Nedávno skončený summit NATO ve Warszawe doslova skvěle vyhodnotil -vlk- na svém webu https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/07/11/summit-nato-ve-varsave-a-pracka-mych-rodicu/ . Dodal bych dneska k tomu, mimo jiné, následující poznámku. Zmíněný sjezd válkychtivců z Abendlandu, Atlanťanů, Západu, USA a jeho satelitů, prostě jak kdo chce, je prostičkým vymezením teritoria, které kdysi všemocnému a celý glóbus ovládajícímu bílému muži, zůstává v současném stavu globalizujícího se lidstva. Nejméně půl tisíciletí domýšlivý, arogantní, agresivní a zlovolný rádoby pán světa cítí, že končí jeho nadvláda. Jelikož hranice území se jen těžce „značkuje“ na moři, začíná s tímto procesem na pevnině. Pochopil, že prohrál Rusko, které chtěl pohltit a zařadit tak do svého teritoria. Proto musí právě vůči němu své území co nejjasněji určit. V této fázi globalizace tedy Evropa nekončí na Urale, ale na linii pobaltských státečků a někde bude pokračovat až po Řecko či Turecko. V tom není ještě plně rozhodnuto, protože je ve hře příliš hodně místních zájmů. Jde ještě o to, zda se Atlanťanům povede svést do své náruče Bělorusko a jak bude vybojována situace na Ukrajině. Tento detail ale už nic nemění na tom, že Abendlandu se v současnosti vystavila na východě jeho teritoria jasná hráz. I když ještě pořád existuje v Rusku vlivná skupina „Západniků“, která od dob Petra Velikého si myslí, že Západ je jejich přítel a tak by ráda, aby Rusko s ním spojilo svůj osud i v nastávající globalizaci. Kdysi světovládné impérium bílého muže, nad nímž slunce nezapadalo, počínaje Španělském přes Británii, pardon kdysi přece Velkou Británii, po současnou USA-NATO, se pomalu, leč jistě scvrkává. A tak se NATO stává skutečně obranným spolkem, zatím ale natolik silným, že si může myslet, že nejlepším obranou je útok. Leč. Svět je už jinde. Bývalý střed světa, Mackinderův „Heartland“ začíná měnit svou polohu. Jako se v průběhu časů mění zemské póly, tak se to nyní přihází s póly světového panství. Při všem tom halasu je NATO fakticky v defensivě. Na asijskoevropském superkontinentu se situace mění. Doslova se vytváří nový globalizační vůdce, ne pouze jeden z jeho činitelů. Mám důvod předpokládat, že země od Indie, po Indonésii si jsou vědomé toho, na kterém kontinentu sídlí, takže jeho lídr se stane jádrem reálně globálního světa. Pokud zapomenou, kdo je po několik staletí okupoval a přikloní se přesto k Západu, pak sice pozdrží nutný vývoj, ale na konečném výsledku nic nezmění. Ledažeby se Abendlanďané, fakticky pouze jeho vládci, rozhodli raději spáchat sebevraždu, než ztratit moc, jak to dělají mocichtiví jedince po celou historii.

Vláda jedné strany je podle jejích protagonistů lidově demokratickým zřízením. Podle odpůrců ale totalitou. Americký politický režim vlády dvou stran je jeho realizátory nazýván zastupitelskou demokracií, podle jeho kritiků polyarchií, čili vládou několika rodin. Evropský systém koaličních vlád je dle jejích zastánců demokratičtější Amerického systému, ale je prokazatelně méně efektivní. Proto prakticky vždy přerůstá v oligarchii. Pokud je politický systém prezidentskou demokracií, nebo alespoň poloprezidentskou, tak se stejně zase blíží polyarchii. Jelikož ve všech jmenovaných typech se politická vláda vytváří volbami, lze tvrdit, že jde pouze a jenom o různé varianty jednoho systému, systému zastupitelského vládnutí. Jeho reálná podoba se odvíjí od toho, co veřejnost svým politickým aktivizmem si může na politické reprezentaci vymoci. Díky promyšlenému zákonodárství, toho není mnoho. Veřejnost může mnoha způsoby protestovat, ale politická vláda to může prakticky vždy ignorovat. Dlouhodobě módní jsou různá hnutí prosazující tak zvanou přímou demokracii. Bohužel si pod ní představují jenom referenda, jaká jsou tradicí ve Švýcarsku. Je to naprosto nedostatečný způsob správy veřejných věcí  a na druhé straně dokonce vůči občanům jakési násilné vyžadování aktivity i v případech, které větší, či menší část veřejnosti vůbec  nezajímají. Levice dneška musí začít pracovat na úplně novém systému participace občanů na rozhodování o svých věcech. Začínat musí od Ústavy, v níž by mělo být kodifikováno, ve kterých problémech nesmí rozhodovat vláda sama, ale musí vypsat plebiscit. Za základní metodu participace by měl platit princip subsidiarity. Zastupitelé by měli umožnit podíl na rozhodování každému, kdo projeví odborný zájem o ten či onen problém. Veřejné diskuse, stejně jako zainteresovanou veřejností sledované polemiky odborníků, by měly být základní součástí každého rozhodnutí zastupitelů, svými důsledky překračující dobu jejich mandátu. Pod tlakem liberálů se vytvořilo ve veřejnosti přesvědčení, že současná demokracie je vyhovující a nepotřebuje korekcí. Opak je pravdou. Je naopak bezpodmínečně nutné vypracovávat nové prvky existujících systému politické moci, čili demokratizovat zastupitelskou demokracii, která je prokazatelně v hluboká a hlavně stále se prohlubující krizi.

Včera jsem si přiznal, že neznám ani jeden reálný politický postup, který by zabránil vzniku světové války, pokud se pro ni rozhodnou globální financiéři. Celosvětová veřejnost se zatím musí spoléhat minimálně na tři věci. Za prvé, že zmíněná globální mafie se spokojí se zisky, které jí přináší lokální války. Za druhé, že nevznikne planetární konflikt do doby, dokud ona panská třída bude ovládat většinu pozemských zdrojů.  A za třetí, že světová válka se nerozhoří, dokud všelidské panstvo nebude mít jistotu, že její příslušníci ji přežijí. Poslední den v červnu jsem naznačil ve svém textu tři pilíře nové levicové politiky. Napsal jsem, že druhým pilířem budoucí levicové politiky musí být regulace vlastnictví. Světová veřejnost musí začít bezohledný politický boj proti dalšímu prohlubování majetkové diferenciace. Sociologové dneška tvrdí, že ještě nikdy nebyly majetkové rozdíly mezi lidmi tak obrovské, jako v současnosti. Sice to není pravda, protože ve starověku a především středověku patřilo vše v daném regionu pouze jednomu – králi, který podle své vůle vlastnictví „své“ země distribuoval mezi své oblíbence. Pravdou ale je, že dneska je soukromé vlastnictví jištěno tak tvrdými zákony, že jeho držení je daleko jistější a stabilnější, než kdykoliv před naší dobou. Někteří ze společenských vědců popisují současnou rozdílnost ve vlastnění jako nesouměřitelnou. Toto označení je v mých očích „vědecky“ korektní. Z pohledu sociálního boje musí být existující obrovské rozdíly ovšem pojmenovány jinak. Soukromé vlastnictví nad určitou mezí musí být jednoduše prohlášeno za zločin. A já bych se přimlouval, aby šlo o zločin genocidy. Nejméně ze dvou důvodů. Obrovské bohatství doslova mikroskopické minority prokazatelně způsobuje smrt z nedostatku milionůM chudých, až bědných. Za druhé, obrovská koncentrace majetku v rukou duševně zvrhlých, třeba chorobně mocichtivých, je prokazatelně původcem válek. Jedno i druhé je v mých očích genocida. Ba horší než genocida, protože je realizována zdánlivě „přirozeně“, tedy bez viditelného násilí. Druhým úkolem levice tedy je zničit třídu globálních financiérů. Historie, především nedávná ukázala, že to není snadné, ale především že ji nelze zničit vnějšími silami – tedy ani sebevětší revolucí světové třídy ovládaných. Nabízí se spíše metoda jejího sebezničení. Je jenom potřebné najít způsob, jak její příslušníky mezi sebou rozeštvat a postavit je proti sobě.  Třeba ty mocichtivce až chtivé války, proti ostatním. Stačilo by jim prokázat, že ohrožují životy všech a samozřejmě majetky panské vrstvy.

Totální ochromení celosvětové levice dokázali její protivníci využít k nepředstavitelnému a především všestrannému tlaku na celou společnost.  V prvé řadě zajistili majetkový převrat. Ve všech zemích provedli privatizaci všeho, především pak služeb, které do té doby zajišťoval stát. V postsovětských zemích největší loupeží dějin zbavili její společenství veškerého majetku. Tím vytvořili základnu pro likvidaci sociálního státu. Koncentrací majetku vytvořili základnu pro skutečný mocenský převrat. Vytvořili politický systém, v němž má moc nad celou společností maličké promile nejbohatších. V mých očích je ale nejděsivější absolutní ovládnutí světa médií hrstkou jejich vlastníků. Vzniklo tak celosvětové „duchovní“ pole jednostranného šíření informací prosazující pouze a jenom zájmy nově vzniklých globálních vládců. Zrůdnou formou této mediální diktatury je válečná propaganda. Pravice řídící svět ve prospěch zmíněné promile nejmocnějších, po celé čtvrť století rozněcuje válečné konflikty po planetě. Kromě přímého zisku zbrojařských firem je dlouhodobým smyslem takového  chování ke snaha navyknout světovou veřejnost na válčení jako nějakou nezbytnost, až všednost života. Konkrétní podobou zmíněného postupu je v dnešní době intenzivní prosazování myšlenek o Ruském nebezpečí, agresívním chování jeho vedení v čele s Putinem, nutností bránit se proti těmto jevům a šíření víry, že je válku s Ruskem možné vyhrát. Nejzrůdnější ze současné válečné propagandy je ale šíření názoru, že Západ nad Ruskem zvítězí i v eventuální jaderné válce. Na tomto omezeném prostoru nehodlám současnou situaci podrobněji popisovat. Jenom uzavírám, že nevidím žádný reálný postup, jak lokálním válkám a bohužel i globální válce, zabránit. Je sice pravdou, že žádnému politikovi, zákonodárci, premiérovi, ministrovi vlády ani náčelníkovi Generálního štábu nedali občané mandát, aby je zatahoval do eskalace napětí, hrozby silou, spolupráci na válečných konfliktech, uplatňování mocenské politiky Spojených států amerických nebo jiných států. Ovšem ještě zřejmější pravdou je, že naprostá většina „zvolených“ se považuje už za „vyvolené“, div ne prozřetelností pověřené, rozhodovat o osudech všech a každého. Zachránit mír na této planetě bude podle mne potřebovat úplně novou doktrínu, dosud ani nevyřčenou utopii. Již před půl stoletím jsem si ji představoval jako poslední revoluci lidstva, revoluci žen proti agresivitě mužů. Dneska už bohužel ani v takovou hypotézu nemohu věřit, protože se lidská civilizace už zvrhla a ženy jsou v mnoha případech agresivnější než muži.

Jedním z mnoha důvodů, proč došlo k brexitu je bezesporu i asociální chování vládců EU. Je proto nesporným paradoxem, že výsledek hlasování v Británii, jak se zdá, zaktivoval spíše pravici, než levici. A není to jenom proto, že pravice v celé Evropě fakticky vládne. Je to především proto, že se levice podle mne ještě pořád nevzpamatovala z šoku poslední dekády minulého století. Její protagonisté v žádném případě tehdy nepředpokládali rozpad sovětského tábora, nadtož SSSR. Vůdci na východě byli si až příliš sebejistí a svou zvyšující se odtržeností od svých občanů prakticky zavinili kolaps socialismu, který si nazvali reálným. Levice na Západě se zase doslova zhroutila, především proto, že vyschly peněžní toky, které vydržovaly její instituce. Hlavní ale bylo a doposud je, že fakticky veškerá levice ztratila víru ve své ideály. Ukázalo se, jak hrůzné pro ni bylo, že nedokázala svou ideologii přizpůsobovat měnící se situaci na planetě. Což rovněž souviselo s pýchou sebejistoty. Již před lety jsem dospěl k názoru, že z mrtvolného pachu rozkládající se staré levice nemůže vzejít jiskra, nadtož dokonce plamen nových idejí rozpalujících „veřejnost“. Vtírá se mi na tom místě použít slovo „masy“, ale je příliš zrádné, v minulosti využívané všemožnými druhy populistů až politických zločinců. Na hrobě staré levice nelze hledat motivy pro odpor vůči zglobalizovaným vládcům dneška. Nová etapa věčného sociálního boje mezi vládci a ovládanými potřebuje dosud neokoukaný fundament inspirující k akci. Myslím, že jeho pilíři musí být mír, čili odzbrojení, za druhé regulace vlastnictví, čili likvidace nesouměřitelnosti v bohatství a konečně participace ovládaných na zásadních rozhodnutích o světě.

Že je svět ve válečném stavu, dokazuje vždycky nejlépe skutečnost, že jednotlivé strany konfliktu používají na stejné prohřešky pokaždé jiné posouzení. Tak například Číňan, který sebral pražským protestujícím proti návštěvě prezidenta ČLR tibetskou vlajku, byl odsouzen k pokutě patnáct tisíc korun. Zhovadilost gangu „Ztohoven“, za ukradení prezidentské standarty není odsouzena dodneška. I když se ví, že ji rozstříhali na víc jak tisíc kousků. Troufám si proto tvrdit, že u nás nepřehlédnutelně vlivná část politizujících elitářů nadržuje grázlům a je prokazatelně ve válce s většinovou společností. Ve světě je to v dobách války samozřejmě ještě horší. Ruská atletka Julie Stěpanovová odešla na Západ a aby se tam uchytila, tak se svým manželem vydali svědectví o rozšíření dopingu v Rusku. Ovšem až poté, co byla již dříve sama usvědčena a žila si bez nějaké zvláštní pozornosti. Jenže pak se věci chopila německá televize ARD a odvysílala několik „investigativních“ pořadů ovšem bez jediného skutečného důkazu, pouze se slovy „možná“, „pravděpodobně“, „dá se seoudit“, atd. Pro další vývoj událostí nebyly totiž rozhodující jen důkazy, které se svým mužem obstarala, ale především to, že v pasti se ocitli i vysocí funkcionáři nejen ruské, ale především světové atletické a protidopingové asociace. Ti jednak zabránili podrobnému vyšetřování a pro záchranu svých bafuňářských prebend souhlasili s postupem až příliš připomínajícím chování politiků USA a EU v současné válce s Ruskem. Zakázali Ruským atletům účast na světových soutěžích, včetně OH. Jde bezesporu o podlý, protože kolektivní trest a rozvinutí války proti Rusku v podobě ekonomických sankcí i do oblasti sportu. Jelikož je tedy zřejmé, že zpolitizování Olympijských her po rozpadu SSSR neskončilo, je třeba z toho vyvodit zásadní závěry. Podle mne by se OH měly pořádat vždycky jen v Řecku a na celým světem vydržovaných sportovištích. Finance by se na hry mohly získávat kupříkladu i využitím zmíněných sportovišť v mezidobí. Jsem si jistý, že by nejeden člověk dobře zaplatil za to, že si může zasportovat na místě, kde jeho idol vyhrál zlatou medaili. MOV by nesměl do uvedeného podnikání zasahovat a v žádném případě by jeho členové nesměli získávat na svůj provoz sponzorské dary. Zásadní financování OH by mohlo mít podobná pravidla, jako financování OSN. Současný systém je neudržitelný, už jenom proto, že pěstuje vypjatý nacionalismus. Pokud by měly OH i nadále být politickým kolbištěm, přebujelou nacionalistickou prezentací a hlavně kolotočem miliard, pak je nejvyšší čas je zrušit. Současné OH jsou totiž vším jiným, jenom ne pokračováním ideálů starověkého Řecka a idealistických představ jejich obnovitelů v moderní době.

…tak jí ještě Britové přidali další. Včera se totiž v zemi hlasovalo o vystoupení z EU. A poměrem 52:48 bylo vystoupení odhlasováno. Jsem opravdu zvědav na další průběh. Osobně tento krok schvaluji. Vždyť Británie nemá Euro, má plno výjimek ze zákonů, přesněji směrnic EU a mimo jiné, jezdí se tam pořád vlevo. Vždycky jsem souhlasil s de Gaullem, že Británie do Evropy. Nadtož do EU nepatří. Je to zem, která fakticky porodila USA a proto se k nim chová jako každá matka i ke svému nezdárnému dítěti. Ve všem je podporuje a podle mého soudu je pátou kolonou USA v Evropě. Brexit, jak se po celou dobu možný odchod Británie v médiích nazývá, je z mého pohledu logický. Ovšem pro Evropu to znamená jediné. Přimknout se teď k nejen k Risku, ale k celé Asii.

Asi padesát diplomatů na ministerstvu zahraničí USA vyzvalo vládu k masivním útokům proti Asádovi. Jak tuto zprávu v chaosu současného světa interpretovat? První dojem laika je jednoznačný. Po stažení ruského letectva ze Sýrie pomalu Amíkům otrnulo a zase se začínají cítit pány světa, nebo alespoň této jeho části. Reálnou skutečností totiž je, že syrská armáda bez podpory Rusů není schopná osvobodit celou Sýrii od teroristů. Je za pět let naprosto opotřebovaná a navíc musí bojovat proti stále čerstvým silám, které se za peníze Saudů a CIA dostávají z Turecka a i jinudy do Sýrie. Ruské ministerstvo zahraničí se pozastavilo nad tím, že zahraniční politiku určuje jakési hlasování mezi úředníky ministerstva zahraničí USA. Putin ale reagoval mnohem jasněji. Na nedávném Ekonomickém fóru v Petrohradě, kde o válčení nemusel hovořit, pronesl zajímavou myšlenku. Veřejně sdělil světu, že USA jsou jedinou supervelmocí a Rusko se nechce supervelmoci stát. Reagoval tak spíše na radikalismus a zaťatost Íránu, který svolal schůzku všech členů koalice bojujících na straně Asáda, kde vyslovil jeho ministr obrany výtky vůči Rusku, za jeho laxnější postup v bojích na území Sýrie. A samotné USA? Nabývám dojmu, že úřednictvo, které s Obamou bude muset opustit své posty, chce sebe, ale i svého prezidenta do dějin zapsat jako vítěze v Sýrii. Jenže USA neumí skutečně vítězit, alespoň v muslimském světě absolutně ne. Jejich forma vítězství nad Asádem by znamenala opět totální rozvrat, jaký postihl Afghánistán, Irák či Libyi. Pokud se Rusko v muslimské části světa nechce stát supermocností, pak muslimům, především pak Arabům, nezbude nic jiného, než konečně najít svého sjednotitele a vyhnat všechny jiné vlivy ze svých zemí. Tedy – vytvořit skutečný chalífát

Rozsáhlá vojenská cvičení Anakonda 16, která začala v Polsku 7.6. a mají skončit 17.6. znepokojují vedení Severoatlantické aliance kvůli možnému vyostření vztahů s Ruskem. V hlavním sídle NATO jsou toho názoru, že cvičení jsou příliš zjevně zaměřeny na Rusko. Nehledě na napětí ve vztazích s Moskvou, v průběhu cvičení se rozehrává zbytečně scénář reálné války. Navíc pořádat manévry v předvečer summitu NATO ve Varšavě znamená zacházet moc daleko, soudí v alianci. Byl zvolen pro alianci nevhodný okamžik: zatímco v Bruselu zdůrazňují, že hodlají nějak obnovit dialog s Moskvou, Polsko rozehrává válku. Formálně jde o národní cvičení, na nátlak Washingtonu se jich ale zúčastnily skoro všechny členské země NATO, především samotná USArmy. Nová polská vláda se přísně přidržuje své protiruské linie. Mnozí se obávají, že Polsko může politicky otrávit červencový summit aliance ve Varšavě. Kromě toho, právě Polsko pozvalo k účasti ve cvičeních Anakonda 16 Gruzii a Ukrajinu, které navíc nejsou členy NATO, zato jsou nejdivočejšími rusofoby.Tyto země se snaží stát členy NATO, ale v samotné alianci tuto myšlenku zamítají, zčásti aby „nedráždili Rusko„. Poláci se však na problém dívají naprosto jinak. Základní akt Rusko-NATO vyhlásila Varšava nedávno za zastaralý. Rozpory se projevily také v průběhu nedávné návštěvy generálního tajemníka NATO v Polsku. Zatímco Stoltenberg hovořil o rozmístění jednotek aliance v této zemi na základě rotace, požádal polský prezident Andrzej Duda o zřízení stálých základen. Polská strana dokázala rozzlobit také Německo, když jej obvinila z údajného blokování tranzitu amerických vojsk. Vláda SRN nebyla tím nadšena, a nikoli náhodou se cvičení Anakonda 16 účastní pouhých 400 vojáků Bundeswehru. Celkem se cvičení účastní 31 tisíc vojáků ze 24 zemí. Z hlediska Berlína jedná Varšava záměrně provokačně. Historicky dlouhodobá nenávist Poláků k Rusku, a to nejen vládců, ale i většiny obyčejných lidí, je v mých očích větším rizikem války, než současná situace na Ukrajině. Tam jsou vojska vyčerpaná, ale Poláci už dávno nedostali přes hubu, takže mají větší sebevědomí, než je pro celou Evropu zdrávo. Navíc při neustálém napětí na hranici NATO a Ruska může lehce dojít k provokaci, ale i k nechtěnému omylu, což by bylo oboje možnou fatální chybou.

Dneska jenom stručné upozornění. Někdo se trochu prohrabal webem obsahujícím seznam velvyslanců USA, který je volně dostupný na https://en.wikipedia.org/wiki/Ambassadors_of_the_United_States#Current_U.S._ambassadors . Následně si důkladně prostudoval webové stránky účetnictví stran a kandidátů na prezidenta za minulá období. Při tom narazil na zajímavé skutečnosti. Collen Bellová získala post velvyslankyně v Maďarsku. Do Obamova volebního fondu zaplatila celkem částkou 800 000 USD, v poslední kampani pak přesně 293 000 USD. Obdobně Rob Barner věnoval 80 000 USD a stal se velvyslancem na Islandu. Kdyby věnoval více, asi by dostal nějakou přívětivější štaci. Timothy Broas věnoval 183 000 USD a dostal Nizozemí. Překvapivě levná země. Evidentně její význam v EU přeceňujeme, zatímco ministerstvo zahraničí USA má lepší informace. Dwight Bush za 140 000 USD dostal Maroko. A současný „úřadující gubernátor v ČR“ Shapiro věnoval 160 000 USD na státní a federální kampaně kandidátů Demokratické strany. Nejvíce Obamovi. Od Schapira Obama obdržel v roce 2004 do různých kampaní 71 000 USD. Nejvíce však věnoval na prezidentskou kampaň, a to rovných 500 000 USD. Autor celé této podrobné práce na závěr konstatuje, že velvyslanecký post v zemi o přibližně 10ti milionech obyvatel na dobu 4 let stojí kolem 800 tisíc USD. Tedy na rok 200 000 USD. Závěrem jenom dodávám, že více informací a návazných názorů lze najít na webu https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/06/06/kolik-stoji-cr/#more-945510