Když se definitivně rozpadl Sovětský svaz, očekávalo lidstvo na obou stranách barikády „studené války“ zásadní změnu. Nejhysteričtější myslitelé dokonce propadli euforii jakéhosi „konce historie“. Velká většina lidí, která patří do politické vrstvy o ničem nerozhodujících, odůvodněně očekávala od těch druhých, exponentů moci, že začnou svět směrovat k ne-li k trvalému míru, tak alespoň k radikálnímu snížení výdajů na zbrojení. Realisté na obou stranách sice věděli, že se člověk ještě zdaleka nevymanil ze své přírodnosti, čti agresivního predátorství, ale přece jenom vnímali konec „třídně“ rozděleného světa jako novou šanci. Opravdoví světovládci ovšem také věděli, že mají novou šanci. Pro ně byla studená válka od samého počátku jen nepříjemnou přestávkou v celodějinném horkém válčení. SSSR byl totiž příliš silný a vlastněním zbraní globálního zničení lidstva nepřekonatelnou překážkou pro jejich světovládu. Lidstvo se totiž ke konci minulého století dopracovalo ke skutečné možnosti světovlády. V dějinách sice existovali četní ti stupidní deprivanti, kteří nejen toužili, ale i realizovali tak zvanou „světovládu“, ať již šlo o Alexandra Makedonského, Džingischána, či Hitlera, leč to byla pouze vláda nad omezeným okruhem jejich kultury. Po pádu berlínské zdi se ale poprvé před skrytými světovládci otevřel reálný prostor ke zjevnému, před veřejností neutajovanému, skutečnému ovládnutí celé Zeměkoule. A bylo načase. Enormně totiž vzrost počet myslitelů, kteří světovou veřejnost poučovali o tom, že zdroje lidské civilizace jsou konečné. Byla-li studená válka pouze překážkou věčné horké války, tak světovládci jenom nyní potřebovali najít k jejímu dalšímu pokračování přesvědčivé důvody. Obslužná elity jim je již dávno připravila. Ukončení studené války otevřelo prostor k zahájení horké války o zbývající zdroje na této planetě. Což může být nakonec onou prorokovanou poslední válkou celého lidstva.