Zdá se, že zpravodajské služby jsou nepoučitelné. Zběsilý antikomunismus způsobil, že CIA nakonec zplodila Al-Káidu, stejně jako ortodoxie reálsocialistické StB dala vzniknout „sametovému“ převratu. Komplot zpravodajských služeb přivodil tragédii Libye, či Sýrie, minimálně chaos v Egyptě a nyní se snaží rozpoutat dokonce válku Ukrajiny s Ruskem. Pro koho vlastně ty superpolicejní služby pracují? Možná, že se nám trochu rozjasní, když se podíváme na několik čísel. V roce 2005 se odhadoval celosvětový HDP na 43 bilionů dolarů. V roce 2012 už byl vyčíslen ve výši 82 biliony, počítáno v paritě kupní síly. Za zmiňované období nerostl jen v jediném roce po finanční krizi. Na konci zmíněného období 85 nejbohatších lidí světa vlastnilo celou polovinu všelidského bohatství. K tomu připomínám, že 33 bilionů dolarů je uklizeno do daňových rájů. To všechno svědčí o jediném; politická moc nevládne. Konkrétně to znamená, že nedokáže zajistit, aby na světě nebyl hlad, ba nedokáže ani zastavit chudnutí stále většího počtu lidí na planetě. To vše za situace, kdy svět jako celek je stále bohatší a bohatší, kdy na každého jednoho z nás připadlo jenom v roce 2012 za 12 tisíc dolarů produkce. Chamtivci, shrabující majetek, bohatství, či kapitál by se dobře, ba velice dobře, měli dívat na svět okolo sebe. Majdan, to vzepětí lidí proti politické moci může být totiž velice inspirativní. Lidový odpor se může konečně obrátit proti těm, kdo vládnou v zákulisí politických mocnářů. První náznaky už tu byly. Vzpomeňme jen hnutí na „Rozhořčených“ ve Španělsku či „Okupujte Wall Street“ v USA. Obě se sice unavila, ale jednou takovým podobným dojde trpělivost jako v Kyjevě a dokáží vydržet, třeba i v zimě. Vždyť i ten československý samet se přece konal v zimě. Pokud politické vlády nedokáží zajistit, aby se bohatství rozprostíralo mezi všechny lidi rovnoměrně, může se stát, že se nakonec lid sám postará, aby bylo v tom směru zásadně a jednou pro vždy, pomoženo té poněkud mystické,„neviditelné ruce trhu“.

Filozofující spisovatel, který v euforii po rozpadu SSSR tvrdil, že vítězství demokracie je koncem dějin, byl sice doslova převálcován svými oponenty i reálnými událostmi, jenž on může mít nakonec přece jenom pravdu. Pokud se totiž zásadně nezmění politický systém zastupitelské demokracie, v jednom balíku s demagogickým uplatňováním liberální ekonomiky a z toho plynoucí nadvlády globálních investorů opírajících se o celosvětového vojenského hegemona USArmy, pak se lidstvo už nyní jednoznačně nachází na sestupné větvi vývojové křivky. Ideologie jmenovaného společnostního režimu je totiž založena na tak zvané lidské přirozenosti, za kterou je vydáván boj, v lepším případě soupeření o přežití lidských jednotlivců. Preferování soutěžení před spoluprací jedinců i skupin. Jelikož při tom na Zeměkouli dříve, či později bude kritický nedostatek zdrojů, především sladké vody a energie, tak se zákonitě při takovém „náboženství“ volné soutěže, musí lidstvo vyvraždit.

Nikdy jsem nesouhlasil a nikdy souhlasit nebudu s existencí systému, režimu, společensko-ekonomické formace, či jak kteří odborníci nazývají mocenskou realitu světa, v níž skoro všichni pracují, či vyvíjí nějakou činnost, při čemž mají sotva na přežití, maximálně na poměrně slušný život, a naproti tomu doslova mikroskopická menšina ve svém osobním vlastnictví shromažďuje veškeré přebytky všelidského bohatství. Pokud přesto, a plně věřím že jen dočasně, takový systém přece jenom existuje, pak tvrdím se vší vážností, že svou legitimitu, i když ne oprávněnost, si zajistí tehdy a jenom tehdy, když naprosto bezpodmínečné vrstva vlastníků zmíněného bohatství se vždy postará o slušný život všech. Zásadně takové společenské odpovědnosti odmítám říkat solidarita. Je to totiž neodmyslitelná povinnost každého shromažďovatele majetků. A není-li bohatci splněna, mají ostatní plné právo je zlikvidovat. Lid má nejen svatou povinnost svrhnout tyrany, jak už dneska deklaruje mezinárodní právo, ale podle mne má stejnou povinnost povstat a zrušit všechny, kdo mají přebytky, když on trpí nedostatkem. V současné konkrétní situaci tedy globální vládci, čili financiéři a jejich korporace, jsou výsostně povinni zabránit nejen hladu, nedostatku zdravotně nezávadné vody, umírání dětí z důvodů chybějících léků a zdravotní péče či chudobě miliardy lidí, ale dokonce i vytvořit všem ostatním lidem šanci na zlepšování si své sociální situace, to znamená zajistit jim pracovní příležitosti. Považuji za zločin proti lidskosti, ba až genocidy, když zmínění superboháči dneska na svých kontech kdesi shromažďují biliony dolarů, aniž jim umožňují oběh. Zrušení možnosti takového skrblictví vidím jako první stupeň globální revoluce dneška.

V ČLR ještě pořád politika ovládá ekonomiku. V Rusku se o to Putin stále úspěšněji snaží. Naproti tomu v USA a v EU ekonomika jednoznačně stále víc a víc ovládá politiku. Nehodlám dneska argumentovat co je lepší, či horší, ale jenom připomínám – mimo jiné s ohledem na vichřici z Majdanu -, že každý režim se musí nakonec legitimizovat. Přesněji nadvláda jeho panské vrstvy. A jedinou legitimizací není opěvovaná svoboda, ale především zajištění živobytí a ostatních nezbytných potřeb pro všechny. Dále pak stále se zlepšující stav vzdělanosti, ale i technologických inovací, zdokonalování péče o zdraví a nutné péče o potřebné. Pokud to vládnoucí moc zajistí, tak jí lidé budou tolerovat nejen autoritativní vládnutí, ale i diktaturu či totalitu. Ukázal to mimo jiné i nedávný výzkum mez našimi občany.

Britský „Agent 007“, stejně jako československý „Major Zeman“, byly ve své době tak zvané masové kultury výplodem dominantně třídní nenávisti. Žánr těchto krimipříběhů je ovšem v literatuře věčný, jelikož je divácky vděčný. Proto je přítomen i v dnešní popkultuře mírou víc než vrchovatou. Na první pohled jde o pohádky pro dospělé, v nichž vždycky vítězí dobro nad zlem. V současném multikulturním světě je ale podivné, že představitelé dobra jsme vždycky „MY“ a reprezentanty zla „oni“. Jak jsem již vzpomenul, ještě nedávno v Západních filmech komunisti, sovětští špióni a agenti z Východu, byli těmi špatnými a na revanš kapitalističtí zločinci zase v našich pokleslostech. S koncem studené války se nic nezměnilo. I v době postupující globalizace, především pak mísení lidstva, jsou opět určité lidské skupiny předváděny jako naši nesmiřitelní nepřátelé. Především popkulturní produkce USA ve svých apokalyptických výtvorech, za všesvětové hrdiny, zachraňující svět před zločinci všeho druhu, vždycky představuje své občany. I tímto jevem se nedávno zabýval Chomsky, kterého jsem tady připomínal včera. Ten studiem populární kultury od doby kolonialismu až po nynějšek, dospěl k zajímavému výsledku. Píše doslova, že filmy a romány proniká jedno společné téma: Jsme na hranici katastrofy, nepřátelé nám jdou po krku. A v poslední vteřinu nás někdo zachrání. Kdo však byli (a nyní jsou) ti nepřátele? Často právě ti, které Amerika utlačovala. Indiánští divoši hodlající přepadnout a zničit mírumilovnou společnost. Později to byli otroci, kteří se vzbouří a zabijí všechny muže a znásilní ženy. Potom to byli Rusové, pak Číňani a Vietnamci a nyní to jsou fašističtí muslimové. K tomu já navíc dodávám, že dneska se podstata zmíněného žánru populární kultury z třídní nenávisti změnila na nenávist nacionální. Na první pohled tak pohádka fakticky vždycky a dneska v globalizujícím se světě je zrůdně nebezpečnou propagandistickou taktikou, která doslova pěstuje v divácích ducha největšího zla současnosti – války kultur, kterou jejich šiřitelé nazývají dokonce válkami civilizací. Již v tom povýšení vlastní kultury na civilizaci je totiž zakleto ono pověstné jádro pudla ZLA. Civilizace člověčenstva na této planetě je jenom jediná, všelidská, i když se různí do rozličných kultur. Globální lidstvo bude muset být jednotné v různosti, nebo prostě a jednoduše nebude.

Hitlerův ministr propagandy Goebbels se nikdy netajil svým obdivem k propracovanosti reklamy na spotřební zboží v USA. Podle jejího vzoru pak vypracovával svou metodu propagandy ve Třetí říši. Dnes nejcitovanější myslitel světa Noam Chomsky s Andre Vltchkem v knize „On western terrorism“ mimo jiné píší o současné reklamě a konstatují, že podvrací trh. Argumentují tím, že liberální teorie svobodného trhu je založena na předpokladu informovaných spotřebitelů, kteří dělají racionální rozhodnutí. Ale když se podíváme na televizní reklamy, jsou vyrobené tak, aby vytvořily neinformované spotřebitele dělající nerozumná rozhodnutí. Takže tím dochází minimálně k deformaci, ale čím dále více k znevažování až konečně k podvrácení trhu. Ještě horší je, že média pod vlivem agentur public relations(PR)postupují vůči občanům podle stejného mustru i v předvolebním období. Média se rozhodně nesnaží vytvořit dobře informované voliče dělající rozumová rozhodnutí. Jelikož jde o stejné techniky jež podlamují trh, pak média ve volbách ve skutečnosti  realizují podlamování demokracie.

Každá učebnice politologie, ve které se píše o demokratickém politickém zřízení, neopomene podrobně popisovat mechanismy fungování jejích třech pilířů, jimiž jsou moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Ty prý vzájemným působením svých institucí tvoří brzdy, zajišťující společenskou rovnováhu, aby společnost nebyla ve svém celku ovládána jednou skupinou lidí. Vždycky jsem tvrdil, že v našem státě nikdy žádné tři pilíře demokratické moci nebyly. Jde pouze o tři větve rašící z jednoho kmene. Podle naší Ústavy totiž všechny údajné tři pilíře moci, pocházejí z jedněch – sněmovních –, voleb. V nich se zvolí poslanecká sněmovna, ta zvolí vládu a za pomocí prezidenta volí i soudce. Tři pilíře by to mohly být, pokud by jedny volby vytvořily moc zákonodárnou, jiné pak moc vládní a zase jiné soudní. Ta poslední by dokonce mohla vznikat losováním. Celá současně vyznávaná teorie demokratické moci v zastupitelské demokracii, je ve skutečnosti obrovskou, až zásadní zastírací lží dnešní panské vrstvy. Její teorie totiž v praxi vypadá úplně jinak. Skutečné tři pilíře reálné moci současné globální vrchnosti totiž jsou: banky, televize a armáda. A i tyto její  větve vyrůstají z jednoho jediného kmene, jímž jsou peníze.

Václav Havel se vždycky v cizině ohrazoval proti tomu, že naše zem byla Západem řazena mezi země označované termínem postkomunistické. Ne sice proto, jak argumentují ortodoxní komunisté, že tady žádný komunismus za nadvlády KSČ prakticky, ani teoreticky nebyl, ale proto, že podle něj naše zem i tehdy patřila do západní kultury. Bohužel pro Havla, obrovská většina společnosti v ČR byla tehdy a dneska možná ještě mnohem víc, antikomunistickou. A dokud antikomunismus v politice a ostatní kultuře našeho veřejného prostoru bude dominující, bude naše republika reálně postkomunistickým regionem. Obyvatelé České republiky, díky vojenské intervenci v roce 1968, jsou na tom dokonce ještě hůře, než ostatní země bývalého východního bloku. Oni si navíc spojili antikomunismus velice úzce s antirusismem. Po rozpadu SSSR se pomalu, leč jistě, český antikomunismus metamorfoval navíc do rusofobie. Není to jenom současná situace na Ukrajině, která víc než přesvědčivě dokazuje, že nenávist k Rusku se v naší společnosti povýšila o strach z Ruska. Jde o přirozený psychický jev. Jako jsou nejortodoxnějšími odpůrci kouření napravení kuřáci, jako je nejvěrnější ženou bývalá prostitutka, tak kdysi doslovní vlezdoprdelisté vůči sovětskému Rusku jsou dneska jeho největšími nepřáteli. Klasickým příkladem může být kupříkladu senátor Štětina. Hlubinným zdrojem jejich chování je totiž zbabělost, nevíra v sama sebe, ve svou odolnost. Odtud pak pramení onen strach. Oni se děsí toho, že by opět propadli své obsesi a tak jsou extrémně nenávistní k Rusku, ke komunismu, ba ke všemu jenom trochu sociálnímu, či jinak evokujícímu předešlý režim. Pokud budou u nás existovat, dotud budeme postkomunistickou a pro Západ tedy jaksi mentálně postiženou zemí.

Bush ml., který vyhlásil válku s terorismem, do konce svého angažmá válčil v šedesáti státech, jak tvrdí investigativci Nick Turse, ale i další elitní novináři, jako je namátkou Jeremy Scahill. Tito se nyní týmově věnují válečnickým aktivitám současného obyvatele Bílého domu a dospěli k prozatímním obludným číslům. Za prezidentování Obamy uskutečnily USA šestinásobný počet útoků bezpilotními letadly než za Bushe ml. Celkem ve 134 zemích světa, což je 70% planety, dneska USA vedou utajovanou válku pod rouškou boje s terorismem. Americké speciální jednotky (Zelené barety, Rangeři, Navy SEALs, komanda Delta Force, dále pak specializované posádky helikoptér a bojových člunů atd.) operují téměř všude na světě. Při každém útoku dronu zahyne v průměru šest lidí, co je o dva méně, než za Bushe. Jen v Pákistánu, Somálsku a Jemenu bylo takto usmrceno 2 400 osob. Ani zdaleka nelze dokázat, že šlo vždy o teroristy a ne o kombatanty „vyzbrojené“ pouze motykou při obdělávání svého políčka.  Obama se osobně podepisuje pod tyto rozkazy k faktickým popravám, což v takovém rozsahu nedělal ani Hitler. Noam Chomsky označil Obamovu válku bezpilotních letadel za „zdaleka největší teroristickou kampaň ve světě“, která ve skutečnosti v zemích s tradicí myšlení formovaném krevní mstou, další teror jenom generuje. Při všech těchto operacích tajné útvary USArmy prakticky porušují suverenitu států, v nichž operují. Jde sice o jakousi válku malé intenzity, ale lidé v ní umírají. Údajní zločinci bez soudu a nikdo neví kolik dokonce nevinných. Je typické, že OSN k tomu mlčky přihlíží, ačkoliv jde o učebnicové porušování mezinárodního práva, které má tato instituce nejen chránit, ale adekvátní silou zabraňovat. A je proto vysoce cynickým chování, ve kterém bezskrupulózní válečný vrah ověnčený Nobelovou cenou za mír, drze v těchto dnech vytýká jiným, že porušují mezinárodní právo.

Obamova administrativa je vzteky bez sebe, že nemá šanci účinně ovlivňovat situaci na Ukrajině, nadtož tam dominovat, jak má v uběhlém čtvrt století ve zvyku. V posledních hodinách zveřejnila dokument, ve kterém konkretizovala deset Putinových lží. Byl by to jistojistě velice závažný čin, hodný pozornosti, kdyby veřejná Putinova prohlášení vyvracely veřejné důkazy. Jenže Putina ze lži obviňují americké zpravodajské služby. Za posledních dvacet let jistě ti nejprofláknutější lháři světa. Od svého krachu v symbolickém 11. září 2001, kdy nedokázali včas varovat svou zem, jdou špióni USA od skandálu ke skandálu, počínaje Husajnovými neexistujícími zbraněmi hromadného ničení po krachující oranžové revoluce v Arabských zemích. Putin podle mého soudu naprosto správně odmítá uznávat vzbouřence za vládu Ukrajiny. Nevidí proto žádný důvod k tomu, aby s nimi jednal jinak, než oni jednali s demokraticky ustavenou vládou, tedy silově. Vzbouřenci mohou být vůbec rádi, že se Putin nechová jako oni, tedy že sílu jen demonstruje – zatím. Jakmile ale  USArmy, prodloužená to Obamova ruka velící přežitku studené války zvané NATO, začne místo dosavadních siláckých řečí nějak jednat, mají se na Ukrajině na co těšit. Evropští členové, čti američtí poskoci, v NATO by si konečně měli uvědomit, kde bydlí. Zda ve společném asijsko-evropském, společném domě, či na americkém předměstí.