Už na základní škole jsem si všiml, že tatíček prezident na své standartě nemá ukončenu větu. Později jsem pochopil, že on dobře věděl, že pravda sice vítězí, ale lež obvykle zvítězí. A pak začíná další kolo čili zápas o pravdu je nekonečný.

Nejviditelnějším šiřitelem a s vysokou pravděpodobností i autorem uvedeného „bojového“ hesla polistopadových změn byl Václav Havel. Používání pojmu pravda v politické části veřejného prostoru hodnotil filosof Bělohradský vždycky jako kýč, poltický kýč. Byl k jeho autorovi příliš ohleduplný, protože jej obdivoval.

Za nejvýstižnější charakteristiku pravdy z úst politika považuji citát Indíry Gándhíové. Pronesla jej ve své promoční řeči při udílení čestného doktorátu Univerzity Karlovy v Praze. Doslovně si ho už nepamatuji, ale smysl znám určitě. Tehdejší ministerská předsedkyně Indie řekla, že i kdyby existovala absolutní pravda, tak určitě k ní vede tisíce cest. Dovolím si na tomto místě sám zafilosofovat. Existenčním principem vesmíru, v němž žijeme je neustálá změna. Proto má čtvrtý rozměr, jímž je čas. Pokud některý z jeho prvků, součástí, či jevů se přestane měnit, upadne do bezčasí, tedy zanikne. Pro absolutním pravdu by princip změny neplatil, takže by zanikla. Vyvozuji, že mem pravdy se proto musí neustále měnit.

Tvrdit o svém přesvědčení že je pravdivé je znakem buďto obrovské duchovní síly, nebo naopak zbytnělého sebepřeceňování. V obou případech ale znakem nezdravé pýchy. V ústech politika, navíc s aspiracemi na držitele moci, jde ve všech případech o velké nebezpečí. Z dějinných zkušeností je známé, že jsou rizikem pozdějšího autoritářství až diktátorství. Proto soudím, že by společnost měla zabránit, any takový aktivista se dostal do funkce ústavního činitele. Autoritářské chování je pak v takovém případě to nejmenší riziko pro celé společenství. Sám autor uvedeného hesla polistopadových změn byl v pozici státníka učebnicovým příkladem naplněním onoho rizika. A nemám tím na mysli pouze jeho schvalování bombardování Srbska.

Podle Jana Campbella je pravda mnohem intimnější než přesvědčení. I proto do politiky, oblasti dominantně pragmatické, nepatří. Montovat do politiky lásku, vlastně jakoukoliv emoci, je ještě nebezpečnější než riziko povyšování vlastního přesvědčení na pravdu. Je to nejlepší cesta jak „lid“ proměňovat v „dav“. Což v době politické změny je podněcováním fanatismu k prosazení svých zájmů. Takový fanatismus pak samospádem logiky chování davu celou tu lásku změní v nenávist. Řečeno závěrem, působit v době rebelie, revolty, revoluce, puče, dokonce jakéhokoliv velkého shromáždění lidí na city, znamená vyvolávat džina nenávisti, i když třeba nechtěně. Což ale vůdčí osobnosti akce nikdy neomlouvá.

Zbývá mi v této kapitole alespoň něco napsat o lži. Ale o té je fakticky celý tento poměrně obsáhlý seriál.