NEPRONESENÝ PROJEV

Byl jsem požádán jednou z iniciativ, abych alespoň něco napsal pro jejich demonstraci, když už se jí nemohu zúčastnit. Nemám v oblibě davové řečnění, ale přece jsem jenom vyhověl a včera jim poslal následující text, který trochu sice dubluje to, co jsem již na blogu napsal, ale přece jej jenom tady vyvěšuji v celku.

PŘÍLIŠ OSOBNĚ K SEDMNÁCTÉMU LISTOPADU.

Všichni, kdo se letos v den tohoto státního svátku scházejí na veřejných shromážděních k protestu vůči současné politice, i ti, kdo s nimi pouze doma sympatizují, by si měli v prvé řadě uvědomit, že vzpomínají jednu z celé řady původně pro ně významných zlomů v dějinách, jejichž nejvýstižnějším společným pojmenováním nakonec vždycky je, ukradená revoluce.

Celý vývoj po roce 1989, ale nejvíc pak po posledních volbách do sněmovny, ve stále větší části naší společnosti vyvolává odpor. A v mé mysli vybudil jedinou ideu, o kterou bych se rád s aktivními občany podělil. Nechtějme už žádné velké revoluce, alespoň nám nebude co ukrást. A už vůbec nečekejme, že někde, dokonce v daleké a mocné cizině, ji někdo, někdy, začne. Naopak, každý z nás, činorodých a aktivních lidí, se raději chovejme revolučně neustále, tady a teď. A každý den. Aktivisté odporu by neměli považovat svou aktivitu dneškem za ukončenou. Skutečný odpor lidu vůči moci závisí nejen na každém občanovi, ale především na každém jeho činu. Naprosto zásadně je však potřebí aby představoval neustálé a co nejrůznorodější aktivity. Projevy nesouhlasu s chováním mocných, aktivní vyjadřování vlastní vůle a nekonečná série aktivit lidí, sdružujících se za účelem prosazování svých, i zdánlivě malých potřeb, ba až malicherných zájmů, to musí být náš denní chleba. To je naprosto nezbytná metoda odporu proti cynické převaze vládních politiků. Stokrát nic umoří i slona. A pro ty s jiným životním přesvědčením pak připomínám, že teprve dlouhá řada malých změn překlopí systém do nové kvality.

Nesnažme se zbořit svět. Promýšlejme, ale hlavně realizujme stále nové a novější své nápady, sdružujme se v iniciativy, které budou přinášet mocným tohoto světa nové a nové problémy k řešení. Tisíce, až miliony nápadů jednou určitě umoří i ty, kteří zatím vládnou obrovské občanské většině po celé dějiny. Žádná revoluce, ale spíše jakási metoda DD, jakýsi Drobný Déšť, vytrvalý, leč neustálý, nakonec musí otřást až nakonec zlomit každou nadvládu. Vždyť máme z přírody odpozorované, že drobná, leč neustálá kapka, dokonce i kámen proráží. Je potřebné proto nemlčet, neustále žádat své zastupitele aby jednali s našimi občanskými sdruženími, která přináší nové iniciativy a nabízí nová řešení. Nesmíme nechávat ani ústavní činitele, aby žili mimo realitu. Dnes a denně je vyzývejme nejen k plnění svých předvolebních slibů, ale především k řešení každého detailu, který nám činí problémy.

Při té každodenní drobné revoltě samozřejmě nikdy nezapomínejme na dohledné cíle všelidového snažení, z nichž vybírám dva, podle mne nejdůležitější. Buďme si jich vědomi především proto, abychom byli připraveni, kdyby přece jen k nové velké změně došlo. Další vzepětí lidové vůle si už nenechejme ukrást. Jsou v mých očích dvě zásadní oblasti, které musí být od základů změněny.

Za prvé. Stále se občanům opakuje, že se má každý postarat sám o sebe. Berme to. Především to výrazně sdělme všem současným, zdánlivě zavedeným, politickým stranám. Když se máme o sebe sami postarat, pak především, nechejte i politiku na nás. Umíme si sami vybírat kandidáty k zastupování našich zájmů, nepotřebujeme vás jako převodovou páku. Víme, jak své zastupitele po zvolení kontrolovat a dokážeme je při zjištěných podvodech každého a třeba i všechny odvolávat, od obecních zastupitelů po prezidenta. Víme, jak zajistit, aby zastupitelé nebyli v područí peněz, aby za jejich pomoci nebyli zvoleni a především aby pod jejich tlakem nerozhodovali proti nám. A konečně nepotřebujeme politické strany ani k tomu, aby prostřednictvím svých profesionálů, dosazovaly své persóny za lídry státních úřadů, institucí jako třeba radní televize, ale rovněž nám diktovaly všechny soudce, včetně ústavních.

Za druhé. Mocní nám stále tvrdí, že jenom podnikání tvoří hodnoty. I když to není pravda, zase to berme. Jenže dejme jasně najevo, že podnikání je složitou a opravdovou symbiózou zaměstnavatelů, zaměstnanců a spotřebitelů. Jen v tomto nerozdělitelném vztahu teprve ty opravdové hodnoty vznikají. Nelze nechat proto podnikání jako privilegium jenom podnikatelům a už vůbec ne finančním spekulantům. Pouze zástupci všech tří složek ať proto plně rozhodují o každém konkrétním podnikání. Všichni zúčastnění kupříkladu mají právo vědět, kam plynou zisky z jejich činnosti, kam a v jaké výši odtékají daně ze společného konání. Kolik se skutečně investuje a kolik se v nejvyšších patrech podnikatelů prohýří. A v neposlední řadě mají co říci k nehorázně vysokým odměnám nevyšších manažerů, o vlastnících samozřejmě ani nemluvě. Bez regulace podnikání a lidové kontroly podnikatelů, bude vždy existovat monopolizace, ale především korupce a tím nakonec mafianizace jak podnikání samotného, tak dokonce politiky.

Současná, dneska již zřetelně nemocné společnost, potřebuje i další zásadní změny. Jsou již většinou formulovány a mohou sloužit jako další cíle změn. Uvědomme si, že všechny ta velká slova o svobodě, demokracii a lidských právech však existují reálně jen a jenom ve svých konkrétních podobách a musí platit pro každého občana. Za dvacet dva roků vyrostla a stále roste skupina občanů, jež má desítky, ba stovky důvodů důvodů k hledání, navrhování a prosazování zlepšení současného stavu. Opravdovou revolucí ať proto pro nás každé ho je, kupříkladu onou metodou DD, jít neúprosně za každým svým přesvědčením. K naplnění svých zájmů a cílů se ale vždycky sdružujme. Vždyť toho se bojí každá moc, proto nás ohlupuje řečičkami, postarej se každý sám o sebe, zatím co její příslušníci naopak se proklatě dobře starají o svou nadvládu v pevném až smeknutém šiku. Čím budeme jednotnější, tím nám naše výsledky půjdou stále hůře ukrást.

MÉ JEDINÉ PŘÁNÍ K SEDMNÁCTÉMU LISTOPADU

Je všeobecným jevem, že jakékoliv lidové hnutí vydrží pouze krátkou dobu. Dokonce ani euforie doslova velkých společenských změn, často nazývaná revolučním nadšením, obvykle nevydrží víc jak jeden rok. Mocní to dobře vědí a tak jak se kdysi před morem či neštovicemi utekli na venkov, tak se dneska před vzepětím lidové vůle stáhnou do ústraní svých kabinetů, kde se připravují na únavu veřejnosti. Oni totiž nemají základní existenční starosti. Řadoví občané ale naopak mají především, nebo dokonce jenom je. Nemají proto vesměs čas nejen na vládnutí, ale dokonce ani na spoluúčast při rozhodování o věcech celého společenství. De Gaulle v roce 1968 si z funkce prezidenta postěžoval, že je těžké vládnout národu, který zná 365 druhů sýrů. Nepomatuji si tu číslici přesně, ale přes tři stovky to určitě bylo. Já již delší čas začínám být přesvědčen, že ještě daleko horší je vládnout národu, kde pro plebs je idolem Švejk a pro elitu Cimrman. Přeji si proto, aby připravované demonstrace a jiné akce odporu, na den 17. listopadu, nebyly jednorázovou akcí, ale začátkem permanentního chování velké části politicky aktivní veřejnosti. Aby vláda byla neustále konfrontována se statisíci Švejků a alespoň tisícovkami Cimrmanů.

PŘÍPRAVA NA VÝROČÍ

V celých dějinách naší země ještě nikdy nebylo tolik občanských iniciativ a sdružení, která vznikla z živelného odporu občanů k současné vládě, jako nyní. Velká většina z nich si ale začíná uvědomovat dvě věci. Ví, že neurvalé chování Nečasovců má své kořeny zaprvé v chování předešlých vlád a že zadruhé není čistě českým jevem, jak se nám snaží namluvit někteří obhájci dnešních časů. Není kupříkladu pravdou, že stačí odbourat korupci a budeme mít v zemi dokonce dost prostředků pro potřeby rozpočtu. Blíže pravdě je, že titíž mocní si najdou jenom jiné cesty, jak veřejnosti její prostředky zase ukrást a použít ve svůj prospěch. Není pravdou, že u nás kapitalismus degeneroval na mafiánský kapitalismus. Slovní spojení mafiánství a kapitalismu je totiž oxymóronem. Kapitalismus je ve své podstatě mafiánství samo o sobě. To jenom někteří jeho ideologové ho spojili se slovem demokracie a snaží se dokazovat, že existuje jakýsi demokratický kapitalismus, což ale ve skutečnosti není nic jiného, než mafiánství v mezích zákona, čili podnikatelskými vrstvami v parlamentu prolobbovaná regulace mafiánských praktik. Co jiného je kupříkladu provize, než sprostý úplatek? Co jiného je dosazení zasloužilého člena strany do správní rady státního podniku, než klientelismus? Neustálá mediální prezentace předsedy strany je snad něco jiného než šlechtění vůdcovského principu?! Ví alespoň někdo o jediném znaku, který by nebyl organickou součástí kapitalismu a zároveň znakem mafie? Pokud se občanská sdružení a iniciativy připravují na protivládní protesty k 17. listopadu, měly by si především ujasnit, co je hlubinnou podstatou jevů, proti nimž hodlají veřejně brojit.

CYKLUS NEHORÁZNÝCH INTERPRETACÍ

Devátého listopadu jsem napsal text, který dodatečně označuji za první z cyklu Nehorázných interpretací. Mám v úmyslu v tom souboru textů si vždy vybrat jedno tvrzení současné ideologie a použít ho tak, jak ona vůbec nepřipouští, tedy doslova s drzou nehorázností jej zneužít. Dneska tedy přidávám druhou část takového cyklu. Nečasova vláda si napsala do preambule svého prohlášení tezi, podle níž jen podnikatelský sektor vytváří hodnoty. Je to samozřejmě nesmysl, ale zase si dovolím nabádat veřejnost, ať se ho chopí, leč přetaví jej ve svůj prospěch. Podnikatelský sektor totiž nejsou jen páni podnikatelé, kteří obvykle hodnoty víc spotřebovávají, než vytváří, a už vůbec ne pouze finanční spekulanti, kteří nevytváří zhola nic, jenom si navzájem kradou virtuální, čti, neexistující peníze. Podnikatelský sektor, to je nerozborná jednota zaměstnavatelů, zaměstnanců a spotřebitelů. Teprve tato symbióza konkrétních subjektů a nepřehledně propletených vztahů mezi nimi, vytváří všechny opravdové hodnoty. Podnikání je v celospolečenském prostoru tak významným, že jej nelze nechat jako privilegium jenom podnikatelům, nadtož zmíněným finančním spekulantům. Teprve kupříkladu veřejností vybraní zástupci všech tří složek podnikatelského sektoru, ať proto mají právo plně rozhodovat o každém konkrétním podnikání. Všichni na konkrétním podnikání zúčastnění mají kupříkladu právo vědět, kam plynou zisky z jejich činnosti, kam a v jaké výši odtékají daně ze společného konání. Kolik se z vytvořené přidané hodnoty investuje a kolik se v nejvyšších patrech podnikatelů prohýří. A v neposlední řadě mají co říci i k nesouměřitelně vysokým odměnám nejvyšších manažerů, o vlastnících samozřejmě ani nemluvě. Bez regulace podnikání a občanské kontroly podnikatelů, bude vždy existovat monopolizace, ale především korupce a tím nakonec mafianizace jak podnikání samotného, tak dokonce politiky.

OTEVŘENĚ KALOUSKOVI

PŘIJÍMÁM VÁMI PŘEDVÁDĚNOU MORÁLKU SOUČASNÉHO POLITICKÉHO REŽIMU.

1. V předvolebním mumraji jste zaslal velké části občanů peněžní poukázku na splacení státního dluhu.

V prvé řadě šlo podle mého soudu o zneužití dokumentu státní pošty, což je protiprávní čin. Za druhé jste se pokusil o podvodné vymáhání peněžní částky od lidí, kteří žádný dluh neměli, ba ani ho nezpůsobili. Každý občan tím, že zaplatí daně, zbavuje se, ač nedobrovolně, části svého soukromého majetku, a odevzdává ho ve formě finanční částky, aniž má na ni jakýkoliv další nárok. To zdůrazňuji. Každý, kdo zaplatí daň, nemá z toho titulu už žádný nárok vůči nikomu, ale také žádnou odpovědnost za její užití. Na opačné straně ale osoby, odpovědné za hospodaření s těmito, na občanech státem vynucených penězích, jsou povinny s nimi hospodařit jako každý odpovědný hospodář, čili mimo jiné se nezadlužovat. Ony nezadlužují jakýsi abstraktní a fakticky anonymní stát, ale své resorty a své úřady. Ovšem v žádném případě ne občany. Takže dluh by měly uhrazovat ony osoby odpovědné za hospodaření s všeobčanskými penězi, které jim byly odevzdány do správy. Váš čin je proto až učebnicovou ukázkou politiky, jako hry podvodníků, čili mafianizací politického prostoru.

2. Při poslední velké demonstraci odborářů v Praze jste se, obklopen svými pretoriány, vedral, dokonce proti proudu do průvodu demonstrujících, prý abyste s nimi podebatoval.

Šlo o záměrnou provokaci, vedenou s prvoplánovým cílem poškodit celou demonstraci. Věděl jste, že se tím zviditelníte a z celé demonstrace se bude především publikovat Váš čin, aby byla zbývající zpravodajství o akci znicotněna. Doufal jste dokonce, že může dojít k incidentu, který bude možné zneužít vůči odborům a především jejich funkcionářům. Dopustil jste se tím velmi nebezpečného chování, které bylo jednoznačnou provokaci, dokonce se záměrem vyvolat incident útoku na ústavního činitele, jelikož při svých znalostech a zkušenostech velice dobře víte, že v takovém rozpoložení příslušníky davu, jenž je ve stavu konkrétních negativních emocí, pořadatelé akce jen těžce zvládají. Trestní právo nemá záměrně ustanovení trestající takovou konkrétní podlost. Ale tak, jako lid má zákonem zakázáno demonstrovat v blízkosti budov ústavních činitelů, tak by příslušníci této elity měli mít zakázáno přibližovat se k místům, kde vládne zase vůle lidu. Dovoluji si Vám osobně sdělit, že kdybych já byl přítomen zmíněnému incidentu, třeba v dobách, kdy jsem byl předním odborářským bossem, tak byste už neprovedl další čin, o kterém píši v následujícím odstavci. Svým chováním jste se zasloužil o další vývojový prvek zhnusování nejvyšší politiky v zemi. Posunul jste hulvátství politických elit až na stupeň občanského ohrožení, čili z naší reality vytvořil rizikovou společnost.

3. Zaznamenal jsem, že jste se ve sdělovacích prostředcích chlubil, jak jste dal pár facek mladíkovi, který Vás slovně a podle Vaší vyprávěnky vulgárně napadl.

Za prvé nevěřím Vaši interpretaci celé příhody. Za druhé je typickým příkladem práce našich sdělovadel, že nechala hovořit jen jednu, navíc mocenskou stranu konfliktu. Za třetí jsem otřesen z toho, že musím žít v politickém režimu, v němž ústavní činitel se dopustí fyzického, tedy k verbálnímu útoku naprosto neadekvátního násilí na řadovém, dokonce mladistvém občanu, ještě se tím veřejně chlubí a média s ním dokonce sympatizují. Nejsem zdaleka sám, kdo takový stav společnosti hodnotí jako začínající fašizaci té části veřejného prostoru, kterému se říká politika. Kdyby se takový spor dostal před jakéhokoliv soudce, tak v případě Vaší neprivilegovanosti, byste byl jistojistě odsouzen. Vezměte laskavě na vědomí, že od doby, kdy nás naši vnuci přemlouvali, se vytvořila jakási nová, pomyslná vazba mezi námi dědky, bábami a všemi mladými. Dovoluji si Vám tímto mimo jiné i sdělit, že zakládám občanské hnutí oslovených dědů a báb, které každého mladého budou považovat za svého vnuka. Což znamená, že i docela neznámý mladík bude v budoucnu vnukem každého z nás. Dejte si pozor, abyste zase nevyfackoval některého z mladých, bude to totož vždycky vnuk nás všech. A mohlo by se potom stát, že byste i Vy dostal po čuni.

Pane ministře a vicepředsedo jedné ze stran, které tyranizují většinu občanů. Sděluji Vám, že akceptuji Vaši politickou praxi. Všude již nějaký čas prosazuji, ať se všichni občané vůči Vám chovají tak, jak to předvádíte Vy osobně. Ať Vás podvádí, provokují a fyzicky napadají. Přece ještě je u nás pořád vajec a rajčat dost.

MŮJ PŘÍSPĚVEK K MÓDĚ PROTESTŮ A VÝZEV

Doslova se roztrhl pytel s různými občanskými iniciativami vzniklými jako odpor vůči současné vládě. Každá se prezentuje buďto deklarací svého protestu, nebo dokonce výzvou k občanům. Rozhodl jsem se proto, že ani já nezůstanu mimo. A tak zahajuji týden před oslavami VLSR svou vlastní výzvou. Vyzývám proto především všechny strany následujícím textem. Jelikož nás neustále vyzýváte, abychom se postarali sami o sebe, tak zvedáme tuto rukavici a vyzýváme vás na oplátku my: Nechejte tedy i tu politiku na nás.

Nepotřebujeme vás k tomu, abyste nám:

vybíraly kandidáty na zastupování našich zájmů od parlamentu přes kraje, po obce,

sloužily jako mezičlánek mezi kandidátem a naší vůlí,

znemožňovaly odvolat třeba i prezidenta, nadtož kteréhokoliv ústavního činitele z jeho funkce,

vybíraly nejvyšší funkcionáře státních institucí od kupříkladu NKÚ, po Rady ČTV,

jmenovaly soudce, umíme si je vybrat, za pomocí právnické komunity, rovněž sami,

identifikovaly celospolečenské problémy k řešení, podle potřeb a zájmů těch, kdo vám nejvíce zaplatí.

A především vás už vůbec nepotřebujeme k tomu, abyste hospodařily se vším našim majetkem, národním bohatstvím a absolutně ne k tomu, abyste nám diktovaly daně, další poplatky a už vůbec ne jejich používání.

ZÁSADNÍ OTÁZKA ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE

Má jakákoliv vláda, s mandátem na čtyři roky, legální právo, morální oprávnění či alespoň jakýsi mravní nárok na ovlivňování budoucích životů na celá další desetiletí!? Konkrétně, je skutečně demokratické, že jednorázově, náhodně sestavená kamarila poslanců, nařídí celé společnosti zákonem nejen základní zásady zajišťování stáří na celá desetiletí dopředu, ale dokonce i přesná pravidla celého penzijního systému?!! Jsem hluboce přesvědčen, že takové chování zákonodárců je faktickým projevem neoprávněného usurpování si moci, zneužitím svého náhodného postavení a především transformací demokracie na formu diktátu vyvolenců. Žádná mocenská skupina nemá provádět rozhodnutí, jež by mělo příslušet jenom lidu, pokud je demokracie skutečně mocenským systémem, kde je lid svrchovaným nositelem moci. Jsem hluboce přesvědčen, že o hlavních parametrech celospolečenského zajišťování stáří měl tedy rozhodnout lid v plebiscitu. Jen lid a nikdo jiný se měl právo minimálně rozhodovat o tom, kdy bude odcházet do penze, jaká by měla být její výše a jaká mají být pravidla naplňování celostátního penzijního účtu.

ZÁKLADNÍ PRAVIDLO HISTORIE

Pro velkou část lidstva byl tento den skoro třičtvrtě století důvodem oslavování. Mohli si v něm připomínat poslední a do té doby nejefektivnější, revoluční vzepětí nemajetných, utlačovaných a ovládaných. V průběhu času zbyla sice většinovému lidu z celé Velké Říjnové Socialistické Revoluce pouze ona jakás takás majetková rovnost. Ale právě ta zajišťovala všem lidem některé zásadní jistoty, bez nichž není spokojeného života. A sice to, že nezůstanou bez možnosti obživy, že nebudou bezdomovci, že nebudou nezaměstnanými, že budou mít zajištěné stáří, že se budou moci vzdělávat a že jim bude poskytnuta vždycky potřebná lékařská péče. Trvalo víc jak sedmdesát let, než se panské třídě povedlo zmíněnou revoluci zničit. Potvrdilo se tím základní pravidlo historie. Panská třída, bývalá vrchnost, zatím vždycky porazila každou rebelii a každou živelně vzniklou revoluci, na kterou nebyla předem připravena, nakonec svým aktérům ukradla. A proč? Protože si jako nejvyšší hodnotu lidství uzákonila neomezené hromadění majetku, jehož soukromé vlastnění prohlásila za nejvyšší lidské právo. V dějinách proto uspěly pouze takové změny, které zmíněná vrstva nadobčanů ovládla natolik, že i za jejich existence si dokázala nejméně udržet svá privilegia a zachovat nadvládu.

SOUMRAK ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE

Opakuji neustále, že demokracie je abstrakt, který v obecné formě neexistuje. Pro každý stát je konkretizována, ba doslova definována jeho ústavou, případně tradicí. Nikde ve světě skutečná demokracie neexistuje a ani nikdy neexistovala. Teritoriální rozloha, početnost obyvatelstva a především technické možnosti si zatím vždy vynutily existenci pouze zastupitelské demokracie. Ta se ale i v mezinárodní praxi smrskla na jediný rys, na svobodné volby. Dávám je do uvozovek proto, že ony jsou pouze zdánlivě svobodnými, už třeba jenom proto, že volič si může vybírat pouze z nabídnutého menu. Patřím k lidem, kteří tvrdí, že zastupitelská demokracie ale vůbec demokracií není, pokud nemá Ústavou přesně definovanou a prováděcími zákony pak realizovatelnou kontrolu vládnutí veškerým lidem, čili občanskou veřejností. Jsem přesvědčen, že zásadním rysem demokratičnosti státu a jeho politického režimu nejsou svobodné volby, ale nadvláda veřejnosti nad vládnoucí elitou. Stačily by k tomu v první fázi alespoň dvě věci. Ústavou vyjmenované sféry, ve kterých by si mocní před realizací zásadních změn, museli vyžádat odsouhlasení jejích základních parametrů plebiscitem. A odvolatelnost všech funkcionářů státu z vůle veřejnosti.

CHARAKTER EPOCHY

Současnou etapu světových dějin lze nazvat dokončovací fází antisocialistické kontrarevoluce. Již brzy po konci druhé světové války liberální ekonomové vypracovali politickou ekonomii nového liberalismu. Do té doby realizovaná politika zadržování komunismu v ní získala novou ideovou vzpruhu. Politickou realizaci neoliberální doktríny zahájily USA a Velká Británie za vlády Reagana a Thatcherové. Prozatímním největším úspěchem antisocialistické kontrarevoluce je rozvrat SSSR a likvidace jeho tábora. V tomto teritoriu má protisocialistická kontrarevoluce navíc ještě rozměr majetkového a politického, kontrarevolučním právem kodifikovaného revanšismu. Všechna opatření, která jsou v nich realizována, nová moc prohlašuje za reformy, což je největší lží této doby. Změny provedené od politického převratu na konci deváté dekády minulého století nejsou reformami, ale zásadním zrušením samé podstaty minulosti a komplexním vyvrácením všech složek předešlého systému. Změny jednoznačně sledují totální zničení všeho socialistického, sociálního, kolektivistického, tedy i družstevního a odborářského, jakož i prolidového. Panstvo, podle některých odborníků údajně diskrétní elita, se navíc celosvětově spojila v novou nadvládu. Poprvé v dějinách lidstva je zahájenarealizace skutečné světovlády. Zatím je sice neformální, ale právě proto více účinná, jelikož je veřejnosti skrytá. Fakticky byla vytvořena nová vrchnost, jejímiž nevolníky je skoro všech sedm miliard lidí žijících na této planetě.