Všichni, kdo mne znají, velice dobře vědí, že nemohu přijít Ústavnímu soudu (ÚS) na jméno, jak se říká lidově. Jasněji řečeno, považuji jej za zideologizovanou instituci, pyšně zahleděnou do sebe a vydávající se za hlásnou troubu jediné pravé demokracie. Navíc přisvojující si božský atribut neomylnosti. Což zdaleka není všechno. Čím dále tím více jej považuji za instituci línou a zatuchlou. Již několikrát se v této zemi totiž přihodily v politice události, které ve mně vyprovokovaly základní otázku o skutečném smyslu ÚS. Naposled to bylo při trojici aktů, o nichž jsem zde psal včera. Položil jsem si opět zásadní otázku. Kdy fakticky dojde k neústavnímu, či dokonce Ústavě odporujícímu jevu, když se děje, nebo až když si na něj někdo stěžuje? V mých očích by ÚS měl monitorovat alespoň činnost ústavních činitelů a vstoupit do procesu okamžitě, když se někdo z nich dopustí neústavnosti. Neměl by čekat, až na písemnou stížnost, navíc precizně zpracovanou, aby nemohla být vrácena, či dokonce okamžitě zamítnuta, z ryze formálních důvodů. Díky takovému prodlení totiž může dojít ke škodám, mnohdy nezvratným a nenahraditelným. Opožděný zásah ÚS do chování ústavních činitelů považuji proto za faktické neústavní chování.