Zeptal jsem se dneska jednoho politologa, kde on vidí hranici mezi politickým autoritářstvím a diktátem. Ne přímo mezi režimem autoritářským a diktaturou. Než se dočkám odpovědi, dovoluji si tvrdit, že poslední chování poslanců stran bakalovských prostitutů je již otevřeným diktátem. Sněmovna v pohodlné většině panské jednoty napřed schválila stav legislativní nouze. A to jenom proto, že její vláda svou liknavost povýšila na systémový prvek. Zákony, které v legislativní nouzi nakonec byly nám všem nadiktovány, mohla vláda docela odpovědně předložit parlamentu již před čtvrt rokem. Jenže to by nesměli její byrokrati na dovolenou, jak to po nich chtěl Klaus, když s nimi vypil jmenovací sklenku vína. Podle tohoto příkladu lze v budoucnu každou lenost vyřešit legislativní nouzí. Následně poslanci vrchnostenské koalice zakázali opozici ve sněmovně dokonce mluvit. Tak mohli všechny zákony prohnat hlasovací mašinérií během několika minut. Bezohledněji se vládci již ve sněmovně chovat nemohou. Už jim zbývá pouze poslední, Hitlerův krok, zrušit tu žvanírnu. Do třetice pak, zřetelně všehoschopná koalice, nechala zákony schválit senátem několika desítek mrtvých duší. Tedy, již po volbách do senátu, s pomocí hlasů bývalých senátorů. Pokud tyto tři spolu související jevy nejsou praktickou realizací diktatury, pak si docela rád nechám vysvětlit, co to diktatura vlastně je.