všiml, že tatíček prezident na své standartě nemá ukončenu větu. Později jsem pochopil, že on dobře věděl, že pravda sice vítězí, ale lež obvykle zvítězí. A pak začíná další kolo čili zápas o pravdu je nekonečný.

Nejviditelnějším šiřitelem a s vysokou pravděpodobností i autorem uvedeného „bojového“ hesla polistopadových změn byl Václav Havel. Používání pojmu pravda v politické části veřejného prostoru hodnotil filosof Bělohradský vždycky jako kýč, poltický kýč. Byl k jeho autorovi příliš ohleduplný, protože jej obdivoval.

Za nejvýstižnější charakteristiku pravdy z úst politika považuji citát Indíry Gándhíové. Pronesla jej ve své promoční řeči při udílení čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze. Doslovně si ho už nepamatuji, ale smysl znám určitě. Tehdejší ministerská předsedkyně Indie řekla, že i kdyby existovala absolutní pravda, tak určitě k ní vede tisíce cest. Dovolím si na tomto místě sám zafilosofovat. Existenčním principem vesmíru, v němž žijeme je neustálá změna. Proto má čtvrtý rozměr, jímž je čas. Pokud některý z jeho prvků, součástí, či jevů se přestane měnit, upadne do bezčasí, tedy zanikne. Pro absolutním pravdu by princip změny neplatil, takže by zanikla. Vyvozuji, že mem pravdy se proto musí neustále měnit.

Tvrdit o svém přesvědčení že je pravdivé je znakem buďto obrovské duchovní síly, nebo naopak zbytnělého sebepřeceňování. V obou případech ale znakem nezdravé pýchy. V ústech politika, navíc s aspiracemi na držitele moci, jde ve všech případech o velké nebezpečí. Z dějinných zkušeností je známé, že jsou rizikem pozdějšího autoritářství až diktátorství. Proto soudím, že by společnost měla zabránit, any takový aktivista se dostal do funkce ústavního činitele. Autoritářské chování je pak v takovém případě to nejmenší riziko pro celé společenství. Sám autor uvedeného hesla polistopadových změn byl v pozici státníka učebnicovým příkladem naplněním onoho rizika. A nemám tím na mysli pouze jeho schvalování bombardování Srbska.

Podle Jana Campbella je pravda mnohem intimnější než přesvědčení. I proto do politiky, oblasti dominantně pragmatické, nepatří. Montovat do politiky lásku, vlastně jakoukoliv emoci, je ještě nebezpečnější než riziko povyšování vlastního přesvědčení na pravdu. Je to nejlepší cesta jak „lid“ proměňovat v „dav“. Což v době politické změny je podněcováním fanatismu k prosazení svých zájmů. Takový fanatismus pak samospádem logiky chování davu celou tu lásku změní v nenávist. Řečeno závěrem, působit v době rebelie, revolty, revoluce, puče, dokonce jakéhokoliv velkého shromáždění lidí na city, znamená vyvolávat džina nenávisti, i když třeba nechtěně. Což ale vůdčí osobnosti akce nikdy neomlouvá.

Zbývá mi v této kapitole alespoň něco napsat o lži. Ale o té je fakticky celý tento poměrně obsáhlý seriál.

Nebylo největší chybou Gorbačova, že v naivitě samolibé pýchy si nenechal podepsat závazek nerozšiřování NATO za hranice Německa. Západní politici by mu ho jistě podepsali, protože se v žádném případě nechtěli dostat do jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Byl pro ně přece jenom příliš silný. Gorbačovovou katastrofální chybou bylo ale to, že nepodmínil sjednocení Německa odchodem vojsk USA ze svých základen v Spolkové republice Německo (SRN), tak jak Sovětská armáda opustila území DDR. Zatlačil by tak USA do kouta. Veřejnost německého Východu by totiž vyvíjela obrovský tlak na sjednocení, a USA by se tak stala tou, kdo by tomu fakticky zbraňoval. Vládci USA by odmítnutím odchodu svých vojáků odhalili pravou tvář jejich přítomnosti v Německu, čti, že jsou okupanty Německa a zároveň s tím i hlídací hyenou celé EU. Gorbačov ovšem tento tah ve své prostoduchosti neučinil a tím dal třídnímu soupeři absolutní výhodu. Nebojím se tvrdit, že tím ještě urychlil rozpad SSSR. Když se za nedlouho tak opravdu stalo, politici Západu se necítili povinováni dodržet sliby, které dali Sovětské supermocnosti. A na problém bylo zaděláno.

Gorbačov si byl vědom nutnosti reformování Sovětského svazu. Pokračování tuhého centralismu Moskvy bylo už dávno neúnosné. Podle mě měl začít reformu SSSR právě tím, a ne jakousi glasností a perestrojkou, které obě kopírovaly omyl KSČ z roku 1968. Ty dvě nedomyšlenosti mohly ještě pár let počkat. Gorbačovův tým sice připravoval přeměnou SSSR ze svazu na volnější federaci, ovšem netrpělivost vůdců v některých sovětských republikách byla příliš velká. Pokud šlo pouze o Pobaltské a Kavkazské, tak to by se dalo možná ještě nějak zvládnout, ale problémem byla Ukrajina. Proto za zády Gorbačova Jelcin, tehdy už boss Ruska a Kravčuk, lídr Ukrajiny se dohodli na podrazu vůči Gorbačovovy. Zamítli připravovanou reformu a spolu s kolísavým Běloruskem v Bělověžském pralese fakticky rozpustili Sovětský svaz a vyhlásili jakýsi právně neuchopitelný spolek Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Gorbačov už neměl dostatek moci, a tak rezignoval, a ostatní republiky se začaly osamostatňovat.

To ale nebyla největší Jelcinova chyba. Nejhorší bylo, že v následném čase prodal kus Ruska Ukrajině. Podepsal totiž doslova ďábelský úpis, jehož iniciátorem byla USA v personě Clintona. V něm se Jelcin jednou pro vždy zavázal, že Rusko nebude žádat revizi hranic s Ukrajinou za to, že Ukrajina se vzdá jaderných zbraní po SSSR, rozmístěných na jejím území.  Luciferova podlost smlouvy spočívala v tom,, že Ukrajina se doslovně nemusela zavázat k tomu, že nebude usilovat o získání jaderných zbraní. Prý to bylo zajištěno všeobecnou smlouvou o nešíření JZ. Celou situaci alespoň částečně napravila Duma, která Jelcinovu pitomost, či možná podlost odmítla uzákonit.

Jak se vyvíjelo Rusko za Jelcina je všeobecně známé. Nikdy už se nedovíme, zda si ke konci svého „stát(o)ničení“ uvědomoval celou katastrofu, kterou svým vladařením Rusku způsobil. Ovšem v Rusku se rozšířila legenda o jeho posledních slovech, když předával moc Putinovi. Tehdy prý řekl, „Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko“.

Takže Putin se snaží. Pokud Rusko zachrání, stane se Vladimirem Velkým. Pokud ne, bude ho muset dřív, nebo později zachránit někdo jiný. Sny o definitivním zničení Ruska jsou psychopatickou dystopií, což už dějiny dokázaly několikrát.

Nezajímá mě, kdo změnu politického, ekonomického a sociálního systému v Československu započatého dne 17. 11. 1989 jako první prohlásil za „sametovou revoluci“, protože to vůbec není důležité. Podstatné je, že uvedený termín se okamžitě ujal a do dnešních dnů je jeho používání oficiálním označením onoho historického jevu. Jeho reálný průběh ovšem nebyl ani sametový a v žádném případě ne revolucí.

Sametovost?

Iniciátoři a pozdější realizátoři dějinného zlomu chtěli v prvé řadě výrazem sametová pochválit sami sebe, že při událostech nedošlo k ozbrojeným střetnutím potyčkám. Což ale v žádném případě nebylo jejich zásluhou, leč příkladem kladné vlastnosti odcházející moci. Ta fakticky svým odstoupením bez násilí, nadtož ozbrojeného, dokázala svou opravdově vysokou demokratičnost. Když pochopila že ji už „lid“ nechce, tak se moci vzdala. Jak konstatoval jeden z klasiků demokracie. „Moc je demokratická tehdy, když nemusí být násilně svržena“. Od té doby přeji všem společenstvím příštím, aby mocní dobrovolně odcházeli, když je veřejnost většinově odmítá. Zvláště když v současné době vidím, že neodejde ani politická moc, pokud ji veřejnost ve velké většině nedůvěřuje a prokazatelně s jejími činy nesouhlasí.

Opakuji. Fakt, že samotné převzetí moci se obešlo bez násilí, nebylo vůbec zásluhou nových mocných, ale pouze a jen zásluhou moci předešlé. A jak to bylo dál? V další realizaci nebyl dějinný zlom vůbec sametový. Byl ve skutečnosti bezohlednou revanší především ze strany těch, kdo za vlády KSČ byli postiženi ztrátou osobní svobody na dobu určitou, přišli o majetek, nesměli vykonávat své povolání, nebo byli jinak diskriminováni, či v zaměstnání šikanováni. Vydání zákona o zločinnosti komunistického režimu a všech jeho institucí nebylo vůbec projevem sametového chování, leč ubožáckou pomstychtivostí. Nikterak sametovým nebyl ani zákon o lustracích, kterými byli absurdně diskriminováni lidé, o kterých si vedla jedna z uzákoněných zločinných institucí své soukromé záznamy. A to nemluvím o honu na „staré struktury“, který nebyl ničím jiným než obvyklým nástrojem nové moci proti příslušníkům té bývalé, kterého bylo v drtivém množství případů zneužíváno v každém převratu k vyřizování si osobních účtů.

Ne že by nebyly skutečné sametové převraty. Ovšem to by noví mocní museli mít velkorysost založenou na sebevědomí opravdových vítězů. Příkladem takových bylo chování demokratické moci po pádu fašistického režimu ve Španělsku. Tam se rozhodli udělat za minulostí tlustou čáru. Franco tam vládl skoro tak dlouho, jako v Československu KSČ, a za jeho vlády došlo k mnohem těžším zločinům a mnohem krutějším diskriminacím. Přesto se rozhodli nebahnit se v té špíně. Dokázali odolat oné odporné nemoci, jíž je pomstychtivá nenávist, a dokonce té její nejstrašnější formě, kolektivistické alias davové nenávisti. Osobně jsem se o tom přesvědčil. Jeden z dlouhodobě vězněných politických aktivistů mi v roce 1990 řekl doslova, cituji: „S bachařem, který mě šikanoval ve věznici se potkáváme často při cestě do práce a nikdy mě nenapadlo mu to připomínat. Ctím, že jsme se dohodli k minulosti se už nevracet“. Konec citace.

Revoluce?

Obecně je revoluce opakem evoluce, re-evoluce. Tedy jakýmsi rychlým zlomem, skokem, kvalitativním přechodem. Leč v prvé řadě přechodem do něčeho nového, co tu ještě nebylo. Což definičně naplňovala změna, kterou provedli komunisté v roce 1948. Vládci, kteří od nich převzali moc koncem roku 1989 ale nevytvořili systém nový, nadtož dokonaleji fungující, nýbrž se vrátili k systému před rokem 1948, takže z toho úhlu pohledu šlo o kontrarevoluci.

Nelze popřít, že nastupující příslušníci nové politické moci byli podporováni, ba financováni ze zahraničí. V posledních desetiletích Západ intenzivně vnucuje světu svůj politicko-ekonomicko-společenský systém, alias vyváží demokracii do zemí, kde nikdy neexistovala. Pro takové jevy se už vžil mezi politiky, novináři, ba dokonce mezi politology název „barevné revoluce“. Tedy kvalitativně nový společnostní jev v dané zemi, provedený nejen vnitřními silami, ale za výrazné pomoci ze zahraničí. Takže události v Československu po 17. listopadu 1989 lze odpovědně nazvat barevnou kontrarevolucí s revanšistickými důsledky.

Pro mě nocí ze včerejška na dnešek začíná sváteční týden. Před sedmdesáti osmi lety jsem s ostatními obyvateli Hulína konečně vyšel ze sklepa, protože Hulín už měl po válce. Začal pro mě sváteční doby čas. Sedmého mám totiž jmeniny a devátého byl vyhlášen konec války v Evropě. Zdůrazňuji, pro nás byl od počátku konec války spojen s dnem 9. května.

O změnu na osmého května se zasloužil chorobně ctižádostivý intelektuál, což na něm poznali zkušení vládci v dobách nadvlády KSČ, a tak se mezi nimi nedokázal prosadit. Proto se z něj stal zdivočelý „intoš“, který onemocněl nenávistí ke všemu a všem z té doby, od Sovětského svazu přes komunistické papaláše po jejich výklad dění. Tím aktem si chtěl splnit svou chorobnou touhu zapsat se do dějin. To totiž netušil, že bude mít z pekla štěstí – podle mě z opravdového pekla – a stane se třetím prezidentem polistopadově zvrhlého státu. Tím aktem byla zahájena praxe přepisování dějin, která se stala módou historiků poklon

Až dospěla v současnosti do stavu, který popisuje následující text, cituji: „V polském městě Głubczyce byl v přímém přenosu dne 5. května 2023 zbourán pomník vděčnosti Rudé armádě na místě pohřbu 676 vojáků 1. ukrajinského frontu. Na akt osobně dohlížel Karol Nawrocki, předseda polského „Institutu národní paměti“, který pomník označil za „předmět kampaně“ Pomník byl postaven v roce 1945 na památku 676 vojáků Rudé armády 1. ukrajinského frontu, kteří padli v březnu 1945 v bojích o tuto obec (do roku 1945 to bylo německé město Leobschütz). Podle údajů Polského červeného kříže byly v roce 1952 v Głubczycích provedeny rozsáhlé exhumační práce a obelisk byl zachován na památku hromadného hrobu vojáků Rudé armády. Tato okolnost rozvázala ruce polským rusofobům u moci. Barbarskou demolici pomníku vysílala v přímém přenosu celostátní televize. Jako první udeřil kladivem do podstavce Richard Majdzik, známý polský protikomunistický aktivista Solidarity. Bývalý politik za potlesku a výkřiků Bravo! Byl následně obelisk zbourán bagrem“. Konec citace.

K tomu aktu si dovoluji dvě poznámky.  Pokud mě paměť neklame, tak to byl maršál Koněv, kdo na sklonku války řekl ironicky, leč se znalostí dějin, svému polskému kolegovi Rokossowskému: „Osvobodili jsme sice Polsko, ale ono nám to bohužel nikdy nezapomene“.

Obec Glubčice, která je pár kilometrů od hranic s ČR má v mých uších ode dneška příhodné jméno. Písmeno „b“ zní totiž skoro stejně jako písmeno „p“. A v polštině „glupi“, znamená hlupák.

K celkovému trendu dějin psaných dočasnými vítězi si dovolím také dvě poznámky. První není moje, ale napsal ji expolitik MUDr. Macek, který o televizním přenosu věděl předem, takže už 4.5. napsal ve svých glosách, cituji: „Obávám se, že v toku času přijde z Polska zpráva o osvobození stalinského tábora Osvětim hrdinnými německými vojáky a banderovci“. Konec citace.

Druhá poznámka je výrazem mého přesvědčení. Podle vývoje po listopadu 1989 jsem již víc jak deset let přesvědčen, že jakmile vymřou vnuci těch, kteří jim vyprávěli své zážitky ze druhé světové války, tak se začne dělat v Německu všechno proto, aby byl Hitler oslavován jako třeba Napoleon ve Francii.

Nesporným jedním pólem globální války je Západ, ve formě koalice USA+NATO+EU, v níž vrchním velitelem je Unie Americká. Proto se podívám trochu podrobněji na její metody zahraniční politiky. Jimi totiž Deep State USA realizuje svou unipolární hegemonii, v praxi doslova diktaturu vůči svým spojencům a autoritativní vynucování si po ostatních státech světa dodržování jakýchsi pravidel nahrazujících dosud platné mezinárodní právní normy a zvyklosti.

Takž k těm dosavadním metodám realizace Amerického světapanství. Vládnoucí moc USA:

–  Zasahuje do vnitřní politiky každého státu, v němž se vytvoří riziko odporu proti nadvládě USA.

–  Organizuje a financuje odporu proti vládcům kteří se vzpírají zájmům USA až po jejich násilné svržení, včetně jejich fyzické likvidace.

–  Rozdmýchává každý spor v jiných zemích či mezi státy do té míry, aby došlo ke konfliktu, který by dal vládcům USA možnost zásahu ve svůj prospěch.

–  Využívá své ekonomické dominance způsobené dolarem coby rezervní světové měny tak dokonale, že prakticky všechny státy financují rozpočet USA na zbrojení.

– Zneužívá uvedené dominance k boji proti komukoliv tím, že na něj uvaluje ekonomické sankce.

–  Zločinně používá sankcí především na léky a potraviny, aby podnítila odpor veřejnosti proti svým vládám i když si je vědoma, že tím zabíjí především děti a staré lidi.

–  Neštítí se napadat jiné země bez vyhlášení války a pokud ji někdy vyhlásí, pak uvedeš lživý důvod (viz Vietnam a Irák)

–  Války nevede s cílem zvítězit, ale způsobit v zemi co nejvíce škod, vyvolávat v jiných zemích strach a celkově ve světě vytvářet chaos, kteréžto škody a zmatky následně s pompou napravuje a prezentuje jako svou nezištnou pomoc a zásluhy.

– Za pomocí svých tajných služeb a v posledních desetiletích i tak zvaných neziskovek které financuje podněcuje spory až do fáze ozbrojených regionálních konfliktů s jediným cílem. Vydělávat na nich.

–  Jediným faktickým smyslem jejich mezinárodního konání je neustálé zvyšování zisků především Amerického zbrojního komplexu.

–  při tom všechny tyto zločinecké aktivity provádí pod falešnou vlajkou svobody, demokracie a lidských práv.

Cílem první globální války je tedy zbavit všechny anonymní vládce z celého světa fungující v současnosti pod logem Deep State USA, jejich šancí na pokračování v této zlořádné zhůvěřilosti vůči zbytku světa.

Jelikož už nejméně rok píšu o globální válce, stojí za to, abych se pokusil zjistit, o co se fakticky válčí a kdo stojí proti komu. Američtí politici stále opakují, že jde o válku demokracií, proti autokraciím.  Jde o vyloženou dezinformaci, vyjádřeno v dnešní „krasomluvě“, čili o ideologickou lež, alias ohlupovadlo veřejnosti. Současné systémy na Západě v žádném případě nejsou demokraciemi. Jde v několika málo případech o plutokracii, a v těch nejlidnatějších, počínaje USA o vyložené oligarchie. Po občanských revolucích, v očích socialistů tak zvaně buržoazních, neexistovalo totiž všeobecné volební právo. Feudální vrchnost přizvala k moci největší vlastníky průmyslového kapitálu, a tak se transformovala na novodobou panskou vrstvu. V následných volbách volili jen ti nejbohatší, později ti, kdo platili daně, a to pořád jenom muži. Trvalo dlouho a stálo to hodně životů, než si veřejnost vybojovala všeobecné, rovné a přímé volební právo s tajným hlasováním. Došlo k tomu ovšem teprve tehdy a pouze tehdy, když nová vládnoucí vrstva měla spolehlivě zvládnutou technologii voleb, zajišťující že vždycky zvítězili takoví „zastupci lidu“, kteří prosazovali zájmy skutečně reálné moci, čti nového panstva. Takže veřejnost kupříkladu mohla milostivě volit jen ty, které daly určité instituce, většinou politické strany, na kandidátku. Mluvilo se proto často o partokraci. Ale především mocní měli v rukou všechny hromadné prostředky propagandy kandidátů, proti nimž ostatní měli jen malou šanci.

Takže ony zastupitelské demokracie vzniklé po občanských revolucích fakticky nikdy nebyly demokraciemi, ale plutokraciemi čili vládou početné vrstvy vlastníků bohatství. Díky liberální ideologii o svobodě čili především o neomezeném hromadění bohatství, majetku ba i kapitálu, zákonitě rostla sociální diferenciace až se vytvořila vrstva superboháčů, převážně vlastníků finančního kapitálu. Tak se z plutokracií postupně vytvářely oligarchie. Podle mě první oligarchie v občanském politickém systému vznikla v Británii, kde snad ani nikdy neexistoval mezistupeň v podobě plutokracie. Po druhé světové válce pak už byla USA rovněž klasickou oligarchií, která si dokonce vytvořila první globální nadvládu za pomocí dolaru jako celosvětové rezervní měny. Takže lze oprávněně tvrdit, že v současné fázi globální války nebojují demokracie s autokraciemi, ale oligarchie po staletí nejmocnějších států světa s ambicí konečné nadvlády nad planetou s…kým vlastně?

Na první pohled už je to dneska jasné, s Ruskem a ČLR, což by nám mělo stačit. Ale přesto se pokusím o charakteristiku vládnoucích vrstev v obou zemích. Tvrdím totiž od počátku, že politické systémy Ruska a ČLR jsou velmi odlišné. V Rusku se vyvinul systém založený na několika tradicích. Především na národním uvědomování zpevňované posledními velkými obrannými válkami na silné národovectví až nacionalismus. Za druhé kulturního zakotvení v pravoslaví a za třetí osvícenských tradicích snažících se o vyváženou koexistenci svobody a rovnosti v atmosféře bratrské spolupráce všech etnik té rozlehlé země. V ČLR je to úplně něco jiného. Tady tradiční vládnoucí vrstva, kdysi mandarínů, dneska byrokratů čínského chápání Marxe. V mých očích ten fakt dokazuje, že prvním úkolem, který si tato vládnoucí vrstva vytýčila je odstranění chudoby. To je totiž první nutný, ba nezbytný předpoklad pro skutečné osvobození, když pak druhým je vzdělanost, která v nynější ČLR už má ty nejlepší parametry. Viz například vzdělávání pro produktivní obory, tedy inženýry. A ne humanitní, čti kecálisty.

Rodící se pevná spolupráce Ruska a ČLR ukazuje, že lze oba politické systémy zharmonizovat k úspěšné spolupráci až po pozdější možné sjednocení. Jak se navíc jeví, tyto systémy jsou přijatelné pro velké množství států, které až dosud byly oním třetím, rozvojovým, leč ve skutečnosti vykrádaným světem. Proto už zmíněná dvojice přilákala nezanedbatelný počet sympatizujících zemí, které se postupně houfují ke spolčení s těmito dvěma velikány. To všechno mě napovídá alespoň něco o charakteru této fáze již víc jak sto let trvající globální války.

Troufám si pro začátek tvrdit, že současná horká fáze globální války je bojem vrstvy oligarchů se světovládnými, čti komplexně globálními ambicemi, proti mnohonásobně početnějšímu světu po celou historii ovládaných, zneužívaných a vyloženě okrádaných. V mém chápání světa jde tedy o klasický třídní boj, jenže tentokrát v celoplanetárním měřítku. Tedy boj po celé dějiny slabých a ovládaných proti svým utlačovatelům. Tečka.

USA je válečnickým státem číslo jedna celých lidských dějin. Vznikla válkami s indiány, bohatla válkami v Evropě a za celou svou historii neválčila jen šestnáct let. Starověký Řím překonala a ani kočovné národy z východu Asie se jí nevyrovnají. USA je rovněž státem, který se dopustil největšího vojenského zločinu v dějinách. A po druhé světové válce má jednoznačně nejsilnější armádu světa, která je po planetě doslova rozšířená jako plíseň. Není světadíl, kde by neměla Unie Amerických států své vojenské základny. Vládnoucí vrstva této Unie při tom považuje celou planetu za své panství, a proto si ho hlídá zmíněnými základnami, jako si kdysi panovník hlídal své území rozmísťováním hradů.

Zájmem Deep State USA je nadvláda nad glóbem. Proto kdekoliv se vyskytne nějaký spor, tak se do něho Američané zapojují, aby si v něm prosadili svůj zájem a upevnili při tom svou nadvládu. Proto je každý náznak problému v očích mocnářů USA ohrožením bezpečnosti jejich země, ať se děje třeba na protější straně Zeměkoule.

Armáda přesto není tím hlavním nástrojem nadvlády. Ona ji jen jistí. Tím je totiž petrodolar, jehož vznik je pro změnu největším neválečným zločinem v dějinách lidstva. USA si jeho vnucením světu místo zlata coby základu celosvětového měnového systému zajistila trvalé okrádání všech zemí světa. Tato loupež daleko přesáhla loupeže jihoamerického zlata Španělskem i loupeže Britských korzárů.

Základní metodou nadvlády nad světem je udržení si ve všech státech vazalské vlády. Vládci oněch států jsou prakticky dosazováni mocnáři z USA a projevují jim za to vděk. Kdo se pokusí vzepřít, je proti němu zorganizován odpor od rebelií až přes revoluce po puče. Někdy dokonce teroristická likvidace. Armádní puče ve státech Jižní Ameriky jsou toho nejklasičtějším příkladem

Existuje-li stát, který USA neovládá, má kamarila mocných z USA rozpracováno několik alternativ jeho destabilizace a využije každého náznaku nespokojenosti „lidu“ k uplatnění některého ze svých připravených scénářů pro převrat.

Standardní metodou proti nepoddajné zemi je užívání ekonomických sankcí, především plošných, postihujících veškerou populaci země. Čímž Američané sledují vyvolání vzpoury proti vládcům. Jde při tom o zločin podle mezinárodního práva, protože sankce mohou být uplatňovány jen se souhlasem RB OSN, nebo dokonce VS OSN.

Země, které se rozhodne Deep State USA vojensky přepadnout jsou napřed napadeny propagandou, a obvykle lživě obviněny z nějakého velkého zločinu, nebo dokonce z vojenského útoku na své sousedy či jiné okolí. Irák a Vietnam jsou doslova poučením z dějin.

USA považuje ze své „svaté“ právo nutit jiné kopírovat jejich tak zvaně demokratický politický systém. Světová veřejnost tyto snahy už dávno pojmenovala jako „vývoz demokracie“.

Zasahování do vnitřních záležitostí jiných států ať již před valbami, či jakékoliv hospodářské či společnostní těžkosti je samozřejmé. Pokud se o něco takového někdo pokusí v USA jde v očích Američanů o zločin. USA je jedinou zemí, která přijímá zákony proti jiným zemím anebo v nich prosazuje své právo. V USA, která se samozvaně prohlásila za světového drába, lze uzákonit cokoli, co se týká i zcela jiných suverénních zemí.

Tvrdím, že USA je nesmiřitelným nepřítelem všeho lidstva. Její moc si nárokuje světovládu, což je jejím prvořadým zájmem. To není normální diktatura, ani totalita, to je největší zločin proti lidskosti, zločin zotročování všeho člověčenstva.

Slavný americký spisovatel Gore Vidal, který odhalil pokrytectví Washingtonu, řekl: „A přestože pravidelně stigmatizujeme jiné země a nazýváme je darebáckými státy, my sami jsme se stali největším darebáckým státem. Nerespektujeme smlouvy. Zanedbáváme mezinárodní soudy. Zasahujeme podle své vůle, kde se nám zachce. Dáváme příkazy OSN, ale neplatíme své příspěvky. Stěžujeme si na terorismus, ale naše impérium se stalo nejodvážnějším teroristou naší doby.“

PS: Seznam všech válečných zločinů USA je na webu https://www.pozitivnisvet.cz/seznam-vsech-americkych-valecnych-zlocinu/

Paragraf 356 Trestního zákoníku je celkem jasný. Ovšem do té doby, než se setkáme s některými konkrétními projevy nenávisti. Osobně mě zajímá, jak je to s šířením nenávisti vůči jedincům, leč veřejným činitelům, jako vůdcům či reprezentantům skupiny lidí. Tak třeba šířit nenávist k Babišovi, Trumpovi, Putinovi, je určitě v našich končinách OK. Je ale šíření nenávisti vůči Fialovi, Pavlovi, Bidenovi EE, či dokonce trestně stíhatelné? Zvláště když jen přimalování tykadel k hlavě politika na plakátu trestné je?!

A co v praxi vlastně je tou nenávistí. Zákon totiž rozlišuje jakousi nedefinovanou nenávist a vedle toho omezování práv a svobod jakékoliv skupiny lidí. Což mě poněkud mate.

A jaký je vlastně rozdíl mezím šířením nenávisti a podněcováním k nenávisti?!

Problém nenávisti mě zajímá také především proto, že jde o rub mince, na jejímž averzu je „láska“, jedno z bojových hesel Listpadu. Veřejné chování pod vlivem obou těchto emocí je podle mě společensky nebezpečné, ale teprve tehdy, když jsou rozumem nezvládnuté. Tudíž projeví se činem. Pokud tedy někdo veřejně nadává na cigány, tak se nedopouští žádné diskriminace, protože oni mu rovněž mohou nadávat. A jak je to pak třeba s veřejnou výzvou provést pogrom na cikány v jejich slumu? Jde už o čin? Jak by měla reagovat policie? Zatknout provokatéra a předat soudu k potrestání? Nebo by měla naopak chránit ono ghetto, aby nemohla být jeho výzva realizována?

Pokud se společenství rozhodlo, že bude postihovat už výzvu k pogromu, nemám osobně nic proti tomu. Ovšem pak bych stíhal i veřejné projevy „opičí“ lásky ke skupině lidí, jakou jsou kupříkladu voliči určitého kandidáta. Třeba chování některých herců na Hradě při inauguraci Pavla. Tito lidé, kteří nedovedou zvládat své emoce lásky totiž nezvládají ani svou nenávist a rovněž ji projevují. Viz fyzické útoky na Zemana, Paroubka, ba dokonce na jejich zahraniční hosty. Uznává se, že nenávist plodí nenávist, ale ona i láska plodí nenávist. Veřejný projev lásky k tomu, koho jiná skupina nemusí, jak se říká v dnešní mluvě, zvyšuje vždy riziko střetu mezi těmito skupinami. Nezvládnutí jakýchkoliv emocí na veřejnosti je tedy podle mě vždy rizikem a mělo by mu být zamezováno, ovšem ne trestně stíháno, pokud není činem dokonáno. Šíření lásky na veřejnosti je v mých očích stejně společensky nebezpečné, jako šíření nenávisti. To jenom zdánlivě tak nevypadá. Netrestá-li se jedno, není důvodů k tomu, aby se trestalo druhé.

V neposlední řadě mě zajímá, jaký je rozdíl mezi veřejně prezentovaným nepřátelstvím a podněcováním nenávisti. Jestliže si stát dovolí deklarovat ve svém programu nepřátelství vůči jinému státu, nepovažuje se to za trestuhodné chování, leč mnohdy dokonce za „vlasteneckou“ povinnost. Ale když někdo šíří a propaguje nepřátelství kupříkladu vůči vrstvě mocichtivých, ba dokonce válkychtivých, tak by mělo jít o stíhatelný čin?!

A konečně o té trestuhodné předsudečné nenávisti. Pokud si pan stvořitel našeho prezidenta dovolí veřejně tvrdit, že spodina naší společnosti přece nemůže mít právo rozhodovat o jejím prezidentovi, tak to není předsudek?! A pokud je, jak to, že nekoná státní zastupitelství. Ono snad potřebuje vždycky ke svému konání patřičné udání? Nějak mi to všechno můj mozek nebere.

     Slaboduchý, zpustlý Židák, z Jahveho dopuštění řeporyjský starosta, se nedávno nechal zase slyšet následujícími, jemu vlastními vulgárnostmi.

Vystřílet každýho zkuvenýho Čecha, prasata líná, národ udavačů, zmrdů, kurev,… do Ruska bych je všechny vyhnal….

Já bych chtěl hrozně válku. Zkurvenej, českej, nevděčnej národ by potřeboval válku. Já bych chtěl válku pro Čechy…

Pro nenažraný, zkurvený, český zmrdy… Kouří, alkohol pijou, prasata ty vole…., český nevděčný prasata, zmrdky český ty vole, chcípněte všichni ty vole,…

Tak se vyjadřuje starosta Řeporyjí, jedné městské částí Prahy, zvolený za ODS. Tato jeho patronátní banda přece nemůže být politickou stranou, když trpí mezi sebou takovou nenávistnou bestii. Zvláště když omlouvá jeho chování tím, že prý je to jeho specifický styl vyjadřování.

Když specifický, tak specifický.

Takže já se tedy specificky ptám, jak to že předkové tohoto antičeského Židáka přežili Hitlera? Jistě jenom proto, že to byli rodilí „Schwaben“, či jiní nacističtí lumpové, a teprve jejich potomkové se po válce honem konjunkturálně prohlásili za Židy. Takže je jasné, kde spočívají kořeny jejich nenávisti k Čechům. Opravdový předválečný pražský Žid totiž nemůže mít nenávist k Čechům, ale naopak jim musí být vděčný za to, že Československo přijímalo stovky ba tisíce Židů, když v Německu začal řádit Hitler.

Pokud výroky řeporyjské zrůdy nejsou trestným činem šíření nenávisti, pak specificky trvám na tom, že ministr Rakušan je synem zmršené zrádkyně českého národa, která se převážnou část svého života živila lhaním v cizáckém rozhlase, který ne náhodou sídlil v Germánii, zemi nenávidějící Čechy po celá staletí.

A teď to zase pro mé myšlení specificky zásadní. Plně souhlasím s řeporyjskou kreaturou. Jenom místo slova Čech, dávám slovo Pražák. To je totiž skutečný výkvět „zmrdů“ Česka. Hitlera vítali, stejně jako všechny jiné okupanty konče Bushem starším. A na samém vrcholu té pyramidy zrádcovského hnusu jsou pak současní pražští aktivističtí „kulturtrégři“ jako kupříkladu Svěrák, Holubová, Černý a s nimi duchovně spříznění havloidioti všeho druhu. Ty bych dokonce poslal povinně do války, především už na tu Ukrajinu dnes.

A když už jsem u té Ukrajiny, tak opět specificky můj postoj. Jsem si jistý, že nejhoršími zrádci českých zájmů jsou všichni ti fanatičtí bijci za Ukrajinu, aktivisticky sloužící všemu jinému, jen ne svému národu. Těm z celé duše přeju, aby se co nejdříve dožili času, kdy budou muset obléct mundúry, vzít samopaly „soudruha“ Kalašnikova a jít tam, kam je pošle koalice USA-NATO-EU, které tak servilně slouží.

A neb

Proč se generál v.v. rozhodl k prezidentské kandidatuře

Celý život neměl o takovou funkci absolutně zájem.

     Dokladuje to kupříkladu rozhovor pro web neovlivní.cz ze dne 4.1.2016, cituji: “Kdybyste měl možnost podívat se na seznam mých dětských i pozdějších přání a na odpovědi na otázku, čím bys chtěl být, tak byste tam nikde nenašel slovo prezident. Já jsem nikdy takovou ambici neměl a nikdy jsem ani o něčem podobném neuvažoval. Jestliže vznikla taková stránka na Facebooku – a chtěl bych připomenout, že jsem ji nijak neinicioval, ani jsem si ji sám pro sebe nezaložil – tak mne to na jednu stranu může těšit, protože koho – a zvlášť ješitného chlapa – by netěšilo, když mu někdo vyjádří podporu a uznání. Ale na druhé straně si jasně uvědomuji, že jsem voják, že nemám žádné zkušenosti v politice a nemíním se ani touto cestou ubírat… . Líbí se mi staré české přísloví ‘Ševče, drž se svého kopyta’. Tím mým je obrana a mezinárodní vztahy v oblasti bezpečnosti, ne politika“.   

Je ale poctivé zdůraznit, že v rozhovoru šlo o volby v lednu roku 2018. A v lednu roku 2016 byl Pavel čerstvým funkcionářem NATO, takže dále hovořil takto: „Mám před sebou ještě dva a půl roku práce ve funkci, která je pro Českou republiku prestižní a důležitá a chci ji dotáhnout do konce tak, jak jsem se snažil dělat kteroukoliv práci před tím, tedy na sto procent. Takže nepřipadá v úvahu, že bych se jakkoliv zapojil do kampaně k volbám v roce 2018. Líbí se mi staré české přísloví ‘Ševče, drž se svého kopyta’. Tím mým je obrana a mezinárodní vztahy v oblasti bezpečnosti, ne politika. Budu se držet svého a věřím, že osobností vhodných pro prezidentskou kandidaturu má Česká republika více v jiných prostředích než v tom armádním…”

Pan generál ukončil svou funkci v NATO v polovině roku 2018, aby jeho koncem odešel do výslužby. Generála v.v si hned za měsíc na to pozval Jiří Kubík k rozhovoru. Z něho se veřejnost dověděla nejen to, že Petr Pavel nemá zájem o funkci prezidenta, ale dokonce širokou škálu argumentů, kterými to zdůvodňoval. Přepis této části rozhovoru je naprosto jasný.

Pěstují si vás určité kruhy jako kandidáta?

     Já musím říct, že jsem mnohokrát opakoval, že takovou ambici nemám. Ne. To že se objevuji občas ve veřejném prostoru koresponduje s tím, co jsem dělal celou dobu a co dělám i teď. Snažím se trochu popularizovat otázky spojené s bezpečností, s obranou, s našim členstvím v NATO, Unii. A vyjádřit svůj názor, samozřejmě mohu využít toho privilegia, že mě mnoho lidí zná, že si chtějí poslechnout můj názor, a tak jim ho zprostředkuji. Ale to rozhodně neznamená, že bych dělal buď skrytou, nebo otevřenou kampaň. Nepřemýšlím o tom a skutečně zas si myslím, že by to měl dělat minimálně člověk, který politiku reálnou vykonávat chce. Já se mezi ně nepočítám.

Co vám k tomu chybí?

     No, já bych řekl nátura trochu, protože na to, aby se člověk mohl pohybovat úspěšně v politickém prostředí, a zvláště v českém politickém prostředí, tak musí mít hodně odolnou nátur. A já jako voják jsem spíš přímočařejší, takže vím, že bych v politickém prostředí se asi dlouho pohybovat nedokázal.

Vy sám o sobě občas mluvíte jako o angažovaném nezávislém občanovi. Mě by zajímalo, kam v té angažovanosti jste ochoten zajít, protože třeba teď tady byl spousta demonstrací, nebo série demonstrací v uplynulých osmi týdnech. Vím, že vás zvalo Milion chvilek pro demokracii, abyste vystoupil, vy jste do toho nešel. Proč?

     Já se necítím být tím typem aktivisty, který by mohl oslovit dav na náměstí nějakým krátkým úderným heslem. Já se to spíš snažím dělat cestou, která je i mě příjemnější, to znamená tím bezprostředním kontaktem s občany, a kde mám možnost si s nimi promluvit. Říct jim nějaký ucelený názor, vyslechnout si jejich názor, reagovat na jejich otázky, tady ta forma interaktivní je mi mnohem bližší a jí ji využívám, protože jezdím k besedám po celé republice, přestože se mi samozřejmě nepodařilo zatím oslovit 250, 280 tisíc lidí, ten počet je určitě mnohem menší.

Už znění první otázky mě vede k přesvědčení, že zmíněný rozhovor je fakticky ostrým začátkem předvolební kampaně ze strany spolčení „Pražské kavárny“ a Pětikoalice. Naznačuje to, mimo jiné mnohomluvnost generála, která jenom slabě zakrývá, že mu o post prezidenta jde a jenom si hraje na skromného. Stejně jako to dělal Havel po politickém zvratu v roce 1989.

Údajně jediný důvod, který ho donutil změnit své předsevzetí.

     Hned z prvního povolebního rozhovoru jsme se mohli dovědět, jak prezident in spe hodnotí svého předchůdce, cituji: „Miloš Zeman bohužel přinesl do naší politiky hrubost, zákulisní tahy, nevraživost a také dost velkou hodnotovou degradaci.“

O jaké že to hodnoty panu Pavlovi šlo především, ne-li jedině posuďte sami, Opět cituji z jiného povolebního rozhovoru: „…když jsem viděl, že Miloš Zeman začal hovořit o Andreji Babišovi, /coby prezidentském kandidátovi/ když jsem viděl, jak se Andrej Babiš inspiruje u Viktora Orbána, jakým způsobem přesvědčuje lidi o tom, že on bude tou správnou hlavou státu, tak mě to do značné míry vyděsilo a řekl jsem si, že tohle bych opravdu nechtěl. A v podstatě jsem to bral tak trochu jako povolání zpět do služby. Řekl jsem si, když bude šance s tím něco udělat, tak do té služby znovu půjdu. Když se mezitím v té době ukáže, že kterákoliv z těch politických osobností, které do volby šly a byl bych schopen je volit, bude mít na to, aby vyhrála, tak to bude čestný souboj a já se pak budu dál věnovat tomu, čemu jsem chtěl. Dopadlo to takhle, takže to beru tak, že jsem na dalších pět let připraven znovu naplno sloužit“ Konec citace.

Ano, pan generál je opět ochoten sloužit., sloužit mocným. Rozhodl se k tomu už jako voják. A jako generál logicky z titulu své politické hodnosti musí sloužit vždy a co nejlépe právě tomu, kdo má moc. A v naší zemi tu reálnou moc má v nejhlubší podstatě Deep State USA zprostředkovanou EU pod vrchním velením NATO, kde to pan generál velmi dobře zná.

Aby se nemohlo říct, že jsem si vybral jeden jediný rozhovor, z něhož dělám fantaskně magorské závěry, tak uvedu ještě jeden. Už zmíněný Jiří Kubík dostal po vyhlášení výsledků voleb příležitost, určitě ne z vděčnosti, k rozsáhlému rozhovoru s prezidentem in spe, a tak se mimo jiné zeptal na důvod změny názoru pana generál, který tak mnohomluvně odrecitoval před třemi klety. Dostalo se mu ještě obšírnější a tím nejzpochybnitelnější odpovědi, cituji: „Opravdu je důležité to, jak moc a co vás k tomu motivuje. V té době, kdy jsme o tom mluvili, tak pravděpodobnost, že by Andrej Babiš měl reálnou šanci být naším příštím prezidentem, byla spíš vzdáleně teoretická. I proto jsem se nijak ani nehrnul do toho, abych o tom uvažoval. Mě opravdu vyděsil ten konec roku 2019, kdy jsem si uvědomil, a možná i s tou zkušeností, když jsem do Maďarska jezdil jako předseda vojenského výboru NATO a viděl jsem, jak je všechno navázáno na Viktora Orbána. Když jsem jednal tehdy s prezidentem Arpádem a bavili jsme se o věcech, které se týkaly čistě jeho pravomocí, a on mi řekl, že to musí zkonzultovat s premiérem Orbánem. Stejně tak to bylo u ministrů. Stejně tak to bylo u vojáků. Když jsem se potom s kolegy bavil, tak oni mi řekli: No u nás to takhle je, všechno to řídí premiér. Já jsem si říkal, když uvážím osobnostně, jak se choval Andrej Babiš jako boss, měl to vždycky v sobě, a říkal jsem: No tak pokud by byl Andrej Babiš prezidentem, a někdo z hnutí ANO, kdo mu bude stoprocentně loajální, bude premiérem, uvážím kontrasignované pravomoci, tak by opravdu naše země se mohla velice rychle stát druhým a možná na vyšší úroveň postaveným Maďarskem. To mě motivovalo k tomu, že jsem všechny ty výhrady, případně některé nedostatky, které jsem sám cítil, že jsem je potlačil a řekl si, že to nemůžu nechat jen tak“.

Motorem pro vaše rozhodnutí byl tedy Andrej Babiš? Čistě Andrej Babiš? Zeptal se asi pro jistotu pan Kubík. „Hlavně to, co reprezentuje, protože Andrej Babiš samozřejmě jako osobnost je asi hlavní tváří toho, ale právě ty jeho vazby na Viktora Orbána, jeho přístup k politice, jeho dosazování lidí do vlivových orgánů, aby měl všude svoje tykadla, to mě na tom strašilo“. Zněla jasná odpověď.

Stručný závěr.

Vůbec není zapotřebí zkoumat kupříkladu skutečnost, jaký vliv měl exvelvyslanec v USA na změnu celoživotního předsevzetí pana Petra Pavla. A vůbec není nutné konstruovat spekulace o dalších skrytých vlivech. Ze samotného vyjadřování pana prezidenta in spe je zřejmé, že při jeho rozhodování budou nad zájmy Česka, nad zájmy našeho národa, nad zájmy jeho obyvatel vždycky nadřazovány zájmy nejméně tří jiných institucí; vládců USA, byrokratů EK, a generálských kolegů z NATO. Byl bych velice překvapen, kdybych se v tom punktu mýlil.