Paragraf 356 Trestního zákoníku je celkem jasný. Ovšem do té doby, než se setkáme s některými konkrétními projevy nenávisti. Osobně mě zajímá, jak je to s šířením nenávisti vůči jedincům, leč veřejným činitelům, jako vůdcům či reprezentantům skupiny lidí. Tak třeba šířit nenávist k Babišovi, Trumpovi, Putinovi, je určitě v našich končinách OK. Je ale šíření nenávisti vůči Fialovi, Pavlovi, Bidenovi EE, či dokonce trestně stíhatelné? Zvláště když jen přimalování tykadel k hlavě politika na plakátu trestné je?!

A co v praxi vlastně je tou nenávistí. Zákon totiž rozlišuje jakousi nedefinovanou nenávist a vedle toho omezování práv a svobod jakékoliv skupiny lidí. Což mě poněkud mate.

A jaký je vlastně rozdíl mezím šířením nenávisti a podněcováním k nenávisti?!

Problém nenávisti mě zajímá také především proto, že jde o rub mince, na jejímž averzu je „láska“, jedno z bojových hesel Listpadu. Veřejné chování pod vlivem obou těchto emocí je podle mě společensky nebezpečné, ale teprve tehdy, když jsou rozumem nezvládnuté. Tudíž projeví se činem. Pokud tedy někdo veřejně nadává na cigány, tak se nedopouští žádné diskriminace, protože oni mu rovněž mohou nadávat. A jak je to pak třeba s veřejnou výzvou provést pogrom na cikány v jejich slumu? Jde už o čin? Jak by měla reagovat policie? Zatknout provokatéra a předat soudu k potrestání? Nebo by měla naopak chránit ono ghetto, aby nemohla být jeho výzva realizována?

Pokud se společenství rozhodlo, že bude postihovat už výzvu k pogromu, nemám osobně nic proti tomu. Ovšem pak bych stíhal i veřejné projevy „opičí“ lásky ke skupině lidí, jakou jsou kupříkladu voliči určitého kandidáta. Třeba chování některých herců na Hradě při inauguraci Pavla. Tito lidé, kteří nedovedou zvládat své emoce lásky totiž nezvládají ani svou nenávist a rovněž ji projevují. Viz fyzické útoky na Zemana, Paroubka, ba dokonce na jejich zahraniční hosty. Uznává se, že nenávist plodí nenávist, ale ona i láska plodí nenávist. Veřejný projev lásky k tomu, koho jiná skupina nemusí, jak se říká v dnešní mluvě, zvyšuje vždy riziko střetu mezi těmito skupinami. Nezvládnutí jakýchkoliv emocí na veřejnosti je tedy podle mě vždy rizikem a mělo by mu být zamezováno, ovšem ne trestně stíháno, pokud není činem dokonáno. Šíření lásky na veřejnosti je v mých očích stejně společensky nebezpečné, jako šíření nenávisti. To jenom zdánlivě tak nevypadá. Netrestá-li se jedno, není důvodů k tomu, aby se trestalo druhé.

V neposlední řadě mě zajímá, jaký je rozdíl mezi veřejně prezentovaným nepřátelstvím a podněcováním nenávisti. Jestliže si stát dovolí deklarovat ve svém programu nepřátelství vůči jinému státu, nepovažuje se to za trestuhodné chování, leč mnohdy dokonce za „vlasteneckou“ povinnost. Ale když někdo šíří a propaguje nepřátelství kupříkladu vůči vrstvě mocichtivých, ba dokonce válkychtivých, tak by mělo jít o stíhatelný čin?!

A konečně o té trestuhodné předsudečné nenávisti. Pokud si pan stvořitel našeho prezidenta dovolí veřejně tvrdit, že spodina naší společnosti přece nemůže mít právo rozhodovat o jejím prezidentovi, tak to není předsudek?! A pokud je, jak to, že nekoná státní zastupitelství. Ono snad potřebuje vždycky ke svému konání patřičné udání? Nějak mi to všechno můj mozek nebere.