HNILOBNÝ ZÁPACH SE LINE OD ÚSTAVNÍHO SOUDU

Dne 23. 4. 20 městský soud v Praze zrušil čtyři nařízení ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. Podle soudu ministerstvo nemělo zakazovat volný pohyb a maloobchod. Soud dále rozhodl, že opatření omezující volný pohyb a maloobchod má skončit 27. dubna. Soud shledal, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona, nechal se slyšet soudce. Nečetl jsem celé rozhodnutí soudu, ale pokud je v něm neurčitá a tedy nedefinovaná formulace vyjádřená slovy, cituji: „…v natolik masivní míře…“, konec citace, tak je jasné, co bude následovat.

Jak je v naší zemi už ve skutečnosti folklórem, výkonná moc se rozběsnila a naopak příslušníci soudní moci rozvinuli celý vějíř svých „odborně“ fundovaných názorů. Pokud ministerstvo zdravotnictví podá k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, tak se nejméně do doby existence této vlády bude docela dobře živit několik právnických odborníků nad bojem o slovník mocenské češtiny.

Soudce Štěpán Výborný dal vládě čas do pondělí 27. dubna, aby mohla na zrušení zareagovat a provést opatření tak, aby to odpovídalo i po právní stránce. Té větě pak vůbec nerozumím. Novináři ve své zabedněnosti se vůbec nezeptali na to podstatné. Od 23. 4. až do případného rozhodnutí vlády jsou zmíněná opatření ministra zdravotnictví neplatná, nebo platí?!!

Osobně jsem toho náhledu, že stát, v němž může kdejaký okresní soudce zrušit nařízení člena vlády, se nemůže vydávat za stát s demokratickou vládou. V naší zemičce je 86 okresních soudů. Nemám chuť nyní zjišťovat, kolik je to celkem soudců. Řekněme, že je jich jenom tisíc. Pak je to tisíc osob, které mohou zrušovat kterékoliv rozhodnutí člena vlády. Jestli takový systém někdo vydává za demokracii, tak to v praxi znamená, že podporuje existenci další formy bojkotu řízení státu. V době nouzového stavu to dokonce považuji za trestný čin ohrožení bezpečnosti občanů.

Je samozřejmé, že i vláda musí mít nad sebou kontrolu. Na což ale, podle mne, plně dostačuje parlament, zvláště když je nadbytečně zdvojený, čti dvoukomorový. Maximálně by, pro výjimečné případy přesně definované samozřejmě zákonem, který nestrpí víceznačné výklady, mohl být vůči rozhodnutí člena vlády pravomocný Nejvyšší správní soud, ale ne kdejaký „provinční úředníček“.

Vrcholem soudcovské arogance je v mých očích zrůdná zvyklost, podle níž mají soudy kompetenci zrušit nějaké rozhodnutí výkonné moci. Je to hnilobná nákaza, která se šíří už z praxe Ústavního soudu. Fakt, že je tato možnost zakotvena dokonce v Ústavě ČR má původ ve vzniku ustanovení samotné Ústavy, kterou si kodifikovali soudci ve svém, já tvrdím patologicky zvrhlém, mocenském zájmu. Získali tak šanci zrušit jakékoliv rozhodnutí výkonné moci od Parlamentu po Radu každé obce, ba i dalších orgánů moci. Pro takový stav je označující termín soudcokracie, příliš kulantní. Já v tom vidím jednoznačně diktaturu soudcovské mafie. Zdůrazňuji že soudcovské, a ne soudní, protože i ve zmíněném případu jde jen a jenom o osobní averzi, plynoucí z politického přesvědčení a ne institučním sporem.

Za vrchol absurdnosti praxe zrušování aktů výkonné moci považuji, mimo jiné, skutečnosti, že kupříkladu i reálně neústavní, ba až protiústavní rozhodnutí instituce výkonné moci je platné, realizované, postihuje veřejnost třeba i několik let, dokud se nenajde koumák, který se proti němu nerozhodne protestovat. Pak najednou, rozhodnutím soudce, neplatí. A co všichni ti chudáci postižení jeho platností po celou dlouhou dobu?!! Z této absurdity mi vyplývá jeden závěr. Soud může jen a pouze upozornit patřičnou instituci na nesoulad se zákonem a je zase jen a jenom na ní, jak na to bude reagovat. Ona totiž může kupříkladu změnit zákon.

Především to platí pro vztah Parlamentu a Ústavního soudu. Rychetský a spol. jsou přesvědčeni, že mají doslova božské právo vlastnění jediné pravdy. Jenže pokud nějaký zákon uznají za protiústavní, nemohou ho zrušit, pouze na to upozornit a Parlament může dokonce změnit i Ústavu. Jen takový právní řád je v mém myšlení důkazem demokratického právního státu, který si nezaslouží nést nějaká dehonostující, až hanlivá přízviska.

NĚMEC JE VŽDYCKY NĚMEC

Napsal jsem již několikrát a naposled 18.4.20 i na tomto blogu, že Hitler nacionalismus, nacismus, rasismus, ba ani antisemitismus nevymyslel. Všechno vyjmenované totiž již delší, či kratší dobu v německém národě existovalo. Některé z vyjmenovaných tendencí, či alespoň nálad, byly v zemi dokonce většinové, třeba vypjatý nacionalismus, zaviněný především ponižující mírovou smlouvou z první světové války. Ta navíc zbídačovala Německo doslova drakonickými reparacemi.  Rovněž nenávist k Židům byla velice rozšířena, jak z náboženských, tak především ze sociálních pocitů.

Hitler byl nejen chorobně ambiciózním člověkem, ale též silně zakomplexovaným svou dlouhodobou neúspěšností. Když aktivisticky vstoupil do politiky, poznal svůj řečnický talent a chopil se šance, kterou mu nabízel. Rychle pochopil, že musí využít většinových nálad a převažujícího vědomí svého národa, aby se stal v jeho očích tím, čím si umínil být. Povýšil svou ambicióznost z choroby až na víru, že je vyvolen a předurčen k dovedení svého národa k světovládě. Při tom samozřejmě musel Němcům vnuknout přesvědčení, že to právě oni jsou národem nadřazeným jiným národům a proto předurčení k nadvládě až světovládě. Znal velice dobře klíma své země a atmosféru rozhodujících národů tehdejší Evropy. Zahrál na tu potřebnou strunu většině obyvatel německého národa. Stal se tak přímo géniem populismu.

Německá veřejnost při Hitlerových projevech až před stotisícovými davy byla doslova fascinována a odměňovala je frenetickými projevy souhlasného nadšení. Desetitisícové šiky pod Hitlerovou tribunou semknutě poslouchající jeho apely, skandující mu v odpověď Heil Hitler byly fascinací jak pro účastníky, tak pro obecenstvo, ale i pro samotného Hitlera. Pompézní parádemarše, ohňové pochody, veřejné pálení knih „zvrhlého obsahu“, obrovské manifestace strany, to vše Hitlera postupně přesvědčovalo, že je svým národem skutečně považován za vyvoleného vůdce. Hitler se za něj sám neprohlásil, to Němci jej za takového uznali.

V Německu té doby nebylo vůbec těžké iniciovat projevy nenávisti k Židům. Jednak to bylo v memech většinové Evropy, ale mnohdy ještě v živé paměti menšiny obyvatel, kteří ještě v sobě nesli povědomí o ne tak dávných pogromech.

Patřím k těm mizejícím současníkům Hitlera, kteří již od začátků vnímání světa zažívali nejen strach rodiny i sousedů z nočních razií gestapa, ale i obavy z bojového zpěvu pochodujících výrostků „Vlajky“, jakési to protektorátní Hitlerovy mládeže. Užil jsem si doslova i děsu z filmových zpravodajství o řvoucím Hitlerovi a šílejících davech pod jeho tribunou. Strach a děs tehdy.

Strach a obavy dneska.

Absolutně totiž nevěřím tomu, že v Německém národě všechno zmíněné vědomí, které vyneslo Hitlera do výšin sebepýchy definitivně zaniklo. A považuji za vyloučené, aby rodinní příslušníci všech těch mrtvých, ať již padli v boji, při bombardování v týlu, či jinak za války zemřeli, definitivně zapomněli na ty, kdo je zabíjeli. Jsem důvodně přesvědčen, že v každém Němci, ve kterém zůstalo národní povědomí, je kdesi v hlubokém skrytu doutnající nenávist ke všem, kdo pokořili jeho národ v poslední velké válce. A i když už třeba někteří z nich netouží po revanši, jistě touží po tom, aby jejich předkové byli očištěni.

Četná osobní zkušenost z mých návštěv NDR mi ukázala, že Němci mého stáří námi i nadále pohrdali a jejich potomci, když měli příležitost, tak nás podceňovali, nebo senám dokonce vysmívali. Pro ty staré jsme byli doslova póvl a pro ty mladší až méněcenní. V Západním Německu byla situace ještě tristnější. Eventuální emigranty z našich zemí nikdy mezi sebe nepřijali.

Co mi z toho všeho rezultuje? Oblíbeným sloganem mnohých českých slouhů současné moci je tvrzení: „Kdo byl jednou komunistou, ten jím zůstane celý život“. Udivuje mne, že to nikdy neříkají o nacistech či hitlerovcích. Protože já jsem hluboce a nezvratně přesvědčen o tom, že to nejen platí mnohem víc pro ně, ale že celá ta dlouhá léta mnoho Němců nosí v sobě nenávist a čeká na příležitost k revanši. A ta šance nebyla nikdy větší než v současnosti.

CO MNĚ NEJVÍC VADÍ NA ODSTRANĚNÍ SOCHY KONĚVA Z VEŘEJNÉHO PROSTRANSTVÍ

Teprve včera jsem si přečetl text pana Martina Kollera uveřejněný na webu Nová republika dne 15.4. Ihned jsem využil jeho nápadu a na velvyslanectví Ruské federace poslal mnohem osobnější dopis, následujícího znění:

Vážení vyslanci Ruského lidu.

     V květnu roku 1945 mi bylo sedm let. Takže si velice dobře pamatuji, kteří vojáci mé městečko osvobodili. Do konce svého života už nezapomenu, jak mne jeden z nich pak vozil po našem dvoře na trakaři, když za tři dny nato válka definitivně skončila. Jsem si velice dobře vědom toho, že nebýt Rudé armády, nedožil bych se nejen svého věku, ale především bych se nedočkal svých četných pravnoučat.

     Hluboce se mne proto dotýká, že i v naší zemi dneska dochází k činům, podporujícím revizi dějin Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Cítím opovržení vůči všem těmto tendencím a pohrdám osobami, které se na nich podílejí. Neomlouvám se Ruskému lidu za jejich činy. Jsem si totiž jistý, že dojdou zasloužené odplaty.

     Ještě jednou děkuji Ruskému národu za to, že jsem díky jeho obrovským obětem mohl prožít tak dlouhý a spokojený život. Moji potomci na to nikdy nezapomenou, to slibuji.

K tomuto dopisu dodávám, že když jsem byl mezi šťastnými, kteří se dožili osvobození, tak jsem vůbec nevěděl, že v Rudé armádě bojoval po celou dobu jeden můj vzdálený příbuzný.

O to víc proto se mne dotýká všechno, co i jenom vzdáleně připomíná komolení historie, především dějin Velké vlastenecké války Sovětské svazu. Je to totiž i akt, který pohrdá památkou člena mé široké rodiny. Takže každý, kdo se takového činu dopouští, je navěky mým osobním nepřítelem a prohlašuji, že je hoden nenávisti celého mého rodu.

To všechno nepíši z nějaké snahy veřejně se zviditelňovat, jak se říká v dnešní mediální hantýrce. To doslova křičím hlavně proto, že v mých očích není tím nejzrůdnějším činem samotné odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva z veřejného prostranství. Mnohem víc se mne osobně dotýká, že v celé Praze se nenašel jediný městský obvod, který by se rozhodl sochu získat a instalovat ji někde na svém veřejném prostranství. O to víc mne to irituje v době významného výročí vzpomínek nejen na naše osvobození, ale především na ukončení příšerné války. Již delší dobu totiž mnohé chování našich některých veřejných činitelů budí ve mně dojem, že „jim už otrnulo“, jak říkávala moje babička a eventuální války se tak neděsí, jako naše generace. Což o to víc děsí mne.

Potud text, který už koluje na internetu. Včera jsem jeho základním dopisem zahájil oslavu svého osvobození, ve kterém míním pokračovat ještě několika texty  

VŠELIDSKÁ, CELOPLANETÁRNÍ CIVILIZACE A VESMÍR.

Naše civilizace dosáhla stupně, v němž zahájila pronikání příslušníků svého druhu do prostoru mimo naši rodnou planetu. Od samého počátku je mi poněkud žinantní nazývat tento čin vstupem do vesmíru.

Člověk v mých očích není ničím víc, než jednou z nesčetných forem života. Souhlasím s panem Koukolíkem když tvrdí, že náš mozek je nejsložitějším systémem, který člověk v celém nám známém vesmíru vnímá. Nebo tak nějak jak to řekl.

Když před půl stoletím vrcholila móda spekulací o mimozemských civilizacích, která byla zahájena právě prvními krůčky člověka do meziplanetárního prostoru, tak jsem přečetl poměrně hodně zmíněných spekulujících textů.

Přijal jsem za součást svého přesvědčení pouze několik základních tezí.

Ujasnil jsem si v prvé řadě, co to je vlastně život. Vnímám, že jde o formu materie, která se dovede replikovat.

Za druhé jsem pochopil, co to znamená život věčný. Život jako zmíněná forma materie je  ve vesmíru skutečně věčná, leč to neplatí pro žádného konkrétního jedince.

Za třetí jsem ze dvou předešlých tezí vyvodil, že není život jen na Zeměkouli. Jeho některé formy možná mohou být i v naší sluneční soustavě. Ukazuje se nyní dokonce, že i v meziplanetárním prostoru se mohou nacházet „zlomky“ sice neživé, ale životní formu skládající.

O zmíněné části svého přesvědčení vůbec nepochybuji. Další názory, získané spíše ze spekulačních nauk než z vědeckého poznání, už nepovažuji za bezvýhradné, ale přece za velmi vysoce pravděpodobné.

Při obrovském počtu hvězd a jejich oběžnic, v námi vnímtelném vesmíru, je podle počtu pravděpodobnosti jisté, že jsou v něm formy života poměrně časté. Jiné to je s možností vzniku tak složité struktury, jakou má náš mozek, tedy takové, která dovede reflektovat jak sebe, tak velkou část současného vesmíru.

Při nepředstavitelné a pro člověka prakticky asi nikdy překonatelné rozlehlosti vesmíru, je rovněž vysoce pravděpodobné, že bytosti „vyspělé“ jako my, či dokonce vyspělejší“ se s námi nikdy nesetkali, ani nesetkají. Naše existence je tedy navždycky osamělá.

Ledažeby. Výskyt bytostí srovnatelných s vyspělostí naší, byl ve vesmíru mnohem častější, než vyvozují vždy spíše skeptičtější vědci.

Pak ale na tom nejsme příliš dobře, jestliže eventuální mimozemšťané budou na tom podobně jako my. Pokud, díky svému biologickému kódu, budou v civilizační fázi možné sebedestrukce, pak naše vzájemné setkání bude vysoce rizikové. A to pro obě strany. To mne přivedlo k souhlasu s myšlenkou, že dokud bude naše civilizace ohrožením pro jiné, nikdy se s jinými nesetkáme. Z jednoduchého principu zachování života ve vesmíru. Jak jsem řekl, tato myšlenka vůbec neodpovídá stupni našeho vědeckého poznání. Předpokládá totiž, že každá civilizace, která dospěje do fáze, kdy je schopná opustit svou planetu, nesmí být destruktivní pro život, protože by mohla ohrozit i tu nejvyspělejší, nejdokonalejší, či nejsložitější formu jeho existence v celém univerzu. Autor, od něhož jsem tuto myšlenku přejal, vycházel z předpokladu, že se za ty dlouhé miliardy let existence universa, musela již vytvořit jakási vesmírná civilizace a ta sleduje vývoj bytostí, které dosáhly možnosti opustit kolébku svého zrodu. Těm, které jsou vesmírné civilizaci nebezpečné, těm nedovolí, aby se s jinými setkala.

I kdyby předešlá myšlenka vůbec nebyla pravdivou, jsem toho názoru, že je pro lidstvo vždycky lepší, aby se v rámci procesu sebezdokonalování zbavilo svého biologického a v podstatě sebezničujícího kódu. Udrží si šanci, sice velice malou, na možné setkání s jinými vesmírnými bytostmi. A kdyby i měla lidská civilizace tu smůlu, že se setká se sobě podobnou, pak se z hlediska věčnosti života i jeho vyspělosti ve vesmíru, fakticky nic nestane. Přežije schopnější.

Závěrem mého nazírání na všelidskou, planetární civilizaci si troufám tvrdit, že lidstvo by se mělo rychle zbavit dneska již prokazatelně velice primitivního a při tom nesmírně nákladného válčení. Jinými slovy především se zbavit možnosti sebezničení. Postupně pak „zcivilizovávat“ gen agrese i mem nenávisti k odlišnému. Prospěje sobě tím, že určitě zajistí spokojený život naprosté většině svých jedinců. Navíc si zachová možné a prospěšné setkání s vyšší vesmírnou civilizací, což by bylp pro nás všechny sice málo pravděpodobným, ale obrovským bonusem. Lidstvo by tak překonalo celou svou podstatu a začlenilo by se do vyšší formy existence živých organismů.

CO JE VLASTNĚ TOU CIVILIZACÍ?

Klíčovým slovem předešlého textu bylo slovo civilizace, aniž jsem se zmínil, co tím fakticky myslím. Podle platné klasifikace říše živočichů, je rod „člověk“ tvorem z čeledi hominidů (latinsky Hominidae), která celá patří do řádu primátů (latinsky Primates). Charakterizovat člověčenství je fakticky hledáním odlišností od ostatních tvorů čeledi Hominidae. Do češtiny přeložení Hominidi se někdy popisují jako tvorové „lidem podobní“ a jsou do ní zařazovány také gorily, orangutani, šimpanzi, bráno podle abecedy a prý i giboni. Zlatým věkem této čeledi byl miocén, který se klade do období před 23 až 5,3 milionů let. Nejstarší nález tvora rodu Homo (česky Člověk) byl nalezen na území dnešní Etiopie a je starý přibližně pouze 2,8 milionů let. Nejstarší nález tvora Homo Sapiens (česky Člověk rozumný) byl nalezen rovněž v Etiopii a je starý přibližně jenom 190 tisíc let. Ovšem výskyt tvora, který je dneska označován termínem Homo sapiens sapiens, čili člověk dnešního typu, se datuje do doby teprve před deseti tisíci lety a jeho pozůstatky jsou už nacházeny skoro po celém světě.

Vznik člověka jako pořád ještě čistě přírodního tvora někteří odborníci dělili na dvě základní etapy stanovené L. H. Morganem. Bylo to divošství a pozdější barbarství. Což ovšem dodneška není všeobecně uznáváno. Někteří jeho teorii dokonce označují za marxistickou. Vadí jim totiž, že je čistě materialistickou. Americký vědec ke svým závěrům dospěl dlouhodobým studiem Indiánů. On pak za třetí etapu lidského vývoje označil civilizaci.

Již člověk žijící před oněmi necelými třemi miliony let užíval oheň a primitivní nástroje nejen používal, ale zhotovoval. V mých očích už tedy není čistě přírodním tvorem. Dovoluji si tvrdit, že od těch dob se datuje individuální člověčenství jako lidská kultura, čili člověkem vědomé a záměrné utváření umělého prostředí ke svému životu. Nešlo však ještě o civilizaci.

Podle dneska všeobecného úzu se za civilizaci prohlašuje dosud nejvyšší stadium lidského vývoje. Je charakterizována především dělbou práce, existencí územně organizovaně komunity (města až státy) a písmem, či jemu odpovídajícím prostředkem uchovávání informací.

V mém myšlenkovém pochodu pozoruji velký časový rozdíl mezi počátkem lidské kultury a civilizací. V ní, pokud víme, vznikaly už rituály, například pohřbívání mrtvých, ale rovněž představy o nelidských bytostech, první pokusy o léčení a zahánění lidem nepřátelských až škodlivých a vždycky neviditelných, čili duchů. To všechno jsou v mém vidění projevy už poměrně vysokého stupně vydělení se z přírody, čili projevy lidské kultury. Nikoliv však ještě civilizace.

Na tomto místě si dovolím trochu odbočit. Již velice dávno jsem si pracovně rozděloval dějiny lidstva do tří fundamentálních epoch. Nazval jsem si je tři S. Sebeuvědomování, sebepoznávání a sebezdokonalování. Všechny tři pak platné pro člověka jako samostatnou bytost a pro lidstvo jako celek. Pro pochopení. Zatím co člověk jak jedinec již dávno ukončil éru sebeuvědomování, jako lidstvo si ho začalo tvořit mnohem později a teprve v současnosti začíná být konečně součástí vědomí velké většiny jedinců a převažující většiny komunit. Sebepoznávání člověka je ve vysokém stádiu, leč sebepoznávání lidstva je prakticky na počátku, protože jeho změny jsou velice rychlé. Sebezdokonalování člověka je doslova v plenkách. Jako tělesného tvora doslova a jako duchovní bytosti ve velice různém stupni vývoje v jednotlivých komunitách.  Vznik člověka a lidství započalo jeho vydělením se z přírody. Bohužel zašlo až příliš daleko, protože se lidstvo dopracovalo fáze, kdy je prakticky „nemocí“ přírody.

Při tom lidstvo na cestě přechodu od čisté přírodnosti ke člověčenství potřebovalo, alespoň podle mne, pouze v sobě překonat „dědičný hřích“. Ne snad boží, ale přírody. Tím hříchem je predátorství, agresivita, zneužívání síly a dominance. Byl jsem po celý svůj život přesvědčen, že se jednou lidstvu podaří tento kód veškerého života na Zeměkouli čistě manipulací s genetickým materiálem člověka změnit. Dneska už o tom pochybuji. Dlouhá historie samotného lidstva totiž, mimo jiné, vytvořila v lidech i memetickou výbavu obdobnou genetice predátorství a dominance.

Takže teď už jen kratičce zpět k civilizaci.

Za fundamentální smysl lidské civilizace pokládám vymanění se lidstva z otroctví kódu všeho živého na této planetě. Konkrétně to představuje nejen válčení, ale i nadvlády. Biologické zdůvodňování potřebnosti predátorů se na lidské společenství očividně aplikovat nedá.

Ledažeby.

Za dlouhou existenci života na Zemi se kód soupeření, konkurence až agrese, čili onoho predátorství, modifikoval v některých případech na parazitismus. Biologové poznávají, že existují vztahy mezi parazitem hostitelem, bez kterých už ani jeden či druhý nemohou existovat. I v lidské společnosti se rozvinulo parazitování do obrovských rozměrů. Nevidím ale ani v jednom případě, že by bylo výhodné pro hostitele. Takže se rýsuje řešení. V Přírodě predátoři likvidují nejslabší. V první fázi zlepšování civilizace by proto predátoři mohli likvidovat parazity, kteří už dneska jsou lidskému společenství k nepotřebě.

POZNÁMKA O VŠELIDSKÉ CIVILIZACI A KULTUŘE ZÁPADU

Všelidskost civilizace našeho živočišného druhu

V předešlém příspěvku jsem ironicky psal o „Harry Pottrech“ historie světové civilizace. Dneska bych se naopak seriozně chtěl vyrovnat se svým vlastním fundamentálním pohledem na celé dějiny lidstva.

Jsem zastáncem názoru, že na této planetě je jenom jedna lidská civilizace a to všelidská. Možná, že jsou na ní i jiné, třeba včelí, mravenčí, či „civilizace“ mořských savců. Leč tvorů, kteří si říkají dneska homo sapiens, sapiens je jenom jediná, i když konkrétně realizovaná ve stovkách větších či menších, významných či třeba ještě neznámých, kultur.

Všelidská civilizace má velmi dlouhou historii a díky tomu, že za její existence proběhlo několik celoplanetárně vlivných klimatických změn, její původ má několik center, o jejichž počátcích máme dosud jen kusé vědomosti. To vede často k názorům, že tři dneska největší a tím nejvlivnější civilizační kolébky všelidské civilizace jsou vydávány za samostatné lidské civilizace. Nesdílím tento pohled a stále tvrdím, že rozhodné znaky našeho druhu dokazují jednotný přírodní původ. A nejen to. Lidské plémě i přes viditelnou rasovou odlišnost, je si v mnoha svých projevech natolik podobné, že i to svědčí o jeho vývojové jednotě. Spočívá v tom, že jednotlivá, zdánlivě osamocená centra vzniku civilizace, spolu komunikovala, jak přes bariéru věků, tak i přes proměnlivou územní odloučenost.

Uučenec Samuel P. Huntington vydává za jednotlivé a samostatné civilizace to, co je charakterizováno především spojitostí omezeného území, na němž se vyskytují. Řekl bych proto, že jde spíše o prozatímní prvky tvorby celoplanetární všelidské civilizace. Z čehož pro mne plyne, že všelidská civilizace je cílem planetizace lidského druhu, která je nutnou, ne však dostačujíc podmínkou k jeho přežití, alespoň do doby nějaké vesmírné katastrofy.

Kultura Západu.

Huntington své civilizace rozložil na planetě do celkem souvislých, leč izolovaných teritorií. Což ovšem není historicky jejich zásadním znakem. Tím je jejich vliv na utváření všelidské civilizace. Ten se samozřejmě proměňoval, mění a měnit bude ještě dlouho. Možná až do oné vesmírné katastrofy, pokud se lidstvo dokonce nevyhladí samo.

Jedním z teritorií, nesoucí pečeť civilizace, či spíš civilizačního okruhu, podle mne jen kultury s poměrně významným vlivem na vznik konečného celku, je v současnosti a nejméně posledního půl tisíciletí tak zvaný Západ. Tvůrce teorie o rozdílnosti civilizací tři z nich charakterizuje náboženstvím. O Západní to netvrdí, ale jejím dominantním znakem je rovněž náboženství, konkrétně křesťanství. Když ideologové západu hovoří o jeho kulturních zdrojích, pak ke křesťanské tradici ještě přidávají judaismus. Je zajímavé, že Huntington asi tento názor nepřijal, protože vedle devíti civilizačních celků vyčlenil na planetě tři tak zvané „osamělé státy“. Abecedně vyjmenováno Etiopii, Izrael a Turecko. Nehodlám s jeho dělením polemizovat, pro tento text považuji za charakterizaci Západu takovou, jakou on sám o sobě tvrdí, tedy že je založen na křesťanské a židovské tradici.

Začnu tím nejviditelnějším, křesťanstvím ve všech formách. Ať už má jakoukoliv konkrétní podobu v obřadech, věrouce či dogmatu, tak jednoznačným fundamentem je víra v jednoho boha, Kromě Západní „civilizace“ ji má jen islámské „civilizace“ a zmíněný Izrael. Na první pohled je víra v jednoho boha výhodná, ovšem přinesla do všelidské civilizace zásadní zdroje konfliktů.

Víra v jediného boha indukovala v daném prostředí za prvé centralistické ideje a její realizaci v podobě centrálních vlád. Mnohem horší je, že myšlenka jediného boha přinesla do lidského vědomí přesvědčení o jediné, jakési absolutní pravdě. Což je druhé negativum. Ne, že by nějaká skutečná pravda neexistovala, ale to jsou spíše fakta. Že já se jmenuji tak, jak se jmenuji, není totiž ani tak pravda, jako fakt. Stejně jako že kupříkladu nějaký Karel Čapek napsal hru Bílá nemoc.

O pravdě má smysl hovořit tehdy a jen tehdy, když výrok o ní není na „první pohled“ zřejmý. Jinými slovy pravda se musí hledat. Poměrně snadněji se hledá při zkoumání objektů s „dlouhodobou neměnitelností“, přesněji řečeno u neživých objektů. Trochu nesnadnější je to u živých organismů a prakticky nemožné je to u jevů lidských. V nich hraje totiž zásadní roli fakt, že člověk je tvor se „svobodnou“ vůlí. Dávám ten termín do uvozovek, protože už se začínají objevovat takové teorie o fungování lidského mozku, které svobodnou vůli zpochybňují, nebo dokonce přímo popírají.

Třetím negativum, které Západní kultura přijala za své je, že jediný bůh se pro ni stal personifikací dobra. Dogma všech křesťanství sice tvrdí, že je, mimo jiné, všemocný, tedy mocen i všeho zla, ale v konečném zúčtování bude pro každého člověka a tedy i po celou svou existenci pro lidstvo coby celek jakýmsi standardem dobra. Praxe personifikace dobra si v dějinách navíc vynutila i personifikaci opaku, tedy zla. Do všelidské civilizace ji velice konkrétně přinesl poprvé Zarathuštra, podrobněji ji vypracoval judaismus a v konečné podobě má na kulturu Západu vliv skoro dvě tisíciletí právě díky křesťanství.

Zmíněná personifikace dobra a zla za dlouhá léta vypracovala ve vědomí Západu konečnou a doslova zrůdnou představu o nesmiřitelnosti jevů, které jsou klasifikovány jen buď jako dobré, nebo jako zlé. Absolutně dobré a absolutně zlé, protože ve vnímání Západu jiná možnost pro ně není. Což je podle mého mínění čtvrtý a nejhorší rys kultury Západu. Nejhorší proto, že v takovém hodnocení dějů nelze najít kompromis a vždycky musí jedna strana být totálně poražena. Západ není schopen chápat, že všechny jevy ve společnosti jsou jednotou spolupůsobení různých vlivů, sil, energií a konečně i vůle, jejichž momentální účinky je nutné vyrovnávat. Že život je jen a jenom snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými prvky. Smyslem života že je neustálé vyvažování a ne zničení životního projevu, který je pro vnímatele nevýhodný. Navíc jenom přechodně, nebo proto, že nebyl dostatečně poznán.

Velké „civilizace“ Orientu tento přístup ke skutečnosti nemají. Západní, údajné zlo i dobro, je pro ně součástí jednoho celku, s nímž musí dokázat žít. Jako jednotlivci i jako komunity, velké i ty největší. Líp to asi sdělit momentálně nedokážu, ale v mém schématu všelidskosti jde o problém naprosto zásadní. Pokud se Západ nezbaví tohoto prvku své memové výbavy, pak není schopen vstoupit do rodiny pojmenované termínem planetární, či všelidská civilizace.

Uvedené není jediným důvodem neschopnosti Západu integrovat se do všelidství. Pokud totiž prohlašuje, že navazuje na judaismus, pak se musí zbavit přesvědčení o své výlučnosti. Aplikace judaistického přesvědčení o boží vyvolenosti celého národa totiž v dějinách křesťanství nabrala až zrůdné následky. Evropané všechny ostatní považovali za pohany, které je nutné, navíc údajně v jejich zájmu který ani nechápou, tedy i násilím, přivést na víru, zajišťující jim spokojený život věčný. V tom nejhorším případě Evropané mnohé jiné lidské bytosti, z některých menších kultur, ani nepovažovali za lidi.

Závěrem už jenom shrnutí. Komplex uvedených charakteristik Západu jej přivedl do zrůdného stavu. Přesvědčení o nesmiřitelnosti dobra a zla k praxi totálního zničení subjektu jiného náhledu, či hodnocení světa, tedy jiné „pravdy“. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti pak ke zdánlivému nároku na nadvládu a konečně personifikace boha k centralistickému řízení všelidství. Musím tvrdit, že pokud se těchto předpojatostí nevzdá, není schopen integrovat se do plantární všelidské civilizace.

HITLER PRVNÍ, ALIAS VELIKÝ

Aniž o to stojím, přece ke mně dolétají některé novodobosti. Jednou z nejaktuálnějších jsou výtvory textů, v nichž se přepisují dějiny minulého století. Lavina snaživé produkce textů revidujících především události týkající se poslední velké války, je z nich nejhrůznějším dokladem snah o konečné vítězství v oné válce. Výklad všech událostí týkajících se zmíněné války se novohistorici podbízivě snaží interpretovat jako konečné vítězství těch, kdo je velmi dobře platí. Prozatímním vrcholem v mých očích je, že se jim už podařilo, dokonce v nejvyšší zákonodárné instituci EU, prosadit názor, že Německo i Sovětský svaz jsou stejnými viníky za vznik druhé světové války. Před dvěma dny jsem na svém Facebooku proto vyvěsil následující text, cituji: „Když si tak sleduji snaživou aktivitu na revizi dějin, třeba takových novohistorků jakým je nějaký Krystlík, tak jsem dospěl k názoru, že už zbývá jediné: Zbavit Hitlera odpovědnosti za holocaust. Pak se automaticky největším padouchem dějin stane Stalin a Hitler může být prohlašován za oběť boje proti komunismu v podání Sovětského svazu, který bylo bezpodmínečné nutné zničit“. Konec citace.

Komolení dějin byl, je a vždycky bude zajímavou disciplinou, až koníčkem mnohých historiků. Ačkoliv k nim nepatřím, jsem přece jenom už pamětníkem, takže jsem se rozhodl pro malé cvičení ve zmíněné disciplině a dneska přidám dějepisným mágům pár myšlenek, které je mohou inspirovat.

Je samozřejmé, že Sovětský svaz je viníkem druhé světové války. A dokonce tím hlavním, ne-li vůbec jediným. Kdyby nevznikl, tak by Hitler, ve službách už tehdy vznikajících světovládných, čti finančních kruhů, nemusel hnát Němce proti impériu, které se už při samotném vzniku deklarovalo jako nesmiřitelný odpůrce kapitalismu, kterému hodlá zakroutit krkem. Takže vlastně Hitlerovo Německo v oné válce se obětovalo za záchranu samotných základů tehdejšího, pohříchu i dnešního  světa. Je tedy sám Hitler obětí Stalinových intrik, jak to napsal dokonce bývalý sovětský rozvědčík Vladimir Bogdanovič Rezun ve své slavné knize Ledoborec, jíž se na Západě prodalo na deset milionů výtisků. Takže Stalin je světový padouch a Hitler jeho největší oběť, vedle třeba Trockého či Tuchačevského. Ať jmenuji alespoň jednoho ze dvou hlavních skupin Stalinových obětí.

Hitler prvoplánově nebyl ani rasista, ani antisemita. Byl to především vlastenec a jako politik pak populista. Dobře věděl, že naprostá většina vlasteneckých Němců se cítí ponížena bezohledným drancováním svého bohatství ze strany Francie. Ta si totiž prosadila do mírové smlouvy po první velké válce podmínky, které ve své podstatě ponižovaly Německo a urážely city každého opravdového Němce. Ale hlavně trvale udržovaly většinu Němců v chudobě. Právě oné emoce Hitler využil. Aby ji ve vědomí německého lidu posílil, přijal navíc za svou teorii o výjimečnosti árijské rasy, do které Germáni a tedy i Němci patřili.

Hitler žil se svým národem a tak rovněž věděl, že jeho většina má negativní pocity také vůči Židům, což v té době nebyl vůbec jev pouze německý. Šlo spíše o dosti rozšířené vědomí velké části příslušníků katolické církve ve všech zemích Evropy. V očích pravověrných katolíků totiž byli Židé odpradávna národ, který zavraždil „bohočlověka“ Ježíše. Populistickým výkladem Bible se Hitler navíc dopracoval poznání, že Židé svou vírou o boží vyvolenosti svého etnika přinesli do civilizace Západu vědomí nejen rasové odlišnosti, ale učení o rasové výjimečnosti. Navíc ve své víře neustále očekávali nový příchod spasitele, který jim má dokonce zajistit vládu nad celým světem. Čímž sami sebe povyšovali na národ nadřazený jiným. Takže bojem proti Židům fakticky Hitler bránil zbytek světa před jejich světovládou.

Holocaust nebyl výmyslem Hitlera. Ideově a realizačně ho uskutečňovali jeho patolízalové v bludné představě, že se tak zasluhují o naplnění Hitlerových ideálů. V té době byl Hitler, jako opravdový vůdce svého národa, totiž plně zaměstnán světodějnou válkou se Stalinovým impériem, takže neměl na jiné problémy čas. Toho snaživí a především ambiciózní jedinci z Hitlerova okolí zneužili k boji o svou osobní kariéru. Dopustili se však osudného omylu. Nepochopili, tak jako třeba i Lenin, že ne všichni Židé, stejně jako ne všichni kapitalisté, jsou nesmiřitelnými nepřáteli. V žádném případě to nebyli a ani teď nejsou všichni Židé, kdo stále věří ve své budoucí boží království vládnoucí celému světu. Jde pouze o elitářskou vrstvu mocichtivců. Té a jenom jí bylo zapotřebí zabránit, aby šířila svou víru a pomalu ve skrytu realizovala svou moc. Bylo proto tragickým omylem, že v plynových komorách skončili naopak pouze a skoro jen, obyčejní vesměs chudobní a nevýznamní Židé. Zatímco všem schopným a výjimečným se podařilo dostat z dosahu Hitlerových pohůnků.

Tím dneska končím. Je teď na novohistoricích, aby alespoň pro uvedené myšlenky našly dostatek důkazů a důsledně naopak zamlčovaly všechny, které by uvedené teze zpochybňovaly. Je to přece pradávná metoda historiků pracujících na objednávku skutečně mocných. Jen tak se mnozí dnešní významní Pražané, mimo jiné mohou jednou dočkat představy, které jsem, už ani nevím kdy a kde, popsal. V ní jsem psal, jak na ostrohu Letenské pláně bude jednou stát nejméně padesát metrů vysoká socha Hitlera, toho času už Velikého. U jejího úpatí pak na lavičce svého jména sedící sochu jednoho z českých Václavů, toho jména Havla, jak v obdivné nábožnosti zírá do vesmírných dálek odhodlaně hledících očí muže, jehož jméno již od jeho smrti je nejfrekventovanějším jménem celosvětové publicistiky. Alespoň podle průzkumů asi dvacet let starých. Což mimo jiné až dodnes podporuje i vysílání česky mluvících televizí, kde Hitlerem samotným, jeho dobou, činy a dalšími souvislostmi je prakticky denně naše veřejnost oblažována.

O KONĚVA NEJDE ANI NÁHODOU

Dneska už vůbec nepochybuji o tom, že hlavní charakteristikou současné epochy je stále se zostřující souboj o nové uspořádání světa. Po rozpadu Sovětské svazu propadli vítězové údajné studené války obvyklé strategické chybě každého vítěze, který na své vítězství fakticky není vůbec připraven. Konkrétně to byla Unie Amerických států, podporovaná NATO, kdo propadl pýše a rozhodl se svého rivala doslova totálně zničit. Jejich mocní zapomněli na velkou dějinnou pravdu, která říká, že v každém totálním vítězstva je už skryta budoucí porážka. A tím vznikla opět situace, v níž dneska proti sobě stojí síly, jež nemohou zahájit vzájemnou válku, pokud se chtějí vyhnout ohrožení nejen vlastní existence, ale dokonce vyhubení lidstva. V takové situaci se musí každý občan globálního světa rozhodnout, jaký budoucí svět preferuje. Blíží se rychle doba, kdy nepůjde už lavírovat. Éra násilí se pomalu, leč jistě blíží k vyvrcholení. Je to cítit z projevů nejen většiny politiků, ale dokonce i angažovaných jedinců společnosti. Spor globalistů proti všem nabírá jednoznačně nesmiřitelné rysy.

14.4.20 mi na net přišel následující text nějakého Paličky. Dovolil jsem si k němu učinit několik poznámek, abych se od autora dočkal pouze a jen pejorativních označení a doslova nadávek, ale především žádných rozumových argumentů. Uvědomil jsem si, že na tomto příkladu mohu dokumentovat, že já a on patříme každý do jiné strany budoucího světa. Nejsme nějací ideoví odpůrci. Jsme jednoznačně političtí nepřátelé, nesmiřitelní nepřátelé, mezi nimiž kompromis není možný, protože by to byl jen krátkodobý kočkopes.

Celý text pana Paličky si zde ukládám a vkládám do něj své poznámky proloženým písmem

Ohlédnutí za Koněvem

Může se zdát, že v uplynulých týdnech nebylo jiného tématu než koronaviru a jeho dopadů prakticky na všechny aspekty lidské existence. Nicméně byla tu ještě jedna taková regionální kauza, která nabrala pro mě osobně značně nepochopitelných rozměrů, a to kauza sochy maršála Koněva.

Začnu osobním pohledem – o tom, že socha v Dejvicích vůbec existuje jsem se dozvěděl víceméně až tehdy, kdy se o ní politici začali handrkovat. Beru to podobně jako mariánský sloup na Staromáku – to, zda na tom či onom místě socha/sloup bude nebo nebude má na můj život přesně nulový dopad, takže je mi to jedno. (MP: Kdyby Vám to bylo opravdu jedno, tak o tom vůbec nic nepíšete. Jenže z dalšího textu Vašeho text plyne, žen Vám to nejenže není jedno, ale velice silně se Vás to dotýká).  U sloupu jsem mírně pro to, aby tam stál, ale kdyby nestál, neřeším to, u Koněva mírně proto, když tam nebude, ale pokud by tam setrval s doplňkovou tabulkou (MP: Mánie doplňkových tabulek je ubožáckým projevem každého vlastníka jedné jediné pravdy) informující o tom, že Koněv rozhodně nebyl nějakým hrdinným klaďasem 20. století, rovněž by mě to nikterak nepobuřovalo. Proto mě trochu udivuje, s jakou vervou jak ten sloup, tak bronzového Koněva jsou někteří lidé schopni řešit s takovou vervou, jako kdyby na tom stála a padala samotná podstata jejich existence, ale co nadělám, každý máme priority někde jinde.

A teď trochu faktů – osoba Koněva byla rozebrána nesčetněkrát, takže asi nemá cenu se do toho pouštět po nesčetněkrátéprvé, ale asi tak, že kdyby sochu postavili těsně po válce, byl by pohled na ni v historickém kontextu mnohem více nakloněn tomu, že to je památník veliteli vojsk, která se podílela na osvobození Československa. Jenže ona byla odhalena až za hluboké normalizace v roce 1980, kdy se vědělo o Koněvově podílu na krvavém potlačování protistalinského povstání v Maďarsku v roce 1956 i o jeho roli v okupaci Československa o 12 let později. Více než čímkoliv jiným tak bylo odhalení Koněvovy sochy jen projevem servility vůči SSSR. (MP: Tak vidíte, jak jste na věci zainteresován. Jenže to nebyla jenom servilita k SSSR, to byla také připomínka reality pro všechny, kdo již tehdy se netajili šířením nového hodnocení minulosti, což dneska již pomalu dotahují do finále. Už tehdy například byli historici, kteří za padouchy vzniku druhé světové vály označovali Stalina a Hitler byl podle nich pouze obětí jeho intrikánství. Což, předpokládám, víte líp než já.)   Kdyby se tenkrát postavil památník rudoarmějcům jako takovým, asi by proti tomu dnes nebyly zdaleka takové emoce, ostatně takový památník osvoboditelům – všem těm anonymním klukům a chlapům, kteří chtě nechtě museli do války a umírali po statisících v první frontové linii, zatímco pro velitele ve štábu, Koněva nevyjímaje, to byla prostě jen čísla a spoléhali na to, že „nas mnogo“ a i přes děsivé ztráty Němce prostě početně přejedou (M.P. Ani nevíte, jak Vás právě toto hodnocení sovětských velitelů vysvléklo doslova do naha. Právě ono bezpečně dokazuje, že patříte mezi lidi, kteří u některých problémů jsou totálně neschopní rozumového myšlení, ale cloumají jimi pouze a jen předsudečné emoce).  – s namísto Koněvovy sochy i plánuje a nikdo s tím nemá moc problém. Co se historie týče, považuji za chybu, která nás pronásleduje do dnešních dní, že Koněv nebyl odstraněn hned počátkem 90. let spolu s Leninem z Kulaťáku a dalšími Leniny, Gottwadly a jinými komunistickými potentáty napříč republikou. (MP: Když už jste u té historie. Komunisté bourali sochy „tatíčka Masaryka“, současní mocní bourají sochy komunistů. V mých očích je nejvíc zajímavé, že ani jedni, ani druzí nebourali sochy vládců, na něž si už nepamatovali. Přemýšlel jste někdy nad tím proč?).  

O osudu sochy se vedly spory prakticky celých těch 30 let od pádu Železné opony, posledních pět let nabyly na intenzitě a loni na podzim demokraticky zvolené zastupitelstvo Prahy 6 rozhodlo, že socha bude odstraněna, na nějakou dobu přemístěna do depozitáře a následně se stane součástí expozice připravovaného muzea paměti 20. Století. Takže nedošlo k žádné huráakci, kdy se teď někdo rozhodl pokoutně s Koněvem zatočit, ale o něco, co se vědělo několik měsíců dopředu. Jistě, obešlo by se to bez vtípků s rouškou od starosty Koláře, stejně jako se to obešlo bez toho, aby tam před tím exhibovali existence se sovětskými prapory. Pokud by byl lid (MP: „Lid vždycky měl, má a bude mít podstatně jiné starosti. To víte také lépe než já. Politická soutěž, podle mne střet, až souboj, se odehrává jen a jenom uvnitř uzounké skupinky mocichtivých. Jen pro ně mají taková symboly význam) Prahy 6 tak nespokojen, nic mu nebrání si v příštích volbách navolit takové zastupitelstvo, co slíbí na místě vztyčit třeba desetimetrového Koněva. Takhle to v demokracii holt funguje, je to něco, co v koněvovských časech neexistovalo, (MP: Zase poznámka, která Vás prozrazuje) ale tyto časy jsou naštěstí za námi. (MP: V politice nikdy neříkejte nic o budoucnosti a už vůbec netvrďte, že něco z toho, co bylo někdy špatné, nemůže být překonáno daleko horším)

Ruská propaganda se nicméně rozjela na plné obrátky, všechny ty obskurní parodie na média (MP: Poslední dva odstavce jste se už vůbec nebyl schopen udržet a ztratil jste rozum docela, čehož důkazem jsou samé pejorativní výrazy vyjadřující hodnotící soudy čiré nenávisti). typu Sputniku nebo Aeronetu začaly chrlit články, u kterých člověk neví, zda nejsou jen přebrané z nějakého stalinistického magazínu padesátých let, (MP: Nevím sice, o kom konkrétně píšete, ale to právě Vy a jenom Vy používáte mluvu nenávisti známou z oněch padesátých let), „obvyklí podezřelí“ (MP: Tady dokonce užíváte hantýrky bývalých estébáků) z řad skalních rusofilů (MP: On je snad kladný vztah k Rusku důvodem k podezírání? A z čeho pak? Z vlastizrady, či podpory nepřátelské mocnosti?!!)  od ultraleva do ultraprava píší do Moskvy patolízalské dopisy, za které by se nemusela stydět ani parta kolem Jakeše a Bilaka (MP: Ona to z historického hlediska nebyla žádná parta. Myslím, že byste nebyl rád, kdyby za nějakou další desítku let se hovořilo o partě Havla s kýmkoliv),  a úplně největší bizár je reakce samotného Ruska – výhrůžky a základy práva popírající „zákon“ o trestání odstraňování soch nucenými pracemi kdesi v gulagu. Ne soudruzi (MP: Ale sakra, ruská Duma jsou Vaši soudruzi?!), vaše parodie na právo už na jiném, než ruském území (MP: Nějak jste nepostřehl, že podobné zákony začal již dávno chrlit Kongres USA, ba dokonce i EK. Je to bohužel rys globalizace, ať se Vám to líbí, či ne. Zatím to má jediný zádrhel. Každé právo je reálným právem tehdy a jenom tehdy, když je vymahatelné. S čímž už začíná mít problém i Americká Unie. Takže se nechejme překvapit, kdo a co si v budoucnu dokáže prosadit. Zvláště při nynější fatální destrukci mezinárodního práva). (kterým ČR zaplať pánbůh není) neplatí, zpětně neplatilo snad ani za vašich sovětských předchůdců a s mezinárodním právem (MP: Tady máte jedinou pravdu v celém textu. Ovšem tehdy a jenom tehdy, pokud před rozhodnutím Dumy Putin nevydal ve věci již dříve prezidentský dekret. Což se mi nechce hledat, protože ten problém je mimo mé rozlišovací schopnosti a s úsměvem si říkám, ať si mezinárodní soudci zase zaexhibují. a diplomacií (MP: Diplomacii bych v tom  spektáklu ani nevzpomínal, Ta v dějinách dokázala jiné kotrmelce. má podobné jednání asi stejně společného, jako gibon a ledoborec třídy Arktika. Co mě fascinuje je to, že jediný, kdo to nějak odsoudil je ministr zahraničí (MP: To je věc názoru, já si myslím, že na to nemusel reagovat ani on. Kdyby byl opravdu diplomatem, tak by reagoval až na dopis z MZ Ruska)., že na podobnou sprostotu (MP: zase zbytečné prozrazování svých emocí) nezareaguje premiér nebo prezident a nevyvodí se z ní nějaké důsledky, to mi hlava nebere. Jistě, prezident je na straně Ruska, koronaviru navzdory jim tam chce letět dělat komparz na válečnou přehlídku, ale pokud v něm zbyla nějaká elementární úcta k republice, do jejíhož čela byl zvolen, tak tohle totalitní chování by mělo být přes čáru i pro něj. (MP: Doporučoval bych Vám, sdělit tento názor přímo prezidentovi. Pokud ho osobně znám, tak si jsem jist, že bude velice potěšen, protože obdrží další materiál pro své sarkasmy)

Často se objevuje argument, že odstranění sochy je porušením smlouvy o přátelských vztazích Česka a Ruska a o vzájemné péči o válečné hroby a památníky. Tak předně – nedošlo k odstranění, ale k přesunu (MP: Tak to je přímo geniální myšlenka. Moc za ni děkuji), který v rozporu s žádnou smlouvou není. (MP: Tady jsem na tenkém ledě, protože jsem smlouvy nečetl, ale především proto, že dobře ze svých studií práva vím, proč se fakticky mezinárodní smlouvy uzavírají). No a k těm hrobům – zajděte se podívat na Olšany, kde jsou velmi hezky udržované hroby padlých rudoarmějců, je to důstojné pietní místo. No a teď si najděte něco o tom, jak Rusové „pečují“ o hroby našich legionářů padlých na území Sovětského svazu. Hroby jsou v dezolátním stavu, není výjimkou, že kosti z nich vytahali toulaví psi a celkově je to vše možné, jen ne úcta k padlým. Takže jestli někdo ony smlouvy porušuje, pak je to Rusko. (MP: Tvrzení bez důkazu nevnímám a sugestivní poetiku o těch psech už vůbec ne). Takže by možná nebylo od věci si taky schválit nějaký zákon, který by zpětně poslal starosty ruských obcí, kde se legionářské hroby nachází, na pár let do Jáchymova na uran. Akorát k tomu nedojde (MP: Zase máte svatou pravdu, bohužel ne z důvodů, které uvádíte), protože Česko na rozdíl od Ruska pochopilo, že přerodem z totality v demokracii se podobných možností chování vzdalo, jelikož tyto nepatří do 21. století. (MP: Nejsem si jist, že jsme se totalitních praktik vzdali. Ale naopak jsem si jist, že nemáme demokracii, nýbrž polyarchii a do konce XXI. století je ještě příliš daleko) A to ani do muzea, jako socha Koněva.

O ROVNOSTI –

Prvku levicového paradigmatu

Druhé slovo z hesla Francouzské revoluce, egalité, působilo a dodnes působí na všechny druhy liberálů jako pověstný červený hadr na býka. Aby se s problémem rovnosti lehounce vyrovnali, tak jej licoměrně zaměňují za stejnost a pak lacině tvrdí, že lidé nejsou stejní, což samozřejmě nikdo nikdy nepopíral. Jenže oni pak z toho vyvozují, že si nestejní lidé nemohou být rovni, protože mají minimálně různé schopnosti, způsobující různé výsledky činnosti každého jedince. Pro jejich přesvědčení z toho logicky plyne, že nerovnost je v lidské společnosti daná samou, přírodou vytvořenou, nestejností. Nejprůkazněji to totiž je od počátku věků vidět na rozdílnosti žen a mužů.

Civilizace, čili vydělování se člověka z přírodnosti, poměrně brzy konfrontovala už původní lidské tlupy s problémem statusu a role jedinců ve skupině. S procesem sebeuvědomování někteří jedinci v přirozeném soužití své tlupy již tehdy pociťovali nadvládu jiných a vzpírali se proti ní. Což byl zárodek touhy po konkrétní, ač mnohdy nespecifikované rovnosti. Legendy o vzpourách žen, ba dokonce válkách s muži, když nic jiného, tak reflektují, že problematika rovnosti je velmi starým, ne-li odvěkým sociálním problémem naší civilizace.

Přeskočme nyní celý dlouhý proces vývoje četných lidských kultur, jako základních prvků všelidské civilizace. Prakticky všechna složitější společenstva v problému rovnosti lidí nejdříve dospěla k přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem, či bohy. Jenže až na věčnosti, což bylo poněkud licoměrné tvrzení z úst vládnoucích. Tady na zemi se poměrně brzy proto prosadila rovnost před zákonem. Což byla jen o něco menší licoměrnost od mocných, protože zákony kodifikovali právě a jenom oni, čili ve vlastním zájmu. Takže problém rovnosti byl stále stejně bolestivý a doslova žhavý.

Novým, v mých očích nadějným náznakem řešení problému rovnosti bylo naznačeno v Deklaraci nezávislosti ze 4. 7. 1776, která se stala fakticky Ústavou dosud nejoslavovanějšího liberálního státu, Unie států Amerických. Hned ve svém druhém odstavci začíná slovy, cituji: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní…“, konec citace. Z toho tvrzení totiž jednoznačně plyne, že pokud jsou všichni lidé stvořeni jako sobě rovni, pak je to jen a jenom vinou lidské společnosti, že v samotném životě jsou pak tak různí, ba až obludně nerovní.

Velká Francouzská revoluce z let 1789 a 1799, tedy jen o několik let později, přinesla druhý pohled na rovnost mezi lidmi. Naznačila, že volnost, osvobození, svoboda člověka nemůže existovat bez rovnosti. Stejně tak jako rovnost bez svobody. Jasně tedy konstatovala, že rovnost lidí není možná bez jejich osvobození od nadvlády jiných lidí.

Vrátím se nyní k citátu z Deklarace. Ten totiž pokračuje dál takto, cituji: „…a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Konec citace. Pro mne je totiž naprosto nejdůležitější, že mezi nezcizitelná práva autoři Deklarace nezařadili právo na vlastnění majetku. Vyvozuji z toho naprosto jednoznačně, že právo na vlastnění se stalo jen a pouze prvkem ideologie liberálů, kteří si z něj vytvořili nedotknutelnou mantru.

Podle mne je totiž zákonem garantované právo na, dokonce neomezené, hromadění majetku, bohatství, ba až kapitálu, naprosto fundamentálním zdrojem všech nerovností. První věta Deklarace do dnešních dnů rozkošatěla do spousty dalších deklarací a dokumentů, až se vytvořila celá, nová ideologie lidských práv, či spíše lidských nároků a občanských svobod. Doposud se ale globální civilizace nedokázala shodnout, který z nároků povýší na právo, čili zákony garantovaný nárok, ba dokonce na nezcizitelné právo, čili trestuhodné chování každého, kdo je někomu upírá. Zatím je tedy lidská civilizace ve stavu, kdy reálně není schopná prosazovat dodržování všech deklarovaných „práv“, přesněji nároků lidského jedince na svou existenci. Pokouší se o to jednotlivé státy, ba až soustátí, ale celkově neexistuje ani globálně uznávaný soupis lidských práv a občanských svobod.

Navíc v politických bojích byla liberály vytvořena jakási jim absolutně nepřátelská ideologie, kterou nazývají rovnostářstvím, nebo rovnostářskou ideologií. Tvrdí o ní, že prosazuje ideu, že by se se všemi lidmi mělo zacházet jako se stejně rovnými. Podle zastánců této ideologie by se ke všem jedincům mělo přistupovat stejně, bez ohledu na jejich pohlaví, věk, genderovou identitu, sexuální orientaci, rasu, etnicitu, náboženské vyznání, třídní postavení a další diference. Opět liberálové užívají to scestné až obludné slůvko stejně, aby mohli mást celou veřejnost. Navíc tvrdí, bez jakýchkoliv důkazů, že rovnost pokleslá na takto pojaté rovnostářství, je součástí levicové ideologie. Při čemž nic není ideově tak vzdáleno levici, jako takto uboze pojatá rovnost. Levicová ideologie rovnosti lidských jedinců nemá vůbec nic společného s rovnostářstvím, vykonstruovaným lokaji liberálních mocipánů.

Liberálové jednoznačně odmítají rovnost jako politickou hodnotu. Absolutizují svobodu, dokonce ve všech oblastech lidského konání a bez limitů. Jejich zkratkovité tvrzení, že svoboda každého jedince končí tam, kde začíná svoboda jiných, je ubohým bonmotem, který dokazuje pouze to, že i hloupost se dá říct krátce.

Levicové pojetí rovnost je tak odpovědná regulace svobod, že s jistotou zajišťuje co nejširší lidské nároky každému jednici. Je v dnešních složitých společenstvích naprosto nutné, aby ony nároky byly postupně kodifikovány zákony, aby byly i vymahatelné.

ČTYŘI POZNÁMKY O ÚVĚROVÉ EKONOMICE

ZPRÁVA Z TISKU. Podle společného prohlášení Hospodářské komise pro Afriku, která existuje pod křídly OSN, požadují afričtí ministři financí od Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské unie podporu pro odpuštění či zmírnění dluhů.

Když jsem si dneska přečetl uvedené, nedalo mi to, abych si zde nevyvěsil čtyři poznámky o dluhové ekonomice.

První. Je tomu již víc než půl století, co jsem četl noticku přibližně tohoto obsahu. Kdyby si v roce narození Ježíše někdo uložil do banky minci nejnižší hodnoty na běžný úrok, tak by ke konci dvacátého století měl bohatství představující tři a půl zeměkoule celé ze zlata. Autor tím chtěl dokázat, že půjčování na úrok, a především vklady na úrok, mohou fungovat jenom krátkodobé. Proto již v biblickém věku Židé měli zajímavý rok. Říkali mu, pokud se nemýlím, „šabatem odpočinutí pro zem“. Pátá kniha Mojžíšova o něm, mimo jiné říká, cituji: „…(v tomto roce) každý věřitel, který půjčil svému druhu, upustí od vymáhání dluhu na svém bližním a na svém příbuzném.“  Konec citace.

Druhá. Když se zhroutil koloniální systém, tak „osvobozené státy“ si na další svou existenci musely půjčovat od zemí bývalých uzurpátorů. Jejich banky jim velice rády půjčovaly. Nasadily jim takový úrok, že novokolonie byly ročně schopné splácet akorát úrok a to v lepším případě. Mnohdy si i na ten musely vzít novou půjčku. Takže jistinu nikdy nesplatily. Obvykle za deset a více let, když zemičky na úrocích zaplatily až několikanásobně svůj původní dluh, mu jej věřitelská banka milostivě odepsala.

Třetí. Nejméně třicet let sleduji, že většina států, především těch ekonomicky nejsilnějších, je nejen stále více zadlužená, ale vesele každým rokem již v rozpočtu svůj dluh zvyšuje. Dneska dluží všichni a nejvíce světový hegemon. Sleduji, že se jejich veřejnost vůbec neptá, u koho se vlastně zadlužuje a kdy a především jak chce dluh splatit. Každého rozumného člověka musí napadnout, že všechny ty státy počítají s tím, že je nesplatí nikdy.

Čtvrtá. Poslední velká krize na konci první dekády tohoto tisíciletí, která nebyla nikdy překonána, pouze odsunuta, naznačila cestu, jak z dluhů ven. Metoda byla nazvána kvantitativním uvolňováním, čti pumpování peněz, nepeněz do ekonomiky. V tomto textu není místo na odborné a tím příliš dlouhé popisování procesu. Odpustím si tedy používání pojmů jako monetarizace, fiskální ekonomika či dokonce austerita a použiji kupeckého vyjadřování. Dluh státu, ale i toxická aktiva jeho bank jednoduše odkoupí centrální banka. Za jejich nesplatitelné dluhopisy jim vydá „reálné“ peníze, které přece ona sama a jediná tiskne. Přesněji, vhodí do kybernetického prostoru jako chumelenici nul a jedniček binárního počítačového kódu klidně i biliony dolarů, jako kupříkladu teď při koronavirové pandemii. Centrální banka, je nejen svrchovanou a na státu nezávislou institucí a tak může u sebe shromažďovat prakticky jakýkoliv dluh po velmi dlouhou dobu. Japonská kupříkladu doslova sedí jako kvočna na dluhu ve výši víc jak dvou ročních HDP své země a pořád se nic neděje. A dít nebude. Dokud …co?

Dokud se prostě dluh neodepíše! Já si už jenom dovolím otázku. Kdypak je, podle židovského kalendáře, nejbližší rok odpouštění dluhů, který pro příbuzné platil každých sedm let a pro všechny pak každých 49 let?