Elektronický deník !Argument Na své stránce http://casopisargument.cz/?p=41652 ze dne 28.3.22 uveřejnil obvyklý rozhovor a panem Oskarem Krejčím. Politický analytik, a částečně i filosof politiky se v něm vyjadřuje k ozbrojené intervenci Ruské armády na Ukrajině. Hned v první odpovědi se však dopouští u něj neobvyklého pomatení mysli.

Cituji: „!Argument: Podle informací dostupných u nás postupuje ruská armáda na Ukrajině velmi pomalu, má velké ztráty a někde je dokonce v defenzivě. Kreml ale stále opakuje, že „operace probíhá podle plánu“. Domníváte se, že tomu tak je?

Oskar Krejčí: Nedomnívám. Znovu opakuji: žádná povstání ruskojazyčného obyvatelstva na podporu ruské armády na Ukrajině nepropukla a ukrajinská armáda vykazuje mimořádnou odolnost. Vytváření funkční správy na obsazeném území nebylo připravené. Ukrajina roku 2022 není Ukrajinou roku 2015“. Konec citace.

Jak je vidět, pan profesor několika vysokých škol se tentokrát ani neobtěžoval seznámit se alespoň povrchně s cíli a smyslem „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“. Kdyby tak učinil, tak by věděl, že ruské politické vedení, nadtož velení armády nepočítalo s jakýmsi zmateným povstáním lidu či zformováním dokonce proruské vlády na Ukrajině.

Naopak. Rusko v žádném případě nepotřebuje mít ve svém sousedství „proruskou“, čti loutkovou vládu. Nejenže nepotřebuje, ale ani nechce. Jedním z cílů „Speciální operace“ je přece neutralita Ukrajiny. Budoucí Ukrajiny nemusí být proruská, ale nesmí být protiruská, toť vše z Ruské strany.

     Rusko ani nemělo důvod připravovat vytváření jakési funkční, čti kontravládní správy na obsazeném území už jen proto, že žádné území obsadit nehodlá. Chce dosáhnout na počátku operce veřejně deklarovaných cílů a pak odejít.

     Pan profesor v další části odpovědi vyslovuje dokonce překvapení nad odolností Ukrajinské armády. Tomu se již nedivím, protože pan Krejčí skutečně není vojenským odborníkem. A bylo by velice podivné, kdyby druhá největší armáda Evropy, jejíž velení je ovládáno nacionalisty až v některých případech nacisty neodolávala do posledního náboje, zvláště když o přísun dalších a dalších se s pečlivostí vrahů stará celá EU a především USA.

Můj závěr zní. Pan profesor si ještě před konfliktem vymodeloval válečné tažení podle svých představ a nyní se diví, že Šojgu velí jinak.  Kdyby takto myslel kdokoliv jiný, vůbec bych si toho ani nevšiml. Že ovšem takto uvažuje vědec, který v mých očích nepodléhal dosud svým pocitům a emocím, mě dost zklamalo.

Tři týdny jsem se o svět kolem sebe nemohl zajímat. Když jsem si včera konečně alespoň letmo prošel dění za ony tři týdny, dospěl jsem v prvé řadě k potvrzení svého přesvědčení, které jsem napsal jako poslední na svůj blog. Podle zpravodajství EU, a především naší ČT Ukrajina už dávno v ozbrojeném konfliktu s Ruskem zvítězila, ale ještě mu to nestačila oznámit.

Konflikt už trvá víc jak 40 dní. Celou polovinu té doby jsem ho nesledoval, leč přesto si za druhé dovolím tvrdit, kdo je prvním praženým v celé „speciální akci ruské armády na území Ukrajiny“. Není jím ani Ukrajina, ani Rusko. Je to podivné, leč nepochybné, že jsou jim nižší sociální vrstvy některých zemí EU a především ČR. Plyn jim zdražil tak, že se jim až oči protáčejí. Cena elektrické energie roste každý měsíc a potravin skoro každý den. Lidé sice nejsou zabíjeni raketami a granáty, ale jejich životní úroveň klesá očividně do takové míry, že to i vláda hájící zájmy nejbohatších nemůže ignorovat. Dokazuje to kupříkladu tím, že jako první v nové republice musí valorizovat penze už podruhé do roka a ministr „chudoby“ Juračka dokonce prohlásil, že lze očekávat letos ještě i třetí valorizaci.

Všichni dobře víme, že při každé valorizaci „důchodů“ stát okrádá penzisty, protože valorizuje se zpětnou platností po vyhodnocení výšky inflace, tedy až tak minimálně se zpožděním čtvrt roku. Při současné doslova pádící inflaci jsou tak nejchudší vrstvy doslova okrádány o tisíce měsíčně. Ve slušných státech kdysi totiž platilo, že se valorizovalo předem, podle očekávané inflace, či dalších parametrů.

Nejhnusnější ovšem na chování současné vlády je docela něco jiného. Každý penzista totiž s oznámením o zvýšení penze, k němuž dojde až v červnu dostal už v březnu dva archy návodu, jak má žádat o moderní žebračenky s názvy „Příspěvek na bydlení“, „Doplatek na bydlení“, či „Mimořádná okamžitá pomoc“. Fialova vláda panské vrchnosti totiž neudělá nic, aby ceny energií a potravin regulovala, kupříkladu zastropováním. Snížila by totiž zisky těch nejbohatších, kteří ze zvýšení cen se svou celoživotní podlostí profitují. Naopak pouze povýšenecky nabízí těm nejubožejším, jako každá vláda panské koalice, jakési právo na žebrotu. V současné éře diktatury byrokracie ovšem ani tu žebračenku nelze získat jednoduše. Žádosti o její milostivé přiznání mají kolem deseti stran a je nutné je doložit několika potvrzeními. To všechno v digitalizované době, kdy si stání úředník může na síti stáhnout o každém jedinci cokoliv si zamane, je přesto s pýchou vládců ponižován ještě tímto zhovadilým systémem.

Tvrdím proto z hloubky znalosti věci, že prvním poraženým v ozbrojeném konfliktu v Evropě je asi tak 15 procent nejchudších Evropanů a pak víc jak polovina všech ostatních, kteří žijí „z ruky do huby“, čili nejsou celá léta schopní si vytvářet úspory na horší časy. Vítězem, jako konečně vždy a všude v dějinách jsou pak ti nejbohatší z bohatých, ať už reálně každá války dopadne jak chce.

První prý unikla od jednoho z Ukrajinských vyjednávačů. Rusové podle ní Ukrajině předložily následující požadavky:

1. Odmítnutí vstupu do NATO. Neutrální status Ukrajiny. Jedním z garantů je připraveno být Rusko.
2. Druhým státním jazykem musí být ruština. Zrušení všech zákonů, které to omezují.
3. Uznání Krymu Ukrajinou za ruský.
4. Uznání nezávislosti Doněcké lidové republiky a Luganské lidové republiky ze strany Ukrajiny v rámci správních hranic „oblastěj“ (tj. včetně území kontrolovaných do 24. února Ukrajinou).
5. Denacifikace. Zákaz činnosti ultranacionalistických, nacistických a neonacistických stran a veřejných organizací, zrušení stávajících zákonů o glorifikaci nacistů a neonacistů.
6. Demilitarizace Ukrajiny. Úplné odmítnutí útočných zbraní.

Zelenskyj dostal určitý čas na odpověď. V té době se nepovedou útočné akce Ruské armády. Termín vyčkávání Rusů se mi ale nepovedlo zjistit.

Druhá zpráva pochází od zdroje blízkého vládě Ruska a poněkud doplňuje pátý bod podmínek. Rusové prý revidují svou snahu o denacifikaci. Pochopili, že v tom punktu se dopustili chyby. Ne však jak omyl chápu já, čti, že od počátku jde o špatně zvolený cíl. Pouze prý vojáci poznali, že v Ukrajinské armádě je prakticky každý velitel i té nejmenší jednotky nacista, takže bylo omylem, že vedli gentlemanské boje ba dokonce chránili civilisty. Teď prý tomu bude jinak. Pokud Zelenskyj nepřijme uvedené podmínky, potáhnou Rusové Ukrajinou a jak řekl zdroj z něhož čerpám druhou zprávu, cituji: „Pokud na ně někdo vystřelí z nějakého okna, tak ten dům srovnají se zemí“, konec citace.

Vypadá to tedy tak, že pokud Zelenskyj se rozhodne pro další boj, tak Ruská armáda do země vtrhne v plné síle a už to nebude delikátní operace se snahou o co nejmenší počet lidských obětí.

No, nevím. Zkušenost mi říká, že ve válečné době se nedá nikomu věřit… Jenže „speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ podle OSN není přece válkou.

Aby se před svou veřejností mohlo Rusko pokládat za vítěze, musí si podle mého názoru zajistit platné až definitivní uznání Krymu coby svého území jak od Ukrajiny, tak od většiny světa. Za druhé musí ke svému území přiřadit i Luhansko s Doněckem, protože nejméně na tři generace je jiné soužití obyvatel těchto regionů s Ukrajinou prakticky nemožné. Nepřátelství překročilo mez, která by to umožňovala. Za třetí musí si zajistit, aby Ukrajina nejen nevstoupila do NATO, ale především aby na jejím území nebyly vojenské základny ani jiné objekty Rusku nepřátelských armád.

Rusko v žádném případě nesmí chtít na Ukrajině vytvářet nějakou svou loutkovou vládu. To nikdy nemůže fungovat v trvalém režimu, ale ani na nějakou „dočasnost“. Takový stav by naopak na Ukrajině neustále živil nacionalismus, ba probouzel nacismus.

Dostatečným úspěchem bude, když na pár desítek let prosadí neutralitu Ukrajiny, dokonce i s výhledem jejího možného vstupu do EU. Členství v EU může být Rusku naopak ku prospěchu jako šance trvalé ekonomické spolupráce.

Tyto výsledky by mohly v očích ruské veřejnosti být uznanou cenou za zmařené životy ruských mladých synů, útrapy způsobené sankcemi a konečně i hmotné ztráty Ruské armády.

Velkým úspěchem, vlastně jako bonbónek by bylo, kdyby se Rusku podařilo zformovat dávné přání svých západních sousedů na vytvoření Mezimoří. Oni ho vždycky považovali za reálnou hráz proti Ruské expanzi, leč v současnosti by si ho Rusko mohlo prosadit jako neutrální až nárazníkové pásmo mezi ním a NATO, s vyhlídkou pomalé transformace na most mezi Západem a Ruskem. Chce to jenom jedinou podmínku. Dohodnout, a především reálně zajistit neexistenci vojenských základen USA na a jeho výkonné složky NATO na onom území.