V celých dějinách naší země ještě nikdy nebylo tolik občanských iniciativ a sdružení, která vznikla z živelného odporu občanů k současné vládě, jako nyní. Velká většina z nich si ale začíná uvědomovat dvě věci. Ví, že neurvalé chování Nečasovců má své kořeny zaprvé v chování předešlých vlád a že zadruhé není čistě českým jevem, jak se nám snaží namluvit někteří obhájci dnešních časů. Není kupříkladu pravdou, že stačí odbourat korupci a budeme mít v zemi dokonce dost prostředků pro potřeby rozpočtu. Blíže pravdě je, že titíž mocní si najdou jenom jiné cesty, jak veřejnosti její prostředky zase ukrást a použít ve svůj prospěch. Není pravdou, že u nás kapitalismus degeneroval na mafiánský kapitalismus. Slovní spojení mafiánství a kapitalismu je totiž oxymóronem. Kapitalismus je ve své podstatě mafiánství samo o sobě. To jenom někteří jeho ideologové ho spojili se slovem demokracie a snaží se dokazovat, že existuje jakýsi demokratický kapitalismus, což ale ve skutečnosti není nic jiného, než mafiánství v mezích zákona, čili podnikatelskými vrstvami v parlamentu prolobbovaná regulace mafiánských praktik. Co jiného je kupříkladu provize, než sprostý úplatek? Co jiného je dosazení zasloužilého člena strany do správní rady státního podniku, než klientelismus? Neustálá mediální prezentace předsedy strany je snad něco jiného než šlechtění vůdcovského principu?! Ví alespoň někdo o jediném znaku, který by nebyl organickou součástí kapitalismu a zároveň znakem mafie? Pokud se občanská sdružení a iniciativy připravují na protivládní protesty k 17. listopadu, měly by si především ujasnit, co je hlubinnou podstatou jevů, proti nimž hodlají veřejně brojit.

Devátého listopadu jsem napsal text, který dodatečně označuji za první z cyklu Nehorázných interpretací. Mám v úmyslu v tom souboru textů si vždy vybrat jedno tvrzení současné ideologie a použít ho tak, jak ona vůbec nepřipouští, tedy doslova s drzou nehorázností jej zneužít. Dneska tedy přidávám druhou část takového cyklu. Nečasova vláda si napsala do preambule svého prohlášení tezi, podle níž jen podnikatelský sektor vytváří hodnoty. Je to samozřejmě nesmysl, ale zase si dovolím nabádat veřejnost, ať se ho chopí, leč přetaví jej ve svůj prospěch. Podnikatelský sektor totiž nejsou jen páni podnikatelé, kteří obvykle hodnoty víc spotřebovávají, než vytváří, a už vůbec ne pouze finanční spekulanti, kteří nevytváří zhola nic, jenom si navzájem kradou virtuální, čti, neexistující peníze. Podnikatelský sektor, to je nerozborná jednota zaměstnavatelů, zaměstnanců a spotřebitelů. Teprve tato symbióza konkrétních subjektů a nepřehledně propletených vztahů mezi nimi, vytváří všechny opravdové hodnoty. Podnikání je v celospolečenském prostoru tak významným, že jej nelze nechat jako privilegium jenom podnikatelům, nadtož zmíněným finančním spekulantům. Teprve kupříkladu veřejností vybraní zástupci všech tří složek podnikatelského sektoru, ať proto mají právo plně rozhodovat o každém konkrétním podnikání. Všichni na konkrétním podnikání zúčastnění mají kupříkladu právo vědět, kam plynou zisky z jejich činnosti, kam a v jaké výši odtékají daně ze společného konání. Kolik se z vytvořené přidané hodnoty investuje a kolik se v nejvyšších patrech podnikatelů prohýří. A v neposlední řadě mají co říci i k nesouměřitelně vysokým odměnám nejvyšších manažerů, o vlastnících samozřejmě ani nemluvě. Bez regulace podnikání a občanské kontroly podnikatelů, bude vždy existovat monopolizace, ale především korupce a tím nakonec mafianizace jak podnikání samotného, tak dokonce politiky.

PŘIJÍMÁM VÁMI PŘEDVÁDĚNOU MORÁLKU SOUČASNÉHO POLITICKÉHO REŽIMU.

1. V předvolebním mumraji jste zaslal velké části občanů peněžní poukázku na splacení státního dluhu.

V prvé řadě šlo podle mého soudu o zneužití dokumentu státní pošty, což je protiprávní čin. Za druhé jste se pokusil o podvodné vymáhání peněžní částky od lidí, kteří žádný dluh neměli, ba ani ho nezpůsobili. Každý občan tím, že zaplatí daně, zbavuje se, ač nedobrovolně, části svého soukromého majetku, a odevzdává ho ve formě finanční částky, aniž má na ni jakýkoliv další nárok. To zdůrazňuji. Každý, kdo zaplatí daň, nemá z toho titulu už žádný nárok vůči nikomu, ale také žádnou odpovědnost za její užití. Na opačné straně ale osoby, odpovědné za hospodaření s těmito, na občanech státem vynucených penězích, jsou povinny s nimi hospodařit jako každý odpovědný hospodář, čili mimo jiné se nezadlužovat. Ony nezadlužují jakýsi abstraktní a fakticky anonymní stát, ale své resorty a své úřady. Ovšem v žádném případě ne občany. Takže dluh by měly uhrazovat ony osoby odpovědné za hospodaření s všeobčanskými penězi, které jim byly odevzdány do správy. Váš čin je proto až učebnicovou ukázkou politiky, jako hry podvodníků, čili mafianizací politického prostoru.

2. Při poslední velké demonstraci odborářů v Praze jste se, obklopen svými pretoriány, vedral, dokonce proti proudu do průvodu demonstrujících, prý abyste s nimi podebatoval.

Šlo o záměrnou provokaci, vedenou s prvoplánovým cílem poškodit celou demonstraci. Věděl jste, že se tím zviditelníte a z celé demonstrace se bude především publikovat Váš čin, aby byla zbývající zpravodajství o akci znicotněna. Doufal jste dokonce, že může dojít k incidentu, který bude možné zneužít vůči odborům a především jejich funkcionářům. Dopustil jste se tím velmi nebezpečného chování, které bylo jednoznačnou provokaci, dokonce se záměrem vyvolat incident útoku na ústavního činitele, jelikož při svých znalostech a zkušenostech velice dobře víte, že v takovém rozpoložení příslušníky davu, jenž je ve stavu konkrétních negativních emocí, pořadatelé akce jen těžce zvládají. Trestní právo nemá záměrně ustanovení trestající takovou konkrétní podlost. Ale tak, jako lid má zákonem zakázáno demonstrovat v blízkosti budov ústavních činitelů, tak by příslušníci této elity měli mít zakázáno přibližovat se k místům, kde vládne zase vůle lidu. Dovoluji si Vám osobně sdělit, že kdybych já byl přítomen zmíněnému incidentu, třeba v dobách, kdy jsem byl předním odborářským bossem, tak byste už neprovedl další čin, o kterém píši v následujícím odstavci. Svým chováním jste se zasloužil o další vývojový prvek zhnusování nejvyšší politiky v zemi. Posunul jste hulvátství politických elit až na stupeň občanského ohrožení, čili z naší reality vytvořil rizikovou společnost.

3. Zaznamenal jsem, že jste se ve sdělovacích prostředcích chlubil, jak jste dal pár facek mladíkovi, který Vás slovně a podle Vaší vyprávěnky vulgárně napadl.

Za prvé nevěřím Vaši interpretaci celé příhody. Za druhé je typickým příkladem práce našich sdělovadel, že nechala hovořit jen jednu, navíc mocenskou stranu konfliktu. Za třetí jsem otřesen z toho, že musím žít v politickém režimu, v němž ústavní činitel se dopustí fyzického, tedy k verbálnímu útoku naprosto neadekvátního násilí na řadovém, dokonce mladistvém občanu, ještě se tím veřejně chlubí a média s ním dokonce sympatizují. Nejsem zdaleka sám, kdo takový stav společnosti hodnotí jako začínající fašizaci té části veřejného prostoru, kterému se říká politika. Kdyby se takový spor dostal před jakéhokoliv soudce, tak v případě Vaší neprivilegovanosti, byste byl jistojistě odsouzen. Vezměte laskavě na vědomí, že od doby, kdy nás naši vnuci přemlouvali, se vytvořila jakási nová, pomyslná vazba mezi námi dědky, bábami a všemi mladými. Dovoluji si Vám tímto mimo jiné i sdělit, že zakládám občanské hnutí oslovených dědů a báb, které každého mladého budou považovat za svého vnuka. Což znamená, že i docela neznámý mladík bude v budoucnu vnukem každého z nás. Dejte si pozor, abyste zase nevyfackoval některého z mladých, bude to totož vždycky vnuk nás všech. A mohlo by se potom stát, že byste i Vy dostal po čuni.

Pane ministře a vicepředsedo jedné ze stran, které tyranizují většinu občanů. Sděluji Vám, že akceptuji Vaši politickou praxi. Všude již nějaký čas prosazuji, ať se všichni občané vůči Vám chovají tak, jak to předvádíte Vy osobně. Ať Vás podvádí, provokují a fyzicky napadají. Přece ještě je u nás pořád vajec a rajčat dost.

Doslova se roztrhl pytel s různými občanskými iniciativami vzniklými jako odpor vůči současné vládě. Každá se prezentuje buďto deklarací svého protestu, nebo dokonce výzvou k občanům. Rozhodl jsem se proto, že ani já nezůstanu mimo. A tak zahajuji týden před oslavami VLSR svou vlastní výzvou. Vyzývám proto především všechny strany následujícím textem. Jelikož nás neustále vyzýváte, abychom se postarali sami o sebe, tak zvedáme tuto rukavici a vyzýváme vás na oplátku my: Nechejte tedy i tu politiku na nás.

Nepotřebujeme vás k tomu, abyste nám:

– vybíraly kandidáty na zastupování našich zájmů od parlamentu přes kraje, po obce,

– sloužily jako mezičlánek mezi kandidátem a naší vůlí,

– znemožňovaly odvolat třeba i prezidenta, nadtož kteréhokoliv ústavního činitele z jeho funkce,

– vybíraly nejvyšší funkcionáře státních institucí od kupříkladu NKÚ, po Rady ČTV,

– jmenovaly soudce, umíme si je vybrat, za pomocí právnické komunity, rovněž sami,

– identifikovaly celospolečenské problémy k řešení, podle potřeb a zájmů těch, kdo vám nejvíce zaplatí.

A především vás už vůbec nepotřebujeme k tomu, abyste hospodařily se vším našim majetkem, národním bohatstvím a absolutně ne k tomu, abyste nám diktovaly daně, další poplatky a už vůbec ne jejich používání.

Má jakákoliv vláda, s mandátem na čtyři roky, legální právo, morální oprávnění či alespoň jakýsi mravní nárok na ovlivňování budoucích životů na celá další desetiletí!? Konkrétně, je skutečně demokratické, že jednorázově, náhodně sestavená kamarila poslanců, nařídí celé společnosti zákonem nejen základní zásady zajišťování stáří na celá desetiletí dopředu, ale dokonce i přesná pravidla celého penzijního systému?!! Jsem hluboce přesvědčen, že takové chování zákonodárců je faktickým projevem neoprávněného usurpování si moci, zneužitím svého náhodného postavení a především transformací demokracie na formu diktátu vyvolenců. Žádná mocenská skupina nemá provádět rozhodnutí, jež by mělo příslušet jenom lidu, pokud je demokracie skutečně mocenským systémem, kde je lid svrchovaným nositelem moci. Jsem hluboce přesvědčen, že o hlavních parametrech celospolečenského zajišťování stáří měl tedy rozhodnout lid v plebiscitu. Jen lid a nikdo jiný se měl právo minimálně rozhodovat o tom, kdy bude odcházet do penze, jaká by měla být její výše a jaká mají být pravidla naplňování celostátního penzijního účtu.

Pro velkou část lidstva byl tento den skoro třičtvrtě století důvodem oslavování. Mohli si v něm připomínat poslední a do té doby nejefektivnější, revoluční vzepětí nemajetných, utlačovaných a ovládaných. V průběhu času zbyla sice většinovému lidu z celé Velké Říjnové Socialistické Revoluce pouze ona jakás takás majetková rovnost. Ale právě ta zajišťovala všem lidem některé zásadní jistoty, bez nichž není spokojeného života. A sice to, že nezůstanou bez možnosti obživy, že nebudou bezdomovci, že nebudou nezaměstnanými, že budou mít zajištěné stáří, že se budou moci vzdělávat a že jim bude poskytnuta vždycky potřebná lékařská péče. Trvalo víc jak sedmdesát let, než se panské třídě povedlo zmíněnou revoluci zničit. Potvrdilo se tím základní pravidlo historie. Panská třída, bývalá vrchnost, zatím vždycky porazila každou rebelii a každou živelně vzniklou revoluci, na kterou nebyla předem připravena, nakonec svým aktérům ukradla. A proč? Protože si jako nejvyšší hodnotu lidství uzákonila neomezené hromadění majetku, jehož soukromé vlastnění prohlásila za nejvyšší lidské právo. V dějinách proto uspěly pouze takové změny, které zmíněná vrstva nadobčanů ovládla natolik, že i za jejich existence si dokázala nejméně udržet svá privilegia a zachovat nadvládu.

Opakuji neustále, že demokracie je abstrakt, který v obecné formě neexistuje. Pro každý stát je konkretizována, ba doslova definována jeho ústavou, případně tradicí. Nikde ve světě skutečná demokracie neexistuje a ani nikdy neexistovala. Teritoriální rozloha, početnost obyvatelstva a především technické možnosti si zatím vždy vynutily existenci pouze zastupitelské demokracie. Ta se ale i v mezinárodní praxi smrskla na jediný rys, na svobodné volby. Dávám je do uvozovek proto, že ony jsou pouze zdánlivě svobodnými, už třeba jenom proto, že volič si může vybírat pouze z nabídnutého menu. Patřím k lidem, kteří tvrdí, že zastupitelská demokracie ale vůbec demokracií není, pokud nemá Ústavou přesně definovanou a prováděcími zákony pak realizovatelnou kontrolu vládnutí veškerým lidem, čili občanskou veřejností. Jsem přesvědčen, že zásadním rysem demokratičnosti státu a jeho politického režimu nejsou svobodné volby, ale nadvláda veřejnosti nad vládnoucí elitou. Stačily by k tomu v první fázi alespoň dvě věci. Ústavou vyjmenované sféry, ve kterých by si mocní před realizací zásadních změn, museli vyžádat odsouhlasení jejích základních parametrů plebiscitem. A odvolatelnost všech funkcionářů státu z vůle veřejnosti.

Současnou etapu světových dějin lze nazvat dokončovací fází antisocialistické kontrarevoluce. Již brzy po konci druhé světové války liberální ekonomové vypracovali politickou ekonomii nového liberalismu. Do té doby realizovaná politika zadržování komunismu v ní získala novou ideovou vzpruhu. Politickou realizaci neoliberální doktríny zahájily USA a Velká Británie za vlády Reagana a Thatcherové. Prozatímním největším úspěchem antisocialistické kontrarevoluce je rozvrat SSSR a likvidace jeho tábora. V tomto teritoriu má protisocialistická kontrarevoluce navíc ještě rozměr majetkového a politického, kontrarevolučním právem kodifikovaného revanšismu. Všechna opatření, která jsou v nich realizována, nová moc prohlašuje za reformy, což je největší lží této doby. Změny provedené od politického převratu na konci deváté dekády minulého století nejsou reformami, ale zásadním zrušením samé podstaty minulosti a komplexním vyvrácením všech složek předešlého systému. Změny jednoznačně sledují totální zničení všeho socialistického, sociálního, kolektivistického, tedy i družstevního a odborářského, jakož i prolidového. Panstvo, podle některých odborníků údajně diskrétní elita, se navíc celosvětově spojila v novou nadvládu. Poprvé v dějinách lidstva je zahájenarealizace skutečné světovlády. Zatím je sice neformální, ale právě proto více účinná, jelikož je veřejnosti skrytá. Fakticky byla vytvořena nová vrchnost, jejímiž nevolníky je skoro všech sedm miliard lidí žijících na této planetě.

Traduje se v České kotlině, že pojem mafiánský kapitalismus do povědomí naší veřejnosti přinesl Havel, ve svém známém projevu v Rudolfinu. Nehodlám s tím polemizovat a samozřejmě nemíním se ani přehrabovat v archivu a hledat, kdo poprvé u nás hovořil o mafiánském kapitalismu. Velice mne ale překvapilo, že i na letošní teoretické konferenci KSČM, již léta nazývané Vratimovský seminář, tento termín zazněl dokonce z úst levicových teoretiků a to dokonce jako jakýsi nový pojem sociologické vědy. Osobně jsem přesvědčen, že Havel ho použil proto, že už v té době nešlo o naší realitě hovořit jako o demokracii a tak hledal ve svém slovníku absurdit nějaké vhodné, co nejvíce pejorativní slovo, aby urazil ješitného Klause. Podle mého názoru ale jde o přídomek naprosto nadbytečný v případě kapitalismu. Ten je ze samé své podstaty mafiánský. Žádný jiný nikdy, nikde neexistoval. Ani nemohl, zvláště při svém vznikání. Mocní se v kapitalismu musí zákonitě obklopovat jen lidmi, kterým důvěřují, čili vždy svým přáteli. Aby si moc udrželi, musí rozdávat prebendy a vytvářet si tak další přátele. Musí se v mocenském boji rovněž grupovat, k čemuž jim slouží celé klientelistické sítě. Korupci si proto dokonce uzákoňují jako pravidlo a realizují ji kupříkladu jako provize, či tantiémy za zastupování státu v různých podnicích. Dovoluji si tvrdit, že kapitalismus a mafiánství jsou synonyma. Popisují jednu a tutéž realitu. To jenom slouhové dnešní moci začali hovořit o jakémsi demokratickém kapitalismu, či dokonce o neoddělitelnosti demokracie a kapitalismu. Což jsou stejné bludy, jako hypotézy o trhu, coby formě svobody.

Obchodování se záručními smlouvami druhotně jistící úvěry, o nichž nebylo povinností vést výkazy v účetnictví bank, přivodilo takový finanční krach, že banky coby bašty liberálního chování doslova přilezly za nenáviděným státem s nataženou rukou, dej. Dal. Podle odborníků státní injekce do bank ve všech zemích světa, dovolily finančníkům stáhnout z hypertrofovaného peněžního systému Glóbu, odtrženého od reálné ekonomiky, kolem dvanácti bilionů dolarů. Většinu nákladů toho procesu nesly USA, které do bank nalily nově natisknuté dolary ve výši, kterou nikdo ani přesně nezná, ale určitě to bylo kolem dvou bilionů. V následné fázi odborníci zjistili, že ve virtuálním peněžnictví se i po té léčbě pořád ještě potuluje dalších nadbytečných, asi deset bilionů dolarů, které se musí ze systému stáhnout, aby byl tržní systém opět reálně funkční. Na řadě je nyní EU, konkrétně eurozóna, která by měla nést většinové náklady druhého kola odšpinění globálního finančního trhu. Jenže EU nejsou USA, kde je měna v rukou centrální moci. V Evropě si hraje zatím každá národní banka na svém pískovišťátku, kromě snad Německa, či Francie, které mají alespoň pískoviště. Rozvíjející se druhé kolo finanční krize tedy buďto dá vzniku skutečné jednotné euroměny, ovládané celoevropskou centrální bankou a politikou, nebo&bude zle. Nadarmo Rusko i ČLR neslibují EU pomoc a to dokonce Rusko bez nárokování si benefitů či dividend. Pádem SSSR zanikl v politice doslova duální svět. Bohužel ale, vznikl jednopolární, kterého ziskuchtivci zneužili ke zločinným metodám sebeobohacování. Svět cítí, že je nutné skončit s nadvládou dolaru a nejen v politice se snažit zavést multipolaritu. Pokud se to nepovede, bude taky zle.