Prezident Ruské federace je v nejtěžší situaci od doby, kdy se stal představitelem Ruska. Jakmile vystřídal opilce Jelcina, dařilo se mu stále lépe a lépe eliminovat škody, které tento, fakticky sovětský postbolševik, v celé zemi natropil. Brzy nato se Putinovi dařilo i významně posilovat roli Ruska na mezinárodní scéně. Sice ještě neurčoval v této oblasti tempo, které je po skončení studené války jednoznačně v rukách severoamerických militaristů, ale stále účinněji uplatňoval taktiku zadržování americké světovládné hegemonie. Dobře se, jako bývalý zpravodajce, poučil ze strategie zadržování komunismu, kterou pěstovaly USA od samého vzniku SSSR. Když Putin nastoupil do své druhé prezidentské éry, udělal však chybu. Příliš jasně sdělil světové veřejnosti, že hodlá změnit prakticky nefunkční Společenství nezávislých států, sdružujících 9 z původně 15ti bývalých republik SSSR. Prohlásil, že chce vytvořit postsovětskou unii, a vyjmenoval tři státy, jež by tato nová platforma zahrnovala. Kromě Ruska Bělorusko a Kazachstán. Netajil se však tím, že by velice přivítal, kdyby se přidala i Ukrajina. Tento nápad dokonce vyhlásil za prioritu svého prezidentského snažení.  A tím si zadělal na problém. Spustil aktivizaci všech protiruských sil nejen na Ukrajině, ale v celé zainteresované části světa. Svou chybu pak vyostřil koncem roku 2013. Viditelně podlehl své vidině a upozadil tak analyticky racionální mozek, který dosud nedělal mnoho chyb. Ve snaze urychlit vývoj ve prospěch své vidiny, nabídl bankrotující Ukrajině, vedené bývalým zlodějíčkem, z něhož se vyklubal hrabivý a málo politicky zdatný autokrat, až provokativně velkorysý, fakticky doslova korumpující dar a ne přátelskou výpomoc. Nějak si špatně spočítal reakci dávných protiruských nacionalistů v teritoriu na okraji Ruské říše. Především ale tragicky opomenul dlouhodobý cíl Amerických světapánů na ovládnutí, minimálně rozbití Ukrajiny, které viditelně oslabí samotné Rusko. Když začaly demonstrace v Kyjevě, každý přemýšlející člověk věděl, že je reálné riziko i naplnění dávných polsko-německých tužeb na ovládnutí tohoto teritoria. Již tehdy bylo nad slunce jasné, že síly Západu od USA po pobaltské pidistátečky udělají všechno, aby Rusko dostaly do role agresora. A na prahu takové situace je Putin dneska. Dostal se do pasti. Nepovedlo se mu, aby jednotu Ukrajiny rozbili rebelanti. Ať jsou mezi nimi i extremisté jakéhokoliv ražení, staví, jako přesvědčení ortodoxní nacionalisté a zároveň chorobně nenávidějící Rusko, jednotu Ukrajiny nadevše. Krym, který cholerický Chruščov kdysi nesmyslně daroval Ukrajině, může být nakonec pastí, která sklapne Putina tak, jak kdysi Brežněva Afghánistán. Putin se dostal do defenzívy. Má před sebou skoro nesplnitelný úkol. Zajistit ochranu Ruské flotily v Černém moři a při tom udržet světovou veřejnost v přesvědčení, že se jenom brání před duševně vyšinutým, nejlépe fašistou. Na to svět ještě pořád slyší.