Protikomunistický disent, to bylo na začátku normalizace všeho všudy jen několik aktivních osob, z nichž každá okolo sebe soustřeďovala nepočetný okruh podobně smýšlejících lidí. Jistou ideovou spojnicí mezi nimi nebyla ani demokracie, ani svoboda, ale v průběhu počátků sedmdesátých let se jí stala celá soustava lidských práv a občanských svobod. Což byla hlavní politická móda v Evropě již od počátku sedmdesátých let. Všichni z disidentů při tom mlčky uznávali, že nejde ani tak o hospodářská a sociální práva, ale především, ne-li pouze, o občanské a politické svobody. Což bylo zaviněno traumatem, způsobeným  obsazením ČSSR vojsky Varšavské smlouvy od srpna 1968. Od názorů vedoucích politiků sovětského bloku se přesvědčení disidentů lišilo především v tom, že disidenti odmítali tvrzení komunistických vládců, že hospodářská a sociální práva jsou důležitější než občanská a politická. Odpůrci hegemonie komunistických stran hovořil vesměs o jejich neoddělitelnosti, i když ti znalejší věděli o tezích kupříkladu Masaryka, že bez chleba není ani svoboda, ani demokracie. Zdálo se jim totiž tehdy zajištění chleba již naprosto nezvratným. Listopadová inscenace v roce 1989 se proto lidu servírovala coby politický mechanismus, který zajistí naplnění do té doby lidu citelně chybějících občanských svobod a politických práv. Šlo o největší mystifikaci oné doby. Nejznámějším protagonistům změn, kteří prohlašovali že patří k disentu a někteří k němu skutečně patřili, v prvém plánu nikdy nešlo o žádná lidská práva, občanské a tím méně politické svobody. Šlo jim o právo jediné. Právo na neomezené hromadění bohatství. Tím zvrhle oklamali nejen celou veřejnost, ale především naprostou většinu svých mkolegů z disentu, ze kterých prakticky vytvořili konfidenty své zrady. Příživníci na morální pověsti disentu totiž věděli, že jenom bohatství jim zajistí všechna ostatní práva a svobody. Učebnicovým příkladem oklamaného disidenta se stal jednoznačně mnohaletý vězeň KSČ, který se nechal nejenom ohloupit zkazkou o zabití studenta při samotné manifestaci 17. 11. 1989, kterou právě on rozšířil do celého světa, ale ve své naivitě ještě dodneška věří hlavním podvodníkům těch dob, že to mysleli, alespoň tehdy, s lidskými právy opravdově.