Podle Ústavy ČR musí každá vláda po svém jmenování požádat sněmovnu o důvěru. Vznikne-li po volbách většinová vláda, jde fakticky o formální akt, který by měl z toho prostého důvodu proběhnout v několika minutách. Jsou-li ale poslanci poněkud přitroublí a neváží si voličů, ba ani svého času, zachovají se jako současný prezident, který se v zahledění do své velikosti nehodlá podrobovat jakýmsi debilním ústavním zvyklostem a podobným formalitám, takže z nich vždycky vydoluje nějakou nesmyslnou komplikaci, aby zvýšil svou zajímavost. Čistě formální akt hlasování o důvěře se tak včera stal dvanáctihodinovou přehlídkou politické stupidnosti. Nic tak před veřejností nekompromituje demokracii, jako přehlídka projevů poslanců, předvádějících se před televizními kamerami. Všichni poslanci nepatřící k vládní koalici se vykecali, aby nakonec vládní poslanci své vládě stejně dali důvěru. Prostě klauniáda. Při tom se nenašel nikdo, kdy by jasně řekl víc jak dvěma třetinám voličů z dolní části sociálního spektra. Jste zotročeni médii. Opět jste volili proti svým nejhlubším zájmům. Opět nebylo možné sestavit levicovou vládu. Sice ODS a TOP09 vizuálně propadly, ale pravice byla víc jak účinně nahrazena Babišovci. Pravice udržuje svou životnost v polistopadovém Česku neustálým přeskupováním – a její část také často předstíráním, že vlastně není pravicí. I dnes se najdou lidé, kteří se domnívají, že ANO nepředstavuje pravicovou stranu či dokonce, že máme „levicovou vládu“. Babiš se přitom v obou klíčových vnitropolitických tématech, která štěpí českou politiku na pravici a levici, přihlásil jasně napravo: Za hlavní cíl své strany prohlásil udržení komunistů stranou politické moci a zabránění progresivního zdanění. Babiš se také obklopil představiteli pravice. Roman Joch má pravdu, že se jedná o poněkud paradoxní jev: ANO je považována za protestní a přitom je „superestablishmentovou“ stranu. Dodejme jen, že „superestablishment“ této země je pochopitelně pravicový. Babiš umožnil pravici pokračování ve vládě i po drtivé porážce dosavadních pravicových stran. Těm dal zároveň unikátní možnosti – mohou díky němu pokračovat ve své antikomunistické rétorice a zároveň se vymezovat proti moci oligarchů, proti velkému kapitálu, proti vstupu ekonomické moci do světa politiky a médií, čili proti všemu, co v zemi zavedly. Útok na moc velkých peněz je tradičně levicové téma – jenže levice uzavřela s Babišem svatbu z nutnosti, zatímco pravice má nyní v této oblasti volné, čti, opoziční ruce.

Toto heslo představitele politické strany vzešlé z přisluhovačů katolické církve u nás, našlo ve světě následovníka. Prezident Bolívie, Evo Morales promluvil nedávno před stovkami evropských politiků na takové téma. Sdělil jim, že z pěti set let, v nichž Evropané raboval bohatství z Ameriky, je prokazatelně zdokumentováno, že jen v letech 1503 až 1660, bylo odvezeno z kontinentu 185 tun zlata a 16 milionů kilogramů stříbra. Z toho si Evropa financovala svůj, především kapitalistický rozvoj. Indiáni nyní prohlašují tuto částku za pouhou „půjčku“, která musí být vrácena. Podle úrokových pravidel, za kterých v současnosti Západ půjčuje zemím Jižní Ameriky, by splácení „zlatého“ dluhu z minulosti, představovala číslo o třech stovkách číslic. Morales vyzval proto Evropu, ať začne konečně šetřit a hospodařit tak, aby dluh mohla vracet.

Na současném prezidentovi nenechávají novináři doslova ani nit suchou. Vůbec se jim nedivím, protože jsem snad nenašel jediný jeho veřejný projev, včetně rozhovorů s novináři, kde by neprojevil pohrdání k naprosté většině novinářů, nepoučoval některého z nich, ba dokonce jmenovité neurážel. Přesto mne udivilo, že si mnohdy všímají nicotností, ale nedokáží vyhodnotit podstatnější jevy v Zemanově chování. Uvedu jen jediný příklad. Našim novinářům kupříkladu vadilo, že prezident neposlal blahopřání k narození potomka prince Williama a Kate prý s typicky jeho komentářem, že by jej stejně nikdo nečetl. A minulý týden jim zase vadilo, že naopak poslal blahopřání k narozeninám prezidentovi Gabunu, který je podle našich novinářů diktátorem. Jenže on je prezidentem v republice, která má podle vzoru svého bývalého kolonisty Francie prezidentský systém. Pravdou je, že Zeman obdivuje takový systém, takže se nelze divit, že mu poslal blahopřání. Nelze mu to vytýkat, protože poslal pozornost funkci sobě rovné. Poslat blahopřání Anglickému princi by bylo asi takovým aktem, jako by poslal blahopřání Putinově vnoučeti. Ale zpět k tomu bezpečnostnímu riziku. Zeman je znám svou islamofobií, řečeno slušně. Je to spíše xenofobní nenávist. Její základ spočívá v samé podstatě Zemanova myšlení, které je hrubě zjednodušující a tím vulgarizující. Po celý život byl pro mne varovným příkladem Stalin svým zjednodušováním Marxovy a částečně i Leninovy politické filosofie. Zeman je však ještě mnohem primitivnější vulgarizátor. Jelikož je líný, nesnaží se studovat složité společenské jevy. Jelikož je populista, tak se seznamuje pouze s myšlenkami jednoduchými od jiných populistů, nebo si přečte nějaké souhrnné kompendium. Při každé možné příležitosti o sobě prohlašuje, že je racionální člověk. Jenže to je z psychologického hlediska typické sebeobelhávání. Jelikož ve skutečnosti celé jeho životní přesvědčení plyne z emocí, které si dodatečně snaží „rozumově“ zdůvodňovat, tak neustále zdůrazňuje svou racionalitu. Zeman je přesvědčen a mnohokrát to veřejně prezentoval, že islám je anticivilizační fenomén. Jako argumentaci používá skoro vždy tvrzení z tvorby antiislámské fanatické novinářky Oriany Fallaci. Pokud na svých zahraničních cestách se nevystříhá svých bludných názorů, může být bezpečnostním rizikem pro naši zem.

V politice naší země je už jenom málo událostí, které mne dokáží vyprovokovat k nějaké aktivitě. Naposled to byl povolební podraz Haška a spol vůči Sobotkovi a tento týden pro změnu zase podraz, tentokrát Bělobrádkovy partaje na vládě, která ještě ani nemá důvěru sněmovny. Před třemi měsíci jsem napsal všem ústavním činitelům za ČSSD, které ještě znám, aby podpořili Sobotku. Včera pak předsedovi KDU-ČSL a všem ústavním činitelům za tuto stranu jsem poslal text, který jsem zaslal ke zveřejněni i některým novinám. Navíc jsem jej vyvěsil i ve svém blogu, když už jsem ho nazval otevřeným dopisem. Do včerejšího textu jsem opomenul přidat jednu poznámku, kterou si nemohu odpustit nezveřejnit, a k níž mne inspiroval text Rychetského v rozhovoru s Němečkem, nazvaný „Diskrétní zóna“. Z něho jsem se dověděl, že určitou část tak zvaných spolupracovníků StB tvořili rovněž lidé, kteří z osobní msty udávali známé, třeba milence své manželky, se kterou byli v rozvodu. Vesměs na ně neoznamovali nějaké politické „zločiny“, ale spíše přestupky až trestné činy, jako kupříkladu na Rychetského, že kouří, či dokonce pěstují marihuanu a podobné. Chování těchto lidí bylo opravdu lidsky ubohé, ale politicky neškodné. Mnohem odsouzeníhodnější proto bylo zmíněné funkcionaření ve straně Národní fronty, protože šlo tehdy o činnost politickou, i když mnohdy na úrovni komunální lidsky prospěšnou, ale za všech okolností a vždycky legitimizující demokratičnost minulého režimu, navíc skoro bez výjimky s čistě kariéristickými motivy. Tedy i lidsky mnohem zrůdnější.

O polském papeži ve světové veřejnosti převažuje tvrzení, že se zasloužil o pád SSSR a celého jeho bloku a tím znicotnil marxistické pojetí komunismu. Asi i proto bude tak rychle prohlášen za svatého, když podobně jako svatý Jiří zabil nejnovodobější saň. První je jenom částečnou pravdou, druhé neplatí vůbec, protože Marx psal natolik chytře, že jeho ucelený systém lze rozvíjet donekonečna, jako každou věroučnou ideologii. Zmíněný názor o Janu Pavlu II. šíří především katolická církev, aby zvýšila svůj význam v celosvětové globální civilizaci. Sám papež dělal všechno proto, aby se takovou zásluhou zapsal do dějin, i když na konci svého života si uvědomoval, že to asi zdaleka nebude dějinný vliv veskrze kladný. Proto začal intenzivně kázat kritiku současného globálního režimu. Ovšem, jako jeho církev již po tisíc let, zdůrazňoval odpovědnost a nutnost solidarity bohatých s ostatními. Nic jiného katolictví za dvacet století zatím nevymyslelo. Benedikt XVI., alias vatikánský Černěnko, jako papež už nic nového do papežství nevnesl. Teprve Jihoameričan a jezuita František, zahájil svůj pontifikát tezí o neokázalé církvi pro chudé. Ještě si nemůže dovolit mluvit o chudé církvi, protože to by ihned skončil jako Savonarola. Sice by nebyl popraven, ale tiše zlikvidován jako Jan Pavel I. Osobně si přeji, aby za pontifikátu Františka došlo k tak silnému otřesu globálním kapitalismem, jaký zasáhl za exkardinála Wojtyly země protokomunistického režimu.

Takovou odpověď se dověděla veřejnost od Babiše, když se jej novináři ptali, proč se „dal na politiku“. Je to myslím jediná pravda, kterou o své poslední angažovanosti privatizační zbohatlík a dnešní superboháč řekl. Když začal před dvěma lety na politiky nadávat, údajně proto, že jsou nemakačenkové a nebo neschopní, tak veřejné průzkumy přiznávali levici až ústavní většinu pro výsledek sněmovních voleb. Globální pravice proto musela za každou cenu podniknout něco nového, aby zabránila ustavení vlády levice v ČR. V Česku, v té nebezpečné zemi, která ač malá, dala světu první středověkou „komunistickou“ revoluci v podobě velmi úspěšného Tábora. V moderní době pak dokonce smrtelně ohrozila svým Pražským jarem v roce 1968 globalizující se kapitalismus tím, že objevila možnou cestu k reformě „komunistického“ socialismu, když se do něj pokusila implementovat demokratičnost i občanskou svobodu a lidská práva. Co kdyby se těm zdánlivě švejkařským a cimrmanovským čecháčkům, pod vládou opravdové levice, třeba i jen náhodou povedlo alespoň otřást sebejistotou současné, globální, finanční supernadvlády?!! To přece nemohli současní světapáni dopustit. Babiš tedy splnil zadání globálního kapitálu. A navíc se mu povedlo prokázat, že ČSSD není levicí, alespoň podle jeho přesvědčení. To by přece s ní nešel do vlády.

Je už příznačné, že média v ČR jakoukoliv vládu, v níž je ČSSD a ještě k tomu většinově, nenechají na pokoji hned od prvého dne. Není se proto co divit, že už před jejím jmenováním, čili hned po jmenování Sobotky premiérem, známí „investigativci“ odhalili, že Sobotka údajně vykazuje jako své bydliště družstevní byt kdesi na Moravě i když ho tam již dobré dva roky sousedé neviděli. To prý jenom proto, aby mohl vykazovat pro účtárnu parlamentu cestovné. Jiní jakoby náhodou právě v tutéž dobu zase zjistili, že to údajně Sobotka prodal Bakalovi OKD i s byty hluboko pod cenou a policie ho určitě za to obviní. Ještě neoschl inkoust na podpisu slibu ministrů a už je napadán jeden z nich, že si staví vilu za deset milionů a kdeže pak na to asi vzal. Tyto a podobné podpásovky od hyen a ne od hlídacích psů demokracie, podle sloužících vrstvě zbohatlíků, už ve skutečnosti obyčejné voliče ani nezajímají. Podstatně horší ale je, že převážně skeptičtí k budoucímu působení nové vlády jsou i ti menšinoví novináři levicoví. Neudivuje, že rádoby levicoví politici z KSČM nemají dobrého slova pro koalici s vedoucí pozicí Babiše, že ale Sobotku napadají „pro zradu programu“, je horší podraz, než ty náhle se vyrojivší „investigativní“ obvinění. Všichni by si měli laskavě uvědomit, že v globalizujícím se světě pod vedením neoliberálních ideologů, vláda tak bezvýznamné země nemůže provést nic převratného. Bude pro ni obrovským úspěchem, když alespoň znatelně zmírní sociální svinstva, kterými veřejnost této země postihla Nečasova kamarila. Když kupříkladu alespoň zvýší zaměstnanost, přidá penzistům, zruší poplatky lékařům a nemocnicím a třeba zakáže školné. Pokud něco uhraje s církevními restitucemi, to bychom měli dokonce ocenit jako bonus.

Je pochopitelné, že vedoucí pracovníci nejsou schopni časově zvládnout přečtení všech písemností, které musí podepsat. Leč jsou případy, kdy tak udělat musí. Takovým případem jsou určitě dokumenty historické ceny a jedním z nich je bezesporu žádost o jmenování ministrů své vlády, kterou premiér adresuje prezidentovi. Uvedený dokument nesmí obsahovat ani nepatrné pravopisné chyby. Že jsou v něm chybná jména, ba dokonce i mylné nominace, je naprosto nepřípustné. V zemi slušných vztahů mezi politiky by už minimálně prezidentův kancléř vyzval premiéra k rychlému doručení bezchybného podání. V našem případě si samozřejmě Zeman doslova vychutnal roli pana učitele peskujícího nepozorného žáčka, i když na druhé straně mohl dokonce jmenování vlády Sobotkovi zkomplikovat, za což by si tentokrát mohl premiér sám. Ve své příslovečné ješitnosti dokonce mohl nepečlivost v práci úřadu vlády vnímat jako pohrdání úřadem svým. Sobotkova výmluva, že na přílohách byla jména správně, jenom dokladuje reálný vztah těchto dvou politiků. Vztah synka a blahovolného, leč ironického pantáty. Zeman po volbách se Sobotkou prohrál už příliš hodně střetů a nakonec si premiér skóre tak neprofesionálně zpackal. Stačilo chvilkové podcenění důležitosti jedné písemnosti a Zeman se na veřejnosti mohl prezentovat jako přece jenom vítěz. Osobně mne jenom zajímá, zda Sobotka umí vůbec zvládat nutné byrokratické úkony, spojené se svým vysokým postavením.