Pro mě nocí ze včerejška na dnešek začíná sváteční týden. Před sedmdesáti osmi lety jsem s ostatními obyvateli Hulína konečně vyšel ze sklepa, protože Hulín už měl po válce. Začal pro mě sváteční doby čas. Sedmého mám totiž jmeniny a devátého byl vyhlášen konec války v Evropě. Zdůrazňuji, pro nás byl od počátku konec války spojen s dnem 9. května.

O změnu na osmého května se zasloužil chorobně ctižádostivý intelektuál, což na něm poznali zkušení vládci v dobách nadvlády KSČ, a tak se mezi nimi nedokázal prosadit. Proto se z něj stal zdivočelý „intoš“, který onemocněl nenávistí ke všemu a všem z té doby, od Sovětského svazu přes komunistické papaláše po jejich výklad dění. Tím aktem si chtěl splnit svou chorobnou touhu zapsat se do dějin. To totiž netušil, že bude mít z pekla štěstí – podle mě z opravdového pekla – a stane se třetím prezidentem polistopadově zvrhlého státu. Tím aktem byla zahájena praxe přepisování dějin, která se stala módou historiků poklon

Až dospěla v současnosti do stavu, který popisuje následující text, cituji: „V polském městě Głubczyce byl v přímém přenosu dne 5. května 2023 zbourán pomník vděčnosti Rudé armádě na místě pohřbu 676 vojáků 1. ukrajinského frontu. Na akt osobně dohlížel Karol Nawrocki, předseda polského „Institutu národní paměti“, který pomník označil za „předmět kampaně“ Pomník byl postaven v roce 1945 na památku 676 vojáků Rudé armády 1. ukrajinského frontu, kteří padli v březnu 1945 v bojích o tuto obec (do roku 1945 to bylo německé město Leobschütz). Podle údajů Polského červeného kříže byly v roce 1952 v Głubczycích provedeny rozsáhlé exhumační práce a obelisk byl zachován na památku hromadného hrobu vojáků Rudé armády. Tato okolnost rozvázala ruce polským rusofobům u moci. Barbarskou demolici pomníku vysílala v přímém přenosu celostátní televize. Jako první udeřil kladivem do podstavce Richard Majdzik, známý polský protikomunistický aktivista Solidarity. Bývalý politik za potlesku a výkřiků Bravo! Byl následně obelisk zbourán bagrem“. Konec citace.

K tomu aktu si dovoluji dvě poznámky.  Pokud mě paměť neklame, tak to byl maršál Koněv, kdo na sklonku války řekl ironicky, leč se znalostí dějin, svému polskému kolegovi Rokossowskému: „Osvobodili jsme sice Polsko, ale ono nám to bohužel nikdy nezapomene“.

Obec Glubčice, která je pár kilometrů od hranic s ČR má v mých uších ode dneška příhodné jméno. Písmeno „b“ zní totiž skoro stejně jako písmeno „p“. A v polštině „glupi“, znamená hlupák.

K celkovému trendu dějin psaných dočasnými vítězi si dovolím také dvě poznámky. První není moje, ale napsal ji expolitik MUDr. Macek, který o televizním přenosu věděl předem, takže už 4.5. napsal ve svých glosách, cituji: „Obávám se, že v toku času přijde z Polska zpráva o osvobození stalinského tábora Osvětim hrdinnými německými vojáky a banderovci“. Konec citace.

Druhá poznámka je výrazem mého přesvědčení. Podle vývoje po listopadu 1989 jsem již víc jak deset let přesvědčen, že jakmile vymřou vnuci těch, kteří jim vyprávěli své zážitky ze druhé světové války, tak se začne dělat v Německu všechno proto, aby byl Hitler oslavován jako třeba Napoleon ve Francii.