Z osobní zkušenosti vím, že ve skupinách disidentů předlistopadového režimu nebylo viditelných zastánců likvidace socialismu. Dokonce ani na Západě mezi českými emigranty všech generací, takových přesvědčených likvidátorů komunismu všeho druhu nebyla většina. Tigrid se svou fanatickou nenávistí byl pouze příliš viditelnou vlajkovou lodí této emigrantské minority. Po roce 1968 si ale ani on nepřipouštěl, že se dožije převratu, jenž zničí moc jím a jeho podobným, nenáviděné KSČ. Vůdčí postavy Charty 77 se ani dneska nechlubí, že požadovali pád socialismu. Ti připosránkové mezi úplně strachem posranými pouze žádali, aby komunističtí vládci dodržovali alespoň to, co s velkým mediálním humbukem podepsali v rámci tak zvaného Helsinského protokolu. Bojovou korouhví disidentů od liberálů, přes věřící, po reformní komunisty byla lidská práva. Když ale o nich disidenti mluvili, stále více bylo jasné, že v jejich pojetí nejde o širokou paletu lidských práv, ale pouze o úzký soubor občanských svobod. Ve své představě si při tom vůbec nepřipouštěli, že mimoděk předpokládají zachování tehdejší sociálně konkrétní situace zaměstnanosti, bydlení, vzdělání, či zdravotní péče. Nevzali na vědomí, že za nadvlády KSČ všichni lidé sice měli kde bydlet, ale museli bydlet, nejenže měli práci, ale museli být zaměstnáni, aby se uživili. Měli nejen vzdělání zdarma, ale museli chodit do školy, měli zdravotní péči zdarma, ale museli se na ni pojistit a museli podstupovat preventivní a jiné prohlídky, na které byli nekompromisně svým lékařem pozváni. Jinými slovy základní lidská práva byla zajišťována státním donucováním. Stát byl, je a vždycky bude ve všech politických režimech institucí donucovací. Je jenom otázkou, k čemu své občany fakticky nutí. Politická zvrácenost disidentů spočívala v tom, že odbourávali donucovací funkci státu v dodržování lidských práv a jeho násilné funkce naivně nahradili soustavou občanských svobod. Ve svém liberálním pomatení nastolovali v teorii faktickou diktaturu svobody, nebojím se říct, že až totalitní diktaturu svobody, kterou po převratu v roce 1989 realizovali postupným zrušením donucovacích funkcí státu při zajišťování lidských práv. Vznikl tak stát nejen bezzubý, ale prakticky ve svém důsledku nakonec nedodržující ani lidská práva, ani občanské svobody. Polistopadoví mocní vrátili tak politický systém o dvě století zpět, do doby před vznikem dělnického hnutí, které si za nesmírných obětí prosadilo státní donucení v oblasti dodržování lidských práv. Lapidárně řečeno, stát musí zajistit lidem existenci, aby si přišli k volbám zvolit své donucovače. Bez reálného zajištění lidských práv, tedy především práva na slušnou existenci každého obyvatele, nejsou občanské svobody od svobody slova po svobodu participace, ani tou pověstnou klausovskou třešničkou na dortu, ale sprostě výsměšným pošklebkem mocných vůči zbytku společnosti. Je naprosto nepřípustné, aby zdravá, slušná a odpovědná společnost organizovaná v právním státě, trpěla bezdomovectví, nezaměstnanost, analfabetismus a léčení šamany. A právě tam nás, podle mého soudu, před čtvrt stoletím zavlekla vzpoura nevědomých.