ZÁKLADNÍ PRAVDA O ZLATÉM TELETI JMÉNEM SVOBODA

Ze všech protagonistů Velké listopadové sametové revoluce to byl pouze Kocáb, kdo jako jediný veřejně řekl fundamentální pravdu o ikoně postkominustické moci – o svobodě. Bohužel až asi po deseti letech, jako to udělal i jeho duchovní boss Havel, který pravdu o kapitalismus přiznal ještě později. Při čemž se navíc nesmyslně vymlouval, že jeho reálnou podobu v ČR, kterou ostentativně označil za mafiánskou, prý způsobil Klaus. Kocáb to nejpodstatnější o posvátné krávě, či doslova zlatém teleti současné ideologie, vyklopil na otázku novinářů, kteří se zajímali, proč celkem úspěšný showbyznysman a i úspěšný příležitostný politik, se stal také spolumajitelem privatizačního fondu. Bez obalu již tehdy prohlásil, že peníze pro něj vždy reprezentovaly ideál svobody, ba že jedině ony zajišťují osobní nezávislost na politickém systému a tedy i skutečnou svobodu. Dovolím si tuto jeho tezi o svobodě a fakticky jedinou realistickou až pragmatickou pravdu o individuální, osobní svobodě, vyjádřit v současné konkrétnosti a pro představu pak v číslech. Obyvatel ČR se dneska může cítit svobodným jenom tehdy, když vlastní tak velké bohatství, že do konce sebedelšího života již nebude muset pracovat a ani čekat na penzi. Což je dneska pro občana právě vstupujícího do života reprezentováno částkou minimálně dvacet milionů korun. Nikoliv proto touha po svobodě, ba právo na všemožné ty konkrétní občanské, individuální, nebo i politické a kolektivní svobody, ale svoboda jediná. Získat možnost k nahromadění majetku minimálně ve výši několika desítek milionů. To byl jediný motiv každého, či alespoň naprosté většiny těch, kdo se po listopadu aktivně podíleli na převzetí moci od KSČ. Proto se ani nelze divit, že si uzurpátoři údajně na ulici ležící moci, k tomu uzákonili i svérázný právní řád, čili že vydávali revoluční zákony, které jim bohatství, v minimálně zmíněné výši, zajistily v co nejkratším čase.

TÝDEN TEXTŮ HODNOTÍCÍCH DOBU 21TI LET OD VLSR

Ve středu tohoto týdne je datum 17. Zdá se mi to ideální příležitostí k sérii textů věnovaných hodnocení změn, které v ČSSR započaly studentskými nepokoji 17. Listopadu1989. Bezprostředně po nich následovaly události, které jejich tehdejší protagonisté řídili pod hesly svoboda, demokracie, lidská práva. Opomíjím hlavního manipulátora těch časů, který pro údajnou sametovou revoluci užíval své, politicky kýčovité heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Dodnes se minulému režimu, nadvládě KSČ, v určitých kruzích současných vládců, jejich úslužných ideologů, VIP, celebrit a mnohých dalších sluhů současné moci, říká doba nesvobody. Především po letošních volbách ale nastal čas, reálně hodnotit, kterápak doba byla fakticky svobodnější. Minulá, či současná. Nedávno jedna skupina politologů publikovala text s fascinujícím názvem: Proč si lze lépe představit zánik Zeměkoule, než pád kapitalismu? Nezáleží vůbec na jejich odpovědi na danou otázku, stačí fakt, že v tom sloganu vyjádřili všeobecně sdílenou bezmocnost prakticky veškeré veřejnosti, která se cítí natolik bez šancí vůči moci, že si nedovede ani v největších fantaziích představit její zásadní změnu. Jakápak potom svoboda, když ani nevidíme šanci na úniku ze systému, jenž nás utlačuje?! Co je to za svobodu v systému, kde tři čtvrtiny zaměstnanců mají až živelný strach že přijdou o možnost obživy, kde má polovina nájemně žijících občanů reálné obavy, že ztratí střechu nad hlavou, kde se značná část lidí strachuje, že nebude mít prostředky na své léčení a kde již nyní existuje pětina vyloučených z možnosti kvalitně se vzdělávat?! 

OTEVŘENÝ DOPIS STUDENTSKÉ INICIATIVĚ.

INICIATIVĚ VZDĚLÁNÍ NENÍ ZBOŽÍ

Dobrý den.

Nedivím se vašemu odporu vůči škrtvládě. Podporuji proto vaši iniciativu alespoň takto verbálně. Přeji vašemu pochodu dne 17. listopadu co největší úspěšnost, stejně jako všemu dění studentských akčních dnů.

Jsem již dosti starý penzista nato, bych vás podpořil vlivněji. S ohledem na své dlouhé zkušenosti a aktivní způsob svého života bych si dovolil jen připomenout, že nestojíte proti vládě osamocení, že právě vy mladí, byste si to měli velice dobře uvědomit a především podle toho jednat. Je totiž záhodno v současné době, abyste se připravovali na společné akce s odboráři, kteří poprvé už demonstrovali a abyste také nebojovali pouze za své požadavky, ale za všechny vládou postihované, od hendikepovaných, přes penzisty, po osaměle žijící matky atd., především tedy ty, kteří se nikdy nedokáží zorganizovat.

Stanislav Hošek.

s.a.hosek@tiscali.cz

PS: Doufám, že pozvete do čela svého průvodu Mádla a Issovou. To by bylo velice záslužné.

DEMOKRACIE NÁSILÍ

Včera čtyřicet a snad až padesát tisíc studentů demonstrovalo v Londýně proti trojnásobnému zvýšení školného. Čemuž se vůbec nelze divit. K divení by bylo, kdyby studenti neprotestovali. Z trasy protestního pochodu se oddělila skupina, která zamířila k sídlu Konzervativní strany, vylezla až na jeho střechu a svedla s překvapenou policí docela regulérní street bitvu. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na poslední demonstraci odborů v Praze. Tam se také část protestujících policajtů oddělila, vnikla na ministerstvo vnitra a došlo ke škodám, které sice ve skutečnosti způsobili senzacechtiví novináři, ale přece jenom nelze upřít, že vstup do budovy byl násilný a ke škodám došlo. Vůbec nepochybuji o tom, že všichni od levice po pravici odsoudí událost v Londýně. Levice k tomu samozřejmě přidá své ale&Já osobě si myslím, že občané jak v Británii, tak u nás jsou až příliš andělští. Dávno už měli jít současnými mocným opravdově po krku a ne se spoléhat mimo jiné na silácké řeči jednoho zamindrákovaného intelektuála, který sliboval, že mocným po krku půjde v zájmu dolních deseti milionů. Zastával jsem již jako odborářský boss jednu fundamentální tezí. Vyjednává se pouze tehdy a jenom tehdy, když druhá strana je ochotna nejen jednat, ale spolupracovat na hledání kompromisů. Pokud se ale chová tak, jako ta současná, že je sice ochotna se kupříkladu s představiteli odborů sejít, ale předem říká, že si udělá co ona chce, pak už je jenom jediná cesta. Když v demokracii končí diskuse, přichází i v ní čas na násilí. Vždyť i války jsou podle současné globální moci pokračováním politiky, tak proč ne pouliční barikády kupříkladu! 

PROTILIDOVÁ DEMOKRACIE

KSČ po únoru 1948 nazvala svůj politický systém lidovou demokracií. Byla za to stíhána posměchem nejednoho teoretika, který sousloví považoval za nesmyslné – prý lidová vláda lidu. Komunisté svůj politický režim takto nazvali proto, aby vynikl zásadní rozdíl mezi jejich a jim předcházející demokracie, které oni označovali jako měšťanské až měšťácké, pejorativně buržoasní. Středostavovskou. Když polistopadoví mocnáři restaurovali předlidovou, demokracii ve formě volených zastupitelů vůle lidu od obcí po stát, teoreticky se vrátili k oné buržoazní demokracii. Jenže svět za ono půl století pokročil. Rozevřeli se především majetkové nůžky mezi nejpočetnějším středním stavem a největšími boháči natolik, že se dneska již hovoří o nové panské třídě superboháčů. Ti jsou jednak majiteli veškerého volného kapitálu globálního světa, ale především diktují svou vůli politikům. Žádný politik Západního světa si v současnosti již nemůže dovolit nedbat jejich zájmů. Učebnicovou ilustrací tohoto principu je kupříkladu i osud Obamových reforem. Současná zastupitelská demokracie v zemích Abendlandu by proto měla mít jediný oprávněný název, protilidová demokracie.

VOLEBNÍ MANIPULACE PRŮKAZNÝM HROBEM DEMOKRACIE

Volby jsou vydávány současnými ideology za stěžejní znak demokracie. Dokonce fakticky za jediný, což dokazuje fakt, že jenom ony jsou prováděny v jednotlivých zemích pod kontrolou mezinárodních pozorovatelů. Politici v čele s Klausem dokonce zvolené zastupitele povyšují na jediné oprávněné zástupce veškeré vůle občanů. Při tom se v reálném životě ukazuje, že jsou každé volby více, či méně zmanipulovány. A to dokonce až čtyřikrát. Ve stranickém výběru kandidátů, v předvolební kampani, při volebním hlasování samotném a nejvíce pak při povolebních vyjednáváních o sestavování obecních a krajských rad, či celostátních vládních koalic. Prvotní manipulaci provedou stranické oligarchie, které rozhodují nejen o výběru kandidátů, ale i o jejich pořadí na kandidátkách. Předvolební kampaně jsou pak stále více zmanipulovávány lživými sliby kandidátů, podlými podrazy publicistů a dalších osob a hlavně množstvím peněz, které jsou do kampaně vloženy, jimiž lze zmanipulovat cokoliv, dokonce i elitní zpravodajské služby. Při samotném hlasování stále častěji dochází k uplácení chtivých voličů a dokonce až k manipulaci při sčítávání hlasů. Nejhorší manipulací je pak povolební vyjednávání zvolených, kteří stále častěji fakticky mění výsledek voleb, čili skutečnou vůli veřejnosti. Vše popsané není nějakým projevem krize demokracie, ale doslova důkazem, že se zastupitelská demokracie nejen vyžila, ale byla od samého svého vzniku podvodem na veřejnosti, který se provalil až teprve nyní, v informačním věku, kdy světa je jednou velkou vesnicí a samotný stát pak fakticky jedním činžákem, navíc s pavlačí.

BAKALOVSKÁ KOALICE V PŘEDVEČER VÝROČÍ LENINOVY REVOLUCE V RUSKU

Jak jsem předpokládal, ihned po říjnových volbách se stoosmnáctková většina ve sněmovně začala chovat tak, jak se na to připravovala od květnových voleb. Aby již na příští rok prosadila do rozpočtu schválení všech inzerovaných postihů obyčejných lidí svými asociálními škrty, odhlasovala si ve sněmovně stav legislativní nouze. Zneužila tedy autoritativně institutu chránícího demokracii před mimořádnými okolnostmi, jakým je například ohrožení bezpečnosti občanů státu a využila jej k prosazení poze zájmů svých skutečných pánů. Aby její bezohlednosti nebylo dost, tak následně zákony dokonce odhlasovala v dosud ve sněmovně nevídané praxi, čili bez rozpravy. Narušila tím demokratické principy tak diktátorsky exemplárně, jako by řekla poslancům nemusíte vůbec do sněmovny ani chodit. Čímž rovněž sdělila většině občanů, kteří si tuto vládu nemají možnost vydržovat, nejste našimi klienty. Tím vším se dostala doslova na práh posledního kroku každé revoluce, tedy i ku příkladu té, která se odehrála v Rusku před víc jak devadesáti lety. Od ní se však liší, je viditelně protilidová. Už se to ani nesnaží zakrývat.

ROZPOČET STÁTU NA ROK 2011

Půl roku jednotliví ministři přesvědčovali veřejnost o nutnosti šetření výdajů státního rozpočtu. Nyní dostala sněmovna od vlády návrh rozpočtu na příští rok a hele, on je v něm schodek 135 miliard korun českých. Prakticky tedy nikterak menší, než bývával schvalován v minulých letech. Poprvé byl v ČR navrhován rozpočet se zadlužením už v roce 1999, a to ve výši 31 miliard. Což je v současných cenách fakticky přes sto miliard. Od té doby byl s minusovým schodkem rozpočet schválen v každém roce. Nejvyšší státní dluh byl sněmovnou přijat jako zákon v roce 2004 a to ve výši skoro 115 miliard. Nejnižší dluh jí byl naopak naordinován na rok 2009, ve výši 38 miliard. Mocní při tom neustále melou svou mantru, že hlavním důvodem zadlužování jsou sociální náklady. Již na počátku letošního roku pan Martin Fassmann, odborník věnující si rozpočtovým sociálním výdajům již více jak dvacet let vypočetl, že kdyby byly zrušeny všechny sociální výdaje a stát se vrátil do situace první třetiny 19. století, tak by se deficit státního rozpočtu přesto snížil jen o čtyřicet procent. Takže zadlužování státu zdaleka nespočívá v rozmařilé sanaci sociálně slabých. Aby vláda, která se prohlásila za instituci rozpočtové odpovědnosti dostála svému slibu, že ke konci jejího mandátu bude rozpočet vyrovnaný, bude muset nejspíš zrušit sama sebe.

OTEVŘENÝ DOPIS PREMIÉROVI

Pane premiére.

Doneslo se k mému sluchu, že vláda pod Vaším velením propasírovala sněmovnou zvýšení poplatku za den v nemocnici na výši sto korun českých za den. Jen v mém bezprostředním okolí žijí tři osamělí penzisté, kterým po zaplacení všech povinností zbývá na týden částka, která nedosahuje oněch nutných sedmi set týdně, pro eventuální nemocniční léčbu. Nejhůře je na tom jedna osamělá žena, které zůstává na týden 250 Kč, slovy dvě stě padesát, pane premiére, což je kupříkladu pro Vás plat ani ne za čtvrt hodiny, vztaženo na osmi hodinovou pracovní dobu.

Předpokládám, že nežiji v tak mimořádném prostředí, že jenom kolem mne se vyskytují tak celoživotně neúspěšní občané. Zajímám se proto – dle mého soudu docela oprávněně -, zda vláda při svém rozhodování měla k dispozici analýzu, která by jí sdělovala, kolik je u nás obyvatel, kteří nedosáhnou na možnost zaplatit poplatek v nemocnici. Jinými slovy, kteří se nebudou moci léčit a jsou fakticky tímto zprostředkovaně odsouzeni k smrti. Jako bývalý ministr práce a sociálních věcí jste jistě takovou analýzou disponoval. A pokud ne, tak jste byl povinen ji po svých úřednících vyžadovat.

Proč?

Protože pokud jste ji měl a nesdělil vládě rozhodující ve sboru, tak jste se dopustil trestného činu ohrožení života a možná že dokonce u tak velkého počtu lidí, že už půjde o reálnou genocidu. Pokud jste analýzu neměl a ani ji nevyžadoval, tak jste se dopustil pouze potenciálního zabíjení z nedbalosti. Vyzývám Vás proto, abyste ve svém vlastním zájmu stav, který jste osobně způsobil, velice rychle napravil.

Zaslechl jsem mimo jiné nedávno z Vašich úst, že naši důchodci se mají dobře, nebo něco v tom smyslu. Pokud jste těmi naši myslel oněch několik set, kteří si od listopadu zajistili důchody nad třicet tisíc měsíčně, pak jste měl pravdu. Pokud jste tím ale myslel penzisty všeobecně, tak jste jako předseda vlády a především coby exministr práce a sociálních věcí bohapustě lhal.

Stanislav Hošek

s.a.hosek@tiscali.cz

JEŠTĚ K TÉ NESOUMĚŘITELNOSTI

Náš nejplodnější sociolog donesl do veřejného diskursu nový pojem v oblasti sociální diferenciace. Nesouměřitelnost. Uvedl tehdy mnoho příkladů. Nedávno také, mimo jiné, a v odlišné souvislosti, užil jiné srovnání. Nejbohatší rodina světa má majetek, který je jeden a půl tisíckrát větší než dluh České republiky. Takže je zřejmé, kde se bude v budoucnu muset brát. V tom novém komunismus.