V Británii mají nebývalý skandál. Barclays Bank protizákonně manipulovala se základní úrokovou mírou tak, aby z toho měla finanční prospěch. Když se věc provalila, ihned rezignoval předseda správní rady a veřejným míněním byl k odstoupení za pár dnů donucen i generální ředitel. Samozřejmě, že neznám zákony Británie, abych mohl posoudit skutečnou hloubku „zločinného“ postupu banky, a ani mne to nezajímá. Na mediální zprávě mne upoutalo úplně něco jiného. Veřejným míněním vyštvaný ředitel, Bob Diamond, měl od roku 2006 do současnosti celkový příjem kolem sto milionů liber, bratru asi tři miliardy korun českých. Je to za rok půl miliardy, tedy dvakrát tolik, než měl Roman coby generální ředitel ČEZu v jednom svém „veleúspěšném“ roce. Jak se zdá, s nástupem celosvětové realizace neoliberální ideologie, ztrácí TOP manažeři ve své nenažranosti už veškerý ostych a nejen pouze smysl pro uměřenost. V šedesátých letech minulého století došlo v USA k jevu, který sociologové později označili za manažerskou revoluci. Podle mého soudu tato vrstva, představující špičku tak zvané obslužné elity, dosahuje svého zenitu. V dobách globální, už nejen finanční, ale i hospodářsko-sociální krize, pomalu, leč jistě na sebe stahuje hněv většiny obyvatelstva. Skuteční vládci globálních financí je proto veřejnosti rádi předhodí k likvidaci, aby si tak i nadále udrželi své zisky, které jsou i oproti příjmům TOP manažerů naprosto nepředstavitelně obrovské.