O církevních restitucích jsem 25.6.2012 pro Britské Listy napsal text, jehož základní teze jsem publikoval už v roce 1990 a pak ještě asi dvakrát. Nezajímal mne nikdy právní stav věci, protože za dlouhou dobu existence římskokatolické církve se právní normy o vlastnictví a majetku mnohokrát zásadně změnily, takže jakési „právo“ na navrácení majetku je vhodné pouze pro nikdy nekončící diskuse „zasvěcených“ právníků, které, kdyby se platily, tak se veškerý majetek církví „prosoudí“. Zajímal mne vždycky jen politicko-filosofický rozměr restitucí. Z debat na internetu jsem si v posledních dnech zjistil, že samotní věřící nejsou všichni příliš nadšeni z návrhu restitucí, které chce realizovat nejasociálnější vláda v moderních dějinách naší země. Mají v zásadě čtyři výtky. Restituce jsou velké a v současné tíživé situaci země dokonce nevhodné. Majetek církve zkorumpuje. Z velké části bude rozkraden. A za čtvrté ještě prohloubí antipatie, až odpor k církvím. Poslední z vyjmenovaných důvodů mne přivedl ke spekulaci. Už je to dávno, co Ransdorf pronesl jeden ze svých silných bonmotů, když tvrdil: „Bývalí komunisté jsou ve všech jiných stranách ve větším počtu, než v KSČM“. Takže současné, významně protilidové, církevní restituce realizují převlékači kabátů KSČ a stran tehdejší Národní fronty, kteří nyní tahají za nitky v našich polistopadových pravicových stranách. Pokračují tak totiž ve svém „třídním boji“ proti Vatikánu a jeho církvi se světovládnými ambicemi. Kdyby byla římskokatolická církev alespoň trochu chytrá – a to už nemluvím o její moudrosti a dokonce svatosti -, tak by sama se současnou formou restitucí absolutně nesouhlasila. Oni by jí to ale měli především sdělit její věřící.