Klaus nedávno prohlásil o Havlovi, že, cituji: „…ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl“. Konec citace. Jako vždy, i tentokrát se zuřiví Klausofilové a ještě zuřivější Havlofilové z pražské kavárny na mediální scéně utkali v bezohledné a především trapné slovní bitce, v níž jako již tolikrát, naprostá většina z jejích příslušníků ztratila glanc, jak by řekl Werich. Mimo to, že jsem působil v centru dění té doby, osobně jsem se setkal a především mohl přímo sledovat činnost obou kohoutů na bezvýznamném dvorku světa. Od počátku jsem viděl, že se oba považují a stále ten žijící považuje, za geniální tvůrce dějin. Havla jsem zprostředkovaně znal již v dobách disentu a z vlastní zkušenosti vím, že i když byl antikomunistou, nikdy jako odpůrce režimu nepomýšlel na konec „socialismu“. Vždycky jen a jenom žádal, aby mocní z KSČ dodržovali lidská práva a umožnili občanům větší podíl na mocenském rozhodování. Nebyl nejen nikdy politikem, ale ani ideově vyhraněným liberálem či konzervativcem, nadtož třeba sociáldemokratem. Byl to pouze do sebe zahleděný, pyšný intelektuál, který čím dál více propadal mystické představě, že celý kosmos ovládá jakási vyšší mravní entita, která naplňuje i jeho svědomí, které se tak stává samým svědomím lidstva. První měsíce po 17. listopadu se choval jako chaot. Vůbec nevěděl, kam by společnost měla směřovat. Příznačný byl v tom směru jeho televizní projev, jímž se on, pro naprostou většinu občanů neznámý člověk, představoval veřejnosti jako prezidentský kandidát. Odmítal v něm zrušení socialismu, tvrdil, že nebude nezaměstnanost, ani kapitalismus. Pokud to tehdy myslel pravdivě, pak byl politický blázen. Pokud už tehdy promyšleně lhal, tak byl vlastizrádcem a po zvolení prezidentem se dokonce dopouštěl velezrady. Vždyť přece ve svém prezidentském slibu se zavazoval „chránit socialismus“. Klaus naopak od samého počátku věděl, jak chce zemi změnit a nepochybně i to, čeho chce při tom soukromě dosáhnout. Pokud by zdroje USA odtajnily zápis o Klausově návštěvě velvyslanectví USA v prvních polistopadových týdnech, tak by se pak prokázalo, že byl také vlastizrádcem. Svou pozdější činností, především v čele vlády, se pak stal jednoznačně kmotrem všech mafií v této zemi, čili nejtěžším zločincem snad celé její historie. Jako prezident nejenže nic na této situaci nezměnil, ale pověstnou amnestií pak definitivně dokonal velezradou svou původní vlastizradu. V právně slušných zemích by tedy dva hlavní pretendenti začátků éry, která již trvá čtvrt století, byli již na doživotí ve vězení a v těch jenom trochu rozumnějších, dokonce popraveni.