Havel už nebyl ústavním činitelem, nebyl tedy vůbec žádný důvod k tomu, aby byl po jeho smrti zneužit nejvýznamnější symbol státu, vlajka, tím že byly staženy na půl žerdi. Je dokonce sporné vládní vyhlášení státního smutku, protože není zdaleka jisté, že měla většina občanů vůbec pocit nějakého smutku, jinými slovy šlo o nadiktovaný smutek. Vládní moc a především její patlolízalská média ze smutečního aktu pak udělala spektákl v tom nejhorším možném stylu, totiž spektákl koncentrovaný (ve smyslu Deborda, tvůrce teorie spektáklu), tedy doslova spektákl totalitního kultu osobnosti. Každý spektákl je jakýmsi zrcadlem spotřební hojnosti, ale totalitní je navíc projevem pýchy, v našem případě pýchy mocných, té uzounké vrstvičky současně se formující globální vrchnosti. Letos jsme, díky lokajské televizi, byli svědky dvou obrovitých spektáklů. Prvním byla svatba v Britské královské rodině, druhým pak pohřeb Havla. V době, kdy se státům nedostává peněz ani na pomoc invalidům, kdy v zemích roste počet bezdomovců, obyvatelům chybí prostředky na potřebnou léčbu, se doslova vyhazují obrovské finance na&doslova nic. Mrtvému to není potřebné vůbec a živí, ti jsou z větší části jenom provokováni tak nestoudným plýtváním. Takže to možná pouze nejvyšší politici si v prvém případě užijí odlesku skutečné moci a v druhém odlehčí svému svědomí, protože Havla si fakticky dávno nevšímali. Ve skutečnosti však byly oba spektákly, ve svém pyšném plýtvání, jen dalším příspěvkem ke genocidě lidstva.

V sociologii společenské stratifikace pomalu domácní pojem nesouměřitelnosti. Ten je reflektován rovněž v obecném diskursu, jak ukazuje následující zkušenost. Před Vánocemi jsem na nějakém bulvárním webu narazil na text informující o tom, že kterýsi český zbohatlík si nechal u firmy Boeing vyrobit letadlo pro své soukromé účely, podle svého zadání, za což zaplatil miliardu českých peněz. Diskuse k této informaci byla typicky naše, odrážející obrovský rozptyl názorů polistopadové morálky. Zaujal mne však pouze jediný, který s obvyklou převahou lidské podčeledi současných úspěšných tvrdil, že jmenovaný bohatec tvrdě makal při prodeji kopírek, takže si své bohatství plně zaslouží, k čemuž dodal, že většina příspěvků jenom dokazuje ubohou závistivost české malosti. O závistivosti v takových případech jsem již psal několikrát. Odpovědně tvrdím, že o n í u tak nesouměřitelného bohatství hovoří jenom ti, kdo jsou sami závistiví. Opravdoví chudáci v podobných situacích už nezávidí, ti jsou totiž hluboce přesvědčeni, že společnost, která umožňuje tak obrovské rozdíly, je zrůdná. Dneska si dovoluji tvrdit, že každý, kdo považuje miliardové bohatství za odpovídající zásluhám, je nejen nositelem genu zániku lidstva, ale dokonce šiřitelem nebezpečného memu sebedestrukce lidské civilizace. Nebezpečného proto, že žene onen nutný zánik lidstva do takového exponenciálního zrychlení, že už dohledné generace nás za to budou proklínat.

Patnáctého prosince večer jsem napsal následující text, který jsem se rozhodl poslat jako vánoční pozdrav Havlovi. Jelikož se Vánoc nedožil, tak jej alespoň vyvěšuji na svůj blog.

Jedno z mých šesti vnoučat, studující na VŠ, mně 15. prosince vyprávělo svůj letošní, předvánoční zážitek. Bylo na ulici požádáno starší bezdomovkyní o třicet korun, aby měla na pobyt v noclehárně. Vnouče nemělo třicet, tak jí dalo stokorunu. Žena staršího věku vnoučeti doslova líbala ruku. Na otázku, zda dneska už jedla, řekla, že nikoliv. Vnouče ji zavedlo do menzy, kde prakticky snědla to, co by studenti s ohrnutými nosy vyhazovali. Pro tuto ženu to byla doslova rajská mana. Jak je vidět, ne všichni bezdomovci svou eventuální almužnu propijí, jak se nám snaží namluvit od života odtržení nafoukanci ve funkcích ústavních činitelů. Já si při tom uvědomil, že po většinu mého života jsem bezdomovce ani neviděl, nadtož abych musel některému pomáhat. V zemi, kterou tak bezmezně milujete, po mnoha letech vyzkoumali, že bezdomovci mají v průměru o třicet let kratší život, než ostatní populace. Všichni bezdomovci bez rozdílu, kteří od roku 1990 u nás existují a budou ještě dlouho existovat, za to vděčí vám a nikomu jinému. Tak jako Hitler je dnes ikonou všeho nacistického zla, tak Vy jste ikonou všeho zla současnosti. Vy si o sobě můžete myslet, co chcete. Já Vám ale sděluji, co si o Vás myslím já a dobře vím, že nejen já. Kdyby z mého obvinění Vaší osoby neplatilo vůbec nic, tak jsem přesvědčen nejméně o třech věcech. Za prvé, i kdyby takových ubožáků, jako je vzpomínaná žena, bylo v naší, před Vaším vzestupem k moci mnohem lidštější vlasti, dneska jenom pár desítek, tak je Vaší prvořadou povinností postarat se o jejich lidská práva. Jenže to by Vám nepřinášelo světovou slávu a především by to představovalo opravdovou, reálnou práci. K tomu by nestačilo psát blábolivé pamflety, jako byly výzvy k bombardování Srbska, či k vojenské agresi do Iráku, nebo kupříkladu proti volbám v Rusku. Za druhé jsem si jist, že dokud budou tak ubozí lidé u nás, tak Vy jste ten poslední, kdo má oprávnění žvanit o lidských právech v Tibetu ba kdekoliv jinde. A za třetí Vám sděluji, že všichni ti ubožáci, za jejichž vznik můžete především Vy a nikdo jiný, mají jedinou životní smůlu. Je pro ně prokletím, že jste žil mnohem déle, než se dožívají bezdomovci.

Koaliční kamarila vyhověla zájmům své nejmenší strany a nakonec schválila přímou volbu presidenta. Napsal jsem již mnohokrát, že to není posílením, ale spíše dalším omezením demokracie. Že to s demokratizací našeho politického systému nemyslí současní antikomunističtí diktátoři vůbec vážně, dokazuje i to, že jedním dechem s pseudovolbou Hradního nájemníka, neschválili návrh na referendum o navrácení majetku církvím. Přesněji té jediné, bývalým politickým diktátorům, katolické vrchnosti.

Marx, stejně jako pozdější marxisté, kteří jeho učení zvulgarizovali, tvrdili o kapitalismu, že je vykořisťovatelským systémem. Naprosto zásadně se zmýlili. Hovořili o minulém kapitalismu, proti němuž také pořád bojovali, ačkoliv on se již zásadně změnil. Změnil se natolik, že už není vykořisťovatelským, ale globálně zotročujícím. 

V žádném případě nepopírám holocaust. Leč. Naprosto zásadně odmítám, aby tento, nikterak ojedinělý zločin proti lidskosti v dějinách, byl nám Evropanům, ba dokonce všem Abendlanďanům, neustále předhazován jako jakýsi náš dědičný hřích. A zakazuji si, aby současní váleční zločinci Izraele od nás neustále vyžadovali podporu v boji s Araby, či dokonce s Peršany. Nevidím vůbec žádný důvod k tomu, aby Evropané a Američané byli doslova zneužíváni až vykořisťování proto, že Židé nejsou schopni žít míru se svými sousedy. Při tom jsou Židé nacionálně bližší Arabům, než Evropanům, tak je podivné, že se nás drží jak lejno košile. Chování vládců Izraele vůči Abendlanďanům je v mých očích hlavním zdrojem všech spekulativních až konspiračních hypotéz o tajné touze Židů po světovládě.

Prezident Obama oznámil, že nebude vetovat kontroverzní návrh zákona o armádních výdajích, který obsahuje mimo jiné ustanovení, na jehož základě může americká vláda uvěznit kohokoliv, koho podezřívá z teroristické činnosti, a to kdekoliv na světě a bez obvinění nebo řádného soudního přelíčení. Americký prezident Obama dále může beztrestně autorizovat CIA, aby kdekoliv na světě a bez řádného soudu, zavraždila amerického občana podezřelého z teroristických aktivit. Barack Obama je při tom původní profesí právník, který přednášel ústavní právo na Chicagské univerzitě a před svým zvolením do prezidentského úřadu označil zadržování osob na neurčitou dobu za černou díru bezpráví. Jestliže před volbami lže nejvyšší ústavní činitel jediného našeho politického vzoru, pak se nedivím, že u nás lže před volbami prakticky každý. Zmíněný zákon dokazuje nejméně dvě věci. V USA se zaprvé začíná ustavovat vojenská diktatura a za druhé, vláda oné země oznamuje světu, že se ustavuje za celosvětového protiteroristického diktátora. Vzhledem k tomu, že právní řád USA nedefinuje co je to terorismus, je zákon ohrožením pro každého obyvatele planety, který se vzepře vůli politické věrchušky USA. Zvláště když jsou v USA dokonce ústavní činitelé, kteří už demonstrace klasifikují jako měkkou formu terorismu.

Ve 13:30 hodin jsem se dověděl, že orgie vlezdoanálistů mohou začít.

Ze zážitků roku 1968 si často vzpomínám na Werichova slova, člověk má žít tak aby neztratil glanc, i když nevím, zda je pronesl po vstupu vojsk, nebo už před tím. Vždycky jsem si Jana Wericha nesmírně vážil a dosud samozřejmě pořád vážím coby geniálního myslitele, znalce českého jazyka, neopakovatelného komediálního herce, skvělého mistra improvizace, dobrého manažera a producenta a občansky odvážného člověka. Včera večer jsem se však zaposlouchal do pořadu ČT2, nazvaného Hledání Jana Wericha. Nesnesitelně to stupidního antikomunistického pamfletu, který z Wericha dělal jen a jenom oběť režimu nadvlády KSČ. To mi samozřejmě u ČT už dávno nevadí, protože v té instituci vládne duch pokleslého intelektualismu od samých jejích počátků, konkrétně ve formě vlezdoprdelismus k mocným všech těch ustrašených figurek, hrajících si na rádoby tvůrce, protože by se jinde neuživili, nebo alespoň ne tak lehce a při tom vysoce nadprůměrně dobře. Zarazila mne však údajná citace z Werichových dopisů Voskovcovi. Konkrétně pak ta, v nichž doslova napsal, že mu bylo upřeno právo na práci. Že je jediný národní umělec, kterému bylo upřeno právo na národní umělcování. Vzpomněl jsem si totiž při tom jednak na sebe a své jednání a pak na jedno uřeknutí Horníčkovo. Pokud Werich skutečně napsal a myslel si to, co jsem se včera dověděl, pak v mých očích už není tím odvážným občanem, za kterého jsem ho vždycky, především za předválečné období považoval, tedy ztratil glanc. Kdybych já byl národním umělcem a cítil, že se nemohu dál jako takový chovat, tak bych s velkou chutí ten titul vrátil. Vždyť jsem něco podobného, samozřejmě v daleko menším udělal několikrát, tak jako jsem nejméně dvakrát dokonce odmítl ocenění od instituce či osoby, které jsem si nevážil. Jak jsem předeslal, vzpomněl jsem si při tom také na Horníčka, který kdysi o Werichovi napsal, že byl líný. A tady je asi jádro pudla. Werich byl až příliš poživačný a tak než by provozoval své národní umělectví v mezích mocenských pravidel, tak raději nedělal nic a užíval si rybaření, cestování a jiného. Sám jsem v jeho přítomnosti kdysi v baru Romano prohýřil celou noc. Opravdu mne nezajímá, zda Werich podepsal Antichartu, či ne, jak se kdysi dlouze debatovalo v našich pokleslých médiích. Ten údajně světoborný dokument byl stejně napsán v touze po mezinárodní zviditelnění hlavního autora a i mezi prvními mluvčími a jeho dalšími podpisovateli bylo dost naivů, kteří si mysleli, že měl opravdu nějaké hluboké lidské podhoubí, což není pravdou ani náhodou. V posledním považuji Werichovo tvrzení o tom, že mu bylo odebráno právo na práci dokonce za lež. Zvláště z úst studenta práv. Právo na práci mu nikdo nevzal. Mohl jít pracovat třeba do dolů, či kamkoliv jinam, kde by na něj tehdejší moc nedosáhla. Jenže on to nepotřeboval, on byl i za socialismus už rentiérem.

Ještě před rozpadem Československa jsem napsal text, ve kterém jsem označil za největší urážku památky TGM, když někteří vlezanálisté pasovali Havla na pokračovatele díla prvního prezidenta našeho státu. Již tehdy jsem také napsal, že pokud vůbec je Havel srovnatelný s některým z předešlých prezidentů, tak jedině s Gottwaldem a to ještě při poctovém srovnávání z toho dělnický prezident vychází lépe. Ani jeden neměl akademické vzdělání a přesto si hráli na filosofy. Gottwald při tom alespoň nefantazíroval o jakýchsi duchovních silách ba až esoterismu, ale byl až Masarykovsky realistickým. Oběma k moci pomohla cizí mocnost. Ale Gottwalda aspoň k té roli připravila, ba doslova vyškolila. Oba pro nástup k moci poklesle využili vzedmutí emocí davu, jenže Gottwald je nezneužil pouze ke svým osobním cílům. Oba komplexně změnili stávající systém a to nejen politický, ale ekonomický, sociální v užším slova smyslu, ba dokonce společnostní, tedy sociální v širokém smyslu toho slova. Jenže Gottwald ve prospěch většiny, tedy mnohem demokratičtěji. Takhle bych mohl ještě pokračovat, ale to všechno už jsem jednou napsal a nehodlám se opakovat. Dneska chci k tomu jenom dodat, že Havel jako politik byl nakonec stejně neúspěšným, jako Gorbačov. Rozpadl se mu stát, do jehož čela byl postaven, národní bohatství země, vytvářené tři čtvrtiny století mu za jeho prezidentování rozkradli. A nakonec ubožácky, jako přičinlivý žáček, kterého chytili při lumpárně, všechno svádí na jiné. Dokonce si vymyslel blud o jakémsi mafiánském kapitalismu, což je jeden z mnoha jeho blábolů. Kapitalismus není mafiánský, mafiánská je politika a ta vznikla v systému, který tady Havel spustil. Takže doslova a do písmene platí na Havla stejný komentář, jaký jsem citoval včera o Gorbačovi.