Nebylo největší chybou Gorbačova, že v naivitě samolibé pýchy si nenechal podepsat závazek nerozšiřování NATO za hranice Německa. Západní politici by mu ho jistě podepsali, protože se v žádném případě nechtěli dostat do jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Byl pro ně přece jenom příliš silný. Gorbačovovou katastrofální chybou bylo ale to, že nepodmínil sjednocení Německa odchodem vojsk USA ze svých základen v Spolkové republice Německo (SRN), tak jak Sovětská armáda opustila území DDR. Zatlačil by tak USA do kouta. Veřejnost německého Východu by totiž vyvíjela obrovský tlak na sjednocení, a USA by se tak stala tou, kdo by tomu fakticky zbraňoval. Vládci USA by odmítnutím odchodu svých vojáků odhalili pravou tvář jejich přítomnosti v Německu, čti, že jsou okupanty Německa a zároveň s tím i hlídací hyenou celé EU. Gorbačov ovšem tento tah ve své prostoduchosti neučinil a tím dal třídnímu soupeři absolutní výhodu. Nebojím se tvrdit, že tím ještě urychlil rozpad SSSR. Když se za nedlouho tak opravdu stalo, politici Západu se necítili povinováni dodržet sliby, které dali Sovětské supermocnosti. A na problém bylo zaděláno.

Gorbačov si byl vědom nutnosti reformování Sovětského svazu. Pokračování tuhého centralismu Moskvy bylo už dávno neúnosné. Podle mě měl začít reformu SSSR právě tím, a ne jakousi glasností a perestrojkou, které obě kopírovaly omyl KSČ z roku 1968. Ty dvě nedomyšlenosti mohly ještě pár let počkat. Gorbačovův tým sice připravoval přeměnou SSSR ze svazu na volnější federaci, ovšem netrpělivost vůdců v některých sovětských republikách byla příliš velká. Pokud šlo pouze o Pobaltské a Kavkazské, tak to by se dalo možná ještě nějak zvládnout, ale problémem byla Ukrajina. Proto za zády Gorbačova Jelcin, tehdy už boss Ruska a Kravčuk, lídr Ukrajiny se dohodli na podrazu vůči Gorbačovovy. Zamítli připravovanou reformu a spolu s kolísavým Běloruskem v Bělověžském pralese fakticky rozpustili Sovětský svaz a vyhlásili jakýsi právně neuchopitelný spolek Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Gorbačov už neměl dostatek moci, a tak rezignoval, a ostatní republiky se začaly osamostatňovat.

To ale nebyla největší Jelcinova chyba. Nejhorší bylo, že v následném čase prodal kus Ruska Ukrajině. Podepsal totiž doslova ďábelský úpis, jehož iniciátorem byla USA v personě Clintona. V něm se Jelcin jednou pro vždy zavázal, že Rusko nebude žádat revizi hranic s Ukrajinou za to, že Ukrajina se vzdá jaderných zbraní po SSSR, rozmístěných na jejím území.  Luciferova podlost smlouvy spočívala v tom,, že Ukrajina se doslovně nemusela zavázat k tomu, že nebude usilovat o získání jaderných zbraní. Prý to bylo zajištěno všeobecnou smlouvou o nešíření JZ. Celou situaci alespoň částečně napravila Duma, která Jelcinovu pitomost, či možná podlost odmítla uzákonit.

Jak se vyvíjelo Rusko za Jelcina je všeobecně známé. Nikdy už se nedovíme, zda si ke konci svého „stát(o)ničení“ uvědomoval celou katastrofu, kterou svým vladařením Rusku způsobil. Ovšem v Rusku se rozšířila legenda o jeho posledních slovech, když předával moc Putinovi. Tehdy prý řekl, „Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko“.

Takže Putin se snaží. Pokud Rusko zachrání, stane se Vladimirem Velkým. Pokud ne, bude ho muset dřív, nebo později zachránit někdo jiný. Sny o definitivním zničení Ruska jsou psychopatickou dystopií, což už dějiny dokázaly několikrát.