Je všeobecným jevem, že jakékoliv lidové hnutí vydrží pouze krátkou dobu. Dokonce ani euforie doslova velkých společenských změn, často nazývaná revolučním nadšením, obvykle nevydrží víc jak jeden rok. Mocní to dobře vědí a tak jak se kdysi před morem či neštovicemi utekli na venkov, tak se dneska před vzepětím lidové vůle stáhnou do ústraní svých kabinetů, kde se připravují na únavu veřejnosti. Oni totiž nemají základní existenční starosti. Řadoví občané ale naopak mají především, nebo dokonce jenom je. Nemají proto vesměs čas nejen na vládnutí, ale dokonce ani na spoluúčast při rozhodování o věcech celého společenství. De Gaulle v roce 1968 si z funkce prezidenta postěžoval, že je těžké vládnout národu, který zná 365 druhů sýrů. Nepomatuji si tu číslici přesně, ale přes tři stovky to určitě bylo. Já již delší čas začínám být přesvědčen, že ještě daleko horší je vládnout národu, kde pro plebs je idolem Švejk a pro elitu Cimrman. Přeji si proto, aby připravované demonstrace a jiné akce odporu, na den 17. listopadu, nebyly jednorázovou akcí, ale začátkem permanentního chování velké části politicky aktivní veřejnosti. Aby vláda byla neustále konfrontována se statisíci Švejků a alespoň tisícovkami Cimrmanů.