Na Obamův osobní rozkaz už několik měsíců bombarduje letectvo USArmy bojovníky tak zvaného Islámského státu (IS), jak na území Iráku, tak Sýrie. Minulý týden vyhlásil velitel této operace, že už zabili 850 islámistů a 55 civilních osob. Jak je vidět, udělali Amíci nejméně dva nové technologické průlomy do své válečné mašinerie. Zaprvé dovedou, alespoň s určitou přesností, odlišit každého bojovníka IS od civilisty a za druhé, dokáží spočítat všechny lidi, které svými bombami zabijí. A to všechno nejméně ze zbabělecké výšky pěti kilometrů. Kdo si alespoň trochu dává dohromady střípky událostí kolem Islámského chalífátu, musí dojít k jednoznačnému závěru. Američané si jako vždycky v šeru a tajnosti vyrobí nepřítele, aby ho pak za halasného osvitu pro televizní kamery sloužící co nejširší veřejností celého světa, s velkým propagandistickým humbukem ničili. Jediní, kdo z toho všeho mají radost, jsou vlastníci zbrojařských firem a pak také trochu skladníci zbraní, kteří staré posílají k použití, a do svých spižíren ukládají nové, čti modernější – tedy dražší. Svět už onu taktiku USA dávno zná. Vždyť ještě nezapomněl jak se stařecky pyšný a prostořeký Brzezinski už před dvaceti lety před celým světem holedbal, jak se zasloužil o rozpad SSSR, když vyprovokoval Brežněvovo politbyro, aby vojensky napadlo Afghánistán. Netajil rovněž, že se za peníze USA následně mohutně vyzbrojovali, cvičili a i jinak všemožně podporovali všichni, kdo se zapojovali do bojů proti sovětské armádě. „Kolaterálním“ výsledkem oné antikomunistické politiky byl pak vznik Talibánu, Al-Kaidy a údajné ikony všeho islamistického terorismu, Usáma bin Ládina, čímž už se zavilý polský komunisto-rusobijec nějak zapomněl pochlubit. Celá globální vesnice už více jak půl století může sledovat, že vlády USA, ať už mají v čele demokrata, či republikána, vždycky bezvýhradně podporují jakoukoliv agresivní politiku Izraele. Tím si bezpečně „vyprodukovaly“ nejméně čtyřech generacích dostatek nenávistných muslimů. Po pádu SSSR Amíci své dílo křesťansky motivovaného antimuslimství podstatně zintenzivnili. Dvě války v Iráku, navíc druhá s absolutně vylhaným motivem, nekonečná válka v Afghánistánu údajně proti Talibánu, který tam ale přesto pořád existuje jako součást faktické moci, rozvrácení Libye, podpora povstalců v Sýrii a v poslední době již zmíněné bombardování bojovníků Islámského chalífátu, to všechno jsou jednoznačné projevy Amerického antiislámství, jakési obdoby raněstředověkého křižáckého tažení bílého křesťanského muže proti Alláhovi, islámu a muslimům. Vzhledem k tomu, že se dneska už zase celý svět dozvídá, že v příhraničí Turecka a Sýrie experti USA cvičili už nejméně dva roky bojovníky IS, potvrzuje se navíc i má teze, že USA si napřed vyrobí nepřítele, aby ho pak mohl-li ničit. Obojí navíc zvyšuje HDP USA, protože zvrácená politická ekonomie neoliberalismu i ničení započítává do tvorby produktu, protože něco stojí. Bush junior okecával aktivity USA tvrzením, že jeho armáda nebojuje proti islámu, ale proti islamistům. Což je jen hříčka slov, jako třeba pokleslý rádoby bonmot Zemanův, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim. Ta Zemanova tlučhubost je spíše důkazem, že i tu největší blbost lze říci krátce. O individuálních teroristech se totiž dovídáme skoro každý den, jak na příklad v samotných USA střílí na školách. A asi i ten neonacista Breivik byl, podle Zemana, islamistou. Bush svým rozlišováním mezi muslimem a islamistou se pokusil vytvořit jakousi umělou hranici, která by snížila počet nepřátel USA, ale šlo zjevně o marnou snahu, když ve jmenovaných válkách žoldáci z USA nedovedli tyto jedince rozlišit. Pokud Obamovi „svatí bojovníci“ to nyní už umí, je to další velká zásluha nositele Nobelovy ceny míru, který vydal největší počet rozkazů k zahájení válek.

Sociální stratifikace světa má dneska dva extrémní, čti krajní, póly. Na jedné jeho straně jsou obrovské masy vyloučených, bezdomovci, dlouhodobě až trvale nezaměstnaní, ale především obrovské slumy mnohdy tvořící větší část překotně vznikajících sídelních aglomerací v Africe, Jižní Americe, Asii, ale existující i ve staré dobré Evropě. Viz třeba náš Chánov. Říkat těmto územím města, by bylo poněkud nepatřičné. Na druhé straně jsou naopak jednotlivci, příslušníci nově se tvořící globální extratřídy, „s indickým pasem, hradem ve Skotsku, apartmánem na Manhattanu a soukromým ostrovem v Karibiku“, jak píše Žižek. Tito lidé žijí v totální isolaci od ostatního světa. Nejde vůbec pouze o příslušníky Spojených států či Evropy, tedy onoho tradičního, dosud vševládného „protestantského, bílého muže“. Noví zbohatlíci dneska už existují všude. V Číně si staví v Pekingu, Šanghaji a jinde celá sídliště. Nejsou sice odděleny od okolí zdmi, ale celková atmosféra města činí tyto satelity lépe separovanými enklávami, než bylo kdysi „císařovo zakázané město“. V jiné, bujně se rozvíjející zemi, v Brazílii, je ku příkladu jenom v Sao Paulu na čtvrt tisícovky heliportů. Místní zbohatlíci se tak vůbec nedostanou do mumraje města a pouze nad ním přelétávají z bydliště do svých kanceláří. Cítí se jako vládci nějaké, jimi vysněné budoucnosti. Odborníci tuto třídu definují majetkem kolem půl miliardy dolarů. Kdo sleduje třeba žebříčky magazínu Forbes, ten ví, že jich není víc, jak pět tisíc na celé planetě. Jaký je první úkol nové společnosti? Zbavit svět příslušníků extrémních pólů globální společnosti. V prvém kroku pak těch nepočetných. Kdo si ale myslí, že těch pár tisícovek superboháčů se svého nadbytku vzdá dobrovolně, dopouští se fatálního omylu. Globální vláda budoucnosti je k tomu bude muset donutit silou, o čemž jejich lokajové budou nepochybně vyřvávat do světa, že jde o omezování svobod, ba dokonce porušování lidských práv. Bude určitě nepřehlédnutelný počet takových, kteří se chopí zbraní. Ne samozřejmě sami, ale jako vždy v dějinách, je dají do rukou žoldáků. Kdo nevěří, ať se podívá na dnešní Ukrajinu, kde nejeden oligarcha má svou armádu.

Naše generace byla poslední, která -, i když pouze v dětství  – prožila opravdový kapitalismus. Jak je ale mezigenerační tradicí, děti nikdy nedbají rad svých rodičů a spíše natruc se chovají v opaku oněch rad. Proto generace našich následníků nevěřila našim výstrahám o nebezpečnosti kapitalismu. Dnes už zase žijeme v podmínkách, které známe ze svého dětství. Pro naši generaci nejsou překvapivé. Pro děti našich dětí však vzniká situace, kterou si podle mého přesvědčení nezaslouží. Naše děti totiž ještě nějak dožijí svůj život v pozůstatcích sociálních podmínek z dob dneska mocnými všech odrůd buď nenáviděného, nebo vysmívaného socialismu. Ale naši vnuci už prožijí celý svůj život v podmínkách kapitalismu bezohlednějšího, než jaký jsme znali my. Teprve asi jejich děti se vzbouří, ale nestanou se ničím jiným, než další, v dějinách obětovanou generací. S vysokou pravděpodobností to budou asi nakonec oni, kdo založí spravedlivější řád, ale zaplatí za to utrpením, jaké lidstvo ještě nepoznalo. Budou mít plné právo proklínat jak nás, tak i naše děti.

Včera promluvil pro veřejnost poslední šéf StB Alojz Lorenc, žijící v Bratislavě. Pro Český rozhlas řekl mimo jiné, cituji: „V srpnu 1989 jsme vyvinuli takové obrovské vlivové působení na Václava Havla, že se sám aktivně zapojil do utlumení akce 21. srpna. Přispěl k tomu, že akce skončila prakticky fiaskem“. Konec citace.  Nevím, jestli exgenerál policie takovou informaci uvolnil právě nyní záměrně, nebo jde pouze o náhodu. Osobně na náhody nevěřím, u tak fundovaných lidí pak tím méně a u důstojníků zpravodajských služeb už vůbec ne. Napadá mne ale hned několik důvodů, proč se veřejnost tuto zprávu dovídá až nyní, když lidé zasvěcenější ji už dávno znají. Slováci nikdy neměli Havla příliš v lásce, což mu dali zřetelně najevo při jeho návštěvě Bratislavy. Z osobních zkušeností navíc vím, že mnozí jejich politici ho pak doslova nenáviděli. Když při letošních oslavách čtvrt století převratu viděli, jak Čehúni z něj udělali „posvátný symbol revoluce“, tak jim ho chtějí poněkud pokálet. Podle mne je to rovněž facka pro Amíky, kteří teď ve svém pantheonu mají bustu spolupracovníka StB. V neposlední řadě jde o další kamínek do mozaiky celého toho celosvětového historického zlomu v poslední dekádě minulého století. Náznačuje, že zpravodajské služby socialistických zemí v něm měly opravdu významný podíl. Pro mne je nejzajímavější, že rozhovor proběhl v Českém rozhlase. Vidím v tom upozornění potřeby začít opravdové studium období oné převratné politické změny. Ne ono nenávistné pindání pracantů Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří nemají mnohdy ani minimální vzdělání pro práci historika. Jelikož byl zničen archiv Předsednictvy ÚV KSČ, zmizely svazky StB významných osobností tehdejší i dnešní politické věrchušky a proto, že umírají poslední pamětníci, je k tomu nyní nejvyšší čas.

Po pádu SSSR světová levice se doslova rozsypala. Dodneška nad tím všichni její příznivci jenom hořekují a je na světě jenom několik jedinců, kteří umí na svět vykřičet; tak už dost! Komunismus není nadávka. Komunismus je opravdová svoboda, opravdová demokratizace a především reálný celosvětový mír. Ideologie komunismu již dávno dokázala, že k dosažení opravdové svobody není zapotřebí soukromého vlastnictví. Ba právě naopak. Dokud bude soukromé vlastnictví, naprostá většina lidí nebude svobodná. Ti, kdo nic nevlastní, budou vždy pod všestrannou knutou majetných. Ale dokonce i ti, co mají nesouměřitelně velké vlastnictví, nejsou ve skutečnosti svobodní, protože jsou otroky nelítostného konkurenčního trhu. Pokud existují nesouměřitelné rozdíly v bohatství, konkrétně v držení volných peněžních prostředků ve formě kapitálu, nemůže existovat ani demokracie. Vlastníci nadbytku jej budou investovat vždy do takové politiky a politiků, kteří jim zajistí naplnění jejich zájmů, výhod a privilegií. A pokud by se ukázalo, že svá privilegia neprosadí v rámci zastupitelské demokracie, ujmou se sami přímé politické vlády. Dokud bude v myšlení lidstva dominovat primitivní sociální nauka darwinismu, nemá lidstvo dokonce šanci přežít. Predátorská kultura, čti, zvrácené učení o člověku jako vrcholu potravinového řetězce, na jehož nejvyšším stupni je největší, prý právě proto nejschopnější, bohatec, je pokleslým zdegenerováním všeho člověčenství na prapůvodní přírodnost. Logickým vrcholem této zvrácené ideologie je přesvědčení nejsilnějších, že konečným rozhodčím všech sporů není kompromis, ale válčení. Podle nich válka je sebezdůvodňujícím jevem, ve kterém je údajně skryta sama podstata lidství. Takový výklad celospolečenského pohybu je pro komunismus naprosto nepřijatelný. Jak jsem uvedl na počátku, kardinálním problémem budoucího lidstva je nedovolit nikomu hromadit soukromé vlastnictví nad všechny meze. Jestli je bezpodmínečně nutná vůbec nějaká regulace, Tak je to právě společenské řízení vlastnění majetku, bohatství a kapitálu. Každý, kdo považuje jakékoliv regulace za prokletí lidstva, dobře ví, proč to říká. Ví, že by bylo bezpodmínečně nutné začít regulací soukromého vlastnictví. Odmítá něco takového, protože o sobě předpokládá, že patří k nejvyšším lidským predátorům, samotným uzurpátorům světa a uvedenou demagogií chrání ono své nejvyšší privilegium.

Naši moudří předkové ze své staleté zkušenosti vydedukovali, mimo jiné, i lidovou moudrost, že všechno zlé je k něčemu dobré. Naše zparchanťělá doba všeobjímajícího relativismu ukázala, že vzpomínaná zkušenost platí i opačně. Že všechno dobré lze využít k něčemu zlému. Ono to sice platilo vždycky, viz Ježíšovo učení, jenže až v dnešní době se tento jev stal základním pravidlem novodobého chování aktivních figurek, především v politickém veřejném prostoru.

Byl jsem po celý svůj aktivní život přesvědčen, že nejméně dvě století je dominantním rysem vývoje všelidské společnosti spor až nesmiřitelný konflikt majitelů skoro všeho s vlastníky prakticky ničeho. Předpokládal jsem proto po celý život, že bifurkačním bodem budoucích dějin bude zlom stávajícího systému nadvlády shromažďovatelů majetku, volného bohatství až použitelného kapitálu, pod tlakem vzpoury neprivilegovaných, a to alespoň v rozhodujících zemích světa. Poslední desetiletí však pozoruji, že na této linii ke změně vývojové trajektorie nedojde. Když jsem se seznámil s pracemi Huntingtona, jednoznačně jsem je odmítl. Když se 11. Září, prvního roku nového tisíciletí, zřítily dvě věže Světového obchodního centra, mou první reakcí bylo, že se zase agentům CIA něco vymklo z rukou. Od té doby jsem ale stále víc a více přesvědčen, že dominantním jevem budoucnosti, bude pořád se stupňující konflikt egoistického bílého muže – predátora, se zbytkem světa. Tento vývojový trend existuje už nejméně půl tisíciletí. Není rovnoměrný, ba dokonce před půl stoletím velmi zásadně změnil svou kvalitu, když z koloniální tyranie se transformoval na nekoloniální ekonomickou okupaci. Poslední dvě dekády však naznačují, že spor těchto dvou obrovských komunit musí být vyřešen. S ohledem na to, že jedním ze soupeřících stran jsou vyznavači sociálně darwinistické ideologie, je vyloučeno, aby došlo ke kompromisu. Od zlomu, ke kterému musí dojít, je ale i tak několik dalších, možných cest, proto o něm hovořím jako o bifurkačním bodu. Ale o tom až někdy jindy. Dneska zůstávám u onoho konstatování, že současně dominantním problémem světa není rozpor kapitálu a práce, ale bělošských uzurpátorů a zbytku světa.

V prvním polistopadovém týdnu roku 1989, mi řekl jeden starý, zkušený, komunistický politik: „Vy všichni ani netušíte, na jak dalekosáhle škodlivých změnách se podílíte“. O pár dnů později mi průbojný, perspektivní komunista středního věku sdělil: „Od této chvíle bohatí budou bohatnout a chudí chudnout, proto je nutné dostat se mezi ty první“. Oba výroky si prakticky již od roku 1990 stále častěji připomínám, jelikož v nich byly již tehdy skryty dvě základní, všeobecné pravdy o politické změně, jejímž symbolem je dnešní státní svátek v ČR.

Po celé lidské dějiny, až na několik krátkodobých a ryze místních epizod, se všichni lidé podíleli na vytváření majetku, později bohatství a nakonec kapitálu, ale jen uzoučká vrstva si to všechno přivlastňovala. Sovětský svaz a později socialistický tábor, byl první dlouhodobější a na obrovském teritoriu vzniklý pokus, tuto sociální koncepci světa změnit. Po 17tém listopadu u nás a v poslední dekádě minulého století v celém světě, se prakticky obnovil stav, kdy doslova pidimum lidí vlastní všechno a celý zbytek nemá nic. Jde jednoznačně o dějinný návrat, čili historic regressus, přeloženo do latiny. Tato skutečnost je naprosto dominantní charakteristikou změny, od níž uplynuto čtvrt století.

Od dob začátků průmyslové revoluce se postupně vytvořily tři obrovské sociální skupiny, pro někoho třídy. Podnikatelé se svou obslužnou elitou, zaměstnanci a konečně za třetí samostatní živnostníci, zaměstnávající pouze sami sebe, maximálně rodinné příslušníky. Dějinný pohyb posledních dvou staletí byl, vedle konfliktů národních států, v převážné míře řešením sporu mezi prvními dvěma třídami, který spočíval v různosti názoru mezi továrníky a dělníky na spravedlivou odměnu za práci. Do osmdesátých let dvacátého století si zaměstnanci za obrovských obětí, dokonce i na svých životech, dokázali na podnikatelích doslova vybojovat mnoho desítek ústupků, jimiž dosahovali, alespoň podle své aktuální představy, co nejspravedlivější, zdaleka ovšem ne opravdu spravedlivé, mzdy. Od 17tého listopadu 1989 byli zaměstnanci postupně o všechna svá práva připraveni. Není jistě bez zajímavosti, že mezi prvními právními změnami byla v naší zemi, pod rouškou boje s komunismem, zrušena mnohá zaměstnanecká práva provedením zásadní revize zaměstnaneckého kodexu, zvaného „Zákoník práce“. Ze všech právních kodexů to byl první, který byl úplně změněn. Teprve později, až mnohem později, došlo na změny obchodního, trestního, občanského a dalších kodexů. Z hlediska dějinného vývoje lze proto tvrdit, že za posledního čtvrt století přišla třída zaměstnanců fakticky o všechna práva, která si na svých sociálních soupeřích – partnerech, za obrovských obětí vybojovaly celé generace dělníků a ostatních zaměstnanců. V mých očích další to „historic regressus“.

Dvě supervelmoci, které dominovaly světu půl století, svou obrovskou převahou nad ostatními, zajišťovaly světovému obyvatelstvu život v relativním míru. Pokud by se svět později definitivně rozdělil na dva srovnatelné celky, mohlo se vytvořit mezinárodní klíma vylučující velkou válku, která by v reálu znamenala zánik lidstva. Vznik světa s jednou supervelmocí zlikvidoval tuto šanci. Uvedený aspekt je v mých očích třetím nejdůležitějším znakem vývoje všelidské historie za posledního čtvrt století. Třetí to v mých očích dějinný návrat.

Sečteno a podtrženo. Poslední čtvrtina století nastolila režim, v němž jako po celá tisíciletí skupinečka superbohatých se opět zmocnila obrovské většiny majetku, nesouměřitelně se zbytkem lidí až nekonečně nesmírného bohatství a prakticky veškerého volného kapitálu, což všechno bylo ve skutečnosti vytvořeno veškerým člověčenstvem za celou jeho historii. Za druhé, třída neprivilegovaných, čili zaměstnanců, ztratila v předmětném období tolik práv, že se stala z relativně rovnocenného partnera opět existenčně závislou na libovůli panské třídy. Za třetí se lidstvo vrátilo opět do situace, v níž mu hrozí velké války, dneska již se stamiliony mrtvých, kteří v těch hekatombách zmaru budou navíc úplně nevinně. Přidám-li si k tomu ještě bezdomovectví a nezaměstnanost, dva hlavní jevy, které jsou dneska běžné, ale před čtvrt stoletím se u nás vůbec nevyskytovaly a pro mé přesvědčení jsou lidsky naprosto nepřijatelné, zvláště s ohledem na žvanění o lidských právech, pak nikdo nemusí mít pochyb o tom, jak hodnotím politickou změnu, pro kterou dosud odborníci ani nevymysleli označení. Dovoluji si ho tedy nabídnout. Aby to znělo vědecky, tak mu říkejme latinsky ad re-progressionem. Jasně česky pak, zpětný vývoj, protiklad to pokroku. Pro všechny ty, kteří popírají, že existuje pokrok v lidských dějinách, ba dokonce i jakýkoliv vývoj, nakonec jenom dodávám k zamyšlení, jak by se asi cítili, kdyby se narodili před pěti tisíci lety třeba na Borneu.

Klíčovým slovem polistopadového vzepětí byla transformace. Nově nastupující vlivní, mocní a vládnoucí celé té tvořící se nadějné formy společnosti, slibovali a někteří možná i dokonce programovali, celou řadu transformací. Transformaci dosavadní nadvlády jedné strany v parlamentní demokracii se soutěží více politických stran. Transformaci totalitní diktatury na širokou škálu lidských práv a občanských svobod. Transformaci plánovaného hospodářství na ekonomiku svobodného trhu. Transformaci státního vlastnictví výrobních prostředků na soukromé vlastnictví všeho. Transformaci ze satelitního státu jedné supervelmoci na rovnoprávného partnera všech států na Zeměkouli. Transformaci státu pod vlivem jedné ideologie na stát ideové svobody. Transformaci církví ze služky politického režimu na svrchované náboženské obce. Transformaci lokajských médií na hlídače demokracie. Transformaci třídního práva na právní stát evropských standardů. Transformaci ze státu začleněného do vojenského paktu na zem bez militaristických sklonů, ba dokonce i bez výroby zbraní. Transformaci specializované zdravotní péče pro privilegované na skutečně všeobecnou zdravotní péči s nejvyšším možným využitím jejího pokroku v celém světě. Transformaci ze státu na okraji ve stát pevně patřící do Evropy a Západu. Transformaci politiky z nadvlády papalášů na službu veřejnosti.

Nehodlám vás čtenáře už více unavovat, protože si každý z pamětníků jistě dokáže vybavit nějaký tehdejší slib. Dneska, v předvečer dne oslav Velké Listopadové Sametové Revoluce, se pouze pokusím zbilancovat, kam jsme fakticky došli, za oslavovaných dvacet pět let. Dovoluji si v následujícím tvrdit, že v reálu byly opravdu uskutečněny mnohé transformace, ale podstatně jiné, než slibované. Byla provedena transformace:

Třídního boje na studenou občanskou válku.

Nadvlády marxistické ideologie na diktaturu ideologie neoliberální.

Studené války mezi dvěma supervelmocemi na horké válčení jediné supervelmoci kdekoliv na Zeměkouli.

Státu sloužícího jedné supemocnosti na poslušného vykonavatele nadvlády byrokratického superstrátu.

Mírumilovné země na agresora, dokonce proti svým kmenovým bratřím.

Demokracie na služebnou děvku největších vlastníků volných peněžních prostředků.

Politických stran na mafie.

Parlamentní demokracie na maskovanou nadvládu superbohatých oligarchů.

Všeobecných voleb na skomírající divadlo pro stále se zmenšující počet herců.

Politiky z řízení společnosti na soukromé zisky politiků.

Státního majetku na portfolio globálních financiérů.

Státního hospodářství na diktátorskou ekonomiku nadnárodních koncernů.

Ekonomiku sloužící lidem, na ekonomii růstu všechny lidi tyranizující.

Sociálně solidární společnosti na skrumáž egoistických jednotlivců soutěžících, čti bojujících, každý s každým.

Osob sociálně potřebných na vydržované socky, užírající z blahobytu snaživých.

Úcty ke starším lidem na nenávist k vyjídačům z našich hrnců.

Spolupráce mezi lidmi na bitku klanů až po rvačku všech mezi sebou.

Lidských práv na predátorská práva silnějších.

Občanských svobod na hypertrofii obecné svobody jedince, až na svobodu škodit společnosti.

Svobody na libovůli bez odpovědnosti.

Médií sloužících jedné politické straně na manipulátora veřejným míněním a dokonce tvůrce neexistujících událostí.

Zaměstnanců na bezbranné figurky, závislé na panovačnosti podnikatelského panstva.

Společnosti relativně majetkově rovných obyvatel na skupinku dolarových miliardářů a 99,99ti procentní zbytek.

Katolické církve z hlasatele víry na molierovského hrabivce.

Nadvlády viditelných papalášů na diktaturu údajného systému, za nímž jsou skryti reální vládci světa.

Vidím, že nemá smysl pokračovat, protože každý den života v polistopadovém režimu odkrývá další a další transformace, čti proměny dosud existujícího světa. A zdaleka nejde o proměny k lepšímu životu většiny obyvatelstva planety.

Je logické, že většina médií publikuje celé seriály k výročí 17. listopadu 1989. Ještě logičtější je, že dává slovo tehdy nejexponovanějším, z dodneška žijících. Přečetl jsem si takových vzpomínek a jiných druhů chytrostí „něurekom“ a žádná mi nesdělila prakticky nic nového, pokud nešlo o ničím a nijak nedoložené spekulace. Přesto si ale nemohu odpustit, abych nenapsal o včera publikovaném výkřiku Martina Mejstříka, v oné době „jednoho z vůdců studentských protestů“. Nemá smysl všímat si toho, že jde o osobu s vysokou převahou emocí nad rozumem, který i přesto dostal příležitost živit se politikou, stejně jako například jeho souputník Marek Benda. Jenže v Senátu se choval víc jak neřiditelná soukromá střela, takže další příležitost už nedostal. Že v této situaci se vžil do role zhrzeného, je samozřejmé a při jeho charakteru je rovněž pochopitelné, že ze svého neúspěchu viní kde koho, konkrétně nejvíc Kocába a Bursíka a vůbec ne sebe. Mne nejvíc zaujalo jeho tvrzení, že se Klaus a Zeman společnými silami dopustili zločinů, za které by měli být postaveni před soud. A on prý věří, že se jejich soudu dočká. Musím říct, že mně tím mluvil z hloubi duše. Jenže on ty pány neodsuzuje za rozkradení republiky, za zprznění parlamentní demokracie, či za rozpad našeho státu, nebo třeba zločinné církevní restituce. On je chce soudit za to, že nezabránili komunistům, aby se podíleli na polistopadové politice. Jako senátor byl pro svůj antikomunismus považován až za psychicky nemocného. Vzhledem k tomu, že od nadvlády KSČ už uplynulo čtvrt století, tak jeho zavilý antikomunismus až není ani onou nemocí. Stává se víc šklebivou maskou pro šaška. Je případem člověka, který uvízl v bahně až výkalech dávno zašlých časů, ze kterých bohužel pro něj není návratu. I tak končí hrdinové „revolucí“. Nebo právě tak?!!