Když se dlouholetý prominent ČSSD Zaorálek stal ministrem zahraničí, předpokládal jsem, že vystudovaný filosof a celoživotní dramaturg, se za dvacet let v politice alespoň něco naučil. Byl to ale velice mylný předpoklad. A navíc je vidět, že nejen neumí samostatně myslet, ale že je navíc pouhým ustrašeným úředníčkem protektorátního charakteru, který papouškuje každého, kdo má moc. Najednou je pro něj ozbrojený puč ulice proti demokraticky zvoleným vládním institucím „demokratickým svržením diktátora“. Považuje pučisty za své partnery pro vyjednávání. Státní převrat, který byl po celé měsíce finančně vydržován ze zahraničí, na němž se navíc neskrývaně podílejí i ty nejextremnější nacionalistické síly Ukrajiny, uznává za výraz vůle „lidu“, čili za proces s tou nejvyšší legitimitou. Zamlčuje před veřejností pravý stav věcí v zemi, kterou sice navštívil, ale viděl ji jenom „ z ponorky“, jak se říká, takže se ani slůvkem nezmiňuje o doslova nacistickém teroru proti rusky mluvícím lidem na západě Ukrajiny. Nic neodhaluje politikovo ledví tak dokonale, jak krizové situace. Zaorálek se proflákl jako bezpáteřný slouha protiruských sil v atlantském prostoru. Pokračuje zdatně v tradici polistopadového „nejsvětějšího“, jehož humanitární bombardování doplnil „demokratickým terorismem“. Není při tom jistě náhodné, že obé je namířeno proti Slovanům.