Bodejť by se někdo z věci znalých politiků opravdu radoval, že Parkanová je vydána k trestnímu řízení. Vždyť pokud by soud nakonec shledal, že spáchala trestný čin, tak nejméně všichni vládní činitelé polistopadových vlád a nejvyšší úředníci ministerstev jsou ve vysokém stupni ohrožení. Kalousek se ale přesto může klidně prezentovat jako bojovník za „nebojovnou“ Vlastu. Ví, že vláda rozhoduje ve sboru. Ne Parkanová, ale celá vláda rozhodla v konečné instanci. A stejně jako tomu bylo za nadvlády KSČ, při kolektivním rozhodování není nikdo konkrétní vinen. Při tom mám vážné podezření, že jako prvotní příklad postihu za osobní neodpovědnost vysokého politika, byl záměrně vybrán případ neobyčejně složitý a navíc polozakrytý vojenským tajemstvím. Jeho rozmotávání jednak bude trvat tak dlouho, až veřejnost o případ ztratí zájem a nebude ji iritovat, že skončí bezvýsledně. A za druhé budou všichni činitelé pracující ve sféře trestního řízení nakonec odrazeni od podobných spletitých případů obviňování. A to v konečném smyslu jde. Velice názorně veřejnosti předvést, že zavést institut osobní odpovědnosti ústavních činitelů fakticky nikdy nepůjde.

Před několika dny bylo oznámeno, že podnikatelka Ivana Salačová, která je s poslancem Davidem Rathem a dalšími lidmi stíhána v kauze údajně zmanipulovaných zakázek ve Středočeském kraji, policistům při výpovědi částečně doznala vinu a chce tím získat postavení takzvané spolupracující obviněné. Když byl Rath a sedm dalších uvězněno, jednoznačně jsem napsal, že jediným důvodem vazby je ve vězení alespoň jednoho zlomit, který potopí Ratha. Salačová byla na konci června propuštěna domů, protože podle policie při výsleších spolupracovala. Od její firmy pocházelo oněch sedm milionů, které nesl v krabici Rath. Podlehla prý usvědčujícím odposlechům s šéfkou kladenské nemocnice Kateřinou Pancovou, která byla v kauze také obviněna. V odposleších se obě baví o penězích získaných předražením zakázky opravy zámku v Buštěhradu, které by měly být použity na volby. Čili de facto „vyprány“. V tak početné skupině se dalo na sto procent předvídat, že někdo z obviněných bude spolupracovat. Vždyť i v teorii her je hra typu vězňovo dilema, jakási hra s nenulovým součtem, založena na tom, že se každý snaží chovat především ve svůj prospěch, konkrétně si zajistit co nejmenší trestní sazbu. Policie tak už vyhrála druhé kolo. Prvním bylo udržení Ratha ve vazbě.

Pro politiky, víc jak pro kohokoliv jiného platí, že si má dávat dobrý „pozor na hubu“. Pokud mluví, musí to mít v prvé řadě promyšlené a musí umět formulovat vždycky tak, aby v budoucnu i jeho úplně opačné tvrzení ho nediskvalifikovalo. Za druhé politik nejen nesmí ztratit glanc, ale především se nesmí nechat unést emocemi. Včera Kalousek porušil všechny tyto zásady. V rozčilení nad doporučením imunitního výboru, aby Parkanová byla vydána k trestnímu stíhání, mimo jiné řekl, cituji: „Mám vztek. Kriminalizuje se tu desetiletá praxe ministerstva financí a obviněním je poškozována politická strana, kterou jsem vydupal ze země“. Jenom v této jediné větě je hned několik důkazů o zločinném chování polistopadové politické věrchušky. V prvé řadě je potvrzeno, že nejméně deset let vlády nezodpovědně hospodařily. Za druhé Kalousek prozradil manipulaci s veřejným míněním při vzniku politických stran. Za třetí má Kalousek oprávněný vztek, že při zakládání truc strany vůči ODS, si asi v některých případech vybral špatně. A konečně potvrdil, že vznik TOP09 byl organizován a řízen jednou ze soupeřících vlivových klik. Kalousek ve zmíněném rozhovoru ještě řekl, že obvinění mohlo být účelové, cituji: „Tady zjevně není cílem, odsoudit, ale stíhat. U politika už samo stíhání je likvidace“, konec citace. Čímž na sebe mimo jiné prozradil, proč se tak vehementně kdysi dožadoval stíhání Grosse v jeho kauze s penězi na svůj byt a vůbec nebyl proti vydání Ratha k trestnímu stíhání.

Poslance evropského parlamentu Jiřího Havla, který včera zemřel, jsem osobně nepoznal. Byl ovšem v mých očích učebnicovým příkladem socdemokratické, politické klasiky. Na poměry v ČSSD byl nadprůměrným ekonomem, ba až národohospodářem a velice bystrým glosátorem a publicistou. Bohužel, jako příslušník ČSSD nedostával prakticky žádný prostor v českých médiích, včetně tak zvaných veřejnoprávních, u nichž to je dokonce povinností ze zákona. Nebýt internetu, tak bych jeho názory vůbec neznal. Zkusil si na půl roku i funkci ministra v Paroubkově vládě. Jsem přesvědčen, že před kotrmelci v ČR doslova utekl do Evropského parlamentu, jako někteří jiní, kupříkladu Ransdorf. I v EP představoval tradiční názory sociálního demokrata. Je to pro ČSSD poměrně znatelná ztráta, leč pro levici v ČR ani v Evropě prakticky žádná. Měl ovšem ještě nejméně dvacet let politického života před sebou. Našlápnuto měl totiž už správným směrem, takže se dalo i přepokládat, že by mohl nakonec být pro levici významným představitelem. Předpoklady k tomu měl, i když nebyl ani vzdáleně socialistou, jako kupříkladu Paroubek. Ovšem takové jako on mohl k socialismu přivést neustále bezohlednější neoliberální totalitarismus, jehož byl už v poslední době kategorickým a nesmlouvavým odpůrcem.

V Británii mají nebývalý skandál. Barclays Bank protizákonně manipulovala se základní úrokovou mírou tak, aby z toho měla finanční prospěch. Když se věc provalila, ihned rezignoval předseda správní rady a veřejným míněním byl k odstoupení za pár dnů donucen i generální ředitel. Samozřejmě, že neznám zákony Británie, abych mohl posoudit skutečnou hloubku „zločinného“ postupu banky, a ani mne to nezajímá. Na mediální zprávě mne upoutalo úplně něco jiného. Veřejným míněním vyštvaný ředitel, Bob Diamond, měl od roku 2006 do současnosti celkový příjem kolem sto milionů liber, bratru asi tři miliardy korun českých. Je to za rok půl miliardy, tedy dvakrát tolik, než měl Roman coby generální ředitel ČEZu v jednom svém „veleúspěšném“ roce. Jak se zdá, s nástupem celosvětové realizace neoliberální ideologie, ztrácí TOP manažeři ve své nenažranosti už veškerý ostych a nejen pouze smysl pro uměřenost. V šedesátých letech minulého století došlo v USA k jevu, který sociologové později označili za manažerskou revoluci. Podle mého soudu tato vrstva, představující špičku tak zvané obslužné elity, dosahuje svého zenitu. V dobách globální, už nejen finanční, ale i hospodářsko-sociální krize, pomalu, leč jistě na sebe stahuje hněv většiny obyvatelstva. Skuteční vládci globálních financí je proto veřejnosti rádi předhodí k likvidaci, aby si tak i nadále udrželi své zisky, které jsou i oproti příjmům TOP manažerů naprosto nepředstavitelně obrovské.

Je tomu asi rok, co jsem ve svém blogu uvedl několik pokračování série textů o demográzlii. Nikdy jsem z nich nic nezveřejnil jiným způsobem, protože takto pojmenovat politický systém označovaný za lidovládu, se mi zdálo být až příliš dehonostující a pejorativní. Přesto dneska tvrdím, že v naší zemi skutečně zastupitelská demokracie degenerovala na demográzlii. Začalo to už Havlovým zapojením materiálů StB do prvního svého zvolení za prezidenta, pokračovalo celou šokovou terapií hospodářství, prosazenou revoluční diktaturou kluasiánů. A je nyní završováno protilidovými asociálními „zákony“ padoušské Nečasovy vlády. Od poloviny minulého týdne jsou média zahlcena dalším kolem vládního spektáklu, tentokrát s konkrétním názvem „překotné odvolání ministra spravedlnosti“. Souhlasím se všemi názory, které tento čin kriticky komentují. Udivuje mne tedy nebývalá rychlost akce, dokonce v provedení prezidentově až nepříčetná. Vidím v odvolání boj o mocenské pozice v ODS. Vnímám ho především jako reakci na přílišnou samostatnost ministrova rozhodování o jmenování státních zastupitelů. V neposlední řadě souhlasím s tím, že Pospíšil posiloval orgány činné v trestním řízení v „nepatřičné“ době, tedy když policie začala sahat až na nejvyšší politické papaláše, samozřejmě vládně koaliční. Ovšem všechny tyto mediální protesty, zveřejňované od opozice přes komentátory po občanské iniciativy, by v mých očích nebyly důvodem, proč bych o naší parlamentní demokracii prohlašoval, že jde o demográzlii. Tvrdím však, že média jako vždy veřejnost svádí na scestí, aby se v kauze zapomnělo na hlavní jevy, které z demokracie tu demográzlii dělají. Nečas veřejnosti předhazuje Pospíšila a potažmo i sebe, v zoufalé snaze zakrýt rouškou zapomnění podrobnosti v kauze Parkanové. V ní totiž došlo ke kolosálním odhalením ještě dříve, než začalo vyšetřování. Veřejnost se od mocipánů v prvé řadě dověděla, že vojenské výdaje jsou opředeny tajemstvími natolik, že nikdo z vládců nedovede posoudit jejich reálnou výši. Ještě horší pak je, že vláda se fakticky přiznává k tomu, že rozhoduje ve sboru a proto se nikdo necítí jmenovitě odpovědný za rozhodnutí, předkládaná odborníky. Tato dvě doznání fakticky veřejnosti sdělují, že občany zvolení správci věcí veřejných nejsou ve skutečnosti lidmi s pocitem odpovědnosti. Kritiku svého chování považují navíc dokonce za kriminalizaci svých funkcí a celého rozhodovacího politického procesu. Demográzlií není tedy nějaké odvolání ministra ve chvíli, kdy se zdá, že nastoupil cestu poctivějšího napravování korupčního systému, protože to jsou pouhé spekulace. Leč postoje nejvyšších ústavních činitelů ke kritice svého neodpovědného hospodaření ve vládním provedení, je podle mne demográzlií bez jakýchkoliv spekulací.

O církevních restitucích jsem 25.6.2012 pro Britské Listy napsal text, jehož základní teze jsem publikoval už v roce 1990 a pak ještě asi dvakrát. Nezajímal mne nikdy právní stav věci, protože za dlouhou dobu existence římskokatolické církve se právní normy o vlastnictví a majetku mnohokrát zásadně změnily, takže jakési „právo“ na navrácení majetku je vhodné pouze pro nikdy nekončící diskuse „zasvěcených“ právníků, které, kdyby se platily, tak se veškerý majetek církví „prosoudí“. Zajímal mne vždycky jen politicko-filosofický rozměr restitucí. Z debat na internetu jsem si v posledních dnech zjistil, že samotní věřící nejsou všichni příliš nadšeni z návrhu restitucí, které chce realizovat nejasociálnější vláda v moderních dějinách naší země. Mají v zásadě čtyři výtky. Restituce jsou velké a v současné tíživé situaci země dokonce nevhodné. Majetek církve zkorumpuje. Z velké části bude rozkraden. A za čtvrté ještě prohloubí antipatie, až odpor k církvím. Poslední z vyjmenovaných důvodů mne přivedl ke spekulaci. Už je to dávno, co Ransdorf pronesl jeden ze svých silných bonmotů, když tvrdil: „Bývalí komunisté jsou ve všech jiných stranách ve větším počtu, než v KSČM“. Takže současné, významně protilidové, církevní restituce realizují převlékači kabátů KSČ a stran tehdejší Národní fronty, kteří nyní tahají za nitky v našich polistopadových pravicových stranách. Pokračují tak totiž ve svém „třídním boji“ proti Vatikánu a jeho církvi se světovládnými ambicemi. Kdyby byla římskokatolická církev alespoň trochu chytrá – a to už nemluvím o její moudrosti a dokonce svatosti -, tak by sama se současnou formou restitucí absolutně nesouhlasila. Oni by jí to ale měli především sdělit její věřící.

Sověti v dobách studené války o státech Západu nemluvili jinak než o válečných štváčích. Jakmile se Sovětský svaz rozpadl, Západ se kvalitativně změnil. Z válečného štváčství se transformoval ve válečného zločince, provokujícího celosvětový konflikt. Vůdčí silou v něm jsou Spojené státy Americké a ideovým hegemonem Izrael. Oba tito globální padouši mají při každém jednotlivém válečném dobrodružství eminentní zájem na tom, aby nezůstali osamoceni. Zatím se jim vždycky podařilo zlákat dost stupidních vlád, které se k jejich válečným zločinům připojují, takže je udržována šance na vznik celosvětového konfliktu. Stačí, aby se proti této mezinárodní kamarile postavila silnější moc, třeba Rusko s Íránem a Čínou. Zatímco do Afghánistánu a Iráku šly USA v první línii, v Libyi už jakoby vůbec nebyly přítomné a nyní v případu Sýrie dokonce obviňují OSN z kolosálního selhání“. V Sýrii se totiž v posledním týdnu začaly dít věci. Britské „speciální“ jednotky vstoupily do země a postoupily prý do hloubky deseti kilometrů. Turecko provedlo test, který může být považován jednak za průzkum bojem, ale i za provokaci. Dvě jeho „průzkumná“ letadla prý byla v mezinárodním vzdušném prostoru ostřelována a jedno při tom sestřeleno. Británie na to reagovala slovy jednoho vládního činitele, který prohlásil, že Sýrie bude potrestána. Jak se vidět, Obama se nevzdal věčného snu USA na globální hegemonii a Netanjahu zase snu p Velkém Izraeli. Čím více upadá jejich skutečný vliv, tím jsou intenzivnější jejich válečné operace a tedy i větší válečná zločinnost.

Přičinlivá loutka globálních hráčů nazvaná Obama, musela 19. června veřejně prohlásit, že se jí nepodařilo získat podporu Ruska a Číny pro záměr svrhnout Bašára Asáda. Veřejnost se tak dověděla minimálně dvě skutečnosti. Že Spojené státy severoamerické už hrají nějakou roli v současných nepokojích v Sýrii. Jinak by neměly zájem odstranit jednu stranu konfliktu. Obama tím za další nechtěně popřel výpotek domácí ekonomickou situací deptaného britského premiéra, který v Mexiku povolil uzdu tvořivosti a vydával za fakt své přání tvrzením, že Putin už nepodporuje vládu současné Sýrie. V Sýrii samozřejmě nejde o Asáda, nadtož o „libyjskou“ pohádku šířenou z OSN, že v zemi vláda vraždí bezbranné civilisty. A už vůbec ne o strach Netanjahua  ze Syrských chemických zbraní a raket, které mohou zasáhnout kterékoliv místo v Izraeli. Úsilí USA je pozůstatkem zkostnatělé snahy amerických světovládných psychopatů v prosazování své představy ovládnutí Blízkého Východu. Obama před volbami cítí, že musí nějak dokázat svou rozhodnost v mezinárodních vazbách. Do problému v Sýrii se mu nějak nepovedlo zaangažovat žádného zběsilce z Evropy, jako byl Blair v případě Iráku, či Sarkozy v kauze Libye. Tak sázel na své soupeře o globální hegemonii. Odpověď přišla poměrně rychle. Čína, Rusko, Sýrie a Írán oznámili, že na počátek července plánují společné manévry, které mají být největšími v dějinách regionu. Velcí globální hráči tak dávají světu na vědomí, že mimo jiné nehodlají dopustit novou Libyi.

Když Obama nastoupil na trůn největší vojenské mašinerie světa, napsal jsem o něm, že je to nejlépe placený manekýn, který bude poslušnější loutkou skutečných globálních vládců, než byli všichni jeho předchůdci. Mýlil jsem se, on je nejen loutkou plnící slepě jejich rozkazy, ale umí navíc myslet jako oni, takže plní i jejich nevyslovená přání. Mimo jiné má svou vlastní „Knihu mrtvých“, přesněji budoucích mrtvých, tedy lidí, které svým rozkazem odsoudil k popravě. Jako vrchní velitel USArmy a všech ostatních bezpečnostních složek včetně zpravodajských, osobně rozhoduje o popravách s pomocí bezpilotních letadel. Z hlediska mezinárodního práva jde o jednoznačný zločin. Válka s terorismem, kterou vyhlásil Bush mladší, není skutečnou válkou podle mezinárodních konvencí, je proto nepřípustné, aby lidé byli zabíjeni pro pouhé podezření z čehokoliv, tedy i terorismu. Navíc je prokázáno, že bezpilotní letadla jsou na svůj cíl naváděna GPS zařízením, které do cílů dávají místní „spolupracovníci“ CIA. Jelikož Amíci za tuto činnost velice dobře platí, na místní poměry fakticky až celoroční příjem, je víc jak jisté, že velká část takových cílů jsou osobní nepřátelé spolupracovníků a mnohdy naprosto nevinní lidé, protože spolupracovník má strach přijít do styku s opravdovými teroristy. Takže Obama zabíjí nevinné lidi a nemůže tvrdit, že o tom neví. Nejhorší na tom je, že se zarputilostí každého zločince neustále světovou veřejnost ohlupuje svými plky o úspěšném boji s Al-Kaidou, Talibánem a jinými teroristy.