Včera jsem se z médií dověděl, že kumpáni skupiny „Ztohoven“, kteří ze střechy Pražského Hradu zcizili prezidentskou vlajku a místo ní tam vyvěsili červené trenýrky nadměrné velikosti, se tím nedopustili žádného trestného činu. Již před tím jsem zaregistroval, že zmíněnou partičku její obdivovatelé považují za umělce. V popřevratové době obdobní „umělci“ mimo jiné natřeli sovětský památný tank na růžovo a dopustili se mnoha jiných, poněkud sporných činů, které odborně nazývají performance. Dokonce jsem jednou napsal, že když by se na výstavě uměleckých děl Knížák vykadil, tak se jeho artefakt označí za nějaké neotřelé umění, ale když bych to udělal já, tak budu trestně stíhán. Takže si začínám myslet, že stačí, aby se člověk prohlašoval za umělce, a ještě lépe aby byl „taky uměleckou komunitou“ za umělce uznáván a hned tím získává statut nějakého jiného, až případně nedotknutelného člověka. Podle mého selského rozumu byl vzpomínaný čin nepochybně krádeží, byl ničením cizího majetku, byl vstupem na cizí pozemek a v neposlední řadě hanobením jednoho ze státních symbolů. Pokud vím, tak trestní zákon jen o krádeži v § 205 říká, že jde o čin, kterým si osoba přisvojuje cizí věc a způsobí na cizím majetku škodu vyšší než 5.000 Kč. Pokud se toho dopustí ve skupině, pak bude pachatel potrestán sazbou dva až osm let. Tolik právo a jenom o krádeži, při čemž jsou ve hře ještě další tři přečiny. Právní teoretici rádi tvrdí, že soudy nehledají spravedlnost, ale právo. Takže drzá partička už se měla oblékat do patřičného stejnokroje nejméně na mnohem víc jak dva roky. Jenže naše současné soudy nehledají dávno už ani to právo, hledají pouze směr politických „větrů“. A ten dnešní je jasný, proti Rusku, proti Putinovi, proti Zemanovi. Přesně jak to nařídil „gubernátor“, pardon velvyslanec USA v Praze.

Až za pár týdnů (třicátého září) skončí současný fiskální rok, státní dluh Spojených států dosáhne podle prognóz 19,3 biliónů dolarů. Bývalý šéf Účetního dvora Spojených států David Walker nedávno k tomu poznamenal, že státní dluh USA je ve skutečnosti šokujících 65 bilionů dolarů, nikoli dosavadních 18,5 bilionu. Barack Obama tedy odejde se sekerou kolem 20ti bilionů USdolarů. Jak ke svému tvrzení Walker dospěl, osvětlil následovně, cituji: „Pokud přidáte k 18,5 bilionům nezabezpečené civilní a vojenské důchody, povinnost pečovat o penzisty, nedostatečné investice v oblasti sociálního zabezpečení a veřejného zdravotního pojištění, stejně jako různé závazky a nepředvídané výdaje federální vlády, skutečné číslo se bude rovnat asi 65 bilionům, a při absenci reforem automaticky roste“, konec citace. Jedná se o naprosto šokující astronomická čísla. Vykazované zadlužení USA ještě v r. 2008 tvořilo „pouze“ 64,8% ročního HDP. V dalších letech pak rostlo na 76; 87,1; 95,2; 99,4%. V roce 2013 překročil poměr veřejného dluhu k HDP sto procent, aby v roce 2015 byl 101,53% hrubého domácího produktu. USA tak v tomto ukazateli začíná úspěšně konkurovat Řecku. Nejeden odborník se oprávněně ptá, zda to je ještě prosperující země. Já jen k tomu dodávám, zvláště když většinu výrobních odvětví mocipáni vystěhovala ze země. Již několik let ekonomové tvrdí, že dluh USA je nesplatitelný. Nejskeptičtější politici pak přepokládají, že se ho chtějí vládci USA zbavit další velkou válkou. Ta ovšem bude muset probíhat na cizím území. USA v ní budou zbraněmi zásobovat a tím zadlužovat obě válčící strany. Teprve když už bude jasné, kdo vyhraje, USArmy do hry vstoupí jako zachránce, osvoboditel a sběratel vděčnosti lidu. Bylo by to potřetí za sebou, co se něco takového Americe povedlo. Osobně v takový vývoj nevěřím. Vojenskou sílu vládcové USA mohou využít lépe. Prostě své dluhy anulují. Nejlépe tak, že bude kupříkladu za prezidenta zvolen Trump. Za nějaký čas bude svržen „barevnou revolucí“, alias vojenským pučem. Přechodná vláda vojenské doktarury pak prohlásí většinu dluhů za nulitní s tím, že z půjček občanská veřejnost nic neměla a ti, co na nich vydělali, byli „revolucí“ smeteni, takže pohledávky vůči nim jsou nedobytné. Ani celý svět si na takové armádní síle nic nevybojuje a tak může začít „od začátku“. Každý jenom s tím, co fyzicky vlastní a dokáže vůči ostatním uhájit.

Včera skončily hry letní olympiády v Rio de Janeiru. Před jejich zahájením jsem poznamenal, že mne nezajímají. Nebyla to úplná pravda. Zajímala mne jedna, vlastně jedna a čtvrt věcí. Byl jsem opravdu zvědav, zda Bolt obhájí všechny tři zlaté medaile a také jestli Špotáková zopakuje Železného. U Bolta jsem trochu pochyboval o vítězství na sto metrů a Špotákové jsem prorokoval tak šesté místo. Když Usain Bolt vyhrál stovku, už jsem nepochyboval. Včera měl tento „nadpozemšťan“ 30 let. V roce 2008 na OH v Pekingu vyhrál stovku, dvoustovku a donesl kolík Jamajských sprinterů ve štafetě 4x100m do cíle jako první. Svým svérázným vystupováním si navíc získal sympatie diváků a od té doby byl jistě celosvětově nejpopulárnějším atletem všech dob. V Londýně svůj trojnásobný triumf zopakoval. Tehdy už se stal legendou. Po olympiádě v Riu se už zařadil mezi nesmrtelné. Sám o tom říká, že dokázal, že je nejlepší. Byl totiž jeden, vlastně dva sprinteři, kteří do té doby dokázali trochu víc. Jesse Owens, který na OH v Berlíně v roce 1936 získal čtyři zlaté medaile. Kromě zmíněných sprinterských i za skok daleký. Což po něm zopakoval Carl Lewis až v roce 1984. Ten se ale v mých očích morálně propadl, když první světové rekordy Bolta označil za podporované dopingem. Uboze neunesl, že je někdo lepší, než býval on. I když on má z OH celkem deset medailí, devět zlatých a jednu stříbrnou. To se totiž Boltovi už nepovede, protože prohlásil, že je to poslední olympiáda, na které soutěží. Jestli se někdo stal miláčkem diváků, tak o Boltovi to platí snad nejvíc. Určitě i pro sport ve své zemi, ale i na celé Zemi udělal opravdu hodně.

Již loni se šéf NATO Jens Stoltenberg omluvil za bombardování Bělehradu v roce 1999. Před několika dny tomu dal korunu sám viceprezident Biden, když se omluvil všem rodinám, jejichž příbuzní při zmíněném bombardování přišli o život. Když navíc před nedávnem Haagský soud konstatoval, že Miloševič je nevinen, tak mne zajímá jediné. Jak se nyní zachovají všichni ti čeští mediální protisrbští psavci a především známí političtí válkychtivci, především Šlafzenberg. Kecy nějakých viceprezidentů mne totiž vůbec nezajímají. Pokud Obamův zástupce nepřivezl šek alespoň na 35 miliard dolarů, tak není o čem hovořit. Obamovci na tom musí být sakra špatně a celá demokratická strana se teď, ze strachu před Trumpem, může doslova podělat. Přesto mne napadá celá přehršel otázek. To bude nyní standard americké politiky, napřed někomu „zabít strýčka“ a pak se za to rodině omluvit? Takže tak za deset let můžeme čekat omluvu Afghánistánu, za patnáct Iráku, pak Libyi, nebo dokonce Sýrii? Samozřejmě že ne. Srbsko je přece jediným Slovanským státem, který ještě americká, protiruská kamarila nezmákla. A dostat ho do NATO, to by byl sakra gól. Ono by v prvém kole určitě docela stačilo koupit si ho nějakou smlouvou podporující zájmy USA na asijskoevropském superkontinentu. Co tak nějakou tu vojenskou „základničku“ někde v Srbsku – za tučný pronájem. Už jsem zaregistroval, že EU zahájila vstupní rozhovory o vstupu Srbska do tohoto byrokratického superstrátu. Zároveň jsem si všimnul, že Lavrov hovořil o nepřípustném nátlaku na Srbsko. Začne tedy přetahovaná o Srbsko? Pak jeho občany předem lituji. Nemůže to v žádném případě pro ně dopadnout dobře. Šelmy se přece rvou teprve o mrtvou kozu!

Po nezdařeném puči v Turecku se najednou začalo veřejně hovořit o skladu vodíkových bomb na americké základně v tureckém Incirlku. Američané se strachují, že by mohly být zcizeny teroristy. Je to, jako vždy od Amíků, falešný poplach. Pravé důvody jsou jiné. Erdoganova nová moc už dvakrát uzavřela základnu, dokonce pro ni „vypnula“ přívod elektřiny, protože její velitel, ale i další vysocí důstojníci podporovali pučisty, jak „dokazuje“ vyšetřování. USA dokonce dostávají výstrahu. Buď vydají Gülena, duchovního otce opozice proti Erdoganovi, kterého nyní nová moc obviňuje přímo z inspirace puče, nebo…vyberte si Amíci, zvláště po setkání Erdogana s Putinem. Nepíši tyto řádky kvůli Turecku, Erdoganovi a už vůbec ne kvůli jakémusi zapšklému disidentovi kdesi v USA. Stavím tady totiž zásadní otázku. Neměla by o umístění jaderných zbraní na svém území rozhodovat veřejnost v plebiscitu, který by byl uložen vládě dokonce Ústavou?!!

Slabost západní kultury se projevuje i ve způsobu trestních postihů za terorismus. Poprvé se to děsivě projevilo v případu Breivika. Dostal za smrt 77ti lidí 21let žaláře a hned po několika letech měl tu drzost, že žaloval stát za to, že s ním špatně zachází. Teroristé lidské civilizaci ve skutečnosti vyhlašují válku. I když jsem s tím nesouhlasil, Bush mladší to dokonce ztvrdil svým prohlášením už v roce 2001. A ve válce se zabíjí. Podle mého soud by každý terorista měl být přímo v akci zastřelen, jako je tomu v boji. Později chycení a ve skutečnosti „zajatí“ teroristé, pokud se dobrovolně nevzdají, by měli být souzeni válečným právem a zastřeleni. Jakékoliv jiné chování považuji za slabost naší kultury, při nejmenším za neúctu k obětem a v neposlední řadě k sobě samým.

Jsem zásadně proti profesionálnímu sportu. Ten patří do cirkusů a podobných atrakcí. Za naprostý nonsens pak považuji když, je profesionálním sportovcem člověk s hendikepem. Divák, který se jde za peníze dívat na takového „sportovce“, je v mých očích sadista, nebo jinak psychicky vyšinutý. Nemám samozřejmě nic proti tomu, když takoví lidé sportují, ba ani, když se pro ně pořádají soutěže, ale aby se tím živili, to považuji za jeden z projevů úpadku naší civilizace. Stejně jako hypertrofii profesionálního sportu. Sport je nutná aktivita každého člověka, v mládí naprosto nezbytná. Jde o problém tělesného i duševního zdraví. Olympijské hnutí, které vzniklo v předminulém století, vycházelo tehdy z idejí amatérismu, čili právě oné tělesné výchovy a sportu pro zdraví. Cirkusoví akrobaté kupříkladu, ač byli dokonalejšími gymnasty, než třeba sokolové, nikdy na olympijské hry neměli přístup. Dokonce i mnohé prvky jejich cviků se nesměly v amatérském sportu používat. Tehdy bylo ještě olympijské hnutí zdravým, čestným a především čistě sportovním hnutím. Problém začal, když jednotlivé státy začaly považovat vítězství svých příslušníků na hrách olympiády za vývěsní skříň jejich celkové vyspělosti, ekonomické, politické a celospolečenské. Olympijské hnutí tím ze sportovního hnutí degenerovalo na politikum. Spojené státy Americké vymyslely jakousi poloprofesionální metodu výchovy sportovců. Talentovaní jedinci dostávali stipendium na vysokých školách, na nichž mohli sportovat a studium bylo pouhou kamufláží. Na to z opačné strany železné opony odpověděli tím, že perspektivní sportovce povolali do armády, kde jim umožnili trénovat a bojová příprava byla rovněž jen kamufláží. Jestliže do té doby někteří umanutí sportovci užívali podpůrné látky, tak deklasace olympijského hnutí na politickou prezentaci státu, vytvořila doslova boom dopingu. Začaly se užívat nejen podpůrné látky, ale dokonce celé technologie, jako například odběr krve několik týdnů před soutěží a její vrácení těsně před závodem. Podle mého vnímání tehdy nastoupilo olympijské hnutí na sestupnou křivku svého vývoje. Vadilo mi tehdy nejvíc, že nebyly zastaveny války na planetě, když byl čas olympijských her. Definitivní ránu olympijskému hnutí ovšem zasadilo rozhodnutí jeho papalášů, že se her olympiády mohou zúčastňovat profesionálové. Profesionální sport, který začínal kdysi živelně boxem, zápasy, později golfem, tenisem a především fotbalem a ledním hokejem, totiž přestal být cirkusovou atrakcí, a změnil se na obrovský obchod. Dneska už jde o čistý byznys, v němž se nejen točí miliardy, ale dokonce perou špinavé peníze. Vstupem profíků na hry začalo definitivní odumírání olympijského hnutí. Dneska už nemá s původní myšlenkou zakladatelů prakticky nic společného a kupříkladu současná aféry ruského dopingu se z uboze marné snahy nějak ozdravit celé hnutí, stala jenom další politickou fraškou.

Puč proběhl podivně, čehož si všimli mnozí. Patřil jsem k těm, kteří z toho vyvodili špatné závěry. Potvrzuje se, že se nemají dělat ani částečné pokusy o závěry, při neúplných informacích, protože pak jsou z toho ubohé spekulace. Puč byl prozrazen a je jedno jak, kým a proč. Důležité je, že Erdogan o něm věděl a když se o prozrazení dověděli i pučisté, tak akci spustili o několik hodin dříve. Tím vznikl nekoordinovaný zmatek. Erdogan na Turecké poměry vtipně zneužil ulici, aby mu pomohla vytvořit pro svět iluzi, že má coby vládce vysokou legitimitu. Jak říkají odborníci, v každém poválečném puči v Turecku měli prsty Spojené Státy, nebo alespoň jejich CIA. Nepochybuji, že tomu bylo i tentokrát. Američtí mocnáři k tomu měli dost důvodů, především okaté sbližování Erdogana s ďábelským Putinem. Ale hlavně Erdoganova rostoucí protiamerickost spojená se zájmem o členství v rodícím se euroasijském společenství. Vládci USA Turecko nutně potřebují ovládat. Má přece druhou největší armádu v NATO a tak může být využito proti Evropě, kdyby si chtěla vyskakovat. Třeba se začít domlouvat s Ruskem. Proto předpokládám, že nezdařeným pučem to neskončilo. Zvláště když Erdogan přehání represe natolik, že proti sobě štve miliony. Ať se vývoj v Turecku, na východní hranici EU, pohne kamkoliv, vždycky na tom EU bude ztratná. Erdogan totiž má EU v hrsti smlouvou o migrantech. Jestliže v této souvislosti píši o kleštích, v nichž je EU, pak proto, že na její západní hranici už úplně prohrála. Jestli se světovým financiérům podaří dokončit celý trik s brexitem, tak za nějaký čas může padnout euro a bude v „nové“ Evropě nahrazeno britskou librou, kterou kontrolují titíž lidé, co mají v rukou dolar. Evropa se tak dostane úplně pod kontrolu USA a jejího FEDu.

Nejsem sám, komu se zdá být armádní pokus o státní převrat v Turecku, poněkud podivný. Je-li na světě nějaká armáda s bohatými zkušenostmi v realizaci politických pučů, tak je to právě turecká. Víc zkušeností má snad jen armáda v Řecku a některé další ve státech v Jižní Americe, třeba Argentinská. Při tom puč z pátku na sobotu byl velmi diletantsky provedený. Sice začal v době, kdy byl prezident na dovolené, ale vůbec nebylo zajištěno, aby se nemohl vrátit, aby byl ihned internován, pokud by se o to pokusil a nejpodivnější je, že měl možnost vyzývat obyvatele k obraně „demokracie“. On, který je minimálně nacionalisticky autoritářským vůdcem, ne-li přímo diktátorem. Stejně podivné je, že nebyl eliminován ani premiér, který mohl nejen hovořit k obyvatelům, ale i se zahraničím a organizovat odpor pod velením zástupce generálního štábu, když jeho náčelník byl držen jako rukojmí. Doslova jako směšné mi připadá blokování mostů přes úžinu mezi Evropou a Asií. Naprosto stačilo si je hlídat, aby nebyly poškozeny. Naprosto nepochopitelné pro mne bylo, že byl bombardován parlament, když povstalci ve svém vyhlášení zdůrazňovali, že jim jde o obnovu demokracie v zemi, což ona opravdu potřebuje. Nejpodivnější v mých očích je také angažovanost „lidu“ na ulicích, což je v těchto zemích víc jako neobvyklé. Občané beze zbraní, vlastně holýma rukama napadali dokonce tanky,nejen ozbrojence a pokud jsem mohl vidět, „pučisté“ se jim dokonce vzdávali a místo aby se bránili, ba dokonce jim spíše pomáhali vniknout do tanku. Abych to uzavřel. Podle mne nešlo o armádní puč, ale o provokaci tajné policie a ten odvážný lid v ulicích, to byla především armáda, která má přes čtyři sta tisíc členů aktivního personálu. Samozřejmě, že v ulicích nemuseli být jen příslušníci armády převlečení za lid, čili v civilu. Přece na výzvu prezidenta se k nim mohlo přidávat opravdu mnoho dalších rváčů. Vyprovokovat pouliční nepokoje dokáže přece vždycky vyprovokovat hrstka, k níž se ráda přidá další horda frustrovaných. Uvidíme, co budou tvrdit hlavně ti, co odletěli do Řecka a především, jak se bude odvíjet další politika Erdogana. Osobně jsem čekal na to, kdo první najde v puči ruskou, či dokonce přímo Putinovu stopu. Ještě štěstí, že tři týdny před tím se Rusko s Tureckem alespoň na oko usmířili, takže každému musí být jasné, že Rusko by si za této situace v Turecku tak primitivně nerozlévalo ocet.

Od počátku mně byl prezident Francie Francois Hollande nesympatický, nějak podivně fyzicky. Teprve nedávno jsem se dověděl z bulváru, že má svého osobního kadeřníka, který mu musí být k dispozici po celých 24 hodin, aby ho před každou událostí učesal. Onen holič má plat ve výši poloviny platu samotného prezidenta. Když si uvědomím, že je to údajně socialistický politik, pak je mi doslova na zvracení. Až do jaké to zvrhlosti se může „transformovat“ původně nicotný člověk. A že je Hollande opravdovou nulou, to dokázal kupříkladu ve svém prvním vystoupení po teroristické události v Nice v podvečer letošního státního svátku Francie. Prezident ve svém projevu konstatoval, že teroristou byl sice občan Francie, leč původem z Tunisu. Takže šlo jednoznačně o teror islamisty. Francie se ale, podle Hollandeho, nenechá islamistickým terorismem zastrašit a naopak zintenzivní útoky na Sýrii a Irák. Bác. Ten podprůměrný politik, který se nikdy neměl stát ani starostou v nějaké vsi, je ve funkci státníka už naprostým bláznem, nebo duševně postiženým. Terorista byl z Tunisu, tak proto bude Francie bombardovat Sýrii, dokonalá to logika idiota. A to ještě ani nemohl, podle stavu vyšetřování, ani tvrdit, že šlo o teror motivovaný islamismem. Jednoduše dvojnásobný idiot. A takoví lidé vedou Evropu. Má pravdu každý, kdo je přesvědčen, že současní vůdčí politici v EU a dokonce v Evropě, nedorostli svého postavení. Když si k tomu všemu uvědomíme, že vojáci Francie působí v Sýrii ilegálně, proti vůli Syrské vlády, pak nelze chování „socialisty“ Hollandeho klasifikovat jinak, než válečný zločin. Taková je v reálu odpovědnost idiota ve státnické funkci.  Asád by podle mne měl okamžitě podniknout všechny potřebné kroky k mezinárodnímu postihu tohoto zločince. Být já Asádem, tak na něj pošlu dokonce zabijáky. Vždycky jsem totiž souhlasil s terorem vůči válečným zločincům a přísně odsuzoval terorismus vůči nezúčastněným a nevinným.