Frontální útok antikomunismu v poslední dekádě minulého století se postupně změnil na globální vítězství demagogického liberalismu, jemuž se módně říká neoliberalismus. Nezáleží na pojmenování, protože realitu totálního vítězství sobecké elity dneška už nikdo z jejích příslušníků ani netají. Naprostá většina jimi ovládaných pak doslova denně cítí na každém kroku svého zhoršujícího se života, že ztratila všechno, co bylo za mnohdy krvavých obětí vybojováno za poslední dvě století. Proč se tak stalo? V prvé řadě proto, že levice, především po druhé světové válce a rozpadu koloniálních říší, doslova usnula na vavřínech. Zatím co antikomunističtí aktivisté už za války teoreticky vypracovávali ideologii oživování liberalismu a zničení všeho kolektivistického od sociáldemokratismu přes socialismus po komunismus, teoretici levice jako orientální mniši dokola omílali teze zvulgarizovaného marxismu coby posvátné a nedotknutelné mantry. Levice doslova zpychla a nedokázala vidět hluboké změny, které se děly na opačné straně barikády. Ve svých praktických činech proto bojovala neustále s nepřítelem, který už fakticky neexistoval. Za druhé, společensko-ekonomická formace států, ve kterých levice vládla, se stále více dostávala do rozporu s vědecko-technologickým vývojem, takže nedokázala nabídnout davům masový konzum ani těch předmětů, ve kterých toho byla schopná, kupříkladu v předmětech volnočasových aktivit. A za třetí se celý systém stával stále méně demokratickým. Což mělo dva důvody. Za dobu nadvlády jedné strany se v zemích vytvořila velice silně uzavřená vládnoucí elita, která za druhé musela vůči odporu lidu používat stále viditelnější násilí. Tehdejší, rádoby internacionální levice, na dovršení veškeré bídy nejenže nebyla globálně jednotná, ale šla si doslova po krku. Sečteno a podrženo, vůbec si nepřipouštěla možnou kontrarevoluci, nadtož tak úspěšnou, že bude zničeno všechno, čeho levice za celé dějiny dosáhla. V současnosti je levice nejen v defensivě, ale doslova v letargii a zmateně teprve hledá metody reagování na novou situaci, takže není ani řeč, že by měla alespoň základní ideje o tom, čeho chce v budoucnosti dosáhnout.