Klaus se nejvyšším politickým kruhům v USA zavázal, že převede nejen hospodářství v ČSSR z plánovaného na tržní, ale rovněž pod vliv západních, tehdy především ekonomicky nejsilnějších, amerických korporací. Veden hlavně chorobnou ješitností, zvolil pro své další politické působení a zviditelnění se, roli vůdce privatizace. Musel se tak postavit do čela skupiny privatizátorských grázlů představovaných v prvé řadě Ježkem a Třískou, dále pak Dybou, Dlouhým a dalšími, rychle se na nové poměry adaptujícími politizujícími ekonomy. Tak se stal Klaus kmotrem všech pozdějších mafií jak v ČR, tak na Slovensku. Privatizace, ať již malá, či velká, kuponová či všechny ostatní, prováděné podle pseudorevolučního práva, čili faktického bezpráví, dostala nakonec mezinárodně uznávanou autorskou ochrannou známku s označením tunelování. Šlo o systémovou loupež stávajícího vlastnictví státu, čti bohatství všeho lidu, čili doslova národního majetku. Byla tak u nás v minimálně krátkém časovém úseku realizována naprosto nezbytně nutná základna kapitalismu, nazývané marxisty původní akumulace kapitálu. Byla zkonsolidována vlastnická sféra jako hospodářská základna nové reálné moci. Stačilo ani ne patnáct let a za použití mafiánských praktik se v zemi následně konstitovala i nová politická moc, sloužící výhradně vrstvě polistopadově ekonomicky privilegovaných, především uzounké skupině vlastníků finančního kapitálu. Veškerý majetek byl sice už mezi nové zbohatlíky rozdělen, ale jen oni nejlépe vědí, že jim to nevystačí  na věky. V tržním hospodářství totiž není žádné trvalé jistoty ani pro ty největší boháče. Kapitalistický výrobní způsob, založený na hromadné, až všeobecné produkci a spotřebě sice dává vysokou pravděpodobnost neustálého bohatnutí, ale neustálé měnové turbulence, hospodářské krize a další defekty tržní ekonomiky, potřebují novou formu zajišťující mnohem vyšší jistotu majetkového přísunu. Perspektivní v tom směru se jeví loupež budoucnosti většiny lidí. Zatím co ve stávajících ekonomických poměrech jsou zaměstnanci okrádáni o část vytvořené hodnoty teď hned, zkonsolidovaná nová vrchnost si vytváří podmínky, aby jim mohla ukrást i jejich hodnoty, odkládané pro budoucno. Klausiáni byli lupiči, jejich následníci už nejsou jenom zloději, ale doslova hyeny. Budou bohatnout na stařecké nemohoucnosti, chorobách, ba i smrti všech lidí.

Pokud se disidenti vůči režimu nadvlády KSČ nestali součástí nové, čti dnešní mocenské skupiny, či vlivové struktury, tak se zákonitě museli stát opět disidenty. Jde totiž o lidi, jejichž životní přesvědčení je ovládáno nadčasovými ideály, především vědomím o nutnosti organického spojení svobody a rovnosti, přesněji osvobození od jakékoliv nadvlády a rovnoprávném podílu na rozhodování o věcech celého společenství. Polistopadový politický systém do dnešních dnů doslova zparchantil, takže je v mnoha směrech stejně nepřijatelný, jako nadvláda KSČ. Totalita ideologická, závislá prakticky na lidech, byla totiž nahrazena totalitou reálnou, leč neidentifikovatelnou, totalitou peněz, jež jsou nejen mírou všeho, ale dokonce zplodily svou vlastní ideologii. Aby se lidstvo osvobodilo od této absolutní nadvlády, musí se vytvořit vědomá, poměrně široká vrstva nových disidentů, vrstva uvědomělých, aktivních a vědomých občanů, z nichž se vytvoří budoucí vládnoucí třída. Třída skutečně všeobčanská, třída veřejně činných lidí, kteří se nebudou bát politické nadvlády nad globálními korporacemi a armádami.

Doba mého dětství na malém městě měla své zvláštnosti, dneska už naprosto nepředstavitelné. Kdyby kupříkladu některé děcko na ulici řeklo nahlas nějaké vulgární slovo, tak by mu nejblíže se nacházející dospělý dal v nejlepším případě pár facek. V horším by to navíc řekl rodičům a v tom vůbec nejhorším ve škole. Naprosto nejhorší by ale bylo, kdyby jen nad tím mávl rukou a lidem okolo by řekl: Nedivte se, to je kluk Hošků, ten nemá vychování. Což by dokazovalo, že celá rodina je v obci považována za deklasovanou. Stejně krutá, a možná ještě tvrdší morální pravidla, platila mezi samotnými dětmi. Nejvíc se odsuzovala zbabělost a podrazáctví. Za největší zbabělost se považovalo bití slabších. Pokud se to někdy v bitkách přece jenom přihodilo, většinou se na silnějšího vrhlo hned několik kluků. Naprosto se pak odrovnal a z party vyloučil ten, kdo se vyžíval v týrání slabších. Takový byl vyloučen z dětských her a považován nejen za zbabělého parchanta, ale dokonce za ubožácky zbabělého parchanta. A za takovou považuji dnešní vládu, či celou vládní koalici. Ta je dokonce ještě horší, protože si troufá nejen pouze na slabé, tedy lidi staré či osamoceně žijící ženy, ale dokonce na naprosto nemohoucí, těžké invalidní a jinak postižené lidi. Nečasova banda je tedy v mých očích tou nejubožejší tlupou zparchantěných a zbabělých hyen. A je pro ni příznačné, že v jejím středu je dokonce potomek šlechty, údajné to skupiny lidí minulosti, kteří pyšně označení své vrstvy odvozovali od šlechetnosti, až rytířské udatnosti.

Desítky občanských iniciativ, sdružení a hnutí, připravovaly na 17. listopad letošního roku protivládní demonstrace, při čemž na nich očekávaly slušně velkou účast občanů. Ti nejnaivnější dokonce nějakou reakci vlády. Marně. Vláda, všichni její, především mediální sluhové a podporovatelé všeho druhu, si mohou nejen spokojeně, ale dokonce vesele mnout ruce. Veřejnost se pořád ještě nehodlá zasazovat za své, i ty nejdůležitější zájmy. I nadále bude sice nesouhlasit, někdy až v devadesáti procentech, s vládními zrůdnostmi namířenými vůči její většině, ale stačí jí ke spokojenosti pouhé nadávání doma, při nákupech, u lékařů, na úřadech, či jen v hospodách. Vyjít do ulic, nadtož se dokonce odvážit mnohem zásadnějšího činu, nikoho ani nenapadne. Co s tím? Každá rada drahá. Ovšem především levicové politické strany by se měly nad sebou zamyslet. Ani jim totiž ten zbyteček aktivní veřejnosti nedůvěřuje. Na svých demonstracích většina iniciativ totiž nelibě nesla, že se jich zúčastnili známí členové ČSSD a KSČM. Obě strany měly proto minimálně uspořádat své demonstrace a naopak na ně pozvat občany. V mých očích je ale doslova tragedií, že ani ti nejaktivnější občané nechápou, že v systému parlamentní demokracie nejsou schopni bez podpory politických stran dosáhnout ničeho. To by se jim muselo podařit dostat do ulic v každém městě minimálně tisíce a v Praze alespoň statisíce lidí. Což je utopie a nejen proto, že je již chladno.

Řecko svůj velký problém řeší úřednickou vládou. Itálie ho v tom následuje. Začínám mít tušení, že se takto zkouší nový typ moci. Už ve válečných dobách starověké Římské republiky, byla suspendována činnost zvolených institucí vládnutí a nahrazena jakýmisi diktátory. Když u nás vládla Fischerova garda, tak jsem napsal, že se může ukázat, že vůbec nepotřebujeme politické vlády. S ohledem na to, že stejně nevládnou politici, ale skryté kliky, které si je vydržují, stojí proto za úvahu začít vytvářet vlády pouze z odborníků, které by skládaly účty ze svého konání parlamentu. Zástěrka zastupitelské demokracie by se tak zase o něco víc demaskovala a po čase by se mohlo přistoupit ke konečné její fázi, k otevřené privatizaci státu, čili k přímé nadvládě diskrétních elit, jak novou třídu globálních vládců už pojmenovali někteří sociologové.

V neděli se v ČT zase odhalil Vondra. Zapomněl, že dneska se už neukládají stranické úkoly, jako za dob nadvlády KSČ. Obvinil ministerstvo vnitra, že nesplnilo vládní, čti odesácké usnesení, připravit návrh na zrušení, nebo alespoň pozastavení činnosti KSČM. Vůbec ho nezajímá fakt, že experti ministerstva, i nezávislí právníci došli k závěru, že neexistují k tomu kroku žádné důvody. Vondra, po celý svůj disidentský život vydržovaný agent USA, dobře ví, že konečně musí splatit svůj dluh. Celosvětová antikomunistická mafie, řízená diskrétními elitami Spojených států amerických, mu jednou provždy dala zadání a to musí agent splnit i dneska. Na první pohled odpudivý křivohubec, který za své činy ve vysokých funkcích měl dávno bručet, už nemůže dál zastírat svou pravou sexuální orientaci. Musí proto stále viditelněji lézt do análu globálním vůdcům antikomunistického světa. Při tom nějak zapomněl, že i jimi uznávaný, tedy současný politický systém, se od minulého liší jedině tím, že zatlouká a zatlouká. Kupříkladu skutečné protilidové činy prezentuje jako ochranu občanů, touhou po svobodě maskuje svou bezohlednou chamtivost a zastupitelskou demokracií už dávno milosrdně zakrývá nejzuřivější totalitu dneška, nadvládu papírků, nazývaných peníze, nad celým lidstvem.

Hlavním smyslem odboje vůči současnému režimu je uchovat pro sebevzdálenější budoucnost dokumenty o zločinech současné doby. Jeho cílem pak je, zachování podkladů pro budoucí vyrovnávání se s minulostí. Největším nedostatkem polistopadového období totiž bylo jakési paušální odsouzení éry nadvlády KSČ v celku. Nové panstvo bezpodmínečně potřebovalo takový přístup k minulosti. Odsoudit období jakoby celý systém a ne jmenovité jednotlivce, kteří páchali nepravosti. Jen tak bylo možné, aby mnozí ze staré utiskovatelské vrstvy se mohli překabátit do nové vrchnosti, která byla nepočetná a v prvním období po převratu i majetkově velice slabá. Budoucí režim, který přijde po dnešním návratu do devatenáctého století, musí konečně potrestat konkrétní až jmenovité viníky páchaných nepravostí. Minimálně tak, že jim znemožní další veřejné působení v jakékoliv oblasti, tedy včetně ekonomické. A mrtvé doslova vymaže z dějin jejich absolutní ignorancí. Hodlám proto iniciovat institut veřejné obžaloby současného režimu. Konkrétně to znamená, alespoň na netu vytvořit sbírku osobních výpovědí o diskriminaci, jmenovitém bezohledném chování politiků místních i celostátních, úřednické necitlivosti, zaměstnavatelské nespravedlnosti, soudní jednostrannosti a podobných projevech zneužívání moci. Především ale o podvodech při privatizaci, mafiánských praktikách panské vrstvy při manipulaci s demokratickým právním systémem, politické bezohlednosti, sociální bezcitnosti a hospodářské krutosti. Podotýkám hned na začátku, že v mých očích měřítkem současných zločinů nejsou současné zákony, které si vytváří nová vládnoucí vrstva pro sebe, ale svědomí a společenské cítění řadových občanů a prostých lidí vůbec, které je oním vyšším principem mravnosti a fakticky jediným arbitrem vyšší spravedlivosti.

Před několika hodinami začal platit zákon o třetím odboji. Prý symbolicky právě dnes, ač první jeho verzi navrhl Senát již v roce 2008, aby začal platit ke dvacátému výročí Vítězného Listopadu. Jsem přesvědčen, že jedinými oprávněnými navrhovateli toho zákona měli být příslušníci Konfederace politických vězňů, kteří ve svém návrhu mimo jiné nepožadovali finanční odškodnění. Že jej nakonec kodifikovala skvadra poněkud opožděných antikomunistických hrdinů, pro něž peníze jsou až na prvním místě, tak není divu, že i ocenění za třetí odboj „je o penězích. Za vrcholně paradoxní považuji fakt, že pro jmenovaný, pozdně revolucionářský zákon, hlasovali i někteří býval členové KSČ. Jako poslanec Federálního shromáždění, jsem v druhé polovině roku 1992 z jeho tribuny prohlásil, že pokud bude někdy uznán třetí odboj, budu zvažovat vyhlášení čtvrtého odboje. Ten čas podle mého názoru nadešel. Polistopadová moc zneužila svou nadvládu k tomu, aby politický režim, minimálně v sociální oblasti, vrátila do devatenáctého století. Jsem bytostně přesvědčen, že je to zločinné chování a proto vůči němu

vyhlašuji čtvrtý odboj.

Dovoluji si to oznámit v prvé řadě vám, ministerstvu obrany, které je právně uznaným arbitrem všech bojů a odbojů této země. Oznamuji to především proto, aby v budoucnu nebylo pochyb, zda takový odboj vůbec existoval, čili aby bylo jasno kde, kdy a kým byl vyhlášen. Jde mi rovněž o to, aby v budoucnosti se opět nevedla až stupidní debata o vyrovnávání se s minulostí.

Byl jsem požádán jednou z iniciativ, abych alespoň něco napsal pro jejich demonstraci, když už se jí nemohu zúčastnit. Nemám v oblibě davové řečnění, ale přece jsem jenom vyhověl a včera jim poslal následující text, který trochu sice dubluje to, co jsem již na blogu napsal, ale přece jej jenom tady vyvěšuji v celku.

PŘÍLIŠ OSOBNĚ K SEDMNÁCTÉMU LISTOPADU.

Všichni, kdo se letos v den tohoto státního svátku scházejí na veřejných shromážděních k protestu vůči současné politice, i ti, kdo s nimi pouze doma sympatizují, by si měli v prvé řadě uvědomit, že vzpomínají jednu z celé řady původně pro ně významných zlomů v dějinách, jejichž nejvýstižnějším společným pojmenováním nakonec vždycky je, ukradená revoluce.

Celý vývoj po roce 1989, ale nejvíc pak po posledních volbách do sněmovny, ve stále větší části naší společnosti vyvolává odpor. A v mé mysli vybudil jedinou ideu, o kterou bych se rád s aktivními občany podělil. Nechtějme už žádné velké revoluce, alespoň nám nebude co ukrást. A už vůbec nečekejme, že někde, dokonce v daleké a mocné cizině, ji někdo, někdy, začne. Naopak, každý z nás, činorodých a aktivních lidí, se raději chovejme revolučně neustále, tady a teď. A každý den. Aktivisté odporu by neměli považovat svou aktivitu dneškem za ukončenou. Skutečný odpor lidu vůči moci závisí nejen na každém občanovi, ale především na každém jeho činu. Naprosto zásadně je však potřebí aby představoval neustálé a co nejrůznorodější aktivity. Projevy nesouhlasu s chováním mocných, aktivní vyjadřování vlastní vůle a nekonečná série aktivit lidí, sdružujících se za účelem prosazování svých, i zdánlivě malých potřeb, ba až malicherných zájmů, to musí být náš denní chleba. To je naprosto nezbytná metoda odporu proti cynické převaze vládních politiků. Stokrát nic umoří i slona. A pro ty s jiným životním přesvědčením pak připomínám, že teprve dlouhá řada malých změn překlopí systém do nové kvality.

Nesnažme se zbořit svět. Promýšlejme, ale hlavně realizujme stále nové a novější své nápady, sdružujme se v iniciativy, které budou přinášet mocným tohoto světa nové a nové problémy k řešení. Tisíce, až miliony nápadů jednou určitě umoří i ty, kteří zatím vládnou obrovské občanské většině po celé dějiny. Žádná revoluce, ale spíše jakási metoda DD, jakýsi Drobný Déšť, vytrvalý, leč neustálý, nakonec musí otřást až nakonec zlomit každou nadvládu. Vždyť máme z přírody odpozorované, že drobná, leč neustálá kapka, dokonce i kámen proráží. Je potřebné proto nemlčet, neustále žádat své zastupitele aby jednali s našimi občanskými sdruženími, která přináší nové iniciativy a nabízí nová řešení. Nesmíme nechávat ani ústavní činitele, aby žili mimo realitu. Dnes a denně je vyzývejme nejen k plnění svých předvolebních slibů, ale především k řešení každého detailu, který nám činí problémy.

Při té každodenní drobné revoltě samozřejmě nikdy nezapomínejme na dohledné cíle všelidového snažení, z nichž vybírám dva, podle mne nejdůležitější. Buďme si jich vědomi především proto, abychom byli připraveni, kdyby přece jen k nové velké změně došlo. Další vzepětí lidové vůle si už nenechejme ukrást. Jsou v mých očích dvě zásadní oblasti, které musí být od základů změněny.

Za prvé. Stále se občanům opakuje, že se má každý postarat sám o sebe. Berme to. Především to výrazně sdělme všem současným, zdánlivě zavedeným, politickým stranám. Když se máme o sebe sami postarat, pak především, nechejte i politiku na nás. Umíme si sami vybírat kandidáty k zastupování našich zájmů, nepotřebujeme vás jako převodovou páku. Víme, jak své zastupitele po zvolení kontrolovat a dokážeme je při zjištěných podvodech každého a třeba i všechny odvolávat, od obecních zastupitelů po prezidenta. Víme, jak zajistit, aby zastupitelé nebyli v područí peněz, aby za jejich pomoci nebyli zvoleni a především aby pod jejich tlakem nerozhodovali proti nám. A konečně nepotřebujeme politické strany ani k tomu, aby prostřednictvím svých profesionálů, dosazovaly své persóny za lídry státních úřadů, institucí jako třeba radní televize, ale rovněž nám diktovaly všechny soudce, včetně ústavních.

Za druhé. Mocní nám stále tvrdí, že jenom podnikání tvoří hodnoty. I když to není pravda, zase to berme. Jenže dejme jasně najevo, že podnikání je složitou a opravdovou symbiózou zaměstnavatelů, zaměstnanců a spotřebitelů. Jen v tomto nerozdělitelném vztahu teprve ty opravdové hodnoty vznikají. Nelze nechat proto podnikání jako privilegium jenom podnikatelům a už vůbec ne finančním spekulantům. Pouze zástupci všech tří složek ať proto plně rozhodují o každém konkrétním podnikání. Všichni zúčastnění kupříkladu mají právo vědět, kam plynou zisky z jejich činnosti, kam a v jaké výši odtékají daně ze společného konání. Kolik se skutečně investuje a kolik se v nejvyšších patrech podnikatelů prohýří. A v neposlední řadě mají co říci k nehorázně vysokým odměnám nevyšších manažerů, o vlastnících samozřejmě ani nemluvě. Bez regulace podnikání a lidové kontroly podnikatelů, bude vždy existovat monopolizace, ale především korupce a tím nakonec mafianizace jak podnikání samotného, tak dokonce politiky.

Současná, dneska již zřetelně nemocné společnost, potřebuje i další zásadní změny. Jsou již většinou formulovány a mohou sloužit jako další cíle změn. Uvědomme si, že všechny ta velká slova o svobodě, demokracii a lidských právech však existují reálně jen a jenom ve svých konkrétních podobách a musí platit pro každého občana. Za dvacet dva roků vyrostla a stále roste skupina občanů, jež má desítky, ba stovky důvodů důvodů k hledání, navrhování a prosazování zlepšení současného stavu. Opravdovou revolucí ať proto pro nás každé ho je, kupříkladu onou metodou DD, jít neúprosně za každým svým přesvědčením. K naplnění svých zájmů a cílů se ale vždycky sdružujme. Vždyť toho se bojí každá moc, proto nás ohlupuje řečičkami, postarej se každý sám o sebe, zatím co její příslušníci naopak se proklatě dobře starají o svou nadvládu v pevném až smeknutém šiku. Čím budeme jednotnější, tím nám naše výsledky půjdou stále hůře ukrást.

Je všeobecným jevem, že jakékoliv lidové hnutí vydrží pouze krátkou dobu. Dokonce ani euforie doslova velkých společenských změn, často nazývaná revolučním nadšením, obvykle nevydrží víc jak jeden rok. Mocní to dobře vědí a tak jak se kdysi před morem či neštovicemi utekli na venkov, tak se dneska před vzepětím lidové vůle stáhnou do ústraní svých kabinetů, kde se připravují na únavu veřejnosti. Oni totiž nemají základní existenční starosti. Řadoví občané ale naopak mají především, nebo dokonce jenom je. Nemají proto vesměs čas nejen na vládnutí, ale dokonce ani na spoluúčast při rozhodování o věcech celého společenství. De Gaulle v roce 1968 si z funkce prezidenta postěžoval, že je těžké vládnout národu, který zná 365 druhů sýrů. Nepomatuji si tu číslici přesně, ale přes tři stovky to určitě bylo. Já již delší čas začínám být přesvědčen, že ještě daleko horší je vládnout národu, kde pro plebs je idolem Švejk a pro elitu Cimrman. Přeji si proto, aby připravované demonstrace a jiné akce odporu, na den 17. listopadu, nebyly jednorázovou akcí, ale začátkem permanentního chování velké části politicky aktivní veřejnosti. Aby vláda byla neustále konfrontována se statisíci Švejků a alespoň tisícovkami Cimrmanů.