V této části okomentuji plky pana prezidenta in spe související s převzetím prezidentské kanceláře na Hradčanech. Už následující dva dny po zvolení poskytl svým lokajským médiím obsáhlé rozhovory. V nich k této problematice řekl na můj vkus příliš mnoho kontraverzních tvrzení. Většinu z nich cituji doslova.

     „V kanceláři prezidenta bude zapotřebí skutečně hloubkový úklid ve všech oblastech, protože realita, se kterou se teď zatím stále ještě v náznacích setkávám je výrazně horší, než jsem si představoval…ideálním by bylo, kdyby se stihl do inaugurace,“

    „Mám tím na mysli způsob vedení kanceláře ze strany Vratislava Mynáře, aktivity Martina Nejedlého, a to vše z velké části s vědomím Miloše Zemana. O některých vím a je skutečně vážný důvod se domnívat, že to bylo překročením pravomocí a možná i porušením zákona…jsem se nyní dozvěděl nějaké nové věci, které jsem nevěděl…myslím si, že se to asi v nejbližších týdnech dozvíme,“

     „Ne všechny můžu publikovat, takže si to zatím nechám pro sebe. Ale je evidentní, že kancelář prezidenta už dávno neplnila ten účel, který měla. Už dávno ztratila jakoukoliv sebereflexi, pokud jde o transparentnost výkonu vysokého státního úřadu a v rozsáhlé míře prováděli vlastní aktivity, často v šedé zóně, ne-li přímo za hranou zákona,“

     „Mám celou řadu informací z okolí Kanceláře prezidenta republiky…mé podezření budí i to, že finální zpráva auditu Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nemohla být zveřejněna, protože orgány činné v trestním řízení si vyžádaly delší čas“.

     „Pokud se k vám dostane informace, že na Hradě působí soukromá bezpečnostní agentura, která je vyňata z bezpečnostního režimu a působí na základě netransparentního financování, pak mě zajímá, zda je taková informace pravdivá“.

     „Budu mít v tomto týdnu jednání s šéfem NKÚ, budeme se bavit i o tom auditu. Ale musím říct, že audit, který by mohl provést NKÚ v kanceláři prezidenta, není rozhodně tím jediným, co by mělo proběhnout“.

     „Kancelář prezidenta má 92 zaměstnanců a já zatím mám jenom částečně vhled do toho, jak fungovala, ale předpokládám skutečně, že tam bude řada lidí, se kterými bych nemohl spolupracovat,“

     „Jsou tam lidé, kteří byli a jsou stále výrazně spojeni jak s Vratislavem Mynářem, tak s Martinem Nejedlým, kteří dělali v podstatě na zadání to, co jim bylo řečeno a rozhodně nemohu mít důvěru, že by tak nečinili v době, kdy dojde k vystřídání týmu,“

     „Být chráněnou osobou a mít kolem sebe lidi, kteří jsou s vámi téměř 24 hodin 7 dní v týdnu, jsou přítomni vašim rozhovorům, jsou tak blízko, že vidí vlastně celý váš život, tak k takovým lidem musíte mít důvěru. A já musím říct naprosto jednoznačně, že minimálně k části útvaru ochrany prezidenta tu důvěru teď necítím,“

     „…hodlám nechat důkladně prohlédnout celý Hrad, zda tam nejsou tam nainstalovány prostředky k odposlechu“.

To není úplně všechno, co řekl generál. Na můj vkus spíše pavlačová klepna, protože to vše vyžvanil veřejně ještě před tím, než se sešel s prezidentem NKÚ Miloslavem Kalou a šéfem BIS generálským čekatelem Michalem Koudelkou. Kdyby byl opravdu chytrý, tak bude mlčet, aby eventuální „zločince“ neinspiroval k tomu, aby zahladili stopy. Vždyť na to měli čas pět týdnů. Kdyby bylo moudrý, tak by už vůbec neblekotal o podezřeních, protože se tím sám dopouští nezákonného jednání. A kdyby byl slušný, tak by si o tom napřed promluvil s odcházejícím prezidentem. Leč on není ani jedno z uvedeného. Je to prázdná uniforma, loutka, která je několika příslušníky „svého“ týmu, už dávno manipulovaná. Díky jim se vůbec stal prezidentem a nyní, jelikož za svou věrnost budou významnými činovníky prezidentské kanceláře bude ve své naivitě nadále vláčen tam, kam budou oni potřebovat. Při čemž ve své prostotě bude přesvědčen, že jedná z vlastní vůle. Jan Werich kdysi řekl, že největším nebezpečím pro společnost je pracovitý blbec. Podle mého mnohem větším nebezpečím je naivní vládce. Sdělil jsem to osobně již v dubnu 1990 prezidentu Havlovi jako svou reakci na jeho amnestijní šílenost.

Leč zpět od Havla k Pavlovi. O tom druhém je dobře známo, že dlouhodobě trpí animozitou vůči Zemanovi. Právě této jeho indispozice využívají vodiči nového prezidenta k tomu, aby jeho ústy sdělili všem příslušníkům obslužné vrstvy mocných, jaké jsou zájmy současné moci, zvláště nyní, kdy vznikla totalitní symbióza výkonné a zákonodárné moci. Fakticky ústy pana Pavla v období do inaugurace je sdělováno jim všem, především pak moci soudní, včetně orgánů činných v trestním řízení, jak se mají v zájmu současných vládců této země chovat.

Definitivně mě v naznačeném výkladu chování pana Pavel utvrdilo jeho další veřejné vystupování ve věci Zemanovy prezidentské kanceláře (ZPK). Došlo k němu po uskutečnění schůzek Pavla s prezidentem NKÚ a šéfem BIS. Z toho druhého setkání Pavel konkretizoval své výtky k činnost ZPK. Veřejně především kritizoval a označil za podezřelé, tedy záhodné dalšího šetrní skartování skoro stostránkového matriálu BIS. Kdo dočte jeho podrobný výklad až nakonec, tak se doví, že jde ve skutečnosti výhradně o dvě stránky týkající se kauzy Vrbětice. Zkušenému špiónu Pavlovi mimo jiné zásadně vadí, že Mlynář i Nejedlý nemají bezpečnostní prověrku a druhý jmenovaný není dokonce zaměstnancem ZPK. Takže je už jasnější, odkud fouká vítr. Přesněji, jaké je zadání současné moci. Jak se mají chovat, pokud chtějí prokázat svou loajalitu k novému panstvu. Jeho privilegovaným zájmem je minimálně dehonestovat celou činnost prezidenta Zemana, nejlépe ji soudně prohlásit za poškozující tuto zem, a vůbec nejlepší by bylo veřejně ji označit za velezrádnou, ne nepodobnou zločinnosti předlistopadového režimu. A tím v historii polistopadového dění definitivně znectít vše levicové.

Od předvčerejška do dneska probíhá každoroční „Mnichovská bezpečnostní konference“, která se v městě pro Česko s odérem zlého osudu, koná pravidelně už od roku 1963. Jde prakticky o jakousi valnou hromadu NATO. Té letošní se zúčastňuje na 850 státníků, politiků, představitelů armády, hospodářství a neziskových organizací.

     Zahájil ji prakticky přes „kecobrazovku“ Zelenskyj. Kormě agresivního žebrání o peníze a zbraně včetně těch dalekého dosahu čili i letadel a raket řekl zásadní větu, jež se stává pomalu leč jistě motem tohoto potlachu „nejzdivočelejší smečky z politické vrstvy globálního světa“. Řekl doslova: „…k ukrajinskému vítězství není alternativa“. Po něm mluvil kancléř Scholz, který sdělil světové veřejnosti, že Putinův „revizionismus“ nezvítězí, a vyzval spojence, kteří tak mohou učinit, aby na Ukrajinu poslali bojové tanky. Scholz vyjádřil názor, že „je moudré připravit se na dlouhou válku“. Následně vystoupil prezident Macron s nebývale nekompromisním prohlášením na tohoto reprezentanta „lavírování“: „Není čas na dialog, protože tu máme Rusko, které si vybralo válku, které se rozhodlo válku zintenzivnit a které se rozhodlo zajít až k páchání válečných zločinů a k útokům na civilní infrastrukturu“. Za vrchol prvního dne však považuji vystoupení generálního tajemníka NATO Stoltenberga, který se mimo jiné nechal slyšet výroky: „Musíme tedy Ukrajině dát to, co potřebuje, aby vyhrála a zvítězila jako suverénní, nezávislý národ v Evropě…Někteří se obávají, že naše podpora Ukrajině může vyvolat eskalaci…Aby bylo jasno. Neexistují žádné možnosti bez rizika. Ale největší riziko ze všech je, pokud Putin vyhraje“.

     Sečteno a podtrženo za první den summitu. PODLE SOUČASNÉHO PAPEŽE ZÁPADU JE JEDINOU MOŽNOSTÍ PRO „UKRAJINU A SVĚT“ VÍTĚZSTVÍ. A PRO HLAVNÍHO MLUVČÍHO NATO JE DOSAŽENÍ TOHOTO VÍTĚZSTVÍ NUTNÉ I PŘESTO ŽE HROZÍ RIZIKO NUKLEÁRNÍHO SOUMRAKU LIDSTVA, PROTOŽE ONO JE MENŠÍM ZLEM PRO ZÁPAD NEŽ VÍTĚZSTVÍ RUSKA.

     Nejsem sám, kdo si po přečtení prvních zpráv z „nebezpečného summitu“ tak zvané „bezpečnostní konference“ odnesl základní dojem, že Západ ovládají šílenci v čele se senilním starcem. Mou přemýšlivou hlavou sice probleskl nápad, že oni ti lídři Evropy celou situaci eskalují do absurdnosti snad proto, aby zastrašili USA a Bidena, o nichž je známo, že se jako čert kříže bojí jaderné konfrontace s Ruskem. Jenže v souvislosti s dalšími připravovanými událostmi je to skoro jistě lichá naděje.

     Již nejméně tři týdny mediální svět v souvislosti s jmenovanou konferencí avizuje, že na ní má dojít ke generální revizi Smlouvy Aliance NATO. Hlavní změnou má být článek umožňující státům NATO vojenskou pomoc i nečlenské zemi, když o to požádá. Eo ipso. Po podpisu této úpravy paktu mohou vojska NATO začít bojovat v plné síle s Ruskem na Ukrajině, ale nejen na její území.

     To však není jediná děsivá zpráva pro budoucnost. Mnohem strašnější je, že už 22. 6. 2022 se bez mediálního humbuku země BRICS dohodly, že své spojenectví politicko-ekonomické doplní o vojenskou alianci jako protiváhu NATO. Přečteno jiným jazykem; pokud vstoupí vojska NATO do přímé války s Ruskem, tak mu přijdou na pomoc armády států majících 4,5 miliardy obyvatel. Ovšem hlavně, a především sdružujících armády s celkově daleko větší silou zbraní, než má NATO, ba dokonce disponujících i jadernými arzenály (Rusko, ČLR, Indie) mnohem většími a mnohem účinnějšími než vojenský komplot ani ne miliardového Západu.    

     Světovému Východu a Jihu se tímto krokem možná podaří zastrašit NATO před jeho šílenstvím. Pokud ale ne, tak je to konečná.

P.S.

      Včera pozdě večer jsem se dověděl, že snad český prezident in spe umravňoval důstojníky lodi bláznů, leč mám to jen z jednoho zdroje, tak ani nepíši co prý doslovně řekl. Pokud to bude pravdou, pak je to dalším potvrzením víc jak půl století platící reality na Západě, že jedině vojáci dokáží zastavit válečné běsnění šílených politiků.   

Včera jsem nestihl napsat reflexi na kratičký šot v médiích, který jsem viděl. Týkal se „pana generála v.v. coby prezidenta in spe“ na jeho první cestě k lidu obecnému. Vzpomněl jsem si totiž na rozhovor, který poskytl Jiřímu Kubíkovi jednomu ze svých dvorních novinářů, jenž byl publikován už 30. ledna. Patřičnou pasáž rozhovoru si sem vyvěšuji:

J.K. Je něco, v čem byste na něj (prezidenta Zemana) chtěl navázat?

P.P. Na Miloše Zemana? Do určité míry na ty jeho výjezdy do krajů, i když spíše jenom z hlediska toho, že je dělal, ale ne na tu formu…

J.K. Takže ne jedenáct limuzín, vyklidit náměstí…

P.P. To mi na tom připadalo to děsivé. To, že tam jezdil, to, že s lidmi mluvil, to bylo fajn, že měl možnost promluvit s občany, vyslechnout jejich názory, ale na druhou stranu, pokud to bylo děláno stylem červených koberců, tak se ten smysl trochu vytrácel. Ten obsah je na tom důležitý, ne ta forma.

První mou reakcí na uvedená slova P.P.P. (Pana Petra Pavla) byla. Je to naivní hlupáček, který si snad myslí, že jako prezident bude jezdit po republice dál jako motorkářský fanda jenom na svém stroji bude mít pět vlaječek (Českou Ukrajinskou, EU, NATO, včetně té prezidentské standarty, pokud se mu ji podaří najít, jak slibuje).

Před včerem tedy uskutečnil svou první spanilou jízdu, konkrétně do Karlovarského kraje. Nezajímá mě, jak tam pochodil. Nebyl jsem u toho a zpravodajství erárních médií neposlouchám už od roku 1969. Jen jsem na netu viděl kolonu, která ho doprovázela. Napočítal jsem celkem pět aut, a to ještě nebyl konec. Takže do těch jedenácti fakt ještě několik chybělo. Jenže ještě jako prezident neúřaduje, takže… Ani žádné náměstí vyklizeno nebylo. Ale na tom šotu jsem skoro minutu sledoval zasahování policie vůči staršímu muži s ruksakem na zádech, který se údajně choval podezřele, protože si ho v blízkosti pana generála sundával. Šot nedal na net asi nějaký obdivovatel Pavla, takže mohl být účelově sestříhán. Ovšem kolona aut tam byla, takže se potvrzuje můj názor na pana generála, uvedený v předešlém odstavci.

Na tomto místě si ale nemohu nevšimnout stylu práce pana Kubíka. Asi toho málo vím, ale nepamatuji se, že by před příjezdem Zemana někdy bylo vyklizeno náměstí. To, když byl v Praze Clinton, tak pozitivně vím, že agenti CIA prolezli všechny domy až po půdu. Takže pan redaktor pouze manipuluje. Tentokrát i samotným Pavlem. Ten mu totiž na ten kec skočí a přidá ještě červené koberce, které možná kdysi viděl právě v Karlových Varech, když se tam sjíždí umělecká smetánka z Prahy, aby se zviditelnila vedle stárnoucích zahraničních hvězd.

Což mě přivádí k uvedení několika vět k samotnému panu Kubíkovi. Vzpomněl jsem si totiž na jeho rozhovor s občanem generálem Petrem Pavlem z poloviny roku 2019. Považuji jej jednoznačně za produkt určitých vlivových struktur, které tím zahájily skoro čtyřletou kampaň, v níž „masírovali“ veřejnost aktivitou podle jejich sloganu „Pavel na Hrad“. Kubík totiž už tehdy pracoval jako zástupce šéfredaktora zpravodajští portálu Seznam.cz, kde se pak v říjnu stal šéfredaktorem. V ostré předvolební kampani byl po celou dobu Seznam.cz vedoucí bitevní lodí štábu Petra Pavla. Není bez zajímavosti, že Seznam.cz včetně jeho televize je součástí portfolia miliardáře Bakaly. To mnoho kolem zvolení P.P.P. za prezidenta napovídá. Lze toho hodně vydedukovat i bez velkých spekulací. Bakala je totiž předním „havlistou“ a významným sponzorem celé tak zvané „pražské kavárny“. Tečka

Perex.

    Čtenářům, kteří mají málo času sděluji, že nemusí číst první tři odstavce. Jen by měli zaznamenat dvě má tvrzení. Za prvé že u ústavních činitelů jejich veřejně projevený názor pokládám za čin a druhé že kandidát zvolený za prezidenta se v „čekací lhůtě“ na slib musí chovat s odpovědností prezidenta, jelikož jím pronesené názory už jsou státnickými činy. Tím víc pak jeho skutečné konání především v mezinárodní oblasti.

Dvě úvahy úvodem.

Zastávám názor, že by mělo být morálním stavem v naší společnosti, že občan kandidující, na profesní politické funkce, se před tím v politice už angažoval. Kandidát na prezidenta by měl mít tak vysokou morální odpovědnost, aby před tím získal praxi v postavení ústavního činitele. Ovšem za nezbytné považuji, aby takový kandující od vyhlášení své kandidatury přísně dodržoval právní normy řadového občana, jakož i zákony a zvyklosti své budoucí funkce. Pokud to v naší zemi není zvykem, je potřebné takovou tradici vypracovat. U ústavních činitelů pak kultivaci tohoto systému považuji za naprosto nezbytnou, což se v tomto textu pokusím odůvodnit. V té souvislost jsem přesvědčen, že prezidentský kandidát už po zvolení do složení slibu se stává vysoce postaveným politikem, čti takovým, jehož slovo, názor, myšlenka už jsou činem. Takže už v mnoha oblastech musí vědět co si může dovolit veřejně vyslovit a co ne. Třeba na jeho výrok už reaguje burza.

Pan generál Petr Pavel byl veřejnou osobností už jako aktivní příslušník armády. Podstatně známějším se stal, když díky vládě premiéra Sobotky za ČR kandidoval do vysoké funkce v NATO, a pak vykonával funkci předsedy vojenského výboru NATO. Ovšem stále byl především známý mezi armádními činiteli, specializovanými novináři a odborníky sledujícími celkové dění v zemi. Široká veřejnost ho neznala a jako politika už vůbec ne, jelikož nebyl profesním politikem, nadtož ústavním činitelem, a především objektem zájmu médií. On své funkce v armádě po roce 1990 považuje za postavení vojenského diplomata čili v jeho očích poltickou činnost, snad dokonce s mezinárodními zkušenostmi. V tomto textu se pokusím posoudit, zda má obecně pravdu.

Jediná poznámka ke kandidatuře pana generála Petar Pavla.

Rozhodnutí že se stane politikem a tuto kariéru odstartuje hned postem prezidenta považuji za velmi významný rys jeho charakteru. Možná, že je vhodný pro vojenskou kariéru, což jako nevoják nedovedu posoudit, ale určitě to není vhodné a vůbec ne obvyklé ve světě, pro politickou kariéru. V mých očích jde dokonce o vážné riziko pro budoucnost naší země.

V krátkosti k prvním činům generála po zvolení.

     Bylo již propráno v médiích, že hned v den vyhlášení výsledků sehrál s madam Čaputovou estrádu pro obecný lid. Z její strany to bylo humpoláctví státníka a z jeho typický začátečnický přešlap.

Gratulační telefonáty státníků zase v plné nahotě ukázaly nepřipravenost na státnickou funkci. Opravdový státník blahopřejícím poděkuje a popřeje zdraví atd. Pokud se znají, tak ještě se poptá po dalších soukromých věcech. Na závěr pronese oficiální formuli o bezprostředním navázání užšího kontaktu, jakmile nastoupí do funkce. Nic víc. Což znamená že nic neslibuje, k ničemu se nezavazuje, nadtož aby i jen zdánlivě vyjádřil podporu v činech proti sousednímu, či jakémukoliv státu.

A do třetice jeden z prvních osobních kontaktů. Také byl obšírně medializován. Šlo o setkání s šéfem BIS. Pro mě první důkaz, co je pro prezidenta-vojáka prioritou. V mém myšlenkovém pochodu jde o další varování. Soudím totiž, že zprávy tajných služeb budou mít velký, ne-li dokonce dominantní vliv na rozhodování politika, ač ne už vojáka. Jinak považuji za chybné, že se média vůbec dověděla o tomto setkání. Druhou chybou bylo, že slíbil panu Koudelkovi povýšení. Považuji to nejen za štulec svému předchůdci, ale za významnou nerozvážnost. Moudrý státník by si kupříkladu napřed velice dobře prostudovat činnost BIS a Koudelky v době vlády prezidenta Obamy, kdy naši zemi navštěvovali agenti CIA. A především by se zajímal proč. To z důvodů své kompetence v mezinárodních vztazích. A pak by jej třeba ještě interesovalo jak to, že BIS odposlouchávala Babiše, Zemana a další vládní činitele. To zase z důvodů orientace ve vnitrostátních vazbách.

Obecně jenom zdůrazňuji, že moudrý čekatel na prezidentský slib by neměl žádné své činy medializovat. Vypadá totiž velice podobně jistému bezvýznamnému klaunovi, který dělá světovou kariéru jako prezident ničitel.

Všeobecně k činnosti do inaugurace.

Hlavní a řekl bych jedinou veřejně sdílenou činností před státnickou inaugurací bývají rozhovory pro média. V životní situaci, v níž se pan Petr Pavel (P.P.P.) nachází nelze uplatnit lidové moudro „mlčeti zlato“, ani intelektuálské, „kdyby mlčel, filosofem byl by zůstal“. I když by mu to v některých oblastech slušelo. Zkušený politik v pozici budoucího státníka samozřejmě médiím neodmítá rozhovory, ale šetří s nimi, aby měl dost času na takovou přípravu k prvním krokům ve funkci, aby si z nezkušenosti zbytečně nedopouštěl trapných situací. V prvé řadě je poskytuje jen těm nejvýznačnějším, v prostředí našeho státu tedy veřejnoprávním. Ostatním se omluví a ujistí, že je rád poskytne až ve funkci, a dokonce naznačí možnou dohodu o budoucí pravidelné spolupráci.

Na tomto místě si nemohu odpustit osobní poznámku. Mě vadilo například to, že v předvolební kampani se nevymezil proti chování vlády i médií kvůli tomu, že prakticky fungují jako součást jeho předvolebního štábu, takže soutěž o prezidentský úřad nebyla fair play. Lidsky jsem to v době kampaně chápal, ale po zvolení už ne. Je pro mě znamením, že bude i nadále trpět a možná i podporovat, neobjektivní chování vlády. V případě médií to pokládám dokonce za signifikantní. Odůvodněně očekávám, že nebude podnikat žádné kroky sloužící k objektivnosti médií, a dokonce asi i minimálně trpně snášet vládní procedury zasahující do svobody slova. Pokud je nebude dokonce podporovat.

Zkušený politik se vystříhá sdělování svých záměrů, především všech významných změn, které hodlá uskutečnit. On ví, že prezident je doslova smýkán celou politickou, ba i širší mocenskou scénou, takže každý jeho záměr mu tyto síly budou upravovat, a nakonec byrokratické procedury transformují v něco, co ani nepoznává. Moudrý politik pak ví, že si především v politickém prostoru musí vytvořit široké zázemí pro prosazení každé jednotlivé změny, nadtož nějakého reformního celku.

Panu generálovi vadí, že nejsou stanovena pravidla pro předávání prezidentského úřadu. Prý to v některých zemích mají. Zavázal se, že se v této věci postará o změnu. Nic proti tomu, je to přece ve výlučné kompetenci jeho úřadu a jen to dokresluje, že pan „jenerál“ má smysl pro vojenský ordnung Silně ale pochybuji, že to někoho z řadových obyvatel našeho státu zajímá. Jsem toho názoru, že společnost by spíše uvítala pravidla pro činnost zvoleného kandidáta na období od zvolení do ceremonie ve Vladislavském sále. Je-li po výsledku voleb, podle všeobecných tradic ve světě, dosluhující prezident „chromou kachnou“, pak ten nastupující má ještě „skořápkou na zadku“. Z tohoto úhlu pohledu považuji za naprosto nepřijatelné kritizovat svého předchůdce, navíc dokonce hodnotícími soudy typu: „Miloš Zeman bohužel přinesl do naší politiky hrubost, zákulisní tahy, nevraživost a také dost velkou hodnotovou degradaci.“ Za vrcholně odporné považuji jednání, jež je občansky postižitelné, jako například obvinění činnosti kanceláře prezidenta, které bylo „jedním z důvodů ztráty důvěryhodnosti celého úřadu“. Jde totiž o typický projev mocnáře, který předpokládá, že jemu úslužní lokajové už udělají vše, aby jeho názor dodatečně dokazovali.

Několik dalších konkrétních poznámek k činnosti generála ante Hrad

     Pan generál se nechal slyšet že „…je důležité, aby přechodné období do inaugurace zvolený prezident využil k tomu, aby se seznámil s co největším počtem lidí, se kterými potom bude přicházet do styku. Aby si nastavil vztahy, informoval se o řadě aktuálních věcí, které bude muset po inauguraci řešit. A to s jediným cílem, aby už od 9. března mohl začít plnohodnotně fungovat“.

Opakovaně sdělil veřejnosti, že nevidí nic špatného, že ještě před slibem se setkává s osobnostmi výkonné moci. Nečiní totiž žádná rozhodnutí a jenom se seznamuje s lidmi a orientuje v problémech. Vnímá to jako doklad své celoživotní aktivnosti, vždyť „…chce být prezidentem aktivním, ale ne aktivistickým“. Jelikož tuto frázi nijak neilustroval, tak ve mně vzbudila pouze vzpomínku na heslo mírového hnutí v polovině minulého století, po začátcích jaderného zbrojení na obou stranách „železné opony“; „Buď aktivní, abys nebyl radioaktivní“. Které je dneska v mých očích neobyčejně aktuálním.

     „…a prezident by určitě měl fungovat jako osoba, která se bude snažit ovlivňovat lidi k tomu, co je správné a co je v zájmu naprosté většiny našich občanů. A i proto kdykoli nastane taková situace, například válka na Ukrajině či migrační vlna, která budí emoce, tak prezident rozhodně musí zaujmout stanovisko“. Citát je odpovědí na otázku, jak generál vnímá svůj vysoký mandát v podobě 3,7 milionů hlasů.

P.P.P. propadl iluzi, že zvolením se stal tlumočníkem většinového názoru obyvatel této země. V prvé řadě nerozlišuje od sebe občany a voliče, ale dokonce ani občany a obyvatele tohoto státu, což jsou početně rozdílné množiny osob žijících v této zemi. A prezident je nejvyšší osobností celého systému úřadů spravujících záležitosti komunity ČR, přesahující už počet deset a půl milionu členů. Druhou iluzí je, že všichni voliči sdílejí jeho názory na každý zásadní problém této země. Třetí je jakýsi komplex prezidentova „tatíčkovství“, které ho opravňuje lidi vychovávat. A konečně obludnou schizofrenií je, že své celoživotní zkušenosti, světový názor a řešení každého problému už předem považuje za správné, tedy jediné oprávněné, takže je jeho státnickou povinností ba doslova posláním lidi k jeho sdílení přivést.  Jasný to zárodek autoritářství, riziko diktátorství.

Z toho úhlu pohledu mě zaujala tři jiná generálova prohlášení.

     „Lidé uvidí změnu v komunikaci prezidenta k občanům, uvidí změnu v komunikaci k médiím, nakonec i změnu komunikace mezi politiky samotnými, orientaci na řešení skutečných problémů a méně osočování a obviňování. Věřím, že to všechno lidé ucítí velmi rychle.“

      „Mnoho lidí si stěžovalo, že v řadě věcí je binec, že se nedoberou svých práv, nebo se jim nedostává sluchu, protože jim nikdo nechce naslouchat. Z toho pak plyne, že jsou nespokojení.“

     „Když uvážím osobnostně, jak se choval Andrej Babiš jako boss, měl to vždycky v sobě, a já si říkal: Pokud by byl prezidentem a někdo z hnutí ANO, absolutně loajální k němu, bude premiérem, tak to by se naše země opravdu mohla stát druhým, a ještě na vyšší úroveň postaveným Maďarskem“

První dokazuje, že pan generál už propadl další iluzi, že jeho chování bude ovlivňovat celou atmosféru v politickém prostoru. Jaká ta atmosféra skutečně bude předvedl v názoru na odcházejícího prezidenta, cituji: „Miloš Zeman bohužel přinesl do naší politiky hrubost, zákulisní tahy, nevraživost a také dost velkou hodnotovou degradaci.“  Ve spojení s uvedeným názorem na Babiše a Orbána je pak podle mě úplně jasné, jaké klima ve veřejném prostoru bude pan generál pěstovat.

Druhé naznačuje, že si dokonce přisvojuje spasitelskou roli zásadního obratu v byrokratismu státních, krajských a snad i obecních úřadů. Obě dvě prohlášení nejsou ničím víc než pouze obrovskou naivitou člověka, který doposud jen velel, rozkazoval a nařizoval a nepodílel se nikdy na správě „demokratického“ společenství.

Třetí je pro mne doslova fundamentální. Za prvé, přeloženo do lidštěny říká. Pokud prezident, senát, sněmovna a vláda jsou ovládány jednou politickou „družinou“, je to v naprostém pořádku. Pokud by se to podařilo jiné, je to pro tento stát absolutně špatně. Řečeno jazykem generál-státníka: „okno příležitosti k provádění změn je plně otevřeno“ a taková šance k realizaci nepopulárních opatření, která koalice hodlá realizovat se musí využít, protože se jen tak brzy znova nevytvoří. Čehož se ihned chytil pan Stanjura, aby zdůraznil „drastických“ nepopulárních opatření.

Poslední citát zároveň je zjemnění a zklidnění politické situace u nás. Pokud hodnotícím soudem naštval příznivce Zemana, kteří dosud nejsou zanedbatelnou množinou, pak vyjádřením o Babišovi jeho voliče doslova urazil a ponoukl k nenávisti.

     Sérii textů, které jsem napsal jako rekci na výsledek voleb a které byly zveřejněny na netu jsem dneska doplnil dalším textem, který vyvěšuji i na svůj blog. Celkově je to už čtvrtý, ale v tomto blogu dodržím původní záměr, že je budu číslovat samostatně, jelikož mnohé vůbec nepůjdou na jiné weby.

     Napsal jsem v jedničce, že mě nezajímají názory politiků, ale jen jejich činy. Musím toto tvrzení doplnit o jednu poznámku. V mém pojetí je ovšem názor každého ústavního činitele už činem. Názory pana Pavla mě nezajímaly, dokud nebyl zvolen. Od oficiálního vyhlášení výsledků voleb je už ale legitimně politikem charakteru ústavního činitele, i když zatím ne legálního. Takže každý jeho názor hodnotím jako čin vlivu na veřejnost. Tolik úvodem dnešnímu textu O generálovi před branami Hradu.

Úvodní poznámka.     

Jsem toho názoru že rozumný občan posuzuje politiky podle jejich činů a ne slov. Proto zodpovědný volič nevolí do profesních politických funkcí od obce přes kraje po ústavní činitele nikoho, jehož činy neumí posoudit z jeho předešlého politického rozhodování. Proto obvykle bývá zodpovědný volič rozhodnutý koho bude volit, již dávno před „show“, které se v tomto politickém režimu říká předvolební kampaň. Podle mého přesvědčení získaného dlouholetým občanstvím z předešle napsaného vyplývá, že zodpovědný občan nikdy nebude v pozici voliče do placené funkce volit nikoho, koho nezná z jeho předešlé politické činnosti. Nadtož aby zvolil do nejvyšší ústavní funkce člověka, který představuje v politické části veřejného prostoru něco jako nepopsaný papír. Pokud se tak rozhodne dokonce voličská většina, vždycky to signalizuje revoluci, puč nebo tichý převrat.

Několik vět o všeobecném charakteru politického prostoru.

Když komunisté, vesměs předváleční členové KSČ, se dostali v roce 1948 k moci, začali v politickém prostoru budovat kariérní zvyklosti, oni tomu říkali kádrovou politiku pro budoucí politické funkce, na dvou základních principech. Posměšně se tomu říkalo že adept na politické funkce musel mít „půdrol“ a „klapoklidez“. Čili původ dělnicko-rolnický a kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Tedy obecně původ ve společenské třídě nastolené vládnoucí moci a ideové přesvědčení oné nové moci.

Přeskočím nyní dvě desetiletí abych zdůraznil, že v období normalizace tehdejší vedení státostrany pro kariérní postup jak v politice, tak kdekoliv jinde ve veřejném prostoru (rys totality), vyžadovalo výslovný souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a veřejné nekritizování dokumentu ÚV KSČ nazvaného „Poučení z krizového vývoje“. Jinými slovy plnou loajalita k vedoucím funkcionářům „státostrany“. Závěr dosud napsaného je jasný. Do roku 1968 bylo nutné pro politickou kariéru mít pevné ideové přesvědčení, které si dovedla vrstva komunistických funkcionářů dlouhodobým sledováním činnosti veřejně aktivních lidí solidně vyhodnotit. Za dvacetileté normalizace se ke kariéře obecně naopak žádala pouze a výhradně přísná loajalita k vládnoucí špičce. Což si rovněž dokázala tehdy ohlídat, třeba i za pomoci StB a dalších orgánů moci.

Pohled na současnou politickou složku veřejného prostoru.

Soudím, že jakési společenské vědomí si každý začíná budovat vstupem do školy. Nejstarší současní volící občané, kteří vůbec nebyli poznamenáni životem pod nadvládou KSČ nemají tedy dneska ani čtyřicet let. Prakticky ale jde o dvě úplně nové generace voličů. Je logické, že také zemřely dvě generace nejstarších občanů. Což zásadně změnilo celý elektorát, ovšem bližší rozbor onoho jevu není předmětem tohoto textu, tak se o něm dále nerozepisuji.

Téměř všichni, kdo prošli atmosférou let 1948 až 1968 jsou mimo aktivní věk. Ti nejmladší z nich mají přes šedesát a ti nejstarší už přes osmdesát. Ve věku nejvhodnějším pro politické funkce jsou nyní lidé, jejichž životní ambice se zformovaly v době normalizace, Což značí že jsou vychováni k věrnosti a minimálně loajalitě vůči mocným. To si vyhodnocuji coby základní, ne-li doslova určující rys politické části současného veřejného prostoru a nejenom její.

Každý čtenář ať si podle svých zkušeností vyhodnotí, nakolik v současném politickém prostoru je loajalita dominujícím prvkem, a to nejen pro kariéru, ale už třeba pro udržení si svého zaměstnání. Nemluvě už o mediální šikaně a jiných zhůvěřilostech, které jsou stále četnější. Zvláště pod nadvládou manipulativních medií, která již dávno rozdělují společnost na elitu a ostatní, nebo zveličují roli vůdců politických stran. A samozřejmě ať se každý následně zamyslí, ke komu je ten, či onen politik, nadtož státník loajální.

Jen dvakrát o generálu panu Petru Pavlovi

     Generál pan Petr Pavel (P.P.P.) byl pro naprostou většinu občanů, a voličů doslova nepopsaným archem papírem. Takže se pro něj mohli rozhodovat jenom podle jeho názorů proslovených v rámci předvolební kampaně. Což je první občanskou chybou každého voliče, nadtož těch mladších, kteří jej neznají z jeho činů ve vojenské kariéře. Ve volební kampani i podle dávné tradice panující již od dob slavného Bismarcka totiž může politik lhát, i když jen ve třech případech, před volbami, za války a po lovu. S ohledem na současnou situaci ve svět měl P.P.P. „oprávnění“ lhát dokonce hned ze dvou příčin. Ale i když nelže čili slibuje nesplnitelné a nepřekrucuje své minulé jednání, tak každý zcela logicky v předvolební kampani zveličuje a zdůrazňuje co mu prospívá a zamlčuje, co by mu mohlo uškodit.

Generál zvolený do pozice občana s občanskou legitimací číslo jedna podle mnoha svých vyjádření šel od dětství za svým cílem. Přece již ve čtrnácti letech nastoupil na vojenské gymnázium. Celý svůj dospělý život prožil v atmosféře nadvlády KSČ. A nejen to, kariéru si začínal budovat v době normalizace čili ve vrcholné éře loajality k nejmocnějším, která se musela prokazovat činy. Ty jeho s vysokou pravděpodobností byly pro režim dostatečně přesvědčivé, když dostal jako důstojník šanci stát se členem KSČ. V té době měli jednoznačnou přednost ke vstupu do strany pouze dělníci, protože právě oni o vstup do KSČ neměli prakticky zájem. Jak se tehdy říkalo, lopatu mu to z ruky nevzalo. Podle mých zkušeností musel být „soudruh důstojník“ nejen loajální, ale aktivně loajální, když dostal šanci vzdělávat se na rozvědčíka, a ještě k tomu nasazovaného pro službu v nepřátelské cizině. Což je hned dvojstupňová důvěra, ve spolehlivost vojáka a aktivismus občana. Bylo to totiž v době, kdy řadový občan se do oněch zemí dostal jen výjimečně, a to ještě po pohovoru na StB, a dalších složitých formalitách, protože režimu vadilo, kdyby tam emigroval. Pan generál je tedy ambiciózní, v mých očích až nekriticky, a možná až chorobně. A je vychován k dosahovávání své kariér věrnou službou mocným.

Nejsilnější politická sdělení po zvolení za hlavu státu.

Opět se v tomto textu zaměřím pouze na dvě sdělení.

Za prvé pan generál několikrát zdůraznil svůj vysoký mandát. Média jej pak příliš často pasují na osobnost, která má nejvyšší mandát v novodobé historii ČR. On sám ve svých rozhovorech po zvolení se vyjadřuje způsobem, který asociuje dojem, že jeho názor je názorem, nebo dokonce zájmem a přáním celé naší společnosti. Vidím v tom riziko autoritářství, a to minimálně. Pro případy státní  nouze pak jistojistého diktátorství.

Za druhé pak začnu citátem. Jde o vyjádření P.P.P.pro časopis Respekt, v němž mimo jiné říká, cituji: „…a vysoká účast ve volbách, ona vysoká očekávání dávají prezidentovi možnosti, jak věci ovlivnit, aniž by musel nějak uvažovat o posílení kompetencí. Bude to spíš o tom, jak se podaří využít okno příležitosti, které se tady nabízí. Nejenom tím, že teď budeme mít rok a půl klid od veškerých voleb, ale také tím, že se momentálně sešla konstelace ústavních činitelů, kteří jsou schopni spolu komunikovat a hledat věcná řešení. Půjde o to jak se tedy podaří nastavit trend změn. A o to se samozřejmě chci snažit. Jsou si toho vědomi i ostatní ústavní činitelé, že tady taková příležitost teď je a chápou moc dobře, že když ji promarníme tak můžeme ztratit mnohem víc než jenom příštím volby“. 

Pan generál potvrzuje, že svůj vysoký mandát vnímám coby šanci zasahovat do politiky i neústavním i když ne protiústavním jednáním. Oznamuje dále, že ve státě došlo k takové konstelaci, rozuměj koncentraci moci, že ta je schopna prosadit jakoukoliv změnu. A ujišťuje veřejnost, že za těch několik dní dokonce už ví, že šanci, „okno příležitosti“ k prosazení změn všichni nejvyšší ústavní činitelé jsou rozhodnuti nepropásnout. Nevím proč, ale nějak mi to připomnělo atmosféru po únoru 1948, kterou si pamatuji, a dokonce velmi dobře hned od prvních týdnů.

Kterápak ústředna teď řídí Petra Pavla, muže s výbavou agenta?

Nejdříve citace z Wikipedie: „Následně se v rozmezí let 1988 a 1991 vzdělával v postgraduálním kurzu organizovaném 26. oddělením Zpravodajské správy Generálního štábu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly (s krycím jménem Pávek a v prvním ročníku pod krytím Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně).^[8][9] Archivní dokument shrnující Pavlovo studium uvádí, že „ke studiu předmětu přistoupil zodpovědně, potvrdil velmi dobré předpoklady pro zvládnutí agenturní přípravy“.^[10]

Nemám zájem hrát si na investigativce, takže ani nevím, zda postgraduál dokončil, či ne. Ovšem podstatné je, že byl dobrovolným zájemcem o poslání špiona, rozvědčíka, či prostě agenta, dokonce vojenské rozvědky. Pro mě je to velmi důležitý rys jeho osobnosti, protože taková profese vyžaduje celou řadu nejen profesních znalostí a vědomostí, ale i celou škálu povahových, psychických a celkových osobnostních předpokladů. Pokud znám „kádrovou“ práci za nadvlády KSČ, tak vůbec nepochybuji, že byl dlouhodobě sledován, pečlivě prověřován a před konečným kurzem i psychologicky vyšetřen. Takže vůbec nepochybuji o jeho předpokladech pro profesi agenta. Pokud znám světové státníky, tak vím, že ti z nich, kteří prošli funkcemi v tajných službách nejsou obvykle nikdy čitelní a minimálně inklinují ke kabinetnímu stylu výkonu svých pravomocí.

Velice zásadní pro mě rovněž je, že se ke kariéře špiona rozhodl ještě v dobách existence nadvlády KSČ, takže se školil na agenta vojenského paktu Varšavská smlouva, v níž panovala absolutní dominance velení tehdy už Sovětské, a ne bývalé Rudé armády. Nehodlám sondovat, kdo ho navrhl, a kdo prosazoval na funkci předsedy Vojenského výboru NATO. Jenom vím, že nakonec jej do funkce doporučila vláda premiéra Sobotky a konečnou nominaci podepsal prezident Zeman. Určitě o tu funkci usiloval, takže k ní nebyl donucen. Voják s duší rozvědčíka určitě měl pro NATO cenné informace o „nepřátelské“ straně, napadlo mě.

Jenže byl jedním ze tří kandidátů na tuto funkci a obdržel ve volbách 37 procent hlasů. To znamená, že všichni tři museli dostat kolem třetiny hlasů. Proto si myslím, že do velitelské funkce NATO se nedostal z důvodů znalostí o ruské armádě. O ní vědělo vedení NATO určitě mnohem víc než on. Takže? Co když naopak šel sbírat informace o samotném NATO coby „spící“ agent Ruska? Na což měl upozornil jeden ze čtenářů. A tak se nakonec sám sebe ptám, kdo v současnosti skutečně řídí P.P.P., generála a muže stojícího před Hradem českých králů?

Úvodem

Za celý život mě nezajímaly názory politiků ale pouze jejich činy. Výjimku tvořily jenom veřejně pronášené myšlenky lidí, kteří v mých očích byli „nepopsaným listem papíru“ v době kdy se začali ucházet o profesní politický post. Je tedy více než logické, že jsem se od prvního dne výsledků voleb začal zajímat o všechno, co od té doby kde a kdy řekl člobrdík, který začíná svou politickou kariéru hned jako osobnost s občanským průkazem číslo jedna. Nezajímá mě, co řekl v rámci volební kampaně, protože v té každý „lže“, tedy neříká plnou pravdu, zveličuje své klady a zamlčuje negativa. Počínaje dneškem se budu proto pokoušet hledat autentické výroky pana Petra Pavla (P.P.P) v době, kdy teprve stojí před Hradčanskou „Branou gigantů“, a budu je komentovat.

Na začátek tohoto seriálu si dovolím komentovat pouze tři události, které nejvíc rozvířily hladinu veřejného mínění v prvních povolebních dnech.

Show s madam Čaputovou.

     Vůbec mě nezajímá, zda celé setkání v den vyhlašování výsledků voleb iniciovali „poradci“ prezidentky Zuzany, či „machři“ Petrova předvolebního štábu. Jenom se sám sebe ptám, zda prezident cizího státu alespoň svou návštěvu naší země projednal s jejím prezidentem. Podle mých znalostí jde na celé naší planetě o ojedinělý „státnický“ akt, kdy si prezident nějakého státu udělá výlet do jiné země zrovna v den volby jejího nového prezidenta. To se prostě nedělá, i kdyby to bylo s dosluhujícím prezidentem Zemanem dohodnuto. Podle mých znalostí tuto „praxi“ světoví státníci mezi sebou neprovozují. Proto považuji dodatečné prohlašování, že paní prezidentka si jen tak z osobního nadšení odskočila při své návštěvě jakéhosi sportovního klání v Krkonoších do Prahy, za ubohé vysvětlení převeliké diplomatické „boty“, kterou coby dívadlo pro prostý lid sehráli dvě marionety navlečené na vodící ruku pana Koláře, či kohokoliv jiného z jejich týmů.

Telefonát s prezidentkou Tchaj-wanu.

Jsem ochoten věřit legendě, že generálovi jakési zemičky skoro na západním okraji Asijsko-Evropského super kontinentu sama ze své iniciativy zavolala paní Cchaj Jing-wen, coby hlava rozlohou polovičního pidistátečku úplně z nejvýchodnějšího konce Heartlandu jenom proto, že byla doslova puzena poblahopřát panu Pavlovi k jeho novému životnímu údělu. Soudím, že i v takovém případě by pak slušně vychovaný člověk poděkoval za blahopřání, maximálně se poptal po zdraví a popřál všechno dobré. Určitě by mu jen tak z plezíru neřekl, že ho podporuje v jeho rozchodu se svým celoživotním partnerem, protože přece všichni ví, že to je nebezpečný rabiát. To už není jenom diplomatická neomalenost, ale politická chyba. V mých očích dokonce dlouhodobě připravované provokování super gigantického subjektu mezinárodního společenství. Špatný to začátek angažmá P.P.P. v zahraniční politice naší zemičky.

Přiznám se, že mi bylo poněkud divné, že panu generálovi jako první blahopřejí ženy, ale pak jsem si vzpomněl na lidovou zkušenost, že „holky letí na uniformy“, což mě poněkud uklidnilo. Třeba ale rovněž proto, že jako s prvním mužským se Petr Pavel sešel s panem Michalem Koudelkou.

Setkání s ředitelem BIS.

Nevysvětluji si setkání ještě ne-prezidenta s šéfem bezpečnostní služby státu jako nějakou netrpělivou horlivost budoucího vrchního velitele branné moci, alias bezpečnosti země. o níž má P.P.P. s veškerou vehemencí a vojenskou zodpovědností příštích pět let pečovat. Pro mě jde o „služební“ setkání dvou agentů. Jelikož ale postrádám vhled do světových tajných služeb, tak nevím, zda šlo o výměnu informací mezi dvěma příslušníky jedné instituce, nebo rezidenty dvou různých agentur. Jen doufám, že si pan Pavel nezašel k panu Koudelkovi pro instrukce, „co má nadále činiti, a jak se má chovati“. S ohledem na to, že pan Pavel slíbil panu Koudelkovi generálské nárameníky pak soudím, že přece jenom pan Pavel stojí služebně výše, i kdyby byli oba pánové pouhými loutkami voděnými na drátkách ovládaných pohlaváry CIA.

Závěrečná poznámka k této části seriálu.

Když byl za prezidenta USA zvolen Barack Obama, tak jsem se svou neskrývanou prostořekostí, mimo jiné napsal, že to bude nejlépe placený manekýn světa. Bohužel jsem se mýlil. Onen vyfintěný panák se nakonec ukázal jako vládce supermocnosti, jejíž nebezpečnost pro celou planetu podstatně zvýšil. A navíc má i dávno po odchodu ze onoho postu dokonce velmi silný vliv i ve vnitřním rojení své země. Jen doufám, že jeho český ekvivalent v podobě, podle filosofa Budila metrosexuálního hajného, nebude v pozici prvního občana našeho státu žádným ohrožením bezpečnosti země, nadtož světa, a po jeho odchodu z postu po něm neštěkne ani pes.

Od začátku volební kampaně bylo zřejmé, že vládnoucí moc v naší, a především nad naší zemí tentokrát nenechá nic náhodě. Po debaklech v předešlých dvojích volbách prezidenta všemi občany se skuteční mocní poučili a využili především své výhody čili reálné politické moci. Nebylo mimo jiné z toho pohledu náhodné, že již před začátkem kampaně byla v zemi vytvořena atmosféra „dezinformací“, hoaxů a jiných manipulačních berliček každé moci. Víc o té složité technologii zmanipulování voličské skupiny občanů jistě napíší mnozí odborníci.

Já si jenom v tomto textu dovoluji veřejně sdělit dvě okrajové myšlenky ke skončeným volbám.

Tady je ta první. Už výsledky prvního kola jasně ukázaly, že skutečným vítězem těchto voleb bude Husákovsko-Jakešovská personální, oni jí říkali „kádrová politika“. Oba postupující kandidáti totiž pocházeli z líhně normalizační nadvlády KSČ. Takže ve druhém kole už se rozhodovalo jenom o charakteru budoucí totality. Zda bude k lidu přívětivější, či zda půjde o bezohledně byrokratickou až kasárenskou nadvládu nad vším životem v zemi.

Všichni, kdo argumentují, že je to naopak prohra oné kádrové politiky KSČ, protože oba kandidáti byli přece členy KSČ, kteří nakonec „převlékli kabáty“ totiž jenom dokazují, že nepronikli do tajů kádrové politiky normalizační KSČ. Od samého počátku normalizace vůdcům KSČ vůbec nešlo o nějaké obecné marxistické či podobné ideové přesvědčení budoucích „kádrů“. Oni pouze potřebovali bezmezně loajální osobnosti. A nejsilnější motivaci každé loajality v žádném případě nezajišťuje ideologie, naopak, ta bývá příliš často důvodem k opozici. Spolehlivou motivací loajality je co nejsilnější touha po kariéře, co nejvyšší až chorobně vysoká ambicióznost a samozřejmě patřičně bezskrupulózní charakter. Nechávám na posouzení čtenářů, nakolik oba kandidáti tyto představy normalizační politické moci KSČ naplňovali.

A nyní k druhé myšlence. Hodnotím si pro sebe celou kampaň jako nej nenávistnější, jaké jsem byl v naší zemi svědkem. Tvrdím, že nešlo o běžnou nenávist a už vůbec ne o celkem obvyklé vášně či podobné výstřelky emocí časté při jakékoliv soutěži. Tentokrát v kampani došlo k vytvoření celkové atmosféry až existencionální nenávisti. Zase nešlo o náhodu. Viděl jsem v tom pouze souvislost s atmosférou strachu, která začala onou připomínanou cenzurou „neloajálních názorů“, postojů a chování.

Za svůj život jsem zažil pouze jednou tak vypjatou atmosféru ve společnosti. Bylo to v den konce války, kdy si dav vyřizoval účty s Němci, kteří nestačili utéct, a především s místními kolaboranty. Kdo tu atmosféru nepamatuje, tak mu ji v krátkosti popíšu. Jako osmiletý klučina jsem v první den „míru“ byl svědkem toho, jak moji sousedé vodili kolem náměstí na provaze jako tele na porážku místního kolaboranta zabaleného ve vlajce s hákovým křížem. Jak to s ním skončilo jsem se nikdy nedověděl, protože mě matka zahnala domů a já později nenašel odvahu si to zjišťovat. Ovšem o holubičí povaze mých známých to určitě nesvědčilo.  Strašné ovšem je, že něco z oné nenávisti v městečku ještě dlouho působilo. A já si dovoluji pochybovat o tom, že ta současně probuzená nenávist tuto společnost dnešním dnem konce klání opustila.

Vládci USA, čti také „Deep State USA“ se v současnosti dostali do situace, kdy jejich pýcha může být jejich hrobem, nebo koncem této všelidské civilizace, a možná i absolutní většiny všeho života na Zemi.

Jak vznikalo jeJICH postavení globálního vládce?

Kolébkou byla genocida původního obyvatelstva kontinentu, jíž napomohla skutečnost, že z Evropy odcházeli především „nepřizpůsobiví“, skutečně lidé neochotní přizpůsobit se poměrům ve své domovině hledající pro sebe nový „životní prostor“. Genocidou získali přivandrovalci z Evropy základní složku bohatství té doby. Půdu a území. Zemědělství totiž v té době bylo základnou skoro veškerého bohatství, a na území se nacházely nerostné suroviny, což byla druhá podmínka pro růst bohatství před průmyslovou revolucí.

Kojnou pak bylo otroctví černochů. Ti svým potem zúrodňovali zemědělskou půdu a svou krví těžbu všeho od zlata po ropu. Jejich milionové počty svou prací za byt a stravu vytvořily základy prvotní akumulace bohatství, a dokonce začátků koncentrace kapitálu nutného pro zahájení průmyslové revoluce.

Dojnou krávou pak byla doslova mateřská Evropa, která svým dvojnásobným válečným idiotstvím teprve ve skutečnosti vytvořila do té doby neslýchanou koncentraci bohatství až kapitálu v rukou USA.

Samotným kořenem růstu bohatství a koncentrace kapitálu ale byla politika Izolacionismu, která zaručila USA nekonfliktní vývoj od doby války Severu proti Jihu, tedy od roku 1865.  Nenarušila ji ani údajná první světová válka, protože se do ní USA zapojila pouze soukromými firmami, které podporovaly obě bojující strany. Což nevadilo politickým vůdcům USA, aby si po skončení bojů nezahráli na rozhodčího v Evropě.

Izolacionismus USA definitivně skončil až za druhé, opět údajně světové války. Tehdy ji k přímému vojenskému angažmá donutilo Japonsko.

V průběhu této války ale fakticky Japonsko dopomohlo ke vzniku první z reálných podmínek světovlády. USA se podařilo vybudovat nejsilnější armádu světa.

A hned po skončení války se povedl Unii další krok. Dolar nahradil zlato jako světový finanční ekvivalent. Za obou válek totiž USA půjčovala celému světu a ten jí platil zlatem, jež bylo v té době jediným měnovým standardem. Takže se stalo, že bojující země se vydaly ze svého zlata, jež se zkoncentrovalo do trezorů bank Unie. Dolar byl proto jedinou měnou, skutečně podloženou zlatem. Takže si USA lehce prosadila už v roce 1944, že bude dolar fungovat jako světová měna. Což v praxi znamenalo, že v zahraničním obchodování, když kdokoliv potřeboval cokoliv, tak musel platit dolary. Jinými slovy, aby je získal, musel Americe něco prodat. Samozřejmě jen za její papírky údajně kryté zlatem. Tuto legendu, která se hlavně válkou ve Vietnamu stala neudržitelnou, ukončil 15. srpna 1971 Nixon, když směnitelnost dolaru za zlato zrušil. A basta. Díky chytré politice ovládající trh s ropou ovšem vytvořil situaci, že každý, kdo potřeboval ropu, zase k tomu musel mít dolary. Takže teď už vyloženě musel Americe něco prodávat pouze za její papírky, světově pojmenované „petrodolary“. Zmíněnému podvodu se částečně vyhnul pouze „socialistický tábor“, protože Rusko mělo pro celý dost vlastní ropy.

USArmy a potrodolar položily definitivní základ pro ovládnutí celého světa hlubinnými vládci USA. Což se reálně podařilo zničením Sovětského svazu a rozpadem tábora jeho satelitů.

Zánik SSSR ale vládci USA nezvládli. Pýcha vítězů je zaslepila natolik, že získali přesvědčení, že jsou samotným bohem předurčeni ke světovládě. Nějak nepostřehli, že zvítězili pouze nad ideologií, a to ještě jen v její jediné konkrétní formě, a v žádném případě ne nad celým lidstvem rozděleným sice na početné státy, a ještě početnější národy, ale přece už od dob zániku kolonialismu nesoucí si ve svých myslích pocit osvobození a touhy udržet si svou svobodu.

A na globální problém tak bylo zaděláno. O tom, jak bude řešen se začala právě letos první horká epizoda skutečné celosvětové, tedy globální války. Války, jejímž bojištěm bude opravdově celý svět a ne jenom část Evropy, nebo ani ne deset procent světové pevniny.

Zatím se již skoro sto let chová Unie jako vrcholový predátor všelidského společenství. Ovšem představuje jen necelá tři procenta světové populace a se svými lokaji ani ne patnáct procent, takže takovou převahu nemůže zdolat pouhá koalice USArmy a petrodolaru. Unie si to buďto přizná a začlení se jako rovná k rovným, nebo bude pokračovat ve svém požírání světa, až nakonec bude sežrána sama. Jestliže se ale bude chovat jako všichni psychopati s diagnózou „mocichtivec, pak se pokusí spojit svůj zánik se zánikem veškeré všelidské civilizace a možná i většiny života. TÍM SE STÁVÁ PRO SOUČASNOU PLANETU NEJVĚTŠÍM EXISTENČNÍM RIZIKEM.

Tento text irituje můj mozek už delší dobu, a tak jsem si řekl že část dnešního svátku oslavování „všeobecné“ svobody věnuji k vyjasnění si souvislostí ovlivňujících současný stav jedné konkrétní svobody, svobody slova. Už pojmenování oné svobody je zkratkou, až básnickou metaforou, čti poněkud matoucí, až manipulující. Fakticky totiž nejde vůbec o svobodu, ale o jedno z práv sobě rovných občanů čili prvek občanské rovnoprávnosti. Zmíněné právo zahrnuje nejen neomezený nárok na veřejné projevování svého názoru na věci obce a světa, ale především povinnost mocných za uplatnění tohoto práva nikoho nestíhat. Ti nejortodoxnější zastánci tohoto práva dokonce tvrdí, že ani zákonem nemá být právo zužováno, protože zákon je vždycky vyjádřením zájmu mocných a už proto porušením výsostného práva na neomezenou svobodu projevování vlastního názoru.

Osobně se již dlouho divím, proč veřejnost v současnosti hořekuje nad omezováním „svobody projevu“ a vydává ji za svévolí vládnoucí vrstvy, realizovanou jejími výkonnými loutkami, jimiž jsou především politická vláda a orgány činné v trestním řízení.

Proč se divím?

Protože jsme přece ve válce. A v každé válce je odpor proti ní nepřátelstvím proti moci šíření názorů nepřítele zradou, a podpora nepřítele dokonanou vlastizradou. V každé válce vždycky byla, jsou a budou jmenovaná jednání patřičně sankcionována. Nejméně izolací a víc než často na hrdle.

A v jaké že to jsme válce?

I když se války už dávno nevyhlašují, jenom se prostě začínají, tak od počátku tohoto století jsme ve vyhlášené válce. Dokonce celosvětové, první to skutečné globální, všelidské válce. Válce s terorismem. Tu deklaroval prezident USA Bush ml. hned v roce 2001. Jelikož pod tíhou událostí terorismus nekodifikoval a nikdo ze světového společenství se o to ani dodneška nepokusil, může si kdokoliv, především samotní mocní, za něj vydávat co chtějí, třeba i odpor proti sobě, pokud je v něm alespoň kapička násilí, kupříkladu házení předmětů po reprezentantech moci, vlády, či jejich ochráncích, policistech.

Navíc jsme vedle celosvětové války účastníky ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, který mocenské kruhy Západu svým chováním povýšily na jednu z epizod zápasu o nové uspořádání světa. Nacházíme se tedy v éře hned dvou válek, takže podle tradice mají mocní i nepsané právo všechny své odpůrce, nadto nepřátele, za jejich jednání stíhat.

Existuje ale jedna maličkost.

Mocní Západu tvrdí, že v jejich státech existuje demokracie. Čteno česky lidovláda, nikoliv nepřesně vláda lidu. Ta má totiž v naší mluvnici záludnost budící otázku. Vláda koho. nebo vláda komu? Pokud by vládl opravdu lid, tak by potom jenom on měl oprávnění rozhodovat kdo je jeho nepřítelem a s kým bude bojovat, či dokonce vést horkou válku. Jenže v dějinách od věků o válce rozhodovali jen a pouze mocní. Ani v demokraciích si proto tento nárok nenechali vzít. Jinými slovy my, veřejnost, lid obecný nejsme ve válce, v té jsou jen mocní, jejich dobrovolní lokajové a političtí sluhové. Ostatní jsou do ní vmanipulováni, nebo dokonce hrubě donuceni

Ve státě s demokratickým politickým režimem se proto před každou „horkou“ válkou vede dlouhodobý zápas o vědomí veřejnosti. Mocenské vrstvy si ho zatím vždycky usnadňovaly zákony, jako třeba zákonem o válečném stavu, zákony o všeobecné mobilizaci a podobně. Každý takový zákon je ale zjevným popřením lidovlády, čti výlučnosti rozhodovací pravomocí lidu, alias popřením demokracie. A samozřejmě manipulace s vědomím veřejnosti je ještě zrůdnějším chováním mocných.

Kratičký závěr.

I z toho mála, co jsem napsal nejsme ve válce, leč náš stát do jakési absurdní válečné situace vehnali současní mocní, což ale znamená, že v naší zemi nemáme demokratický režim. Jelikož nejsme ve válce tak jakékoliv omezování práva na veřejné projevování svého názoru je trestním činem, a jeho nepotrestání je potvrzením toho, že u nás neexistuje demokratický společnostní systém.