Na úvod jen několik nepopíratelných faktů z Ukrajiny. Skoro po tříměsíčních demonstracích v Kyjevě obsadili rebelové vládní budovy, rekonstruovali parlament, zvolili „dočasného“ prezidenta a ustavili „prozatímní“ vládu. Původní prezident, řádně zvolený ve všelidových demokratických volbách, se cítil ohrožen na životě a požádal v Rusku o svou ochranu. Autonomní moc na Krymu odmítla uznat nové vládce Ukrajiny, vyhlásila referendum o setrvání ve svazku s ní a požádala Rusko o podporu ve svém snažení. Rusko, které má na Krymu námořní vojenskou základnu, zvýšilo počet jejich vojáků na maximum, podpořilo svou ochranou autonomní proruskou moc a zabránilo provokaci, kterou měl být výsadek Ukrajinských vzbouřenců, jenž měl vyprovokovat krvavé střetnutí na Krymu. USA a EU považují novou politickou moc v Kyjevě za legitimní a nejenže s ní jednají, ale ji od samých počátků rebelie podporují. Čímž podle mne nechtěně svým odpůrcům po celé EU nabízí recept, jak je také možné likvidovat legální vlády. Ve své bezhlavé podpoře se však poněkud přepočítali. Určitě si nepřáli spor s Ruskem. Jenže Putin vycítil šanci. Když už se bál angažovat v Libyi, či Sýrii, Ukrajina je jiný tabák. A to nejen proto, že je sousedem. Ruští analytici jistojistě ví nejméně dvě věci. USA si netroufnou vojensky zasahovat v Ukrajině a Evropa zase si netroufne drasticky přerušit s Ruskem hospodářské styky. Takže oběma zůstává jen bezmocný „štěkot“. Tím zběsilejší, čím je beznadějnější. Pokud ale zůstaneme v rovině faktů, je jeden nejdůležitější a to nejen proto, že se již objevil. Ukrajinské vedení do světa vykřičelo provokaci, podle níž dostala Ukrajinská armáda od Ruska ultimátum ke kapitulaci. Tato zpravodajská hra fakticky zpustila onen poněkud živelný a nepromyšlený, leč až bezbřehý štěkot Západu. Již Otto von Bismarck říkával, že politik může lhát ve třech případech. PŘED volbami, ZA války a PO lovu. Každý jenom trochu přemýšlivý člověk ví, že při sporu dvou subjektů je potřebné slyšet každého z nich. Při tom ale v dnešní „informační“ době, v níž není důležitá hodnota informace, ale jen a jenom fakt, kdo ji první zveřejní, vzniká obrovské pole pro provokace, podvody a záměrná matení. V tom vidím obrovské riziko nepředvídaných událostí na Ukrajině. Stačí k tomu přitroublá provokace a v tak vypjaté atmosféře o tragedii nebude nouze. Osobně doufám, že k provokaci, podrazům až podvodům bude inklinovat Kyjev s podporou Západu, a jenom doufám, že chladný kalkulant Putin nenaletí. Dnešní Obamovu nabídku na řešení považuji za takový provokaci, ne-li otevřený podvod. Chce po Putinovi, aby stáhl Ruskou armádu z Krymu, že ji nahradí pozorovatelé OSN. Blbec. To by jich tam musel poslat alespoň milion a s tou nejtěžší technikou. Jinak armáda Ukrajiny by Krym ovládla za pár hodin.

Od poloviny minulého století znám jednu ze strategických doktrín USA, která by se dala shrnout do následující teze. Sovětský svaz, kterému Američané z propagandistických důvodů neřekli tehdy jinak než sovětské Rusko, obývá surovinami neobvykle bohaté území, zdaleka neodpovídající počtu jeho obyvatel. Jde fakticky o světové přírodní bohatství, na které nemají Rusové žádný přirozený nárok jenom proto, že se v těch prostorách narodili. Pokud Rusko světovému obchodu nedovolí, aby se na tomto, převážně neobnovitelném bohatství, mohl podílet, je svět oprávněn Rusko k tomu donutit třeba i silou. Od té chvíle jsem si byl jist, že USA jednou povedou horkou válku proti Rusku. Jak jsem již konstatoval, konec studené války otevřel prostor pro takovou horkou válku, válku o zdroje, která do té doby probíhala pouze ve skrytu chytlavějších ideologií. USA na počátku devadesátých let minulého století využily mocenského vakua k vytvoření unipolárního světa pod reálnou nadvládou své militární moci. Ta jim umožnila zvednout hledí a světu s drzým cynismem otevřeně sdělovat, že zdroje celé planety jsou jejich „národním zájmem“. První, skutečně globální impérium v dějinách tak bylo konstituováno jednoznačnou vojenskou převahou USArmy. Politická moc USA a především za ní se skrývající moc globálních financiérů, dosáhla takto reálně absolutní nadvlády nad světem. V dějinách zatím vždycky platilo, že v absolutním vítězství je vždycky skryta budoucí porážka. Pro nadvládu USA byla logicky skryta v možném spojenectví, spolupráci, nebo alespoň koordinaci zájmů všech ostatních aktérů světového dění. Unipolarita dávala šanci vygenerovat globální antiamerikanismus; doslova lze říci, globální hnutí „všichni proti USA“, i když zatím ne vždy a všude, ale zato pomalu a jistě. USA mají zatím bezmezně oddané dva velké ostrovy na okrajích „Heartlandu“, na jeho západě Velkou Británii a na východě Japonsko. Západ asijskoevropského kontinentu zatím lavíruje. Ovšem až půjde do tuhého, asi se projeví, že košile je skutečně bližší, než kabát. Jakmile začne být zdrojů opravdu vážný nedostatek, Evropané přilezou ke křížku, čili k Ruské zásobárně. Jenže do té doby o ni Rusové nesmí přijít. Mají největší zásoby především energetických surovin, ale i vody, dvou prvních, o něž bude globální bitka. Chce-li si Rusko udržet svůj celosvětový význam, musí své zdroje ubránit. Nelze se divit, že si proto drží odstrašující jadernou sílu. Ta je naštěstí mnohem lacinější, než nutná agresivní síla jeho potenciálních okupantů.

Když se definitivně rozpadl Sovětský svaz, očekávalo lidstvo na obou stranách barikády „studené války“ zásadní změnu. Nejhysteričtější myslitelé dokonce propadli euforii jakéhosi „konce historie“. Velká většina lidí, která patří do politické vrstvy o ničem nerozhodujících, odůvodněně očekávala od těch druhých, exponentů moci, že začnou svět směrovat k ne-li k trvalému míru, tak alespoň k radikálnímu snížení výdajů na zbrojení. Realisté na obou stranách sice věděli, že se člověk ještě zdaleka nevymanil ze své přírodnosti, čti agresivního predátorství, ale přece jenom vnímali konec „třídně“ rozděleného světa jako novou šanci. Opravdoví světovládci ovšem také věděli, že mají novou šanci. Pro ně byla studená válka od samého počátku jen nepříjemnou přestávkou v celodějinném horkém válčení. SSSR byl totiž příliš silný a vlastněním zbraní globálního zničení lidstva nepřekonatelnou překážkou pro jejich světovládu. Lidstvo se totiž ke konci minulého století dopracovalo ke skutečné možnosti světovlády. V dějinách sice existovali četní ti stupidní deprivanti, kteří nejen toužili, ale i realizovali tak zvanou „světovládu“, ať již šlo o Alexandra Makedonského, Džingischána, či Hitlera, leč to byla pouze vláda nad omezeným okruhem jejich kultury. Po pádu berlínské zdi se ale poprvé před skrytými světovládci otevřel reálný prostor ke zjevnému, před veřejností neutajovanému, skutečnému ovládnutí celé Zeměkoule. A bylo načase. Enormně totiž vzrost počet myslitelů, kteří světovou veřejnost poučovali o tom, že zdroje lidské civilizace jsou konečné. Byla-li studená válka pouze překážkou věčné horké války, tak světovládci jenom nyní potřebovali najít k jejímu dalšímu pokračování přesvědčivé důvody. Obslužná elity jim je již dávno připravila. Ukončení studené války otevřelo prostor k zahájení horké války o zbývající zdroje na této planetě. Což může být nakonec onou prorokovanou poslední válkou celého lidstva.

Když se dlouholetý prominent ČSSD Zaorálek stal ministrem zahraničí, předpokládal jsem, že vystudovaný filosof a celoživotní dramaturg, se za dvacet let v politice alespoň něco naučil. Byl to ale velice mylný předpoklad. A navíc je vidět, že nejen neumí samostatně myslet, ale že je navíc pouhým ustrašeným úředníčkem protektorátního charakteru, který papouškuje každého, kdo má moc. Najednou je pro něj ozbrojený puč ulice proti demokraticky zvoleným vládním institucím „demokratickým svržením diktátora“. Považuje pučisty za své partnery pro vyjednávání. Státní převrat, který byl po celé měsíce finančně vydržován ze zahraničí, na němž se navíc neskrývaně podílejí i ty nejextremnější nacionalistické síly Ukrajiny, uznává za výraz vůle „lidu“, čili za proces s tou nejvyšší legitimitou. Zamlčuje před veřejností pravý stav věcí v zemi, kterou sice navštívil, ale viděl ji jenom „ z ponorky“, jak se říká, takže se ani slůvkem nezmiňuje o doslova nacistickém teroru proti rusky mluvícím lidem na západě Ukrajiny. Nic neodhaluje politikovo ledví tak dokonale, jak krizové situace. Zaorálek se proflákl jako bezpáteřný slouha protiruských sil v atlantském prostoru. Pokračuje zdatně v tradici polistopadového „nejsvětějšího“, jehož humanitární bombardování doplnil „demokratickým terorismem“. Není při tom jistě náhodné, že obé je namířeno proti Slovanům.

Prezident Ruské federace je v nejtěžší situaci od doby, kdy se stal představitelem Ruska. Jakmile vystřídal opilce Jelcina, dařilo se mu stále lépe a lépe eliminovat škody, které tento, fakticky sovětský postbolševik, v celé zemi natropil. Brzy nato se Putinovi dařilo i významně posilovat roli Ruska na mezinárodní scéně. Sice ještě neurčoval v této oblasti tempo, které je po skončení studené války jednoznačně v rukách severoamerických militaristů, ale stále účinněji uplatňoval taktiku zadržování americké světovládné hegemonie. Dobře se, jako bývalý zpravodajce, poučil ze strategie zadržování komunismu, kterou pěstovaly USA od samého vzniku SSSR. Když Putin nastoupil do své druhé prezidentské éry, udělal však chybu. Příliš jasně sdělil světové veřejnosti, že hodlá změnit prakticky nefunkční Společenství nezávislých států, sdružujících 9 z původně 15ti bývalých republik SSSR. Prohlásil, že chce vytvořit postsovětskou unii, a vyjmenoval tři státy, jež by tato nová platforma zahrnovala. Kromě Ruska Bělorusko a Kazachstán. Netajil se však tím, že by velice přivítal, kdyby se přidala i Ukrajina. Tento nápad dokonce vyhlásil za prioritu svého prezidentského snažení.  A tím si zadělal na problém. Spustil aktivizaci všech protiruských sil nejen na Ukrajině, ale v celé zainteresované části světa. Svou chybu pak vyostřil koncem roku 2013. Viditelně podlehl své vidině a upozadil tak analyticky racionální mozek, který dosud nedělal mnoho chyb. Ve snaze urychlit vývoj ve prospěch své vidiny, nabídl bankrotující Ukrajině, vedené bývalým zlodějíčkem, z něhož se vyklubal hrabivý a málo politicky zdatný autokrat, až provokativně velkorysý, fakticky doslova korumpující dar a ne přátelskou výpomoc. Nějak si špatně spočítal reakci dávných protiruských nacionalistů v teritoriu na okraji Ruské říše. Především ale tragicky opomenul dlouhodobý cíl Amerických světapánů na ovládnutí, minimálně rozbití Ukrajiny, které viditelně oslabí samotné Rusko. Když začaly demonstrace v Kyjevě, každý přemýšlející člověk věděl, že je reálné riziko i naplnění dávných polsko-německých tužeb na ovládnutí tohoto teritoria. Již tehdy bylo nad slunce jasné, že síly Západu od USA po pobaltské pidistátečky udělají všechno, aby Rusko dostaly do role agresora. A na prahu takové situace je Putin dneska. Dostal se do pasti. Nepovedlo se mu, aby jednotu Ukrajiny rozbili rebelanti. Ať jsou mezi nimi i extremisté jakéhokoliv ražení, staví, jako přesvědčení ortodoxní nacionalisté a zároveň chorobně nenávidějící Rusko, jednotu Ukrajiny nadevše. Krym, který cholerický Chruščov kdysi nesmyslně daroval Ukrajině, může být nakonec pastí, která sklapne Putina tak, jak kdysi Brežněva Afghánistán. Putin se dostal do defenzívy. Má před sebou skoro nesplnitelný úkol. Zajistit ochranu Ruské flotily v Černém moři a při tom udržet světovou veřejnost v přesvědčení, že se jenom brání před duševně vyšinutým, nejlépe fašistou. Na to svět ještě pořád slyší.

Situace na Ukrajině položila současnému politickému systému velice důležité otázky. Zkusím je některé vyjmenovat. Od které chvíle se opozice proti demokraticky zvolené vládě stává povstáním? Od kterého aktu se demonstrace ulice stává politickým převratem? Kdo dává certifikát, že ty, či ony volby byly demokratické? Jak se pozná, že trestní postih politika soudem, je politickým a ne čistě trestním aktem? Má vládnoucí moc oprávnění se bránit proti ozbrojenému povstání vnitřního oponenta, čili povstalce adekvátní silou? Je demokracie v ČR nějak vyspělejší než na Ukrajině? Je Rusko silnějším autoritativním režimem, než USA? Uvítám rád názory každého, kdo by vyjasnil alespoň jednu z otázek, než začne plkat o Ukrajině, jako to činí většina našich novinářů, pro něž je všechno na východ od nás odpudivé a naopak vše na Západ od nás chvályhodné, až po USA, které jsou doslova boží inspirací. Jak si o sobě myslí samotní Amíci, kteří z toho přesvědčení čerpají veškerou oprávněnost své nadvlády nad Glóbem.

Nejeden světově proslulý sociolog se už nechal slyšet, že současný svět spěje k novému feudalismu. Je to mnohem horší, on ten feudalismus fakticky nikdy neskončil, vyjma zemí, v nichž došlo k proletářské revoltě, čili podle světové vrchnosti k luzovládě. Proto jsou státy s vládami stran, které se prohlásily za komunistické, prohlašovány za zločinné. Jejich zločinem samozřejmě nikdy nebylo porušování lidských práv, či jiné politické trestuhodnosti, poněvadž ty byly prováděny všemi předchozími politickými systémy. Jediným skutečným zločinem bylo zlomení nadvlády finanční šlechty, staronových to feudálů. Aristokracie sice byla definitivně zbavena přímé politické moci po první světové válce, ale díky svému obrovskému bohatství se jenom přesunula do zákulisí viditelné politiky, aby odtud jako maňásky pohybovala těmi, které nechala zvolit za zastupitele všeho lidu, tedy především sebe a svých zájmů. Tato oligarchie, skrytá pod demagogií zastupitelské demokracie, vládne po rozpadu SSSR již otevřeně celému světu. Má k dispozici nejen politické vlády rozhodujících zemí glóbu, ale především jejich armády, dokonce někdy pod vlajkou OSN. Nesilnější správce globálních světovládců má po celé zeměkouli na pět set vojenských základen, což je prakticky největší impérium v celé historii lidstva. Globální finanční vrchnost, jejímž panstvím je ve skutečnosti celá planeta, vlastní prakticky veškeré světové zdroje. Všech sedm miliard lidí je reálně v jejím područí, takže světapáni si mohou přivlastňovat výsledky činnosti všeho lidstva. Aby novodobá vrchnost dokázala tak obrovské masy ovládat, vytvořila si za tím účelem zmíněné politické vlády, vygenerované procesem umně zmanipulované volební demokracie. Ty pak k pomoci profesionální policii a armády. Kdo se chce vyjadřovat k situaci kdekoliv na světě, ten by si měl v prvé řadě uvědomit všechno to, co jsem uvedl. Tedy i naši pisálkové o grázlovinách na Ukrajině.

A určitě ne sám. Nepochybně se ulevilo nejen Putinovi, ale všem lidem odpovědným za bezpečnost na zimních olympijských hrách. Situace na Kavkaze je přece dlouhodobě velice výbušná a všelicí ti nacionalisté nejen vyhrožovali pořadatelům her, ale dokonce zaslali některým účastnickým zemím varovací dopisy, aby je odradili od účasti. Myslím, že doposud žádná olympiáda se nekonala v tak nepřátelské přípravě. Že je nakonec vesměs hodnocena jako jedna z nejlépe zorganizovaných, je nejen úspěchem, ale průkazkou stability a určité politické schopnosti vedení státu. Jako vždycky ovšem zaperlila ČT. V jedné včerejší reportáži z her neopomněla zdůraznit, že celý areál her byl obehnán oplocením. Jelikož je taková věc samozřejmostí, museli přece jenom své sdělení opepřit nějakou tou rusofobní, čecháčkovskou poznámkou, že hned za plotem žije nespočet Rusů, kteří nic z her neviděli, protože si nemohou dovolit zaplatit tak vysoké vstupné. Klasicky učebnicový příklad postkomunistické rádoby publicistiky. Čtvrt století po pádu nadvlády režimů jedné strany bohužel už působící právě opačně, než autoři zamýšlí. Je zbytečné proto se ptát, kolik asi Američanů si kdy mohlo dovolit navštívit olympiádu ve své zemi?

Nejdražší manekýn světa, v současnosti prezident USA, přijal včera ve svém oficiálním bydlišti dalajlamu, prý jako, cituji mluvčího Národní bezpečnostní rady: „…mezinárodně respektovaného duchovního a kulturního vůdce“, a to i přes protesty ČLR. Je to od roku 2010 již potřetí, co Obama provokativně zve na návštěvu Washingtonu tohoto bývalého člena Ústředního výboru komunistické strany Číny, aby mu prý vyjádřil obavy nad situací lidských práv v ČLR. Což je na první pohled naprostá pitomost, protože stařík, donucený kdysi v dětství být předákem údajných buddhistických mnichů (Tibetský buddhismus je totiž tak málo učením Buddhy, jako byl Stalinův marxlenisnismus Marxovou teorií společnosti), nemůže ve věci lidských práv v Číně udělat vůbec nic. Naopak, svými neustálými provokacemi může bývalým soukmenovcům v Tibetu jenom škodit. Což mu osobně určitě vůbec nevadí, protože on je už dávno „za vodou“. USA, Obama a konec konců celý Západ, by si už měl pomalu zvykat na to, že svět už nevěří jejich kecům o lidských právech, když vidí, že jsou v praxi realizovány pouze jako ničím neomezené hromadění majetku, vydávané za posvátnou krávu režimu globálního světapanství. To v lepším případě. V tom horším se za dodržování lidských práv kdekoliv na světě vydává lokajské poklonkování Americkým politickým služebníkům globálních finančních diktátorů. Účinek ideologie lidských práv pomalu, leč jistě přesto vyhasíná. Potápí se v reálné politice do pokrytecké demagogie, která si z lidských práv vybírá vždy jen to, co se reálným vládcům světa momentálně hodí k ovládnutí zatím nepokořených. Takže lidská práva nejsou ničím jiným, než bojovou fanglí největšího imperátora dějin.