Na Ukrajině po celou dobu existence SSSR probublávalo do veřejného mínění silné vlastenecké cítění. Pěstováno bylo skrytými nacionálními silami, jejichž živnou půdou byla především až fanatická antiruskost, mající svůj původ v bolševických začátcích Sovětského svazu. Pozdější vládci SSSR ho mírnili i tím, že přidávali k Ukrajině další a další území. Není proto divu, že po rozpadu SSSR se tyto nacionalistické živly snažily získat politickou moc v zemi. Pokusů o to bylo provedeno několik, až konečně po událostech na Majdanu zvítězila, především v samotném hlavním městě Kyjevě skupina, jež svou moc populisticky založila především, ne-li dokonce jenom, na protiruských náladách. Tím byl v zemi zahájen vývoj, který logicky musel dospět až do stupně adorace Ukrajinské povstalecké armády, která se za druhé světové války přidala k boji hitlerovců proti Sovětskému svazu. Vyvrcholením tohoto vývoje bylo Porošenkovo vyhlášení Stepana Bandery národním hrdinou.
Celým zmíněným procesem byly nebývale posíleny celoevropské tendence, jež se po rozpadu SSSR pomalu klubaly na světlo veřejného prostoru. Jejich motivací jsou zájmy měnit historii spočívající ve zpochybňování výkladů ba až výsledků poslední velké války. Což je pro Rusko absolutně nepřijatelné.
Na okraj této poznámky zdůrazňuji, že osobně kladu vypjatý protiruský fanatismus Ukrajinců na roveň chování našich „přátel“, čti lokajů, sudetských Němců. Proto se ani nedivím, že jsou to především oni, kdo popírají podporu nacismu na Ukrajině ze strany její současné politické moci.