Od poloviny minulého století znám jednu ze strategických doktrín USA, která by se dala shrnout do následující teze. Sovětský svaz, kterému Američané z propagandistických důvodů neřekli tehdy jinak než sovětské Rusko, obývá surovinami neobvykle bohaté území, zdaleka neodpovídající počtu jeho obyvatel. Jde fakticky o světové přírodní bohatství, na které nemají Rusové žádný přirozený nárok jenom proto, že se v těch prostorách narodili. Pokud Rusko světovému obchodu nedovolí, aby se na tomto, převážně neobnovitelném bohatství, mohl podílet, je svět oprávněn Rusko k tomu donutit třeba i silou. Od té chvíle jsem si byl jist, že USA jednou povedou horkou válku proti Rusku. Jak jsem již konstatoval, konec studené války otevřel prostor pro takovou horkou válku, válku o zdroje, která do té doby probíhala pouze ve skrytu chytlavějších ideologií. USA na počátku devadesátých let minulého století využily mocenského vakua k vytvoření unipolárního světa pod reálnou nadvládou své militární moci. Ta jim umožnila zvednout hledí a světu s drzým cynismem otevřeně sdělovat, že zdroje celé planety jsou jejich „národním zájmem“. První, skutečně globální impérium v dějinách tak bylo konstituováno jednoznačnou vojenskou převahou USArmy. Politická moc USA a především za ní se skrývající moc globálních financiérů, dosáhla takto reálně absolutní nadvlády nad světem. V dějinách zatím vždycky platilo, že v absolutním vítězství je vždycky skryta budoucí porážka. Pro nadvládu USA byla logicky skryta v možném spojenectví, spolupráci, nebo alespoň koordinaci zájmů všech ostatních aktérů světového dění. Unipolarita dávala šanci vygenerovat globální antiamerikanismus; doslova lze říci, globální hnutí „všichni proti USA“, i když zatím ne vždy a všude, ale zato pomalu a jistě. USA mají zatím bezmezně oddané dva velké ostrovy na okrajích „Heartlandu“, na jeho západě Velkou Británii a na východě Japonsko. Západ asijskoevropského kontinentu zatím lavíruje. Ovšem až půjde do tuhého, asi se projeví, že košile je skutečně bližší, než kabát. Jakmile začne být zdrojů opravdu vážný nedostatek, Evropané přilezou ke křížku, čili k Ruské zásobárně. Jenže do té doby o ni Rusové nesmí přijít. Mají největší zásoby především energetických surovin, ale i vody, dvou prvních, o něž bude globální bitka. Chce-li si Rusko udržet svůj celosvětový význam, musí své zdroje ubránit. Nelze se divit, že si proto drží odstrašující jadernou sílu. Ta je naštěstí mnohem lacinější, než nutná agresivní síla jeho potenciálních okupantů.