Z osobní zkušenosti vím, že ve skupinách disidentů předlistopadového režimu nebylo viditelných zastánců likvidace socialismu. Dokonce ani na Západě mezi českými emigranty všech generací, takových přesvědčených likvidátorů komunismu všeho druhu nebyla většina. Tigrid se svou fanatickou nenávistí byl pouze příliš viditelnou vlajkovou lodí této emigrantské minority. Po roce 1968 si ale ani on nepřipouštěl, že se dožije převratu, jenž zničí moc jím a jeho podobným, nenáviděné KSČ. Vůdčí postavy Charty 77 se ani dneska nechlubí, že požadovali pád socialismu. Ti připosránkové mezi úplně strachem posranými pouze žádali, aby komunističtí vládci dodržovali alespoň to, co s velkým mediálním humbukem podepsali v rámci tak zvaného Helsinského protokolu. Bojovou korouhví disidentů od liberálů, přes věřící, po reformní komunisty byla lidská práva. Když ale o nich disidenti mluvili, stále více bylo jasné, že v jejich pojetí nejde o širokou paletu lidských práv, ale pouze o úzký soubor občanských svobod. Ve své představě si při tom vůbec nepřipouštěli, že mimoděk předpokládají zachování tehdejší sociálně konkrétní situace zaměstnanosti, bydlení, vzdělání, či zdravotní péče. Nevzali na vědomí, že za nadvlády KSČ všichni lidé sice měli kde bydlet, ale museli bydlet, nejenže měli práci, ale museli být zaměstnáni, aby se uživili. Měli nejen vzdělání zdarma, ale museli chodit do školy, měli zdravotní péči zdarma, ale museli se na ni pojistit a museli podstupovat preventivní a jiné prohlídky, na které byli nekompromisně svým lékařem pozváni. Jinými slovy základní lidská práva byla zajišťována státním donucováním. Stát byl, je a vždycky bude ve všech politických režimech institucí donucovací. Je jenom otázkou, k čemu své občany fakticky nutí. Politická zvrácenost disidentů spočívala v tom, že odbourávali donucovací funkci státu v dodržování lidských práv a jeho násilné funkce naivně nahradili soustavou občanských svobod. Ve svém liberálním pomatení nastolovali v teorii faktickou diktaturu svobody, nebojím se říct, že až totalitní diktaturu svobody, kterou po převratu v roce 1989 realizovali postupným zrušením donucovacích funkcí státu při zajišťování lidských práv. Vznikl tak stát nejen bezzubý, ale prakticky ve svém důsledku nakonec nedodržující ani lidská práva, ani občanské svobody. Polistopadoví mocní vrátili tak politický systém o dvě století zpět, do doby před vznikem dělnického hnutí, které si za nesmírných obětí prosadilo státní donucení v oblasti dodržování lidských práv. Lapidárně řečeno, stát musí zajistit lidem existenci, aby si přišli k volbám zvolit své donucovače. Bez reálného zajištění lidských práv, tedy především práva na slušnou existenci každého obyvatele, nejsou občanské svobody od svobody slova po svobodu participace, ani tou pověstnou klausovskou třešničkou na dortu, ale sprostě výsměšným pošklebkem mocných vůči zbytku společnosti. Je naprosto nepřípustné, aby zdravá, slušná a odpovědná společnost organizovaná v právním státě, trpěla bezdomovectví, nezaměstnanost, analfabetismus a léčení šamany. A právě tam nás, podle mého soudu, před čtvrt stoletím zavlekla vzpoura nevědomých.

Klaus nedávno prohlásil o Havlovi, že, cituji: „…ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl“. Konec citace. Jako vždy, i tentokrát se zuřiví Klausofilové a ještě zuřivější Havlofilové z pražské kavárny na mediální scéně utkali v bezohledné a především trapné slovní bitce, v níž jako již tolikrát, naprostá většina z jejích příslušníků ztratila glanc, jak by řekl Werich. Mimo to, že jsem působil v centru dění té doby, osobně jsem se setkal a především mohl přímo sledovat činnost obou kohoutů na bezvýznamném dvorku světa. Od počátku jsem viděl, že se oba považují a stále ten žijící považuje, za geniální tvůrce dějin. Havla jsem zprostředkovaně znal již v dobách disentu a z vlastní zkušenosti vím, že i když byl antikomunistou, nikdy jako odpůrce režimu nepomýšlel na konec „socialismu“. Vždycky jen a jenom žádal, aby mocní z KSČ dodržovali lidská práva a umožnili občanům větší podíl na mocenském rozhodování. Nebyl nejen nikdy politikem, ale ani ideově vyhraněným liberálem či konzervativcem, nadtož třeba sociáldemokratem. Byl to pouze do sebe zahleděný, pyšný intelektuál, který čím dál více propadal mystické představě, že celý kosmos ovládá jakási vyšší mravní entita, která naplňuje i jeho svědomí, které se tak stává samým svědomím lidstva. První měsíce po 17. listopadu se choval jako chaot. Vůbec nevěděl, kam by společnost měla směřovat. Příznačný byl v tom směru jeho televizní projev, jímž se on, pro naprostou většinu občanů neznámý člověk, představoval veřejnosti jako prezidentský kandidát. Odmítal v něm zrušení socialismu, tvrdil, že nebude nezaměstnanost, ani kapitalismus. Pokud to tehdy myslel pravdivě, pak byl politický blázen. Pokud už tehdy promyšleně lhal, tak byl vlastizrádcem a po zvolení prezidentem se dokonce dopouštěl velezrady. Vždyť přece ve svém prezidentském slibu se zavazoval „chránit socialismus“. Klaus naopak od samého počátku věděl, jak chce zemi změnit a nepochybně i to, čeho chce při tom soukromě dosáhnout. Pokud by zdroje USA odtajnily zápis o Klausově návštěvě velvyslanectví USA v prvních polistopadových týdnech, tak by se pak prokázalo, že byl také vlastizrádcem. Svou pozdější činností, především v čele vlády, se pak stal jednoznačně kmotrem všech mafií v této zemi, čili nejtěžším zločincem snad celé její historie. Jako prezident nejenže nic na této situaci nezměnil, ale pověstnou amnestií pak definitivně dokonal velezradou svou původní vlastizradu. V právně slušných zemích by tedy dva hlavní pretendenti začátků éry, která již trvá čtvrt století, byli již na doživotí ve vězení a v těch jenom trochu rozumnějších, dokonce popraveni.

Dnešní text jsem měl nachystán na včerejší datum, ale nakonec jsem včera dal přednost replice k Obamovi. Dneska teda připomínám, že včera uplynulo přesně sto let, co skončila První světová válka. Mne ale irituje, že nejméně půl roku se, v „evropské politické kavárně“ už dosti otevřeně, až neomaleně, hovoří o třetí světové válce. Nemohu si při tom všem nevzpomenout, co mi před dvaceti pěti lety řekl jeden moudrý starý muž zkušený v realistickém, politickém myšlení, ba i politické praxi. Řekl tehdy doslova, cituji: „Nikdo z hlavních aktérů si v euforii současnosti nepřipouští, že otevírá bránu do pekla nové světové války“, konec citace. Já k tomu jenom přidávám, že především u nás si tehdejší hlavní aktéři nepřipouštěli dokonce ani pád socialismu, nadtož celosvětový válečný požár.

Nechci zde vzpomínat na soubor lživých prohlášení českého apoštola „pravdy a lásky, z dob prvního půl roku po listopadu 1989. Každý si je lehce najde na netu, protože Havlovi úhlavní nepřátelé je shrnuli a mnohokrát s chutí publikovali. Zatím co v Polsku vznikl živelně široký odpor proti sovětskému režimu, u nás partička disidentů byla spíše experimentem západních rozvědek v geopolitickém prostoru, o nějž fakticky nikdy nikdo neměl vážnější zájem, takže v něm již proto byl mnohokrát v moderních dějinách vyzkoušen nejeden geopolitický experiment, jako „průzkum bojem“. Proto se chci dneska pokusit charakterizovat, jakou vlastně loutku si tehdejší světapáni vybrali pro ČSSR, aby v ní měli později možný symbol, či snad dokonce opravdovou hlavní personu kolosálních změn, když se jejich experiment povede. Světoví mocenští loutkoherci věděli, že Havel je celoživotním hercem, dramatikem i režisérem jediné absurdní hry s názvem „Autobiografie“. Věděli, nebo mohli oprávněně předpokládat, že díky svému původu a obrovské ztrátě rodinného majetku za moci KSČ je v něm skryta nepřekonatelná antikomunistická nenávist. Věděli rovněž, že jeho ctižádost vysoko převyšuje jeho schopnosti a konečně to hlavní, že je schopným „buditelem“ emocí davů, potřebných k jejich manipulaci a při tom spolehlivým lokajem nejvyššího panstva. Ve svém pozdějším vývoji událostí konce studené války to všechno potvrdil. Ačkoliv byl nesporně hlavní postavou převratu ve své zemi, nikdy v ní nerozhodoval o ničem jiném, než o osobách na přední funkce, aby všechna zásadní rozhodnutí dělaly ony, ovšem naprosto bez jeho vlivu. Havel sám začínal svou profesionální politickou dráhu hned ve funkci nejvyšší a vystupoval v ní jako přesvědčený pacifista. Žádal po světapánech zrušení vojenských paktů, prosadil okamžitý odchod sovětské armády z našeho území, zrušil zbrojařské fabriky na těžké zbraně a ve svých projevech před představiteli prestižních politických institucí se prezentoval jako anděl plurality, všeobecné tolerance a světového míru. Krásné to „dívadlo“ pro prostý lid. Věren absurdnosti celého svého života pak jako stařičký politik nakonec skončil v roli apoštola „humanitárního bombardování“, jakési to předzvěsti oné, stále více dneska světu hrozící, třetí světové války.

Jako z udělání, popularizující politolog Pehe, věnoval dneska svůj pravidelný komentář Obamovi. Nehodlám s jeho názory polemizovat, nadtož je kritizovat, neboť už dávno platí, že politické komentáře jsou myšlenkovými konstrukcemi nad střípky pečlivě vybraných konkrétních faktů a událostí, zpracovaných pak podle celoživotního přesvědčení autora. Mé vlastní komentáře, i když se nepovažuji za politologa, ani komentátora, už skoro půl století nazývám „Nehorázné názory“. Je to proto, že byly psány prakticky vždy záměrně proti převažující mediální produkci. Na Peheho dnešním výtvoru mi ale vadí – a to velice zásadně – jeho titulek, cituji: „Pravda o Obamovi“. Pehe v něm propadá pýše, že je to právě on, kdo je, alespoň ve věci Obama, nositelem pravdy, nebo alespoň jejím objevitelem. Při tom je bohužel pouhým konstruktérem zdánlivé pravdy. Pehe se totiž za popřevratovou dobu zapsal do povědomí veřejnosti a získal i určitou neformální autoritu, především jako pracovník Havlovy prezidentské kanceláře. Tehdy se mu, díky informačně všemocné televizi, podařilo vniknout do myslí velké spoustě obyvatel naší země, v níž se tak stal intelektuální celebritou. Pokud takoví lidé propadnou sebepyšnému přesvědčení, že dovedou chápat dění kolem sebe daleko víc a lépe než ostatní, stávají se nebezpečnými manipulátory. Dnešní jeho text vnímám proto, jako jakýsi autoritářský diktát, jak máme vnímat Obamu. Pehe se dokonce nezdráhá předpovídat, jak bude rozumný svět tohoto prezidenta hodnotit za desítky let. Přesněji už nyní vnucuje veřejnosti návrh takového hodnocení. Lidé tohoto ražení jsou podle mne pro lidstvo nejnebezpečnější. Ačkoliv dějiny vůbec netvoří, tak jevy a události definují dávno před tím, než se dějinami stávají. Jsou to obvykle oni, poměrně ve společnosti etablovaní intelektuálové, kdo svádí tok myšlení veřejnosti na předem jimi vykonstruovanou trasu, aby línější jedinci, čili čistí konzumenti informací, se už nestarali o hlubší poznání skutečnosti. Každý, kdo má zájem, najde Peheho text na webu http://www.novinky.cz/komentare/353102-komentar-pravda-o-obamovi-jiri-pehe.html

Nedávné poslanecké volby v USA pohrála prezidentská strana doslova katastrofálně. Konkrétně vyjádřeno, jde o největší debakl demokratů od druhé světové války. Obama už doteď měl svázané ruce, jelikož jednu poslaneckou komoru ovládali republikáni. Nyní budou proti němu obě dvě, takže do budoucna může být v domácí politice pouze statistou, a v zahraniční politice… tam je stejně od samého počátku pouhou loutkou v rukou skutečných vládců „urbi et orbi“ a jejich výkonné tajné služby CIA, jako už Obamova, cituji: „matka, otčím a prarodiče ze strany matky“, konec citace. Obamova opozice navíc vzrůstá i v jeho straně. Především proto, aby si její přední představitelé, před veřejným míněním, zlepšili svou pozici pro budoucí prezidentské volby, jež se kvapem blíží. Levice, ta v americkém chápání, kritizuje Obamu především proto, že nesplnil prakticky nic, co velkohubě sliboval už před prvními volbami pod hlavním heslem: „Budu nositelem změn“. Americky se prezentující pravice jej kritizuje naopak zato, že jeho politika jak vnitřní, tak vnější je chaotická, a ta mezinárodní na jedné straně málo rozhodná a při tom navíc krvavější, než Bushova. Především pak ve vývozu „barevných revolucí“, organizovaných CIA, které jsou v případech Libye, Sýrie a v poslední době pak Ukrajiny příliš krvavé, ale také nákladné a hlavně v konečném výsledku neefektivní. Brzy po rozpadu SSSR vznikla v USA nová světovládná doktrína, která dostala později žurnalistické označení Wolfowitzova doktrína. Její hlavní teze spočívá v politice, považující jakoukoliv mocnost dostatečně silnou na to, aby byla nezávislou na vlivu Washingtonu, za „nepřátelskou“. Mimo jiné se v ní konkrétně uvádí, cituji: „Našim prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu stejného řádu, jakou dříve představoval Sovětský svaz…strategie vyžaduje…, abychom usilovali o to zabránit jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, za konsolidované kontroly, postačovaly na vytvoření globální mocnosti.“ Konec citace. Wolfowitzova doktrína je konzistentní s neokonzervativní, čti nejagresivnější ideologií pravicových politiků USA, země „nepostradatelné“ a „výjimečné“, tedy oprávněné ke světovládě. K ní se Obama za své prezidentství výslovně několikrát přihlásil. Ve snaze smazat v tom punktu rozdíl mezi republikány a demokraty tak dneska nenechává svět na pochybách, jakou vlastně politiku na mezinárodní scéně bude po zbytek svého „panování“ provádět, než se stane nevýznamným černouškem. Závěrem lze říci, že na domácí scéně už nikterak nepomůže většině obyvatel, z nichž 70 milionů žije v nedostatku a na globální scéně je ne nejlepší cestě stát se prvním nositelem Nobelovy ceny Za mír, který má šanci, že bude jednou souzen jako válečný zločinec. Dokonce už i jenom za dosavadní činnost zpravodajských služeb USA, které zorganizovaly naprostou většinu vládních turbulencí v různých zemích světa, by si to zasluhoval. Kdo se chce o oněch aktivitách dovědět víc, má kupříkladu možnost přečíst si text Wayne Madsena na webu http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/wayne-madsen-obama-se-pripravuje-rozbit-brics/ .

Největším rozdílem stavu politického prostoru dnes a před čtvrt stoletím, je bezesporu celková atmosféra ve společnosti. Kdysi superjednotné nadšení prakticky všech, od řadových členů KSČ, přes všemi barvami se kryjící antikomunisty, až po zakuklené můry vytouženého návratu k bezohlednému bohatnutí. I takoví už tehdy totiž byli mezi námi. Všichni při tom společně pěli jen jednu ódu několika chytlavých hesel od nejsme jako oni, přes kdo neskáče není s námi, až po zvonění klíčů. Dneska je politický prostor naopak až děsivě rozdělen na mnohočetné, vždy černobíle nesmiřitelné skupiny. Nejhorší je, že nemají ideologický rozměr, ale jsou vyprodukovány mediálními manipulacemi s emocemi davů, což je jeden ze základních rysů fašismu. Média rozdělila současnou českou společnost na zuřivé Schwarzenbergovce nenávidící Zemana a na druhé straně na Zemanovce z hloubi duše opovrhující pražskou kavárnou, čti posthavlisty. Stejná sdělovadla roznítila ještě nesmiřitelnější nenávist mezi příznivci Mejdanu, čti ozbrojeného protivládního puče v Kyjevě versus obdivovateli Putina. Média činí vše nutné k permanentnímu udržování nejen nepřátelství, ale posttřídní nenávisti mezi bohatými a chudými, mezi obslužnou elitou oligarchické nadvlády a sebeuvědomujícími se hnutími odporu vůči současným trendům globalismu. Doslova katastroficky se rozvírají nůžky nejen mezi vlastníky superbohatství alidmi žijícími z ruky do úst, ale i euroskeptiky a na druhé straně zastánce sjednocující se Evropy. Nebude už dále pokračovat, protože i tento koktejl všemožných nenávistí docela stačí, aby při vhodném řízení zkušenými organizátory „masových projevů“ došlo i v naší zemi k “barevné revoluci“, pražskému majdanu, či dokonce k ozbrojenému, protivládnímu puči. Až tak daleko zdegenerovala „pravda a láska“, od počátku motivovaná „lží a nenávistí svých hlasatelů.

Pokud skuteční vládci státu s nejsilnější armádou na Glóbu zásadně nezmění svůj vztah ke světu, připraví s vysokou pravděpodobností své zemi neblahou budoucnost. Nikdy jsem se nesnažil dělat proroka, ale v případě, že USA neopustí svou politiku založenou na pýše z vyhrané studené války, pak nemají před sebou moc dobrou budoucnost. Vypadá to totiž čím dál víc tak, že pokud nezačnou velkou válku, tak hospodářsky zkolabují. A když ji začnou, tak se skoro celý svět konečně proti nim spojí a zničí je mnohem komplexněji. Vždycky jsem to viděl pouze jako zbožné přání většiny lidstva, ovšem čím dál to vnímám jako velice pravděpodobnou budoucnost. Je to už velice dávno, kdy Mao, po rozchodu se Sovětský svazem, vyjádřil geopolitickou budoucnost ČLR v podobenství o čínském spícím tygru. Podle něj je nutné obě tehdejší supemocnosti nechat aby se ve vzájemném boji natolik oslabily, aby pak ČLR do většiny zemí přišla jako nová naděje. Vzpomněl jsem si na jeho slova v posledních dnech, když jsem zaregistroval dvě informace. USA oznámily, že poslední jejich voják opustil Afghánistán. Druhá pak říkala, že nově zvolený prezident Afghánistánu na první svou státní návštěvu jel do ČLR, kde získal obrovské investice do infrastruktury své země.

S neúprosností se blíží den, kdy to všechno před čtvrt stoletím začalo. Je naprosto logické, že se ve všech typech médií doslova vrší různé vzpomínky, komentáře, hodnocení a samozřejmě všemožné ankety. Připomínám jen jednu, která probíhá na webu Parlamentních listů s lakonickou otázkou: „Byla léta 1990 – 2014 pro naši zem úspěšná?“ Dneska ráno na ni odpovědělo již 50 436 čtenářů, z toho 11% slůvkem Ano a 89% pak slůvkem Ne. Jsem si plně vědom toho, že kdyby takovou anketu uspořádaly kupříkladu Lidové Noviny, tak by byl poměr minimálně právě opačný a kdyby se ptali příslušníků „zběsilé pražské kavárny“, pak by asi tak sto padestát procent respondentů tvrdilo, že ANO, ANO, ANO. Přiznám se, že podceňuji všechny názory, srovnávající dobu před a po 17. listopadu 1989. Musím však zdůraznit jedinou věc. Každý Čech, ba dokonce Evropan, kdo hodlá ty dvě etapy dějin hodnotit, by neměl do svého přesvědčení zapomenout zakalkulovat stav mezinárodní bezpečnosti. Tvrdím s plnou odpovědností, že přes fanatickou nenávist u obou stran studené války, doslova šílené zbrojení, apokalyptické hromadění zbraní hromadného ničení, si mohli být obyvatelé starého kontinentu prakticky stoprocentně jisti, že prožijí svůj život bez války. Dneska to s plnou odpovědností Evropě nemůže garantovat naprosto nikdo. Je směšné, když naši pokleslí novináři kupříkladu vypočítávají, o kolik košil více si dneska může u nás člověk koupit za průměrnou mzdu, oproti době nadvlády KSČ. Je ale stejně děsivě hnusné, když při tom tímtéž hlasem štvou Evropu proti Rusku, ba dokonce ČLR. Měli by si podle mého soudu v takové atmosféře už raději koupit jedinou košili – pohřební rubáš. Mír je absolutně nejvyšší potřebou pro život lidí, vedle níž je i ta svoboda, nadtož demokracie a ostatní údajné hodnoty Evropy doslova – po Zemanovsky „NA HOVNO“.

Víru v jednoho boha nepřinesl do celosvětového prostoru judaismus, jak si myslí převážná část křesťanů, pouze ji zpotvořilo. Jsou teologové, kteří za první monoteistické náboženství světa pokládají staroegyptskou náboženskou reformu faraona Achnatona (18tá dynastie), žijícího v polovině 14. století před naším letopočtem, který zavedl kult jednoho boha, boha slunce Atona. Jenže tato reforma prakticky nepřežila svého zakladatele, i když kupříkladu na podobnosti Žalmu 104 a Velkého hymnu na Atona někteří badatelé dokazují jeho vliv na judaismus. Jiní odborníci naopak za první známky monoteismu považují Zoroastrismus, jehož texty po filologických rozborech naznačují, že mohly vzniknout skoro dva tisíce let před naším letopočtem. Leč právě Zoroastrismus, formující svou definitivní podobu, vynesl na světlo světa ďábla, satana, jednoduše ploditele zla. Byl to omyl kodifikátora, či kodifikátorů zmíněného kultu. Jediný bůh, Ahura Mazda, ono nejvyšší dobro, podle nich nemohl být totiž původcem zla, kterého byli svědky všude kolem sebe. „Vynález“ absolutního dobra a absolutního zla se stal velkým omylem kultur, na něž navazuje i ta naše, evropská. Byli si toho vědomi i tvůrci zmíněného náboženství a proto zkonstruovali dualistický svět, kosmos věčného soupeření zpersonifikovaného dobra a zla. Podle nich jediný bůh Ahuru Mazda ve své mysli zplodil dvojčata, dobrého Spenta Mainju a zlého Angra Mainju. Tyto dva nelze od sebe oddělit. Jde o dvě síly, které spolu neustále zápasí po celé dějiny lidstva. Je to pojetí světa známé především z filosofií staré Číny a Orientu vůbec. Judaismus pak toto nebezpečné sémě, protiklad dobra a zla definitivně zmrzačil, když obé povýšil na nesmiřitelné entity. Přidáme-li k tomu, že Židé sami sebe vyhlásili za jediný, natolik bohumilý národ, že si ho Nejvyšší vyvolil, jsme u samého kořene zla v dějinách lidstva. Jediný bůh se jakoby automaticky zvrhl na „našeho jediného boha“, od něhož už byl jen krůček nejenom k nesnášenlivosti, ale k absolutní nesmiřitelnosti. Dovoluji si tvrdit, že největším omylem křesťanství bylo, je a na věky bude, že do svého dogmatu přijalo části židovského náboženství. Především to o děsivém, diktátorském, strašném a mstivém bohu JHVH, které si Židé ani netroufají vyslovit. Křesťané měli zůstat u svých čtyř Evangelií a udrželi by si šanci na spasení světa. Ve skutečnosti v něm po celé dosavadní dějiny ale šíří nesmiřitelné nepřátelství. Raději proto očekávají zánik všeho lidstva s jakýmsi perverzním posledním soudem, místo toho, aby očekávali příchod opravdového spasitele, dávajícího lidstvu reálnou šanci na život v míru.