Je tomu asi rok, co jsem ve svém blogu uvedl několik pokračování série textů o demográzlii. Nikdy jsem z nich nic nezveřejnil jiným způsobem, protože takto pojmenovat politický systém označovaný za lidovládu, se mi zdálo být až příliš dehonostující a pejorativní. Přesto dneska tvrdím, že v naší zemi skutečně zastupitelská demokracie degenerovala na demográzlii. Začalo to už Havlovým zapojením materiálů StB do prvního svého zvolení za prezidenta, pokračovalo celou šokovou terapií hospodářství, prosazenou revoluční diktaturou kluasiánů. A je nyní završováno protilidovými asociálními „zákony“ padoušské Nečasovy vlády. Od poloviny minulého týdne jsou média zahlcena dalším kolem vládního spektáklu, tentokrát s konkrétním názvem „překotné odvolání ministra spravedlnosti“. Souhlasím se všemi názory, které tento čin kriticky komentují. Udivuje mne tedy nebývalá rychlost akce, dokonce v provedení prezidentově až nepříčetná. Vidím v odvolání boj o mocenské pozice v ODS. Vnímám ho především jako reakci na přílišnou samostatnost ministrova rozhodování o jmenování státních zastupitelů. V neposlední řadě souhlasím s tím, že Pospíšil posiloval orgány činné v trestním řízení v „nepatřičné“ době, tedy když policie začala sahat až na nejvyšší politické papaláše, samozřejmě vládně koaliční. Ovšem všechny tyto mediální protesty, zveřejňované od opozice přes komentátory po občanské iniciativy, by v mých očích nebyly důvodem, proč bych o naší parlamentní demokracii prohlašoval, že jde o demográzlii. Tvrdím však, že média jako vždy veřejnost svádí na scestí, aby se v kauze zapomnělo na hlavní jevy, které z demokracie tu demográzlii dělají. Nečas veřejnosti předhazuje Pospíšila a potažmo i sebe, v zoufalé snaze zakrýt rouškou zapomnění podrobnosti v kauze Parkanové. V ní totiž došlo ke kolosálním odhalením ještě dříve, než začalo vyšetřování. Veřejnost se od mocipánů v prvé řadě dověděla, že vojenské výdaje jsou opředeny tajemstvími natolik, že nikdo z vládců nedovede posoudit jejich reálnou výši. Ještě horší pak je, že vláda se fakticky přiznává k tomu, že rozhoduje ve sboru a proto se nikdo necítí jmenovitě odpovědný za rozhodnutí, předkládaná odborníky. Tato dvě doznání fakticky veřejnosti sdělují, že občany zvolení správci věcí veřejných nejsou ve skutečnosti lidmi s pocitem odpovědnosti. Kritiku svého chování považují navíc dokonce za kriminalizaci svých funkcí a celého rozhodovacího politického procesu. Demográzlií není tedy nějaké odvolání ministra ve chvíli, kdy se zdá, že nastoupil cestu poctivějšího napravování korupčního systému, protože to jsou pouhé spekulace. Leč postoje nejvyšších ústavních činitelů ke kritice svého neodpovědného hospodaření ve vládním provedení, je podle mne demográzlií bez jakýchkoliv spekulací.