Je tomu už víc jak dva měsíce, co jsem přestal sledovat web Britské Listy (BL) a slíbil si, že už do něj nebudu psát. Brzy nato několik mnohem lepších, levicově smýšlejících autorů píšících do BL, dokonce veřejně vyhlásilo, že do nich už nebudou, někteří alespoň na přechodnou dobu, přispívat. A pokud nyní sleduji různé jiné weby, tak zjišťuji, že se počty lidí odmítajících texty v BL zvětšuje. Osobně mi ani tak nevadí články a poznámky šéfredaktora, který je jakousi pátou, přesněji proamericko-britskou, kolonou v českém internetovém prostoru, stejně jako jí je i Moravec v ČT. Zatím co ten druhý to dělá naprosto drze, jako by bezohledně dával najevo, že je tím pověřen ze zahraničí, Čulík to v BL dovede velmi dobře maskovat, takže ona podstata vždycky vyhřezne jenom v kritických okamžicích. Jmenovaný internetový magazín mi dokázal zhnusit především redaktor Karel Dolejší. Myslel jsem si, že už jsem si odpočinul od myšlenkových zvratků jmenovaného autora a tak sem si dneska otevřel BL, abych zjistil, zda se náhodou alespoň v něčem nezměnily. Naopak. Jejich stupidita vzrostla. Dolejší už prokazatelně trpí psychickou chorobou, způsobenou nezvladatelnou nenávistí, nejen ke všemu ruskému. Ať píše o čemkoliv, vždycky tam je nějak zakomponovaná protiruská poznámka, nebo invektiva. Navíc doplnil své texty o čulíkovské pohrdání údajnou českou malostí všeho druhu. Vidím tedy, že, alespoň v českém mediálním prostoru, se šíří nejen nesmiřitelná nenávist Zemanem správně pojmenované „zběsilé pražské kavárny“, ale je zdatně živena i jakási nesmiřitelná atmosféra dalších „pohrobků třídního boje“, sloužících bezhlavě okupantům Východní Evropy. Začínám být proto definitivně přesvědčen, že i v té studené válce, šlo naprosto o něco jiného. Nešlo prvoplánově o antikomunismus, což byla pouze rouška matoucí prostý lid. Hlavním smyslem bylo ovládnutí celého východního prostoru od Labe po Vladivostok. A o to samé jde dneska už nepokrytě. Proto nikomu ze Západu už dneska nevadí, že Rusko není bolševickým Sovětským svazem, ale tržně kapitalistickou oligarchií západního typu. Západ až zoufale, jako Hitler, touží po východním prostoru jako po svém budoucím bezpodmínečném „lebensraumu“. Kdokoliv se mu v tom pak snaží zabránit, je nenáviděn daleko víc, než třídní nepřítel. On je totiž opravdu existenčním nepřítelem na život a na smrt. Západ bude muset za každou cenu ovládnout Východ, jinak zahyne. To je onen všemi tušený bod zvratu současné všelidské civilizace.