Být vůdcem Sovětského svazu a přičinit se o jeho rozpad, docela dobře stačí k zápisu do světových rekordů. SSSR byl nesporně druhou největší mocností všech dob. Dokázat ji zničit ve válce by bylo určitě hodnoceno za největší vojenský úspěch. Že ji vlastní vládce zničil absolutně bez boje, je proto historickou raritou. Když se k tomu připočte, že v té době si jen 3 procenta jeho občanů přála rozpad Sovětské svazu a dokonce naprostá většina republik chtěla pouze jakousi formu konfederace, nikoliv rozpad státu, pak už jde o největší dějinný neúspěch vládce za celou historii lidstva. Dneska z rozpadu SSSR viní Gorbačev Jelcynovu touhu po slávě, jak to řekl ve svém rozhovoru s Mathiasem Scheppem osmého září letošního roku. Jeden z internetových komentářů k onomu rozhovoru mi hovořili ze srdce. Proto jej tady celý opisuji, cituji: Politování hodný chudák, diletant, hlupák, naprosto nevhodný k jakékoli státnické funkci. Agent CIA, nebo psychopat? Řekl bych, že byl spíš ztělesněním krize a nerozhodnosti komunistické strany Ruska po smrti Brežněva. Jedním slovem blbec. I z tohoto rozhovoru čiší Gorbačovova absence smyslu pro realitu. Gorbačov připomíná řidiče, kterého posadili za volant rozjetého autobusu a on místo aby kroutil volantem, tak na něj jenom hloupě koukal. A pak, když se autobus i s pasažéry vysekal, tak se začal vymlouvat, že kdyby s ním kroutil, tak by mohl třeba přejet kočku. Myslím, že je to dobrý rozhovor, položili mu správné otázky, jako například proč nešel Čínskou cestou. Jak se dalo čekat, z Gorbačova nic rozumného nevypadlo a ukázalo se, že je to jenom ješitná, nabubřelá nula. Snad nejtragičtější na tomto člověku je to, jak se snaží ze svého grandiózního historického neúspěchu dělat úspěch a urputnost s jakou se snaží o tom přesvědčit sám sebe. Konec citace. Já bych se pouze pokusil shrnout hodnocení Gorbačova. Byl od počátku příliš okatě pyšný na to, že je nejmladším tajemníkem strany už v Stavropolu a později dokonce nejmladším členem politbyra ÚV KSSS. Už tehdy mu to stouplo do hlavy, jak se lidově říká, čehož si povšimly západní rozvědky. Ty proto doporučily západním politikům hrát na strunu Gorbačovocy ješitnosti, slavomamu a ambicióznosti. Záměrně tak posílili v Gorbym pocit až božské vševědoucnosti a z ní plynoucí všemocnosti, se kterými pak doslova bez rozmyslu rozjel perestrojku (hospodářský voluntarismus) a především nekontrolovatelnou glasnosť (politickou anarchii). Přiznám se, že nedovedu pochopit, proč nebyl souzen za velezradu (rozbití státu), za zločin destrukce hospodářství a za ještě větší zločin uvalení desítek milionů lidí do bídy. Asi proto, že veřejnost v Rusku ví, že ani ten nejdrastičtější trest smrti realizovaný kupříkladu podle pravidel katovského umění čínských císařů, by nebylo dostatečným trestem za všechno utrpení, které lidstvu, dokonce celého světa způsobil a bohužel ještě způsobí.

Již velice dlouhou dobu čekám, kdy začne frontální útok na severoevropské země, které jsou považovány za bašty sociálního státu, ba dokonce se v jejich případě mluví o socialistickém kapitalismu. Dneska se ve zprávách světových agentur objevila na první pohled nenápadná informace o runu na banky v Lotyšsku. Lidé prý již vybrali peníze z bankomatů a stojí teď ve frontách před bankami. Ty banka jsou totiž švédské Swedbank či SEB a dánské, jako kupříkladu Danske Bank. Vládní moci se zatím nedaří situaci v zemi uklidnit. Lidé totiž nemají vysoké mínění o důvěryhodnosti bank, díky nedávnému nucenému uzavření banky Latvijas Krajbanka, jíž byly prokázány podvody. Když k tomu připočteme krach banky Parex Bank v roce 2008, ani se není Lotyšům co divit. Globální spekulanti jak se zdá konečně našli slabé místo v krunýři severského socialismu. Jestli se celosvětové finanční oligarchii skutečně povede rozvrátit poslední fungující sociální státy, pak už Evropské občanské společnosti nezbude nic jiného, než jít do otevřeného střetu. A to bude vyžadovat obrovské a především dlouhodobé oběti. Sociální státy se v Evropských národních státech tvořily skoro sto let a za jejich vznikem stály desítky životů předních aktivistů a tisíce mrtvých při davových akcích, nehledě na dlouholeté utrpení milionů. Od poslední dekády minulého století byl globálně zahájen kontrarevoluční útok na sociální, podle konzervativců prý poskytující příliš mnoho dobra. Zmíněný atak se v těchto letech dovršuje. Novou generaci zaměstnanců, drobných podnikatelů či řemeslníků proto čeká dlouholetý boj za sociální práva v globálním měřítku. Což bude stát mnohem větší oběti, než všechny dosavadní revolty v dějinách.

Klaus při své poslední návštěvě v Ostravě označil v přednášce na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské-technické univerzitě bezplatné vysokoškolské studium za parazitování studentů na zbytku společnosti. To řekl ten pravý. Klaus totiž celý svůj život parazitoval na společnosti. Vystudoval za nadvlády KSČ, tedy zadarmo. Pracoval na vědeckém ústavu akademie věd, tedy v organizaci živené z rozpočtu, tedy z daní. Krátkou dobu byl zaměstnancem banky, ovšem socialistické, která byla fakticky součástí rozpočtu země. Pak šel do Prognostického ústavu, kde opět pracoval na postu čistě rozpočtovém. Po odchodu do politiky už byl jen a jenom parazitem na společnosti a dokonce hned mnohonásobným. Nejvíc tím, že společenství Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a dokonce i těch Romů ukradl veškerý společný majetek, který podle kontrarevolučního mustru prošustroval, takže nynější stát nejenže nemá na neplacené školství, ale ani na zdravotnictví, penze, ba dokonce ani na kvalitní péči o nemohoucí. Jeho vystoupení v Ostravě tak patří buďto do celé řady výroků z poslední doby, které už jsou cynickým výsměchem vítěze přesvědčeného o své nepostihnutelnosti, nebo dokonce výplodem chorobně postiženého mozku. Tomu druhému by nasvědčoval fakt, že od polistopadových dnů lze vysledovat rostoucí ztrátu sebekontroly u člověka původně jenom nepřiměřeně svým schopnostem sebevědomého, samolibého, ješitného a pouze již tehdy chorobně ambiciózního.

Senát vrátil sněmovně zákon, jehož hlavní prosazovatelkou a jednou ze dvou autorek, byla rasistka Řápková, mimo jiné absolventka právnické fakulty v Plzni, která si kupříkladu nepamatovala ani na adresu této školy, ba ani na jméno některého profesora. Předmětem zákona bylo povolení exekucí i na sociální dávky v hmotné nouzi. Na přehlasování senátního veta je zapotřebí, aby pro návrh hlasovalo alespoň 101 poslanců. Nehlasovalo. Velká část koalice se zdržela a pět členů TOP09, včetně předsedy Schwarzenberga, dokonce hlasovala proti. Zákon by fakticky pro vylepšení rozpočtu nepřinesl vůbec nic, protože by peníze zchlamstli exekutoři, takže se nelze mnohým škrtičům lidu divit. Ovšem citlivý politik cítí, že jde o šťouchanec do ODS, protože šlo o poslaneckou iniciativu právě poslankyň této strany. No, alespoň že vnitrokoaliční šarvátky ochránily nejchudší z chudých.

Dneska na webu Deník Referendum uveřejnil populární politolog Pehe, ve svém pravidelném článku, několik zajímavých tezí o demokracii. V prvé řadě označil současně dominující politický systém Západu za liberální demokracii. A navíc dokonce píše o jakýchsi neliberálních demokraciích. Nechtě tím dává za pravdu ideologům bývalé moci, kteří politický systém Západu nazývali pejorativně buržoazní demokracií a svůj vlastní systém pak lidovou demokracií. Vždycky jsem tvrdil, že sousloví lidová demokracie je hloupý, protože přeloženo jde o lidovou lidovládu, což je nesmysl. Teoreticky. Prakticky to tak velký nesmysl není, jak se ukazuje především v posledních letech. Přichází na to i Pehe, který musí přiznat, že procedurální složka liberální demokracie ve své formě zastupitelské demokracie zprostředkovávané soutěží politických stran, je naprosto pro celý systém nedostatečný. Aby byl alespoň funkčně demokratický, musí být spojen se silným státem, existencí velkého množství spolků občanských iniciativ, médii s funkcí kontrolora moci, vládou práva a dokonce tržního hospodářství. Pokud nejsou tyto instituce dostatečně vyvinuty k samostatné a svobodné činnosti, tak celý systém degeneruje na diktaturu. Žádné volby, ale celý komplex složitě propojených institucí, to je podle Peheho teprve liberální demokracií. Jenže. Pokud musí mít demokracie nejen nějaký přívlastek, ale především celý soubor institucí, proč by nemohla existovat třeba neliberální demokracie s přídomkem socialistická demokracie, opět samozřejmě doplněná širokým spektrem naprosto jiných, jen pro ni nezbytných institucí?

Dneska byl na webu Parlamentní Listy zveřejněn text o rozhovoru s exministrem Dlouhým. Na tomto místě uvedu jen dvě jeho tvrzení. Podle prvého prý za současnou dluhovou krizi v naší zemi jsou spoluodpovědni všichni občané, především svým vysokým konzumem, a dokonce prý na dluh. Od člověka, který patřil do nejužší skupiny politiků, kteří uloupili veškeré národní bohatství a podle kontrarevolučního práva ho přidělili svým kamarádům, za pakatel prodali cizincům, či jen tak sprostě zašantročili, takové prohlášení už není drzostí. Je to cynický výsměch sebejistého vítěze, který si je vědom své nepostižitelnosti. V druhém případě řekl, že základním lékem na krizi je, aby si stát ohlídal nezneužívání všech sociálních výdajů, od sociálních dávek, přes příspěvek v nezaměstnanosti, zdravotní a nemocenské pojištění, až dokonce po penze. Tvrdím odpovědně, že všichni tito lidé dohromady za celých deset let nejsou schopni ukrást státu tolik, kolik mu uloupil svými rozhodnutími za jediný měsíc sám Dlouhý v ministerské funkci. Dlouhý je v mých očích neformálním agentem Západních finančních institucí, kterým se stal už v dobách svého studia mimo hranice ČSSR. Za tím účelem dokonce vstoupil do KSČ, aby se dostal do co nejužšího grémia lidí, vytvářejících podklady pro celostátní ekonomická rozhodnutí. Jeho kumpán Klaus se stal prokazatelným velezrádcem této země až v prvých listopadových dnech roku 1989, zatím co Dlouhý jim tehdy byl už celých dvacet let. Havliánští kontrarevolucionáři Klause nechtěli do vlády a tak ve své chorobné ambicióznosti sám navštívil velvyslanectví USA v Praze, kde do protokolu prohlásil, že dokáže převést ČSSR komplexně do vlivu USA. Klaus s Dlouhým už na Prognostickém ústavu tvořili základ kliky, které se neřeklo jinak než Gang čtyř. Což v mých očích znamená, že jeho šéf Komárek dobře věděl, co jsou zač. Mám proto oprávněné podezření, že jako místopředseda Čalfovy vlády jim utvořil dokonce prostor, pro jejich pozdější ekonomické řádění.

V žádném případě se nemíním ani pokoušet o systematičtější názor na bitku finančníků na globálním poli. Jedno je mi ale jasné, co by si měli laskavě uvědomit všichni Evropané. Pokud eurozóna selže, tak se Evropa stane chaotickým územím navzájem se rdousících států, které samozřejmě nebudou hrát na globálním poli žádnou roli. Evropa se v zájmu své záchrany v boji s dolarem měla rychle spojit s novým hráčem na globální šachovnici, jímž je bezesporu uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Pokud tak neudělá v nejbližším období, pak se vytvoří rozhodující antiamerické uskupení v Tichém oceánu. Evropa se pak bude muset postarat alespoň o to, aby na jejím území nedošlo k válce, která by mohla zapálit celosvětový konflikt, jenž by se vybil zase na jejím území. Pokud je válka nevyhnutelná, jak tvrdí různí novodobí proroci, pak by se měla za každou cenu přenést na území USA. Jenom tak se totiž vytvoří výchozí situace pro globální změnu současně dominujícího systému.

Frontální útok antikomunismu v poslední dekádě minulého století se postupně změnil na globální vítězství demagogického liberalismu, jemuž se módně říká neoliberalismus. Nezáleží na pojmenování, protože realitu totálního vítězství sobecké elity dneška už nikdo z jejích příslušníků ani netají. Naprostá většina jimi ovládaných pak doslova denně cítí na každém kroku svého zhoršujícího se života, že ztratila všechno, co bylo za mnohdy krvavých obětí vybojováno za poslední dvě století. Proč se tak stalo? V prvé řadě proto, že levice, především po druhé světové válce a rozpadu koloniálních říší, doslova usnula na vavřínech. Zatím co antikomunističtí aktivisté už za války teoreticky vypracovávali ideologii oživování liberalismu a zničení všeho kolektivistického od sociáldemokratismu přes socialismus po komunismus, teoretici levice jako orientální mniši dokola omílali teze zvulgarizovaného marxismu coby posvátné a nedotknutelné mantry. Levice doslova zpychla a nedokázala vidět hluboké změny, které se děly na opačné straně barikády. Ve svých praktických činech proto bojovala neustále s nepřítelem, který už fakticky neexistoval. Za druhé, společensko-ekonomická formace států, ve kterých levice vládla, se stále více dostávala do rozporu s vědecko-technologickým vývojem, takže nedokázala nabídnout davům masový konzum ani těch předmětů, ve kterých toho byla schopná, kupříkladu v předmětech volnočasových aktivit. A za třetí se celý systém stával stále méně demokratickým. Což mělo dva důvody. Za dobu nadvlády jedné strany se v zemích vytvořila velice silně uzavřená vládnoucí elita, která za druhé musela vůči odporu lidu používat stále viditelnější násilí. Tehdejší, rádoby internacionální levice, na dovršení veškeré bídy nejenže nebyla globálně jednotná, ale šla si doslova po krku. Sečteno a podrženo, vůbec si nepřipouštěla možnou kontrarevoluci, nadtož tak úspěšnou, že bude zničeno všechno, čeho levice za celé dějiny dosáhla. V současnosti je levice nejen v defensivě, ale doslova v letargii a zmateně teprve hledá metody reagování na novou situaci, takže není ani řeč, že by měla alespoň základní ideje o tom, čeho chce v budoucnosti dosáhnout.

Můj oblíbený zpěvák kdysi zpívával, Chtěl bych být medvídkem. Já si zase od včera zpívám Chtěl bych být schizofrenikem, především s takovým typem, této choroby, jakou diagnostikovali odborníci Breivikovi. S velkou chutí bych si už dneska začal shánět zbraně a připravoval postřílení současné vlády a nejlíp poslanců celé vládní koalice. Už totiž stav v zemi dospěl do situace, kdy nemá cenu nic kritizovat. Teď už je nevyhnutelné Nečasovu vládu zlikvidovat.

Dosavadní hospodářsky privilegovaní založili zvyšování svého bohatství na tom, že všichni lidé musí jíst, pít, oblékat se a někde bydlet a někteří z nich si dokonce mohou dovolit dovolenou, náročné aktivity ve volném čase, trochu luxusu či nadbytečné spotřeby. To ovšem zdaleka nestačí pro nejbohatší z bohatých, odborníky nazývané nesouměřitelně bohatými. Ti se pro další bohatnutí rozhodli zkorumpovat politickou moc natolik, aby v jejich prospěch uzákonila privatizaci původně státem pro všechny občany zajišťovaných, tedy většinově na neziskovém principu fungujících služeb, konkrétně všeobecného vzdělání, léčebné péče a penzijního zajištění. Nejlehčeji se daří prosadit privatizaci zdravotní péče. Jednak proto, že velká část lékařů jsou soukromně podnikající osoby, všechny pojišťovny jsou ve skutečnosti privátními právnickými osobami, fabriky vyrábějící léky jsou ze zásady soukromými podnikatelskými subjekty a některé nemocnice jsou již rovněž soukromými klinikami a mnohé alespoň příspěvkovými organizacemi obcí, krajů a jenom výjimečně státu. Prosazované reformy mají podezřele stejný základ, alespoň ve všech zemích Visegradské čtyřky, tedy na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku a v České republice. Jejich charakter napovídá, že za nimi stojí americké zdravotní pojišťovny prostřednictvím Americké obchodní komory, případně lidé ze Světové obchodní banky. Reformu obvykle tvoří souhrn 5ti až 7dmi obdobných zákonů, které mají zdravotnictví co nejvíce odstátnit a umožnit v jeho institucích maximální privatizaci. Cílem tzv. „reforem“ je vytvořit podmínky pro to, aby zdravotní péči ovládl pokud možno jeden poskytovatel tzv. „služeb“. Takto zprivatizovaný systém bude fakticky obchodním koncernem, jehož primárním cílem nebude pacienty léčit, a v zájmu farmaceutických firem dokonce už vůbec ne vyléčit, leč produkovat stálý a pokud možno co největší zisk pro své akcionáře. Tato budoucí monopolní superkorporace, spojující farmaceutický průmysl, pojišťovny, nemocnice a pacienty jim udržujících lékařů, své budoucí zisky opírá o primární zkušenost, podnikatelskou filosofii. Jsou si jisti, že naprostá většina lidí je ochotna pro své zdraví a tím více pro zdraví svých dětí, obětovat cokoliv, čti vynaložit všechny své prostředky, ba se i dlouhodobě zadlužit. Lze pro tento způsob chování vymyslet charakterističtější pojmenování než hyenismus?