Dnešní text jsem měl nachystán na včerejší datum, ale nakonec jsem včera dal přednost replice k Obamovi. Dneska teda připomínám, že včera uplynulo přesně sto let, co skončila První světová válka. Mne ale irituje, že nejméně půl roku se, v „evropské politické kavárně“ už dosti otevřeně, až neomaleně, hovoří o třetí světové válce. Nemohu si při tom všem nevzpomenout, co mi před dvaceti pěti lety řekl jeden moudrý starý muž zkušený v realistickém, politickém myšlení, ba i politické praxi. Řekl tehdy doslova, cituji: „Nikdo z hlavních aktérů si v euforii současnosti nepřipouští, že otevírá bránu do pekla nové světové války“, konec citace. Já k tomu jenom přidávám, že především u nás si tehdejší hlavní aktéři nepřipouštěli dokonce ani pád socialismu, nadtož celosvětový válečný požár.

Nechci zde vzpomínat na soubor lživých prohlášení českého apoštola „pravdy a lásky, z dob prvního půl roku po listopadu 1989. Každý si je lehce najde na netu, protože Havlovi úhlavní nepřátelé je shrnuli a mnohokrát s chutí publikovali. Zatím co v Polsku vznikl živelně široký odpor proti sovětskému režimu, u nás partička disidentů byla spíše experimentem západních rozvědek v geopolitickém prostoru, o nějž fakticky nikdy nikdo neměl vážnější zájem, takže v něm již proto byl mnohokrát v moderních dějinách vyzkoušen nejeden geopolitický experiment, jako „průzkum bojem“. Proto se chci dneska pokusit charakterizovat, jakou vlastně loutku si tehdejší světapáni vybrali pro ČSSR, aby v ní měli později možný symbol, či snad dokonce opravdovou hlavní personu kolosálních změn, když se jejich experiment povede. Světoví mocenští loutkoherci věděli, že Havel je celoživotním hercem, dramatikem i režisérem jediné absurdní hry s názvem „Autobiografie“. Věděli, nebo mohli oprávněně předpokládat, že díky svému původu a obrovské ztrátě rodinného majetku za moci KSČ je v něm skryta nepřekonatelná antikomunistická nenávist. Věděli rovněž, že jeho ctižádost vysoko převyšuje jeho schopnosti a konečně to hlavní, že je schopným „buditelem“ emocí davů, potřebných k jejich manipulaci a při tom spolehlivým lokajem nejvyššího panstva. Ve svém pozdějším vývoji událostí konce studené války to všechno potvrdil. Ačkoliv byl nesporně hlavní postavou převratu ve své zemi, nikdy v ní nerozhodoval o ničem jiném, než o osobách na přední funkce, aby všechna zásadní rozhodnutí dělaly ony, ovšem naprosto bez jeho vlivu. Havel sám začínal svou profesionální politickou dráhu hned ve funkci nejvyšší a vystupoval v ní jako přesvědčený pacifista. Žádal po světapánech zrušení vojenských paktů, prosadil okamžitý odchod sovětské armády z našeho území, zrušil zbrojařské fabriky na těžké zbraně a ve svých projevech před představiteli prestižních politických institucí se prezentoval jako anděl plurality, všeobecné tolerance a světového míru. Krásné to „dívadlo“ pro prostý lid. Věren absurdnosti celého svého života pak jako stařičký politik nakonec skončil v roli apoštola „humanitárního bombardování“, jakési to předzvěsti oné, stále více dneska světu hrozící, třetí světové války.