POLISTOPADOVÉ DEZINFORMACE (1) Sametová revoluce

Nezajímá mě, kdo změnu politického, ekonomického a sociálního systému v Československu započatého dne 17. 11. 1989 jako první prohlásil za „sametovou revoluci“, protože to vůbec není důležité. Podstatné je, že uvedený termín se okamžitě ujal a do dnešních dnů je jeho používání oficiálním označením onoho historického jevu. Jeho reálný průběh ovšem nebyl ani sametový a v žádném případě ne revolucí.

Sametovost?

Iniciátoři a pozdější realizátoři dějinného zlomu chtěli v prvé řadě výrazem sametová pochválit sami sebe, že při událostech nedošlo k ozbrojeným střetnutím potyčkám. Což ale v žádném případě nebylo jejich zásluhou, leč příkladem kladné vlastnosti odcházející moci. Ta fakticky svým odstoupením bez násilí, nadtož ozbrojeného, dokázala svou opravdově vysokou demokratičnost. Když pochopila že ji už „lid“ nechce, tak se moci vzdala. Jak konstatoval jeden z klasiků demokracie. „Moc je demokratická tehdy, když nemusí být násilně svržena“. Od té doby přeji všem společenstvím příštím, aby mocní dobrovolně odcházeli, když je veřejnost většinově odmítá. Zvláště když v současné době vidím, že neodejde ani politická moc, pokud ji veřejnost ve velké většině nedůvěřuje a prokazatelně s jejími činy nesouhlasí.

Opakuji. Fakt, že samotné převzetí moci se obešlo bez násilí, nebylo vůbec zásluhou nových mocných, ale pouze a jen zásluhou moci předešlé. A jak to bylo dál? V další realizaci nebyl dějinný zlom vůbec sametový. Byl ve skutečnosti bezohlednou revanší především ze strany těch, kdo za vlády KSČ byli postiženi ztrátou osobní svobody na dobu určitou, přišli o majetek, nesměli vykonávat své povolání, nebo byli jinak diskriminováni, či v zaměstnání šikanováni. Vydání zákona o zločinnosti komunistického režimu a všech jeho institucí nebylo vůbec projevem sametového chování, leč ubožáckou pomstychtivostí. Nikterak sametovým nebyl ani zákon o lustracích, kterými byli absurdně diskriminováni lidé, o kterých si vedla jedna z uzákoněných zločinných institucí své soukromé záznamy. A to nemluvím o honu na „staré struktury“, který nebyl ničím jiným než obvyklým nástrojem nové moci proti příslušníkům té bývalé, kterého bylo v drtivém množství případů zneužíváno v každém převratu k vyřizování si osobních účtů.

Ne že by nebyly skutečné sametové převraty. Ovšem to by noví mocní museli mít velkorysost založenou na sebevědomí opravdových vítězů. Příkladem takových bylo chování demokratické moci po pádu fašistického režimu ve Španělsku. Tam se rozhodli udělat za minulostí tlustou čáru. Franco tam vládl skoro tak dlouho, jako v Československu KSČ, a za jeho vlády došlo k mnohem těžším zločinům a mnohem krutějším diskriminacím. Přesto se rozhodli nebahnit se v té špíně. Dokázali odolat oné odporné nemoci, jíž je pomstychtivá nenávist, a dokonce té její nejstrašnější formě, kolektivistické alias davové nenávisti. Osobně jsem se o tom přesvědčil. Jeden z dlouhodobě vězněných politických aktivistů mi v roce 1990 řekl doslova, cituji: „S bachařem, který mě šikanoval ve věznici se potkáváme často při cestě do práce a nikdy mě nenapadlo mu to připomínat. Ctím, že jsme se dohodli k minulosti se už nevracet“. Konec citace.

Revoluce?

Obecně je revoluce opakem evoluce, re-evoluce. Tedy jakýmsi rychlým zlomem, skokem, kvalitativním přechodem. Leč v prvé řadě přechodem do něčeho nového, co tu ještě nebylo. Což definičně naplňovala změna, kterou provedli komunisté v roce 1948. Vládci, kteří od nich převzali moc koncem roku 1989 ale nevytvořili systém nový, nadtož dokonaleji fungující, nýbrž se vrátili k systému před rokem 1948, takže z toho úhlu pohledu šlo o kontrarevoluci.

Nelze popřít, že nastupující příslušníci nové politické moci byli podporováni, ba financováni ze zahraničí. V posledních desetiletích Západ intenzivně vnucuje světu svůj politicko-ekonomicko-společenský systém, alias vyváží demokracii do zemí, kde nikdy neexistovala. Pro takové jevy se už vžil mezi politiky, novináři, ba dokonce mezi politology název „barevné revoluce“. Tedy kvalitativně nový společnostní jev v dané zemi, provedený nejen vnitřními silami, ale za výrazné pomoci ze zahraničí. Takže události v Československu po 17. listopadu 1989 lze odpovědně nazvat barevnou kontrarevolucí s revanšistickými důsledky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *