Od počátků demokratických režimů většina autoritářských politiků a všichni diktátoři, považovali jednání v parlamentech za ztrátu svého času. Vnímali ho jako tlachání, mlácení prázdné slámy a proto při projevech poslanců jiného přesvědčení opouštěli sál. Otrlejší se dokonce nebáli veřejně parlament označovat za žvanírnou. Při všem tom popřevratovém vzývání demokracie se i v našich parlamentech většina poslanců chovala podobně. Když mluvil poslanec levice, pravicoví šli kouřit, nebo dokonce si svolali poradu do kuloárů. A opačně. Ani nejvyšší ústavní činitelé mnohdy neuměli poslouchat politického odpůrce, i když každý zkušený státník by se měl chovat právě opačně. Poslance svého klubu přece nemusí poslouchat, protože dobře ví, co řekne, ale ti z opačného tábora jej mohou nejednou inspirovat. Technika neposlouchání jiného názoru byla od samého počátku stěžejním pracovním nástrojem především Klause, který jako první veřejně prohlásil, že jedinou úlohou opozice je nesouhlasit, takže její názory není potřeba brát vážně. A tedy ani poslouchat. Tento dlouhodobý trend povýšila současná vládní koalice, sebejistá obrovskou většinou, na vyšší stupeň. Jako vláda všeobecného šetření, začala šetřit i časem a tak ve sněmovně prohlasovala, že jeden konkrétní zákon se schválí bez rozpravy – je přece legislativní nouze a co kdyby náhodou některý opoziční poslanec chtěl přečíst kupříkladu Bibli, jako se to kdysi stalo v Británii. Diktatura vládní koalice zatím tuto inovaci parlamentní práce použila jednou. A prošlo jí to. Takže se ještě máme na co těšit. Jestliže vládnoucí moc znemožňuje odpůrcům tu nejmenší formu odporu, měla by očekávat odpor silnější. A já říkám dokonce násilnější. Ten, kdo zakazuje diskusi, dává podnět na tvrdší odpor. Pokud tedy dojde k násilí, pak viníkem již předem je bezohledná vládní koalice.